Sunny a spol. - kapitola první - pokračování

„Tady něco mám... Jestli se vám to bude zdát, tak až budete mít melodii, vzbuďte mě...,“ dávám klukům ten kus papíru s přesvědčením, že teď už opravdu usnu. Nespala jsem jak dlouho? Den? Zdá se mi to jako celý týden....
Tak se nám to nakonec přece jen podařilo! Z posledních sil jsme nahráli všech dvanáct písní na naše první album. Hned začerstva si je poslechl i Albert Fielding. Chtěl vědět, jestli s námi jen zbytečně neztrácel čas.
„No tedy... tohle by se mohlo líbit,“ pronesl pouze a nechal své zaměstnance dál dělat svou práci. V sobotu jsme dokonce i nafotili pár filmů, abychom z toho vybrali obal. Jen název ještě ne a ne vymyslet...

Probudí mě zaťukání na dveře. Dokonce si i všimnu, že se vzbouzím ve své vlastní posteli, a tak dumám nad tím, jestli to všechno nebyl jen sen. Ale rozlámané tělo i bolest v krku mi jasně říká, že ne. Někdo ťuká znovu, ale já nemám chuť vstávat.
„Dále!“ zahulákám jen. Klika se pohne a do pokoje nakoukne tmavovlasá hlava s veselýma očima.
„Ahoj, Sunny, ty se nezamykáš?“ usměje se a já trošku znervozním. To se mi opravdu nestává. Vždycky se zamykám, nemám ráda nezvané hosty.
„No, já.... zamykám, ale jaksi jsem včera.... jak jsem se vlastně dostala domů?“ dochází mi. Pamatuju si jen, že jsme chtěli oslavit naši desku... Pak si všimnu papíru, který je přilepený na dveřích.
„To já ti nepovím...,“ začne se smát Martin. Jde k mé posteli, nakloní se a políbí mě. „Krásné ráno,“ zašeptá.
„Krásné ráno,“ odpovím taky šeptem a polibek oplatím. Chci vstát, abych se mohla podívat na ten vzkaz, ale zase spadnu zpátky na postel. „Panebože! Moje hlava!“
„No museli jste být včera asi pěkně veselí, co?“ zazubí se a zdá se, že mu to vůbec nevadí. „Podařila se ta deska teda, nebo jste pili na žal?“
„Myslím, že podařila. I Fielding byl spokojený.... Mohl bys mi, prosím, přečíst ten vzkaz na dveřích?“ požádám ho, protože se v žádném případě nemůžu zvednout. Snad ani požár by mě nedonutil a museli by mě vynést i s postelí.
„To jsem rád, přál bych vám co největší úspěch,“ říká zatímco jde ke dveřím. Strhne papír a čte kostrbaté písmo. „Teda, Sun! Kdybys náhodou nevěděla, jak ses dostala domů, tak jsem tě jaksi donesl. Oslava byla opravdu bujná, jen škoda, že jsi odpadla tak brzo. No ale když nemáš trénink... Vracím se zpátky, jsme v Dark Rocku, kdybys nás hledala. R.“
„Hm... ten R bude asi Roy, co?“ povytáhne obočí Martin.
„Bože!!! Asi jo... Tak tohle se mi ještě nestalo. Vždyť já.... Snad jsem toho ani tolik neměla...,“ přemýšlím, co se dělo, ale nedaří se mi to. A ta moje hlava! Kdyby mě aspoň tak nebolela! „Nepřinesl bys mi, prosím tě, prášek? Je tam v kuchyni ve skříňce nad dřezem. A něco na zapití...“
Martin poslušne odběhne pro piluku a já se snažím dát dohromady. Ležím oblečená, jen boty se válí u postele, asi mi je sundával Roy. Aspoň že ho to napadlo!
Za hodinu se dám aspoň trochu dopořádku, takže můžu jít ven. Prášek zabral a hlava mě už skoro nebolí. Namíříme si to do Dark Rocku, protože kde jinde bychom měli kluky hledat. Zajímá mě, co se včera vlastně událo a co jsem vyváděla já.
„Kde máš sádru?“ dojde mi, když jdeme docela rychlou chůzí. Zastydím se, protože jsem si měla všimnout už dřív. Místo toho se sobecky starám o sebe.
„No pryč... v pátek mi ji sundali. To nám to krásně vychází, Sunny, co? Utekly dva týdny, zase se vidíme a já už můžu v pohodě chodit,“ usměje se tím nejkrásnějším způsobem, dá mi pusu a vezme mě za ruku.
V Dark Rocku mají zavřeno, ale protože je vevnitř uklízečka, pustí nás. Na podiu leží tři klubíčka. A o kousek dál čtvrté! Je to Danny, majitel a začíná se pomalu probouzet.
„Sunny? Jsi to ty?“
„Ne, nejsem,“ zazubím se na něj. „Teda vy jste museli vypadat!“
„Ani nemluv! Táhl jsem to s klukama až do svítání! Už si ani nepamatuju, kolik jsme toho vypili,“ škrábe se ve vlasech.
„A kolik jsem toho měla já? To si nepamatuješ?“ zkouším se dopídit důvodu, proč si nevzpomínám, jak jsem se dostala domů.
„Ty? To si snad děláš srandu, ne? Vždyť ty jsi měla sotva jednu vodku, pak ses doplazila támhle ke stolu a v mžiku usnula. Roy byl ještě docela střízlivej, když se rozhodl, že tě dostane domů, aby ses pořádně vyspala.“
„Fakt?“ zeptám se kvůli ujištění.
„No jo. Asi ty dva týdny byly pro vás docela záhul, co?“
„To jo. Mám pocit, že bych prospala týden. A určitě jsem zhubla aspoň o pět kilo, protože vůbec nevím, co jsme kdy jedli.“
„No hlavně že já si pamatuju, co jsme pili,“ povzdechne si Dany. „Jako kdybych nevěděl, že mě z vodky šíleně bolí hlava!“
Vytáhnu z kapsy platíčko s pilulkami. „Na, vem si, mně to pomohlo. Už je mi celkem fajn.“
„Ale když ty jsi nic nepila!“ brání se Danny, ale rád si jeden prášek vezme.
Vrtět se začíná další hromádka, tentokrát ta světlovlasá. „Teda mě je tak blbě!!!“
„Ne že mi tu budeš zvracet, Royi! Švihej na záchod a hlavně se tref do mísy, jo?!?!“ zavrčí Danny.
„Neboj, jdu domů! Tady se nedá spát,“ vrátí mu stejně nevrle. Otočí se na nás. „No a co vy? Jak je, Sun? Teda, řeknu ti, ta cesta byla příšerná. Sice nejsi tak těžká, ale na tu vzdálenost se docela proneseš!“ A co mám na to říct? Jenže Roy nepřestává: „Ty, Danny, a kdo objednal ty striptérky? A doufám, že jsem s nima nic ne to...???“ zajímá se. Co by tomu asi tak řekla Rose?
„V klidu. Ty ne. Ale Joe a Tony si to vynahradili i za tebe. Ty holky nebyly jenom striptérky,“ uklidňuje ho Danny. Martin se zatím snaží probudit k životu Tonyho a Joea, ale nedaří se. Tak jenom pokrčí rameny a jde zase k nám.
Roy má ještě jednu novinku: „Ještě než jsme odešli, tak mi Simon říkal, že nám Fielding dal týden dovolené, že se máme hlásit až příští pondělí. To přesně potřebuju! Haaa, budu odpočívat,“ protáhne se, ale hned zase skrčí. „Au!! Moje hlava!“ Se smíchem i jemu podám pilulku.
„Jsi zlatá, Sunny. Tohle je nejlepší dárek pod sluncem!! A co budete vy dva dělat ten týden?“ zajímá se.
Kouknu na Martina a pokrčím rameny: „Co myslíš?“ On se chvilku zamyslí a potom mu zasvítí očička.
„Co bys řekla na dovolenou u moře? Na jihu mám babičku, z jejího domku je na pláž sotva pár metrů. Původně jsem tě tam chtěl pozvat na víkend, ale když budeš mít volno celý týden, tak to můžeme protáhnout, ne? Co ty na to?“
„Týden u moře?“ zamyslím se. A nad čím vlastně přemýšlíš, Sun!!! „No jasně, proč ne? Bude to paráda!“ Evidentně jsem Martina potěšila.