Dopis

Překročil jsem životní práh.
Co se má stát se stane.
A tak se ptám.
Řekni mi pane? Proč?
Proč je mi zima a ležím v rudý vaně.
Myslel sis, že život je hrou,
a vybral sis cestu svou.
Je ti život málo, copak se ti stalo.
Měl jsi špatnou noc, nebo blbí ráno.
Máš pocit, že máš depky,
když kolem sebe vidíš lebky.
Nic jednoduššího není,
než srát na řešení.
Jenže zavřela mi dveře,
a já jdu ulicí slepou,
žíly mi tepou, ruce se klepou,
v nich velká díra.
Tak kde je ta životní síla,
má ztracená víra.
Srdce zívá, moc času nezbývá.
Cítím už vánek,
jde na mě spánek
Zdá se být konec,
snad jsem byl borec.
Kde je ten zvon,
slyším jen pár hromů,
stojím u kořenů stromu.
Tam kde je začátek, cítím že jdu domů.
No to je síla
Přede mnou tvář nad ní svatozář.
Viděl jsem ve své předtuše,
prázdný tělo bez duše.
Smějíc se falešně na kámoše.
Můj život je jen prázdný stín,
Stín pochyb, stín smrti, stín stínů,
a tak držím v ruce hlínu,
co mění se v prach.
Uvědomuji si jak bolí,
dopustit se tohoto činu.
Beru na sebe veškerou vinu.
Dělám volovinu asi,
jenže ta bolest škube moje vlasy.
Na zemi nesnesu tu materiální rakovinu
Co chtěl bych Vám naposled jen říct.
Uvědomte si, že život není bez hranic.
Jinak to není, než najít uvědomění.
Život je na draka, zvlášť když máš …..
Už nezbývá moc dní,
tato báseň je má poslední.