PROCES

Zpovzdálí narušils můj osobní prostor.
Brzy učils mě, ve jménu lásky, řeč svého těla.
Stala se jediným platným komunikačním prostředkem,
aniž bych mrkla, aniž bych chtěla.

Rozškubals mou auru, Tvá nám stačí.
Bezostyšně sis přivlastnil každou mou část
a jen Ty smíš o svých částech rozhodovat.
Ocitám se ve stavu vědomého bezvědomí.
Účastním se drezury pod bičem agrese a křiku.
Za políbení, objetí a za slib o jeho ukončení.

Z nudy vydrápals ze mě koronární cévy.
Týdny a měsíce splétals z nich nitě po nocích,
abys za ně mohl tahat, kroutit je a uzlovat.
Kdykoli jsem na dně, kdykoli jsem v koncích.

Zmizels
a já se plazím v cizím těle po neznámé půdě.
Neznajíc už vlastní jazyk, marně překládám zmatené myšlenky.
Bez pozůstatků aury, tahám za sebou ty třepící se šlahouny.
Občas se zaseknou do minulosti
a škubnutím ze mě vyrvou pár cucků.

Paprsky nezávislosti natolik oslňují, že pro ně nic nevidím.
Děsí mě neuchopitelnost pozítří.
Děsí mě vlastní pomatená ztracenost.
Děsí mě má naivní důvěřivá účast v hlavní roli ve filmu Osudové spříznění.
Škoda jen, že mi unikl žánr.
Parodie.

Hladovím po uvědomění si toho, co zatím jen zdánlivě tuším.
Po faktu, že země, po níž se tak neohrabaně posouvám, je svobodná.
Nabízejíc bezmezné možnosti,
nejistou předvídatelnost
i půvab identické individuality.