Bílá smrt - 1.Kapitola

1.Kapitola
Tma.
Nenávidím.
Ticho.
Nesnáším.
Chlad.
Zabiju!
Tělo nehybné, dech klidný, oči zavřené. Vypadá, že spí. Vypadá tak zranitelně, nevinně, jemně. Ruce klidně leží v klíně. Ty ruce vypadají mile a jemně. Mohly by pohladit motýlí křídla a nic by se nestalo. Rty se nehýbou. Ale kdyby se usmály, vypadaly by krásně. Oči zavřené, bez chvění. Kdyby se otevřely, vypadaly by jako měsíc. Čisté, nevinné, starostlivé, utišující. Tvář tak klidná, uvolněná, čistá. Kdyby z úst vyplulo slovo, znělo by jako píseň bohů. Ano, takhle právě teď vypadá. Nevinně. Čistě. Klidně. Mile. Jemně.
Ale opravdu tak jen vypadá.
Ve skutečnosti nespí. Vnímá vše kolem sebe, napjatě poslouchá ticho, které se rozprostírá všude okolo, snaží se zachytit jakýkoli nový pach, na pokožce vnímá chladný vzduch a čeká na jeho zachvění. Vyčkává. Je jako pavouk, který trpělivě vyčkává schovaný. Klidný, tichý nenápadný, ale v pozoru. A jak mile ucítí zachvění vlákénka své pavučiny, vystartuje. Pro kořist není úniku.
Už čeká 11 let. 11 let. 132 měsíců. 528 týdnů. 3 696 dní. 88 704 hodin. 5 322 240 minut. Čeká, čeká, čeká, ale nikdo nepřichází.
Nevzpomíná si, jak vypadá světlo, jaké barvy mají věci, jak voní list knihy, jaké je teplo někoho jiného, jak zní hlas. Nevzpomíná si na svou tvář, jméno, věk. V hlavě má jen čísla a tři jediná slovíčka: nenávidím, nesnáším, zabiju. Vše ostatní bylo zapomenuto. Přetrval jen pocit čisté a silné nenávisti, který krmí každou vteřinu v této tmě, v tomto tichu, v tomto chladu, v tomto vězení ukrytém hluboko, hluboko v podzemí.
Prudce otevře oči.
Slyší ten tichoučký zvuk. Je to tiché bzz, bzzz. Jediný zvuk, který tady může slyšet. Krátce na to na zem něco s žuchnutím dopadne. V chladném vzduchu se začne šířit pach čerstvého masa.
Po kolenou se tiše přesune do středu místnosti. Na dlaních cítí tekutinu, která se začíná rozlévat všude. Zvedne dlaň k ústům a olízne ji.
Je to krev.
Ještě teplá s kovovou chutí. Jak příjemně chutná tato tekutina života.
Po slepu rukama nahmatá kus masa, ze kterého ta krev vytéká. Také je ještě teplé. Sevře v dlaních krvácející maso a hladově do něj zaboří zuby. Cítí, jak krev stéká do krku, pak ji polkne. Vysává ji z toho kusu masa.
Neví, čí je to maso, čí je to krev, čí to byl život. Ví, že má hlad a tady je jídlo.
Urve kus masa a spokojeně žvýká. Hladový žaludek vítá sousta s otevřenou náručí. Byl tak moc hladový.
Temnou místnost zaplňuje mlaskání a spokojené vrnění. Dlouhými nehty trhá maso na malé kousky, které lačně polyká. Cítí lepkavou tekutinu všude na těle. Na obličeji, nohách, hrudi, dlaních.
Do pár minut je maso pryč.
Postaví se na nohy a zavrávorá. Svaly se konečně po několika dnech sezení v temném koutku, protáhly. Zakřupaly ztuhlé klouby. Zvedne ruce nad hlavu a pořádně si protáhne celé ztuhlé tělo. Ozve se praskání, křupání a ulevující vzdychání.
Pomalým, tichým, lehkým krokem se po slepu vydá ke zdi. Přiloží k ní dlaň a přejíždí po stěně. Pod rukama cítí rýhy. Vzpomíná si, jak vznikly. Vzpomene si pokaždé, když se těchto rýh dotkne.
Je to 11 let pozpátku. Tehdy ve velkém zoufalství dlouhé nehty drásaly stěnu, snažily se dostat ven. Škrábaly, drásaly zeď tak dlouho, dokud nebyla na prstech cítit krev. Marně. Odtud není úniku. Odtud nelze utéct. Tady umírají všechny naděje, sny, přání. Tady se zabíjí lidské duše. I tato duše, která teď dlaněmi přejíždí rozdrápanou zeď, byla zničena. Zbyla jen nenávist. Takové je tohle místo. Před 11 lety ještě byly naděje, sny a tajná přání, ale toto místo je všechny pohltilo. Ztratili se v nekonečné tmě. Teplo tohoto srdce zmrzlo v chladu. Zapomnělo cítit.
Opře se o zeď zády a sveze se na zem. Stehna pevně přitisklá k hrudi, obmotaná pažemi, čelo položené na kolenech, oči pevně zavřené.
Samota.
Ticho.
Tma.
Chlad.
Smrad.
Samota. Nekonečné množství osamocených hodin.
Někdy sní o světě venku. Představuje si lesy, které zná z knížek, ale nevzpomíná si, jak vypadá zelená. Představuje si sluneční svit na své pokožce, ale nevzpomíná si, jaké je teplo. Představuje si zpěv ptáků v korunách stromů., i když neví, jak zní. Nezná svět venku. Tady dole neexistuje.
Začne si pobrukovat melodii- Lilium. Jediný zvuk, který si pamatuje. Jediný, díky kterému si připomíná, že tady není věčně. Že venku je taky svět. Nepamatuje si, odkud se vzala ta melodie, proč zůstala v paměti, ale je krásná.
Tiché pobrukování se lehce nese tichem, rozechvívá ušní lalůčky, které si tak moc přejí něco slyšet. Melodie zahání pocit samoty, nekonečné ticho. Probouzí v hrudi zvláštní pocit, ale neví jaký. Nepamatuje si ho.
Sedí schouleně u chladné zdi a nechá se pomalou melodií ukolébat ke spánku.

Nic nevidí.
Tma.
Neskutečně hustá tma.
Chce křičet.
Bolest.
Chce vykřičet své pocity, ale nejde to.
Krev.
Ze všech sil se snaží otevřít ústa a křičet.
Spousta krve.
Tak moc. Tak hrozně moc chce křičet. Máchá kolem sebe rukama, ale není čeho se chytit. Nic tu není.
Prázdnota.
Samota.
Bolest.
Krev.
Cítí bolest. Ošklivou, mučivou, nepředstavitelnou bolest.
Odkud je? Proč to bolí? Čí je to krev?
Dotkne se rukama obličeje a pocítí teplou tekutinu.
Čí je to krev? Moje? Nebo ne?
Další nával bolesti.
A najednou-pád.
Padá, padá, padá. Chce křičet!
Chci křičet!
Nejde to.
Padá do nekonečného prostoru. Padá do temnoty. Padá a nikdy nedopadne. Bude navždy jen padat…

Pomalu otevře oči. Cítí zrychlený tep svého srdce v hrudi, která se zrychleně nadzvedává.
Zase ten sen. Opět stejný sen. Tolik let tu je a pořád ten samý sen. Cítí bolest, potřebuje křičet, tak moc chce křičet, ale ústa se nechtějí otevřít. A pak najednou padá. Padá a padá a padá a nikdy nedopadne. I když moc chce cítit dopad, nikdy nepřijde. Padá do temnoty a ta nemá konec. Temnota je nekonečná, věčná a silná. Je schopna pohltit cokoli a nikdy to nevydat zpět.
Olízne si rozpraskané rty. Na jazyku ucítí kovovou chuť krve. Zůstává nehybně ležet na chladné zemi páchnoucí po výkalech, shnilém mase, zaschlé krvi. Vnímá její chlad, prostupující celým tělem. Zalézá do každého póru, každého vlákénka ve svalech, každé buňky.
Klekne si, zadek položí na paty. Podívá se nahoru, jakoby tam šlo něco spatřit. Tma. Pootevře ústa a chce zakřičet. Chce zkusit, jestli dokáže vydat tak hlasitý zvuk, jako je jekot. Ale hned je zase zavře. Neodváží se. Nemůže. Možná ani nechce.
Vzpomene si na první dny v tomto místě.
Na dny plné strachu, úzkosti, osamocení. Na dny kdy se z úst draly ven steny, vyjadřující bolest duše, skřeky, ječení. Na dny kdy nohy bolely od několika hodin dupání do země jen proto, aby ticho zaplnil nějaký zvuk. Mysl šílela, nedokázala přijmout to ticho, tmu a samotu. Pěsti bušily do zdí, do dveří. Nehty drásaly omítku. Žaludek odmítal jíst maso, protože při pomyšlení, že kvůli tomu někdo zemřel, chtěl zvracet. Vzpomene si na hodiny, dny, týdny prolitých slz a marného volání. Mysl se uklidnila tehdy, když si uvědomila, že není pomoci. Že sem nikdo nepřijde. Nikoho nezajímá. Odtud není úniku. Toto místo je hrob, ale toto tělo nemůže jen tak umřít.
Mlhavě si vybavuje nějaké obličeje, ale nedokáže je zaostřit. Nevzpomíná si na jejich podobu. Ví jen, že si přeje jejich smrt. To oni můžou za to, že je tady. Lidé, ubozí slabí lidé!
Vstane, položí dlaň na zeď a jde vpřed. Jde tak dlouho, dokud nenarazí na chladný kov. Dveře. Přejíždí po jejich kovovém studeném povrchu. Cítí promáčkliny, rýhy. Další zoufalý pokus o útěk. Další pomatení smyslů, které mělo za následek mlácení do těžkých kovových dveří, oddělující venkovní svět od temnoty tady. Sjede zase zpátky na zem a přiloží ucho ke dveřím.
Někdy je slyší. Slyší jejich kroky, velmi, velmi tlumené hlasy. Tak tlumené, že jim vůbec není rozumět a někdy ani slyšet. Cítí jejich přítomnost. Jsou tam.
Nenávidím, nesnáším, zabiju!
Takový kousek, a přece tak daleko. Dnem i nocí tam postávají, střeží toto místo. Místo, kde se skrývá nebezpečí. Místo, kam nesmí nikdo vstoupit. Leda za cenu vlastního života. Ale nikdo sem nikdy nepřišel a možná ani nepřijde. Bojí se.
Pousměje se. Rty se zkřiví do prapodivného úsměvu.
Bojí se sem vejít. Ale přesto mají nad tímto místem i nad tím co je uvnitř stoprocentní kontrolu. Vědí, že neuteče. A stejně…
Přejede si dlaněmi po holých pažích a oči začnou bloudit po místnosti ponořené ve tmě.
Zná tady každý kout, pamatuje si každou prasklinku ve zdi, každý škrábanec. Ví, že tu nic není. Žádný nábytek, záchod, sprcha, hrnek, papír, nic. Jediný co se tu za těch 11 let nahromadilo, jsou kosti a výkaly. Ale s tím se nedá zabavit. Kdyby to byla žalář s alespoň troškou světla, dal by se pozorovat hmyz. Kdyby to byl nějaký pokoj, mohly by se číst knihy. Kdyby to bylo vězení s mřížemi, dali by se pozorovat lidé na druhé straně. Kdyby to byla propast, mohly by se sledovat mraky a ptáci na obloze. Ale tady není nic. Tady si teprve všichni uvědomí, co to znamená samota, nuda, pocit, že zešílí. Tady se probouzí nové myšlenky, které by měli zůstat schované hluboko, hluboko v srdcích. Tady každý tvor zešílí. Když musí být sám se sebou, když se každý den topí ve svých pocitech, myšlenkách, ve své duši, když pozná co je skutečně zač. Takový nápor nemůže duše vydržet.
A pak
zešílí…
Vstane, projde skrz místnost k zadnímu rohu. Nohy kloužou na podlaze pokrytou krví a výkaly. Snaží se neupadnout. Dojde ke stěně a dychtivě ji osahává. Hledá, hledá, hledá. Před 11 lety, kdy mysl málem zešílela, nehty vyryly do zdi slovo. Slovo, které má připomenout. Slovo, které připomene co je zač, kdo je, proč tu je. Jediné kratičké slovíčko, ve kterém se skrývá celý život. Celá minulost i přítomnost. Slovo, které nepatří nikomu jinému.
Prsty se zastaví a začnou objíždět jednotlivá písmenka.
I
O
L
I
Ioli…