Sunny a spol. - kapitola první

Tak! Hotovo! Zabouchnu vchodové dveře a s ulehčením se o ně opřu zády. Na dlažbě haly sedí můj kokřík Benny a kouká se na mě těma svýma smutnýma očkama, jakoby mu vadilo, že jsem toho zmetka vyhodila. Počkám, až jeho kufry zmizí a nechám změnit i číselný kód na vstupní bráně. Nechci ho už vidět! S tímto přesvědčením se odlepím od dveří a zamířím si to do kuchyně.
Bože! Proč já?! Proč jsem ho musela načapat ve vlastním bazénu s tou prsatou blondýnou, co se už dlouho točila kolem kapely? A hlavně proč jsem přišla o Martina? Napadne mě to, když se podívám z kuchyňského okna na zahradu. Připomnělo mi to to krásné léto v Anglii, kdy jsem Martina potkala. Vzpomínky mi najednou ulétají o 18 roků zpátky do minulosti.
„Ahoj, Sunny,“ začalo to tenkrát. Otočila jsem se od klavíru a viděla toho vytáhlého kluka, který byl líný holit se, ale plnovous mu šíleně slušel. Byla jsem začínající rocková zpěvačka, měli jsme po vystoupení v Dark Rock Baru. Splašila jsem 3 kluky jako doprovodnou kapelu a tohle byly naše první kroky ke slávě. Aspoň tak jsme si to malovali. Ale hlavně basák Joe neúnavně protestoval, že ženská nemá na rock hlas.
„Ale Joey,“ začnu tak, jak to nemá rád. „Až zazpíváš Somebody To Love od Queen tak jako já, tak si to s tebou vyměním.“ Schválně vyberu tuhle písničku, protože vím, jak ji miluje. Tváří se nadurděně, ale ví, že to nemyslím vážně. A hned mi to vrací.
„To bys musela vybasovat Another One Bites The Dust jako já, a protože to nezvládneš, tak skončíš u mytí nádobí v nějaký zaplivaný hospodě.“ Ušklíbne se a zaregistruju pousmání i u kytaristy Tonyho a bubeníka Roye.
„No já možná u nádobí, ale ty budeš vybírat popelnice,“ nedám se.
„Tak už toho nechte. Jste oba nepostradatelní a nenahraditelní,“ vkládá se do sporu Roy. Strčím do něj, aby si tolik nemyslel. Všichni víme, jak si zakládá na tom, že hraje s kapelou. Jeho otec nikdy nevěřil tomu, že se Roy takhle uživí, ale kdyby se to stalo... pro Roye by to hodně znamenalo.
Ale přes tento a spoustu podobných sporů jsem si už tenkrát byla jistá, že mě mají docela rádi. Já je určitě. Joe byl z nás největší šibal, pořád něco vymýšlel. Roy byl takový slušňák, moc se našich večírků neúčastnil, nedej bože, aby ho někdo viděl s nějakou holkou. Měl pořád strach, že se mu budeme posmívat. Dost dlouho mu trvalo, než se těchto pocitů zbavil a začal normálně žít. Na druhou stranu ale byl nejlepší usmiřovatel našich častých sporů. A Tony? Ten byl nejradši v houfu holek, když se mohl naparovat se svou kytarou.
Myšlenky se mi vrací zpátky k Martinovi. Jak tam tak stál, v džínových kraťasech a béžové mikině. Ahoj, Sunny jsem slyšela už hodněkrát, ale většinou to bylo od kluků, kteří byli přesvědčení, že holka z kapely musí být nutně běhna. Ale od Martina to ahoj zní jaksi jinak. A ty jeho oči, jak se na mě dívají... tmavě hnědé, skoro až černé, mám pocit, že jsem nikdy hezčí neviděla.
„Nevadí, že tě ruším?“ zeptá se nesměle. Bože...a ten úsměv... Mám pocit, že se rozplynu.
„Nevadí, sedni si,“ nabídnu mu místo na židli vedle klavíru. Trošku nejistě k ní dojde a nakonec si skoro sedne vedle do prázdna. V poslední chvíli se zachytí rukama židle, nabere správný směr a zrudne jako rajče. Se zklamáním mě napadne, že u baru asi přebral. Tak tohle mi ještě scházelo. Uvidím, co po mně bude chtít, když tak dám nouzový signál Royovi a ten se o něj postará. Dělávám to takhle často, někteří kluci hodně otravují, zvlášť po konci vystoupení, když už mají popito. A Roy převzal už dávno roli mého ochránce. Vlastně jsem ho k tomu tak trochu donutila, protože Joe i Tony se hned po posledním tónu vrhli mezi obecenstvo, aby neodcházeli sami. Jen Roy si hlídal svoje bicí a nehnul se z podia, tak jsem toho trošku využila.
„Promiň,“ začne svou řeč. Ale co mám prominout? Že to přehnal s pitím? “Konečně jsem se k tobě dostal, tak jsem z toho docela mimo. Vždycky je kolem tebe plno kluků. Chtěl jsem ti říct, že jsi naprosto úžasná zpěvačka. Moc se mi líbíš. Teda jako zpěvačka. Vlastně i jinak... “ mne si ruce, je evidentně hrozně nervozní, legrační, jak se do toho zamotal, až se začnu usmívat. Nechci se mu smát na celé kolo, ale musím to hodně dusit. A taky mi dojde, že opilý není. „No teda já nechci říct, že bych tě chtěl tak jako... Vlastně ano, ale až někdy pozděj. Teda ne, že bych si chtěl domlouvat něco dopředu,“ krásně rudne a já se výborně bavím. Měl by nabrat jiný směr. Rozhodnu se, že mu s tím pomůžu.
„Uklidni se...ehm?“ snažím se vypátrat, jak se jmenuje. Moje jméno bylo na plakátech, co zvaly na vystoupení a tenhle stydlín určitě nebyl na našem prvním koncertě.
„Martin,“ pochopí a vypadá to, že se trošičku uklidnil. „Víš, já jsem tvůj velkej fanda, moc se mi líbí, jak zpíváš, je to něco úžasnýho. Chodím na každej váš koncert a vždycky jen stojím a zírám. Jenže než se proberu, tak je u tebe houf kluků a já se nerad prodírám davem. Ale tentokrát jsem si pospíšil, abych tu byl první,“ dodá pyšně. Musím se usmát. Vypadá vážně mile. A ještě nikdo mi tak hezky neřekl, že se mu moje zpívání líbí.
„Víš, já mám hrozně rád vaši kapelu a ještě jednu, ale s váma se můžu takhle potkat, dokonce si s tebou a klukama popovídat.“
„A jaká je ta druhá kapela?“ vyzvídám.
„No přece Queen,“ prohlásí a zasvítí mu očička.
„Vážně? No to je skvělý. Já je mám taky ráda a co teprv kluci! Tony pořád zkoumá Mayovu techniku. A teprv Roy,“ vzpomenu si, jak jsou kluci nadšení, když se můžou na Queen podívat naživo. Nikdy nelitovali peněz, i když jim to pořádně zacloumalo s rozpočtem. A můj vzor? No přece Freddie!
„No to je bezva, máme stejnej vkus,“ nadšeně rozmáchne Martin rukama. Najednou se zakucká.
„Sunny, nějak mi vyschlo v krku... nedala by sis něco k pití?“ podívá se na mě trošku nesměle, asi má strach, že ho odmítnu.
„To víš, že jo. Taky mám vyschlo, zpívala jsem tu 3 hodiny, potřebuju to něčím zalít.“
Zvedneme se a zamíříme si to k baru. Roy se za mnou dívá trošku rozmrzele, ale je to jeho problém. Nemá být tak nespolečenský. Kolem něj se holky taky točí, ale on je vždycky nějak odpálkuje. Objednám si pivo a Martin se nechá inspirovat.
Povídáme si docela dlouho. Mezitím odejdou Joe i Tony s nějakýma holkama a Roy uklízí naši aparaturu. Chudák, dnes večer je na to sám. Rozhodně nemám v úmyslu od Martina odejít. Je s ním docela zábava a je to první opravdu milej kluk, kterýho jsem potkala. Má v sobě i trochu něčeho, co by se dalo nazvat charismatem, tajemnem, bůhví čím.
Martinovi zabloudí oči na podium, kde se Roy snaží odnést naše věci do auta.
„Půjdu mu pomoct,“ kývne jeho směrem a hned nejistě dodá, jestli může.
„Půjdem oba, jo?“ navrhnu a on radostně přikývne. Zvedneme se z barových židliček a teprve teď mi dojde, že je nejmíň o hlavu a půl vyšší než já. No co, v posteli se to srovná, napadá mě…
Roy je hrozně rád, že mu někdo pomůže s reprákama do staré rozvrzané dodávky. Jen nevraživě kouká na Martina, co je zač… A já z něho taky nemůžu spustit oči, ale to proto, jak si všimnu, jakou má chlapskou postavu. A krásné a silné ruce. Najednou mi dojde, co vlastně blbnu. Vždyť toho kluka znám sotva hodinku.
Namačkáme se do auta všichni tři a dojedeme k naší zkušebně, kde zase všechno vyskládáme. Napadne mě, co všechno pro nás Roy dělá, protože tohle je jeho práce po každém koncertu. Zítra musím kluky pořádně vypeskovat za to, že se tak ztratili, ostatně jako vždycky.
„Chcete hodit domů?“ zeptá se Roy, ale je jasné, že otázka patří jenom mě. Martin se mu nelíbí, ale ten, zdá se, jeho otázku přeslechl. Najednou je docela odvážný. A já přikývnu, nechce se mi teď v noci pěšky přes celý Londýn. Zase nasedneme a beze slova se blížíme k mému bytu. Roy se asi urazil, protože se celou cestu tváří, jako bych mu hodila hračky do kanálu a když přijdeme na místo, tak jenom počká, až vystoupíme a prohodí bezvýznamné ahoj.
Martin jde za mnou až ke dveřím domu a pořád nic neříká. Přemýšlím, jak mu dát dostatečně razantně najevo, že o jeho návštěvu svého bytu rozhodně nemám zájem. U dveří se tedy otočím a vyčkávám.
„Sunny,“ začne a hned se zarazí. Je docela chladno a já se otřepu. On se ke mně nakloní, snad mi nechce dát pusu, napadne mě a ustoupím o krok.
„Počkej, celá se klepeš,“ řekne s úsměvem. Nevšimla jsem si, že má v ruce bundu, kterou mi chtěl přehodit přes ramena. Jsem pěkně domýšlivá…
„Dík, já…,“ nedořeknu, protože mě předejde.
„Nechceš se jít projít?“ zeptá se a já s ulehčením kývnu. Jsem z něj trochu zmatená. Někdy vypadá, že se skoro bojí pohnout, abych si ho nevšimla a jindy zase překvapí, jak bere věci do svých rukou.
Procházíme se setmělými ulicemi. Martin vypráví jako o život. Dozvím se, že je automechanik, pracuje v malé dílničce a má svoje auto. Prý to není žádný rolls-royce, ale na to jeho popojíždění to úplně stačí. Až si vydělá víc peněz, tak si samozřejmě pořídí lepší.
Je zábavný, několikrát se musím zastavit, abych nabrala dech po záchvatu smíchu, když mi líčí, co všechno na škole prováděl s kamarády. Dokonce se zapsal i na vysokou, ale když mu umřela maminka, musel se začít starat sám o sebe.
„No a jednou jsem šel do Dark Rock Baru a viděl tam tebe a celou kapelu. Pak jsem v noci nemohl spát, pořád jsem přemýšlel, co mi připomínáte. Druhý den jsem si pustil desku Queen a došlo mi to... prostě jste na stejné vlně.“ Kouknu na hodinky. Jsou dvě ráno a já musím vstávat. Až do čtyř odpoledne mám směnu v malé restauraci na okraji Kensingtonu. Je tam útulně a čisto a šéfová paní Grafová je výborná.
„Víš, Martine, já už budu muset domů, ráno vstávám a prostě se potřebuju vyspat. Ono se to nezdá, ale když strávím 3 hodiny na podiu, jsem totálně vyždímaná,“ vysvětlím mu, i když zastávám názor, že já v tomto případě nic vysvětlovat nemusím. Vůbec se pořád snažím držet svých zásad. Na prvním rande žádná pusa, nikdy neudělat první krok. V tomhle jsem asi jako Roy. Dřív jsem často přemýšlela, proč si neumím užívat jako kdokoli jiný. Moje známosti? Jeden kluk, co mě připravil o panenství, když mi bylo 16 a hned po tom se zdekoval. A jeden, před kterým jsem se radši zdekovala já, protože se prostě nenechám mlátit.
„Jistě, já to chápu,“ odpoví, ale je z toho cítit lítost. Co mám teď dělat? Líbí se mi, je mi s ním fajn. I když jsem z něj trošku zmatená. Nemuselo by to skončit jen dnešním večerem, ale jak to udělat? Mám ho snad pozvat sama na rande?
Dojdeme zpátky k domu, kde bydlím. No, bydlím... přežívám. Jedna malá místnost, miniaturní kuchyň a koupelna, že se tam sotva otočím.
„Sunny,“ chytne mě lehce za loket. Kolikrát ještě dnes řekne moje jméno jen tak? „Chtěl jsem tě poprosit... neměla bys zítra čas? Chtěl bych tě zase vidět, pokud bys teda chtěla taky,“ visí očima na mých rtech, co mu povím. Usměju se na něj a chvilku se mu mlčky dívám do očí. Začne mě ale bolet za krkem, jak je vysoký.
„Chtěla,“ řeknu jednoduše a vidím, jak mu tváří přeběhne radostný úsměv. Znovu si prohlížím jeho obličej. Krátce střižené vousy, vůbec to není tak, že by se o sebe nestaral. Opravdu se mi líbí čím dál víc.
„Paráda,“ pronese, rychle mě obejme a políbí na tvář. Chvilku stojím jako skoprnělá, ale potom se přece jen vzpamatuju a popřeju mu dobrou noc. Oplatí mi to, počká, až zajdu do chodby a potom teprve odejde. Netuší, že za ním ještě vykouknu, takže mi neunikne jeho radostné povyskočení s odrazem o plot. Musím se zasmát. Ale neztrácím čas, rychle se osprchuju a hupky do postele. Ach ty moje povinnosti.

Jako naschvál je dnes v lokále strašných hostů. Nemám skoro čas zaobírat se myšlenkami na Martina. Ale mám výbornou náladu a už se těším na naše setkání. A v tom mi to dojde! Krve by se ve mě nedořezal! My se sice domluvili, že se sejdeme, ale jaksi jsme zapomněli říct si kdy a kde. Málem omdlím. Stěží vydržím do čtvrté hodiny, kdy můžu odejít. Hned jak odbije, praštím zástěrou na pult, mávnu na paní Grafovou a utíkám domů, i když vůbec nevím, co tam.
Cestou přemýšlím, co mám dělat. Ještě se můžu zastavit v Dark Rock Baru, jestli barman Danny náhodou Martina nezná, nebo jestli tam nebyl. Doklušu až k bytu a tam se zaseknu. Na schodech sedí Martin, hlavu opřenou o zeď a zavřené oči. Sednu si vedle něj a v tom se probere. Beze slova se začneme smát.
„Pro...pro...promiň, by..by..byla jsem v prá...prá..práci,“ omlouvám se rozesmátě a nevím, co mi překáží v mluvení víc, jestli smích, nebo zadýchání z běhu. Martin se uklidní dřív, zase mě obejme a vlepí mi pusu na tvář.
„Ahoj, jsem moc rád, že tě zase vidím,“ řekne a zpod bundy vytáhne červenou růži. Je sice trošku povadlá, ale to nevadí. To je asi první kytka od kluka, kterou jsem dostala!
„Ta je krásná, děkuju,“ s radostí si ji vezmu.
„No, není už nic moc, čekám tu od desíti, nevěděl jsem, kdy přijdeš. Ale nechtěl jsem tě propást. Jsem blb no, neměl jsem zapomenout domluvit si místo a čas. Kdybych věděl, kde pracuješ, došel bych tam,“ hrne se z něj.
„Ježiši, ty tu čekáš už šest a půl hodiny? To musíš mít šílenej hlad. Pojď dál, třeba něco seženu.“ Cítím se zahanbeně. Takovou dobu tu sedí, bez jídla, bez pití. Uvědomím si, že se projevila výchova mojí matky. Všichni musí být najezení a napití dosyta.
Otevřu dveře do bytu a divím se, že mu nenavrhnu, že se můžeme jít najíst někam ven. Martin se rozhlíží po místnosti, kde je jídelní stůl se dvěma židlemi, postel, pohovka a skříň. Nic víc se tam už nevejde. Na věšák pověsím tašku a rychle jdu do kuchyňky podívat se, co mi zůstalo v lednici. Předevčírem tu byli kluci a ti mě vždycky totálně vyjedí. Navíc jsem nestihla jít nakoupit, takže jsem sama zvědavá, co tam najdu. Kečup, máslo, 2 vejce, troška šunky a ve skříňce zbytek toastového chleba. To muselo být klukům špatně, že to tu zůstalo!
„Máš chuť na toasty?“ zavolám do pokoje, kde se Martin přehrabuje v časopisech, co leží na parapetu. Jsou snad sto let staré a podle toho taky vypadají.
„Jasně,“ strčí hlavu do kuchyně. Přeměří si pohledem místnost a uzná, že se tam nebude radši plést. „Pomohl bych ti, ale mám pocit, že bych spíš překážel.“
„Nelam si hlavu, toasty ještě zvládnu,“ zazubím se na něj.
Líbí se mi, jak se láduje, vypadá to, že mu chutná.
„Ty nebudeš?“ optá se, když vidí, že se k talíři moc nehrnu.
„Ne, já jím v práci, většinou...“
„A co vlastně děláš?“ Tentokrát vyprávím zase já - jak jsem odešla do Londýna studovat a zároveň se živit, protože rodiče mají ještě 5 dalších dětí. Matka je tudíž doma a otec sotva zavadí o slušně placenou práci. Chtěla jsem jim ulevit, ale to se ví, že se snaží i oni. Občas mi pošlou nějakou baštu, občas mě pozvou na návštěvu, ale nemusím si lhát, že se jim ulevilo, že mají o jeden hladový krk míň.

Strávíme spolu nádherné odpoledne. Pořád se usvědčuji v tom, že Martin je skvělý kluk. Je mi s ním nádherně a přestávám se tak striktně kontrolovat. Asi pětkrát chce, abych mu zazpívala.
„A jakou?“ ptám se pokaždé se smíchem.
„To je jedno, chci slyšet tvůj nádherný hlas,“ odpoví zasněně. Spustím tedy My Bonnie a on se začne smát. Když spolu sedíme na trávníku v Hyde Parku, obejme mě a vypadá to, že mě nepustí. Když už to trvá hodně dlouho, vysmeknu se mu, vyskočím a plácnu ho přes záda.
„Máš babu,“ křiknu a utíkám, co mi síly stačí. Moc dlouho mi můj náskok nevydrží, doběhne mě, zvedne do náručí a zatočí se se mnou.
„Mám tě a už tě nepustím.“ Najednou zvážní. Pomalu mě postaví zpátky na zem. Díváme se přitom do očí, nemůžeme se odlepit. Cítím, jak mi buší srdce, žaludek mi vyjel až do krku.
„Točí se mi hlava,“ ukončím ticho. Ale Martin mě pořád drží. A-ou, najednou cítím na podbřišku něco, co tam před chvílí ještě nebylo. Nevím, co mám dělat. Martin mě strhne do sedu na trávník a do klína si naoko nenápadně a nedbale položí bundu.
„Takhle tě to přejde líp,“ prohodí divným hlasem a já mám v tu chvíli pocit, že tahle věta platí spíš na něho. Sarkasmus, který ve mě vypěstovalo soužití s Royem, Joem a Tonym, mi v tu chvíli doslova žene tryskem na jazyk spoustu uštěpačných poznámek, které bych určitě na kluky z kapely použila, ale Martina mi je líto. Neměla jsem tušení, že na něj můžu takhle působit. Podívám se na něj a potom na nebe. Začíná se stmívat. Království za téma ke konverzaci!
„Začíná se stmívat,“ ozve se Martin. Chce se mi smát, ale nemůžu mu to udělat. Vždyť se přece nic tak hroznýho nestalo! Nejsem sice příšliš sebevědomá, ale myslím, že přece jenom vypadám trochu jako ženská, takže bych teoreticky měla aspoň u malého zlomku silnějšího pohlaví vyvolávat tyhle reakce.
„Co budeš dělat zítra?“ zeptám se, abych začala rozhovor.
„Je pondělí, takže zase nastupuju do práce. A ty?“ začíná se znatelně uvolňovat.
„Ráno mám přednášku, po obědě směnu v lokálu a večer zkoušíme s klukama. Nechtěl bys přijít?“
„To bych rád. Strašně se mi líbíš, když zpíváš,“ zvedne se na nohy a já ho přejedu pohledem. Vypadá to, že je všechno vpořádku.
Jdeme z parku pryč a já tuším, že Martin míří ke mně domů. Vlastně se mu ani nedivím. Být na jeho místě, se svou náturou jsem už dávno někde hodně daleko. Cestou se rozhodnu. Teď musím udělat další krok já!
Stojíme před mým bytem. Ve chvíli, kdy se chce rozloučit, si stoupnu na špičky, ruku natáhnu za jeho zátylek, a protože je vyšší, přitáhnu si jeho hlavu blíž. Jemně ho políbím, myslím, že to ani nemusel cítit.
„Sunny,“ vzdychne a už to nemůžu zastavit. Strhne mě do náruče, najde si moje rty a já přestávám vnímat svět okolo. Do reality mě vrátí až bolest za krkem, jak mám zakloněnou hlavu. Udělám krok vzad a Martin asi pochopí. Nechá mě opřít se zády o dveře, ale nepřestane. Zašmátrám rukou v kapse, vytáhnu klíč a popaměti otvírám dveře. Nemám chuť přestat, ale taky se mi nechce zůstávat na tmavé chodbě.
Skončíme na pohovce a já cítím, jak Martin zrychleně dýchá a jak mu bije srdce. Jsem na tom stejně a vůbec se za to nestydím. Svýma velkýma rukama mě hladí po zádech a v jeden moment zajede pod tričko. To je ale na mě přece jenom trošku moc, a tak mu ruku odstrčím. Moje gesto pochopí a už se o nic víc nepokusí. Nevím, jak dlouho to takhle trvalo, ale když přestaneme, venku je už tma jako v pytli. Ležíme vedle sebe na úzké pohovce a je nám jedno, že to není moc pohodlné. Poprvé po dlouhé době se cítím skutečně šťastná. Vedle mě je kluk, do kterého jsem se nejspíš zamilovala už včera v baru, který mi donesl růži a který se kvůli mě dostal do nezáviděníhodné situace.
„Měl bych jít domů... je pozdě a oba vstáváme,“ prořízne ticho Martin a abych si jeho slova nevykládala špatně, usměje se na mě, ukazováčkem mě pohladí po tváři a políbí mě na nos.
Zajímám se, kde bydlí a jeho odpověď se mi moc nelíbí. Je to až na druhém konci města. Chudák, má před sebou dlouhou cestu.
„Víš co? Jestli chceš, můžeš přespat tady,“ slyším se, jak říkám a vůbec mě to nepřekvapuje. Pro jistotu ale při slově tady kývnu na pohovku. Moje postel je jenom moje!
„To bych vážně mohl?“ Překvapilo ho to.
„No v případě, že tě doma nikdo nečeká,“ vyzkouším ještě fintu, ale on jen zvesela a rezolutně zakroutí hlavou. Vstanu tedy, nachystám mu deku a přenechám mu jeden ze svých dvou polštářů. Ze skříně ještě vyhrabu totálně antierotickou flanelovou noční košili po babičce a jdu do sprchy. Než se vrátím, Martin má zhasnuto a způsobně sedí na pohovce. Usměju se. Tak špatně na tom zase nejsem! Rozsvítím lampičku na nočním stolku a ještě jednou se zanořím do skříně, odkud vytáhnu čistý ručník a beze slova mu ho podám. On stejně mlčky přijme.
Zatímco poslouchám jak v koupelně šumí voda, přemýšlím, jestli už nejsem maloučko trapná. Možná ne maloučko, ale dost. Většina holek s tím takové drahoty nedělá, aspoň co mám možnost pozorovat zkušenosti Joea a Tonyho. Martin měl včera pravdu, po vystoupení bylo kolem mě plno kluků, většina opilých a všichni říkali stejnou větu, i když každý volil jiná slova. Ahoj, Sun, ty jsi tvrdá rockerka, pojď na to natvrdo. Ze začátku jsem to tak nevnímala, ale když jsem musela párkrát vyhledat Royovu pomoc, začalo mě to dost štvát. Ano, mohla jsem si užívat radostný studentský a rockerský život. Zpívání mě neskutečně baví, je to něco, co bych mohla dělat celý život a nikdy by mě to nezačalo nudit. Jen do toho jaksi nezapadám. A možná proto jsem se stáhla ještě víc do sebe, aby to ti kluci, co chápou holku dost jednoduše, neměli tak jednoduhé. A taky ve mě ještě pořád hlodá červíček pochybnosti, že Martin svoji stydlivost, nervozitu, milost, prostě tu svou dokonalost jen hraje.
Vytrhne mě z myšlenek, jak vstoupí do pokoje a za zády mu ještě svítí světlo. Stojí tam jenom v trenýrkách a já můžu vidět jeho postavu v celé kráse. Je to opravdu chlap s velkým CH, nedokážu si v ten moment uvědomit, co je na něm krásnější. Chvilku váhá. Proč asi? Nakonec zhasne světlo v koupelně a pomalu se přiblíží k mojí posteli. Skloní se, rukama se opře o matraci a dá mi pusu na čelo.
„Dobrou noc,“ řekne tiše a jde si na svoje místo.
„Dobrou,“ odpovím jako slušně vychované děvče, zhasnu lampičku a celý pokoj se ponoří do tmy. Netrvá to dlouho a usnu, se spánkem jsem nikdy neměla problémy. Ale několikrát za noc se probudím a zdá se mi, že se Martin převaluje. Chápu, že na pohovce se mu neleží zrovna nejlíp.

Ráno, když se probudím, zjistím, že Martin na pohovce není. Zdá se mi to, nebo je to pravda? Cítím vůni čerstvé kávy a rohlíků. Kouknu na stůl a tam je ve skleničce další růže, u ní kousek papíru s nějakým vzkazem, šálek kávy a dva rohlíky. To se mi asi opravdu jen zdá!
„Sunny, zlatíčko, já už musel jít do práce, ale tebe jsem nechtěl budit. Tak krásně jsi spala! Uvidíme se večer na zkoušce, určitě přijdu, tohle si nemůžu nechat ujít. Krásný den, M.“ stojí na tom papíru. Zlatíčko? Asi ho vážně miluju!

Kdybych věděla, že to tentokrát bude Roy, mně nejbližší člověk, se kterým se dostanu do sporu, nikdy bych na tu zkoušku nešla.

Otevřu dveře do zkušebny a stojí tam všichni tři. Zazní sborové ahoj. Napadne mě, jak krásně jim to ladí.
„Ahoj, kluci, to byl ale dneska den! Napřed ve škole. Potom se jednomu zákazníkovi udělalo nevolno, tak jsem musela volat sanitku a nakonec když jsem šla sem, stoupla jsem do díry na chodníku, natáhla se jak široká tak dlouhá a málem si zlomila kotník,“ začnu šveholit zvesela a očima pátrám, jestli už tu není Martin.
„Není tu,“ oznámí mi Tony.
„Kdo?“ dělám nechápavou, ale srdcem mi projede bolest. Tohle není jen tak!
„No ten tvůj ze soboty. Roy ho vyhodil,“ vysvětluje mi Joe a já dostanu šílený vztek.
„Royi?!“ zvýším hlas. „Chci vysvětlení! Jak jsi ho vyhodil? Proč?“ cítím, jak se mi do obličeje tlačí krev. Kdybych mohla, probodnu ho těma jeho paličkama. Joe a Tony cítí nebezpečí, mohli by taky něco schytat, tak se pakují aspoň na chodbu. Vědí, že když takhle vypěním, těžko dokážu rozlišit, komu to patří a komu ne.
„Není to kluk pro tebe,“ suše odpoví. A ani se na mě nepodívá.
„Tak! Není to kluk pro mě? A kdo je kluk pro mě?“ ječím jak pominutá. V touze zasáhnout cíl, vybírám ty nejtěžší zbraně. „Já ti taky nemluvím do toho, kdo je pro tebe dobrá holka a kdo ne. I když u tebe je to celkem jedno, protože ty holkám nehovíš,“ vysypu stejně nahlas. Je mi jasné, že to kluci venku musí slyšet, ale je mi to totálně jedno. Ať si to přeberou, jak chtějí.
Teď je to Roy, komu šlehají z očí blesky.
„Víš co? Trhni si nohou! Až tě bude zase tahat někde po hospodách, nebo mlátit tě, hledej si pomoc u někoho jinýho, jo? Jak se vůbec opovažuješ vyčítat mi to?!?!“ nedrží se už ani on.
„Takže v tomhle to je, jo? Ty si hraješ na velkýho ochránce, na toho, kdo může mluvit ostatním do života! Já prostě absolutně nemůžu pochopit, jak je možný, žes ho poslal pryč! Co tě to popadlo? Je to můj život a já si budu, s kým budu chtít, rozumíš?“
„Jo a až tě nechá on, nebo od něho utečeš ty, tak si s kufrem v ruce hledej útočiště v posteli někoho jinýho, jo?“ vytáhne Roy z rukávu trumf. Vteřinu stojím jen tak a nemůžu popadnout dech. Vůbec nejsem schopná pochopit, že použil i tohle. Ano, když jsem tenkrát utekla od Petera, skončila jsem u Roye a vyspali jsme se spolu. Bylo to ještě než jsme začali hrát a byli jsme jenom kamarádi. A vůbec, vždyť to tenkrát byla i jeho iniciativa, tak proč najednou dělá, že za všechno můžu jenom já?
„Ano, jistě, máš pravdu! Ty jsi tenkrát se mnou vlastně vůbec spát nechtěl, že?“ zasyčím na něj, otočím se na podpatku a prásknu za sebou dveřmi. Je mi jedno, že Joe a Tony se za mnou dívají s otevřenou pusou, protože se právě dověděli, co jsme nikdy ani nenaznačili.
Vyběhnu na ulici a vzteky bez sebe jdu pryč. Nevím ani kam, asi domů. Jsem naštvaná na Roye, že mi chce řídit život, na Joea a Tonyho, že se mě v podstatě ani nezastali, na Martina, že to tak rychle vzdal a konec konců i na sebe, že jsem tenkrát skončila u Roye v posteli.
Jenže to jsem ještě netušila, že budeme v jedné kapele, brala jsem ho jako kamaráda. Já jsem prostě tenkrát potřebovala chápající náruč, objetí a asi i polibek a on to všechno měl a snad to taky potřeboval oplatit. Od té doby jsme o tom nikdy nemluvili, byl to náš kostlivec ve skříni a mě vůbec ani nenapadlo na to myslet.
Asi trošku doufám, že Martin na mě bude čekat. Zoufale se pletu. U bytu nikdo není. Ze skříňky v kuchyni vytáhnu čokoládovou tyčinku, kterou jsem si schovávala na horší časy. Teď právě nastaly. Když sebou praštím na pohovku, ozve se zaklepání. Rychle vyskočím a s myšlenkou na Martina běžím ke dveřím.
„Joe?“ hlesnu zklamaně.
„No, evidentně nejsi ráda, že mě vidíš, co? Asi jsi čekala někoho jinýho...“ kroutí se ve dveřích.
„To máš pravdu, kohokoli jinýho, jenom tebe ne. Obyčejně bys byl někde na tahu, ne?“ popíchnu ho s poněkud křečovitým úsměvem. „Co chceš?“ optám se neomaleně a ustoupím do místnosti, abychom nestáli ve dveřích.
„Poslechni, Sun, neber si to tak... Víš, že Roy je někdy divnej, on to nemyslí špatně, má o tebe starost. V tom jsme všichni tři stejní. Jsi prostě naše.“ Žasnu nad tím citovým výlevem. Zrovna Joe o mě nikdy moc nestál.
„To myslíš vážně? To jako já nemám nárok na vlastní život? Tak podívej, Joe, ty a Tony lítáte za holkama, Roy se nejradši zavře a vymýšlí písničky a co já? Já mám poslušně sedět doma a čekat, až si na mě vzpomenete, že bysme mohli vyrazit někam do klubu? A tam abych zase sledovala, jak flirtujete a Roy se nudí. Můj milý Joey, já už toho mám dost!!!“ ke konci už docela zvyšuju hlas.
„Ale vždyť víš, že to tak není...,“ pokouší se o obranu.
Rozzuří mě to ještě víc. „A jak to teda je? Vždycky jsem si myslela, že jsme kamarádi. Já vám do vašeho života nikdy nemluvila, bylo mi jedno, s kolikati holkama jste spali. Ale já měla tenkrát akorát Petera a když jsem si teď našla Martina, tak mi to nepřejete. Ani jeden z vás. A to prostě od vás není fér.“
Joe se nadechne a chce něco říct, ale mně už se nechce dál se v tom pitvat. „Víš co, Joe, vykašli se na to. Vždyť vám na mě nikdy nezáleželo, tys vždycky chtěl za zpěváka chlapa, tak co?“
„No, Sun!! To snad nemyslíš vážně?!?“ vezme mě oběma rukama za ramena a zatřepe se mnou. „Jestli má někdo ten nejlepší hlas na světě, tak jsi to ty. Sice máš pravdu, že ze začátku jsem se s tím nemohl smířit, ale ty časy už jsou dávno pryč. Jsi skvělá, naprosto skvělá!! A počkej, až nás objeví! Budeme hrát na největších stadionech, z podia se budeme dívat na tisíce lidí, kteří budou volat Sunny, Sunny a samozřejmě Joe, Joe, Joe, mimochodem tohle o hodně hlasitěj,“ dodá s úsměvem. Nad tou představou se usměju taky. Ano, bylo by to příjemné. Bylo by to naprosto nejbáječnější! Vztek mě pomalu opouští. Jak rychle vypěním, tak rychle i zchládnu. A proč se vlastně zlobit na Joea? Ani to nejde. Je to andílek s kudrnatou hřívou. Asi proto má takový úspěch u něžnějšího pohlaví. Všechny na něm můžou oči nechat. A on toho taky patřičně využívá. Dokonce si myslím, že to prostě patří k jeho nátuře, je to smysl jeho života.
„A jak jsi přišla na to, že nám na tobě nezáleží? Kdyby to tak bylo, byl bych tady?“ zeptá se a musím uznat, že logiku to má. „Tak co, Sunny, mír?“ dodá smířlivě.
„Mír, Joey.“
„Ale takhle ne! Víš, že tohle oslovení nenávidím,“ začne se cukat a já si všimnu jeho šibalství, jak mi to chce vrátit. „Vy jste s Royem spolu opravdu…ehm… spali???“ začne se řehnit.
„Vypadni, Joe,“ praštím ho z legrace časopisem, po kterém v rychlosti hmátnu. Tohle opravdu nemá cenu zapírat… Ale nechce se mi o tom ani mluvit. A už vůbec ne s Joem. Rychle se vytratí a mě je jasné, že tento večer má ještě jiné plány. Ale přece mu to nemůžu mít za zlé.
Nálada se mi po Joeově návštěvě trošku zlepší. Do dvaceti minut se ozve druhé zaklepání na dveře. No, je to tu dnes jak na náměstí. Ale s další nadějí, že je to Martin, jdu otevřít.
A zase ne, tentokrát je to Tony.
„I ty?“ řeknu mu místo pozdravu. „Co chceš?“ neodpustím si nevrlost.
„No když jsi tak utekla, Sunny, tak jsem si říkal… no měl jsem o tebe trošku strach, přiznávám. Už jsi v pohodě?“ Ani nečeká, až ho pozvu dál a zavře za sebou dveře.
„Nejsem typ na sebevraždu,“ odpovím. Najednou o mě mají všichni strach.
„Ale tak jsem to nemyslel. Jen nechci, aby se s naší kapelou stalo něco špatnýho. Víš, já mám takovej nějakej pocit, že by to snad i mohlo vyjít. Vždyť jsme dobří, ne?“
„No, Tony, takovej nějakej pocit má touto dobou spousta lidí,“ kouknu na toho vlasatého kluka a je mi jasné, kam tím míří. Chvilku přešlapuje, chybí už jen čepice do ruky, aby měl co žmoulat. Chce jít za svým snem, dává tomu všechno, co má. Pracuje z nás čtyř asi nejvíc na tom, aby byl dokonalý. A hlavně se mu to daří co do pověsti. Holkám nepomůže, ani když před ním vylezou na strom. Je to opravdu hezounek, kluk z plakátu. Ale není špatný, to vůbec ne. Jen se snaží dělat ramena rockera. Občas to s nějakou holkou i myslel vážněji, ale nakonec stejně zvítězily pudy. Ale sám věří, že jednou přijde děvče, pro které bude ochotný zapomenout na všechny ostatní.
„Hm,“ řekne jen a já mám pocit, že mu srdíčko tíží ještě něco jiného. „Víš, Sun, jsme kamarádi, ne? Já nikdy moc kamarádů neměl, tak…. Prostě vás mám rád,“ podrbe se rozpačitě ve vlasech. Dneska si snad všichni usmysleli, že je ten nejlepší den, pro citové výlevy.
„Já jsem spíš vždycky měla pocit, že jste kamarádi hlavně vy tři. Na mě jste se ohlíželi pramálo a musíš uznat, že když už jsme někam vyrazili, tak jste mě nakonec nechali samotnou.“ Když výlevy, tak výlevy. Když už jsem to řekla Joeovi, tak tady u toho krasavce nemůžu udělat výjimku. „Jako já nečekám, že u mě budete celej večer sedět, máte svůj život. Ale kdybych aspoň nemusela sama v noci domů.“
„Já to vím, ale jak říkáš, máme svůj život. Sbalím nějakou holku, tak ji nenechám jen tak a neřeknu jí, že musím doprovodit domů kamarádku. Je to fakt blbý, že ti Roy zaplašil toho týpka, protože by bylo po starostech, ne? No ale co, jestli není úplně blbej, tak se zase objeví. Netuším, co proti němu Roy má, mně se zdál docela v pohodě.“
„Hm,“ odpovím zase já, ale co na to mám říct. Nechce se mi to rozmazávat. V podstatě má pravdu. Pokud Martin ještě bude chtít, tak si mě najde, ví přece, kde bydlím. A jestli ne, tak jsem si holt ušetřila nějakou tu starost. Ale líto mi to je!!!
„No nic, tak já už musím… haha… někdo na mě čeká, víš?“ No jo, to je celý on. Než zavře dveře, ještě strčí hlavu dovnitř. „Ty Sun, vy jste spolu vážně TO…?“ Místo odpovědni mu pošlu pohled plný blesků. Radši už na nic nečeká a mizí.
Jenže neuběhne ani minuta a dveře se otevřou zas. Rozhlédnu se po místnosti, jestli snad něco zapomněl. Až se vrátím pohledem ke dveřím, trošku ve mně hrkne. No paráda! Tak tohle mi ještě scházelo! Jestli to takhle bude pokračovat dál, budou si sousedi myslet, že jsem tu otevřela hodinový hotel. No hodinový, to spíš dvacetiminutový.
„Chci se omluvit,“ začne bez pozdravu. „Prostě jsem to přehnal. Ale je to i tvoje vina, víš?“
„Aha! A v čempak tkví ta moje vina?“ Do obličeje se mi zase řine krev a já cítím, jak mě začínají brnět konečky prstů.
„Neměla jsi tenkrát hned utýct pryč. Vždyť já na tebe pořád čekal, Sunny! Doufal jsem, že se vrátíš. Ale ty jsi přišla jenom proto, aby sis odnesla kufr.“ Tohle jsem nečekala. Praštím sebou na pohovku a přemítám, jestli mu mám něco odpovědět, nebo to nechat jen tak. To mu nebylo jasné, proč se to tenkrát stalo? Ani jeden z nás nechtěl být sám v ten okamžik, ale naše cesty neměly společný cíl. A já se ani trochu nezamilovala. Polije mě horko. Nebo že by…on?
„Já se tenkrát zamiloval, chápeš? Jenže když jsme spolu začali hrát, byla jsi ke mně úplně chladná. Dokonalá zimní královna! A já čekal víc… Radši jsem s váma nechtěl nikam chodit, protože kdybych se byl napil, nevím, jak by to dopadlo. Asi bych se choval jako ti kluci, co se kolem tebe motali po vystoupení a kterých jsem tě párkrát musel zbavit. Tohle jsem nechtěl. Jeden čas jsem tě dokonce i nenáviděl za to, že to pro tebe nebylo víc než jen sex na jednu noc!“
„Panebože, Royi, proč jsi nikdy nic neřekl?!“ snažím se popadnout dech. Opravdu je dnes večer emocí, ale tohle je už moc! Tohle by mě nenapadlo ani ve snu, že se Roy do mě zamiloval! Snad se probudím a zjistím, že to všechno byl opravdu jen sen.
Sedne si vedle mě na pohovku a chce mě vzít za ruku. Uhnu a zkřížím ruce na prsou. Myslím, že to od něj není fér. Stalo se to před víc než dvěma roky a on mi teď vyčítá, že jsem se nezachovala správně. A proč on tenkrát nepřišel a neřekl, že to nemusí skončit tou jednou nocí?
„Asi jsem se styděl.“
„Ty ses styděl? A co jsem potom podle tebe měla dělat já? Ty víš, že já nejsem na vztahy na jednu noc. Znáš mě.“
„No právě…,“ skočí mi do řeči.
„Jenže já jsem měla pocit, že to pro nás oba mělo stejný význam. Řešit to po tak dlouhé době mi připadá absurdní. Jsme už někde jinde, myslím, že už oba víme, co v životě chceme a nemá smysl vracet se do minulosti,“ snažím se neomaleně vysvětlit svůj postoj. Tak nějak v balíčku s mašličkou mu naservírovat, že ho nemiluju. Zdá se, že přesně tohle taky vycítí. Jestli se mi tu rozbrečí, asi vážně radši zvolím tu sebevraždu!
Jak dlouho mlčky sedíme na pohovce? Čtvrt hodiny? Půl? Tíživá, melancholická a napjatá atmosféra mě přestává bavit. Co ode mě vlastně všichni očekávají? Že se přizpůsobím vždycky a ve všem? Že budu poslušná holčička, která pokaždé ví, jak se zachovat správně? Udělala jsem chybu, přiznávám, ale je to dávno, mělo to být zapomenuto! A udělala jsem vůbec chybu? Opravdu toho mám litovat a snažit se ospravedlňovat? Byl to jen sex! Sex, který hýbe světem! Oba jsme to tenkrát potřebovali, tak jsme to udělali. Na co sáhodlouhé vysvětlování? Zrovna teď v tuto dobu můžou podobnou věc dělat stovky lidí a kdyby se všichni měli chovat, jako my dva teď, byl by ve všem pořádný zmatek!
„Máš pocit, že jsi ještě pořád zamilovaný?“ zeptám se, protože ho chci konečně dostat pryč. Ukázat mu, že se věci mají jinak. Myslím, že si to jen namlouvá. Za ty měsíce by se přece o něco pokusil, aspoň o náznak. Tak proč to neudělal? A proč teď mlčí?!?! Už toho mám dost!
„Asi…. Asi… ne… Máš pravdu,“ vyskočí a začne pomalu přecházet po místnosti. „Já se zamiloval do uzlíčku nervů, který tenkrát přišel ke mně, ale to ty už dávno nejsi,“ začne jiným tónem. Snad mi teď nezačne ještě vyčítat, že jsem se trošku vzpamatovala! „Zamilovaný nejsem. Věř mi, že když mi to teď dochází, docela se mi ulevuje!“ Jeho kroky jsou čím dál rychlejší. „Sunny, jsi skvělá!“ vykřikne a já tomu opravdu začínám věřit. Za poslední 3 dny jsem to už slyšela kolikrát? „Pamatuješ si Rose? Tu holku z pekařství? Ta je taky skvělá! Asi ji pozvu někam na drink. Nebo do kina?“ Během přemýšlení se sbírá k odchodu. Ještě se vrátí, aby mi ve dveřích řekl: „Já tě nemiluju, ale mám tě rád, Sunny,“ a odejde nadobro. Ten kluk je postrach….
No skvěle! Vyřešila jsem Joea, Tonyho a Roye, ale můj problém se jaksi nevyřešil…. Přestávám věřit, že Martin ještě dnes dorazí. Myslím, že kdyby chtěl, byl by tu už dávno. Padá na mě smutek. Asi to zase skončilo dřív, než začalo. Počkám do půlnoci a pak jdu spát. Další čekání nemá smysl. Ještě chvilku přemýšlím nad Royem. Ta změna myšlení se udála opravdu rychle. Nějak mi to nejde do hlavy, ale nemusím rozumět všemu, že? Hlavní je, že jsme si to vyříkali a bude klid. Snad!!!
Když o sobě Martin nedá vědět ani do čtvrtka, ztratím veškerou naději. Zato mezi mnou a kluky došlo k prapodivné změně. Ve středu jsme byli na večírku a přestože jsem opět odcházela sama, všechno bylo naprosto báječné. Vypili jsme láhev vodky, i když já jim tak zdatně nesekundovala. Přidal se i Roy a ten byl totálně pod obraz! Celý večer jsme se jen řehtali a všem nám bylo fajn. Jako bychom si rozuměli podstatně líp, než dřív. Mluvili jsme o našich písničkách a domluvili se, že s tím musíme něco udělat. Že to není přesně, co chceme. A co chceme? Být nejlepší!!!

Mám pocit, že konečně začínám žít! Za poslední 3 týdny se toho stalo tolik… Napsala jsem pár textů, kluci k nim hudbu a s novým repertoárem jsme hned vyšli ven. Šlo to jako po másle, nebylo potřeba ani kdovíjakého zkoušení. Pár lidí mi řeklo, že můj hlas zní jaksi jinak – líp. Ano, i já mám ten pocit, život je změna a změna je mocná čarodějka. Lítám někde v oblacích a jediné, co mě dovede připoutat zpátky k zemi, je škola. Poslední dny před prázdninami, jen na léto si naplánuju ještě jednu zkoušku. No co, stejně nikam nejedu, budeme s klukama pilovat naše umění, tak když si mezi tím na chvilku sednu nad skripta, nic se mi nestane. Jen občas si vzpomenu na Martina, ale tyhle myšlenky rychle zaplaším, nemají už smysl. Pětkrát do týdne večírek, několikrát spali kluci u mě, několikrát já u nich. Odpustit jim nedokážu akorát ten pozvracený koberec! Jinak to má pořád stejný scénář. Jdeme do baru, objednáme si láhev, oni ji vypijí svorně skoro celou a já si dám dva tři panáky. Joe a Tony sbalí nějaké holky, odejdou, ale nakonec se zase vrátí. Jestli to takhle půjde dál, budou z nás alkoholici a na celou hudební kariéru můžeme zapomenout! A přesto mi to nijak nevadí, ba dokonce si myslím, že to naší hudbě prospělo. Jsme víc kamarádi, víc si rozumíme a všechno mezi námi je vyřešeno. Jen ty rána!!!
Do zkušebny vletí Roy v závěsu s Rose. Dali se opravdu dohromady, jen nevím, jestli u drinku, či v kině. Oči mají navrch hlavy a těžko popadají dech.
„Ví…víte, co se dě.. děje? Co se stalo?“ vyráží ze sebe Roy. „A teprve, co se stane…“ významně dodá Rose.
„Ulítly ti včely?“ pobaveně hádá Joe. Roy jeho narážku přehlédne a snaží se uklidnit, což mu očividně nejde tak lehce.
„Zítra… už zítra…“začne zase a Tony za něj doplní: „hrajeme v Dark Rocku… ha ha… to je novina!“
„No jo, ale vy nevíte, kdo tam bude….,“ přihřeje si polívčičku Rose.
„Královna snad?“ přestává mě bavit ta jejich tajuplnost.
„Přijde se na nás podívat Albert Fielding,“ vyhrkne Roy a kouká, co to s námi udělá.
„CO???“ ozve se trojnásobně a všichni stojíme jako sochy s otevřenou pusou. Albert Fielding je totiž člověk, co má hlavní slovo v nahrávací společnosti 4Stars. A že by se přišel podívat zrovna na nás, je neuvěřitelné štěstí! A to je asi tak pravděpodobné, jako že si jednou potřesu rukou s Rogerem Taylorem, Brianem Mayem, Freddiem Mercurym nebo Johnem Deaconem!!!
Malá místnost jako na povel ožije horečnatým shonem. Roy řeší, kam včera založil paličky, Joe hledá konektor k basovce a Tony celkem nesmyslně leští svou kytaru. Ani mě se to šílenství nevyhnulo, protože najednou mám v hlavě vymeteno a nezazpívala bych ani Ovčáky.
„Ježiš, lidi, uklidněte se,“ vřeští na nás Rose, která si jako jediná zachovala klidnou hlavu. „Jestli tam zítra předvedete tohle, tak se milý pan Fielding zvedne už po minutě a budete mít po srandě!“
„Má pravdu,“ ozve se Joe za reproduktory, odkud se okamžitě vynoří. „Jediný, co nám může zachránit kejhák, je zkoušet a zítra předvýst svůj životní výkon!“

Moje nervozita stoupá každou minutou a mí kamarádi jsou na tom stejně. Pod podiem se začíná utvářet hlouček Tonyho fanynek po mé levé ruce a hlouček Joeových fanynek po pravé. Snažím se je spočítat, kde převažují, ale pořád se hemží, tak to nakonec vzdám.
„Myslíš, že už tu je?“ dloubne do mě Roy a já přesně vím, koho má na mysli.
„Nevím, asi ne. Podle mě přijde až pozděj,“ odpovím, ale snažím se tím jenom sama sebe uklidnit. Kdyby přišel až tak v půlce, bude se mi už zpívat nejlíp. Sice rozezpívaná jsem, ale s vědomím, že přijde Albert Fielding to nepůjde jen tak…
Úderem deváté začneme a já až po desáté zaregistruju člověka tak kolem padesátky, který se usadí u baru. Kluci si ho evidentně nevšimli, i když Roy pořád vystrkuje hlavu za svýma bubínkama. Vypadá jako žirafa, k tomu dokonale pomáhá i jeho béžová košile s přesněji neidentifikovatelnými fleky tmavší barvy.
Já zpívám, co to dá a mám pocit, že i bez mikrofonu bych překřičela celý sál. Křičet ale nesmím, mám zpívat, tak to dělám nejlíp, jak dokážu.
Těsně před jedenáctou se ten člověk od baru zvedne a odejde. Moje zklamání nezná mezí, ale nevzdávám se. Zpívám pořád. Nejsem tu přece jen kvůli Fieldingovi, ale kvůli všem těm lidem, kteří dnes večer zaplnili bar. Dohrajeme kolem půlnoci. A dneska toho mám tak akorát. Jestli budu zítra ještě mluvit, bude to zázrak.
Kluci se baví s Dannym a já začínám uklízet. Jdou pryč a Danny míří ještě ke mně.
„Sunny, nech toho na chvilku, na baru na vás čeká nějakej chlápek,“ zakřičí na mě, protože z reproduktorů za námi se už zase řine hudba. Podlomí se mi kolena, protože je mi jasné, kdo to je.
Kluci na mě počkají, abychom tam došli společně.
„Albert Fielding,“ představí se nám ten člověk a všem podává ruku. Poznávám v něm osobu, které jsem si všimla u baru.
„Sunny Thomsonová,“ pípnu, když na mě dojde řada.
„Tedy slečinko, vy jste tank!“ řekne mi a já zrovna nevím, jak to mám chápat. Tak špatně snad nevypadám! „Váš hlas by stačil pro 20 průměrných zpěvaček. Co vy máte v hrdle, to se hned tak nevidí,“ pokračuje s úsměvem. Asi ho pobavil můj pohled do zrcadla na sloupu.
„No tak, abych to nezdržoval... Beru vás, ale má to podmínku! V pondělí přijdete podepsat smlouvu a budete mít vybraný materiál na desku. Co jsem slyšel, to mi stačilo, dá se z toho poskládat dvanáct kousků. Do úterka to proberete s lidma od nás a začnete nahrávat. Deska musí být hotová do dvou týdnů, abychom stihli letní vlnu večírků a party, na které bychom ji mohli propagovat. Jestli souhlasíte, v pondělí v deset hodin v naší hlavní budově,“ vychrlí na nás, kopne do sebe svůj drink, zvedne se a aniž by si počkal na odpověď, odchází.
První se vzpamatuje Joe: „Deska za dva týdny není reálná!“
„Ty vole, to tě nemusí zajímat, jestli je, nebo není, my tu příležitost musíme chytit za pačesy,“ nadává mu Tony a zároveň se řehní na procházející holku.
„Když říkal, že materiál na ni máme, tak by to snad mělo stačit. Určitě ví, o čem mluví,“ přemýšlí nahlas Roy.
„Teda pánové, myslím, že by to chtělo oslavit, ne? Bude naše první deska!!! Chápete to?!?!“ škrábu se na barovou stoličku a kluci to dělají taky, ovšem poněkud elegantněji. Objednám koktejly pro všechny. „Na nás a naši první desku!!!“ křičíme společně a ťukáme si o stošest, až to pití stříká ze skleniček. Kluci mě objímají a líbají na tváře. Je to ta nejkrásnější chvíle, co jsme společně zažili. Práce se nebojíme, bude to určitě stát za to, i když je nám jasné, že ve studiu budeme i spát, jestli se teda na spánek vůbec dostane. První koktejl, druhý, třetí... kluci jich mají víc...
„Ahoj, Sunny,“ ozve se za mnou. Přejde mě smích a žaludek se mi třikrát obrátí.Ten hlas jsem poznala. Bojím se otočit, ale nakonec se přemluvím. Nemůžu přece dělat, že jsem neslyšela.
V první chvíli toho kluka nepoznávám, nemá očekávaný plnovous ani trošku delší vlasy. Ale oči, ty ho prozradí.
„Martine?!?!“ hlesnu jen, protože to jaksi nechápu.
„Čau, kámo, dáš si panáka? Na usmířenou...,“ seskočí Roy ze židličky a uvolňuje Martinovi místo. Teprve teď si všimnu, že ten za mnou stojí o berlích a na pravé noze má sádru od kotníku až po kyčel.
„Rád,“ podá Martin Royovi ruku a já nevěřím vlastním očím. „Ahoj, Joe... Tony...,“ kývne na kluky a tohle je už na mě moc. Slezu ze židličky a udělám dva kroky zpět. Proč se nemůžu zbavit dojmu, že se ti čtyři znají trošku líp, než jen z jednoho setkání ve zkušebně? Kdy se k sobě navíc nechovali zrovna pěkně.
„No tak, Sun, netrhej partu,“ huláká na mě Joe. Martin se jen usměje a ukáže bradou zpátky na židličku. Poslušná jako beránek se jdu zase ztrapnit škrábáním se nahoru. Nechápu, kdo tohle zařízení vymyslel!!
„Co se ti stalo?“ podívám se na Martinovu sádru.
„Když se mnou tady Roy tak hezky vyběhl,“ podívá se na něj s úsměvem, „vylítl jsem ven jak včelí roj. Chtěl jsem ti jít naproti, ale jaksi jsem zapomněl, že žiju ve velkoměstě a prostě mě srazilo auto. Zlomilo mi to dost nešťastně nohu a deset dní jsem ležel v nemocnici. Pak mě pustili domů, ale dali mi nechodící sádru, takže jsem na tom byl stejně. No a včera se u mě objevil Roy a řekl mi, abych dneska přišel, protože buď budeš potřebovat utěšit, nebo tě to potěší ještě o to víc. No a Tony a Joe se přiřítili dneska ráno, jestli jsem si to náhodou nerozmyslel,“ dovypráví už se smíchem a všichni se výborně baví, když mě vidí, jak jsem úplně a totálně mimo.
„Hej Sun, zavři pusu,“ řehní se mi za zády Joe. Prokletý zrcadla všude na baru!!! Dívám se z Roye na Martina a zpátky a pro jistotu si to zopakuju hned několikrát. To už ale nevydrží ani Tony a začne se smát, až se za břicho popadá. „Podrž si oči, Sunny, ať ti nevypadnou a nemusíme je tady po zemi nahánět až do rána.“ Oni všichni všechno ví a já jsem zase ta poslední! A potom se mi budou posmívat.
„Já...,“ chci něco říct, ale jednak nevím co a jednak nevím proč. Tak jenom mávnu rukou, seskočím ze židle a jdu pryč. Už zase blbnu!
Zastavím se hned za dveřmi a nadechnu se čerstvého vzduchu. Ten cigaretový kouř uvnitř mi vadí, ale zvykám si. Musím tam zpívat, takže nic jiného mi nezbývá. Jo, jenže teď bych měla přemýšlet, co dál. Sotva jsem se smířila s tím, že Martina už nejspíš nikdy neuvidím, klidně si přijde. A to dokonce na pozvání těch třech kumpánů. Jsem rozpačitá a přemýšlím, jestli se mám vrátit dovnitř. Stojím o Martina, ale těch překvapení je jaksi moc poslední dobou...
No... myslela jsem si, že jsem silnější. A bystřejší. Odolnější. Sebevědomější. Vyrovnanější. Evidentně NE!!! Rozhodí mě každá pitomost. Místo toho, abych se upřímně od srdce zasmála, jak mě dostali, jdu ven. Jestli teď zase za mnou budou chodit postupně, tak mě asi odvezou do blázince!
Vrznou dveře... no, už je to tu...
„Chceš mě ještě vidět?“ zeptá se ten někdo, kdo vyšel a mě je jasné, kdo. Aniž se otočím, odpovím: „Ale to víš, že jo...jen je těch dobrých zpráv nějak víc najednou...“ Obejme mě zezadu kolem ramen a já se o něj lehce opřu. Kde jsou teď ty naše předchozí rozpaky, ta stydlivost? Na hony vzdálené! Celé tři týdny, kdy jsme se neviděli a já myslela, že jsem na něj už zapomněla, vlastně prospěly k tomu, že jsme si vymezili prostor. Prostor pro náš vztah, ve kterém si budeme oba rovni. Ani z Martina už necítím žádnou nejistotu. A jeho dotyky mi nejsou nepříjemné, jako od někoho neznámého.
„Půjdeme?“ zeptá se a já přikývnu.
„Ale co tvoje noha?“ vzpomenu si.
„V pohodě... naučil jsem se s tím už i běhat,“ zasměje se.
„Počkej ještě chvilku, něco si vyřídím.“ Vběhnu zpátky do klubu. Joe se opírá o nějakou holku a Tony už je na záchodě o něco dál. „Zastrč si ho a pojď,“ přikážu mu rezolutně. Ani se nevzpírá, jen ta holka něco zamumlá. Je totálně namol! Joea cestou chytím za rukáv a bez slůvka vysvětlení je oba táhnu k baru, kde si Roy šeptá s Rose. Postavím si všechny tři do řady jako nastoupenou vojenskou jednotku. Prohlídnu si jednoho po druhém a vidím jim na očích, jak pramálo jim vadí, že jsem je vyrušila. Ani Tonymu, který je na tom nejhůř. Obejmu naráz všechny tři. „Kluci, dík. Moc! Zítra ráno ve zkušebně.“ Zinkasuju tři pusy a tři ubezdušující obejmutí.

Je vcelku jasné, že nepůjdeme přes celý Londýn k Martinovi. Skončíme u mě, ale celou cestu mlčíme. Mlčíme i potom, ale víme, že to není proto, že si nemáme co říct. Vstřebáváme jeden druhého. Napadne mě společná sprcha, jenže si uvědomím, že kvůli Martinově sádře to nepůjde. Ta představa je skvělá! Tak ho aspoň nevyhodím na pohovku a spíme společně na posteli. Všechno mlčky, vyhovuje nám to.
Když se ráno probudím, nemůžu si uvědomit, co mě tak tlačí na noze. Potom mi dojde, že Martin si ze mě udělal polšltářek. Napřed se mu snažím vyvléct opatrně, aby se nevzbudil, ale když to nejde, nedá se nic dělat.
„Marťo...,“ začnu pomalu a pokouším se zavrtět, abych ho probudila, nebo aspoň aby se otočil. Bez šance!
„Martínku!“ zkouším to znova a začíná na mě přicházet šílenství, protože se nemůžu ani hnout. Nesnáším tyhle stavy, kdy si připadám jako ve svěrací kazajce. Konečně to vypadá, že začíná přicházet k sobě. Promne si oči a koukne dolů na naši polohu.
„Dobré ránko,“ zakření se.
„No... dobré,“ usměju se taky. Konečně mě pustí z objetí, a tak můžu jít do koupelny. Dám si sprchu, vyčistím si zuby a je mi líp. Jen na mě zase padne melancholie, protože nevím, jak dál.
„Co se děje?“ pozná to na mě. Aby taky ne... tvářím se jako na pohřbu.
„Musím za klukama.... budeme vybírat písničky na album a zítra jdeme podepsat smlouvu.“ No, není to ten pravý důvod, ale nějak se začít musí. Má to efekt, protože se začne sbírat z postele.
„A dál?“ Vypadá to, že mě zná už docela dobře. Sednu si ke stolu a počkám, až udělá to samé.
„Martine, dej mi dva týdny. Dej mi ty dva týdny, co budeme dělat desku. Nechci šidit ani tebe, ani kluky, ale rozdělit se neumím. A ta deska prostě přišla dřív. Prosím!!!“ udělám na něho psí oči. Sice s tím nemám zkušenosti... snad to pomůže...
„No tak trochu jsem doufal, že to nepřijde, ale jsem smířený s tím, že to tak bude,“ překvapí mě svou odpovědí.
„Vážně??? Ty to vážně uděláš??? No ty jsi..... SKVĚLEJ!!!“ už se zase směju na celé kolo. Dáme si pusu a při snídani je nám krásně. Troška kafíčka, sušenky a výjimečně i ovoce nás probere dokonale. Doprovodím Martina na autobus a skočím ještě do práce domluvit si s Emily, aby za mě těch čtrnáct dní vzala.
Sice nemůže, ale nakonec přemluví svou sestřenici. Tak mám zase o jednu starost míň.
Když se dostanu do zkušebny, jsou tam jenom Joe a Tony. Joe vypadá příšerně. Je zelený jak vodník a občas se jeho barva změní na úplně bílou. To potom musí opustit místnost, aby jsme tam vydrželi všichni, protože to, co včera zkonzumoval, se chce podívat zpátky na světlo světa.Tony je na tom z pro mě nepochopitelných důvodů líp. Většinou to bylo obráceně, ale zdá se, že v Tonym přece jenom zase zvítězila ctižádostivost.
„Víš, Sun,“ začne Tony, když jsme sami. „Tak mě tak napadlo, jak Roy mohl vědět, že ten Fielding přijde.“
„No vidíš, člověče! Tak mě to nenapadlo vůbec!“ Má pravdu, protože to opravdu nebylo jen tak. Určitě pan Fielding nevylepoval všude po Londýně plakáty, že v sobotu večer bude v Dark Rocku, aby se podíval na neznámou kapelu. „Za to mě napadlo, jak mohl Martina najít. Vždyť já nevím přesně, kde bydlí a nikdy jsem to před váma neřekla.“
„No on si vzpomněl, že ho jednou viděl v nějaké autodílně, tak se tam zašel podívat. A tam mu řekli, že Martina srazilo auto a leží v nemocnici. On byl z té vaší hádky hodně špatnej, Sun. Ty víš, jak mu záleží na tom, že by z nás mohlo něco být, že bysme mohli něčeho dosáhnout. Nechtěl, aby ses na nás vykašlala, tak se to snažil napravit. A Joea potom napadlo, že bysme tě mohli nějak překvapit a s tím Fieldingem to přesně vyšlo, ne?“ zubí se nakonec a já taky. Opravdu jim to vyšlo, překvapení se konalo!
„Já jsem mu to odpustila už dávno. A tohle jsem vážně nečekala. No ten Roy je úplně jinej, než jak vypadá, co?“ Tony souhlasně pokývá hlavou a do místnosti vejde Joe. To, co následuje nás na deset minut úplně vykolejí. Obsah Joeova žaludku se opravdu chtěl podívat zpátky na denní světlo, ale cestou se usadil na jeho oblečení a když se otočí, tak i ve vlasech. S Tonym se svezeme na podlahu a těžko popadáme dech. Joe se tváří nešťastně a to nás ještě víc rozesmívá.
„Fůj! Co to tady tak hrozně smrdí??“ řekne místo pozdravu Roy, sotva strčí hlavu do dveří.
„Joe!“ vykřikneme s Tonym sborově aniž bychom se přestali smát.
„Cos dělal, ty hňupe?“ obchází si ho Roy se svraštělým nosem. To aroma opravdu není nejlepší.
„No, včera jsem to nějak přehnal,“ začne Joe a rukou si šáhne na žaludek. Zrovna ale nahmátne do toho, co na košili mít neměl. Nevěřícně se podívá na svou dlaň a s patřičným znechucením si ji chce otřít o zadek. Tam pochodí stejně. To už jsme na kopě všichni tři a nemůžeme se zastavit.
„No a když jsem zvracel vzadu na dvoře, přišel tam najakej pes a strčil do mě čumákem. Já jsem se tak šíleně lekl, otočil jsem se a když jsem ho viděl za sebou, udělal jsem krok zpátky, ujela mi na tom noha a já se tam pěkně vyválel,“ vysvětluje, ale to snad ani nemusel, protože nás to skolí znovu.
„No tak než se vysmějete, já se skočím převlíct...“ zhodnotí situaci, ale na tváři se mu už taky objevuje úsměv. Roy na něho jen mávne rukou, aby už konečně šel.
Než se vrátí, máme už vybranou půlku písní na desku. Jenže jak vejde do dveří, znovu se skácíme a nejde to zastavit.

V pondělí ráno stojíme před budovou 4Stars. Je to impozantní starý dům s chrliči pod střechou. Za okny je ovšem moderní sudio s několika nahrávacími sály a sídlí tu i vedení firmy včetně pana Fieldinga.
„Tak pravou, kluci,“ zavelím a všichni vstoupíme mohutnými dveřmi dovnitř. Na recepci se ohlásíme a asistentka nás vede chodbami do kanceláře. Chvíli nás nechá čekat přede dveřemi, ale potom z nich s úsměvem vykoukne a pozve nás dál.
U velkého stolu sedí dva muži. Jeden z nich je Fielding.
„Tak vás tu vítám, rozhodli jste se,“ zvedne se a opět nám všem podá ruku. „Jsem tomu rád, slečinko,“ zastaví se u mě.
Na stole je připraveno šest složek papíru. Všichni si k nim sedneme a muž, kterého nám Fielding představil jako Jima Flashe, začne rozebírat jednotlivé odstavce smlouvy. Je nám jasné, že to pro nás nebude moc výhodné, ale nemůžeme nic moc čekat. Snad pokud by se nám dařilo, mohli bychom se v budoucnu snažit o změnu. Ale teď všichni podepíšeme a nikoho ani nenapadne protestovat. Nakonec ještě přípitek. V deset hodin ráno!!!
„Tak, mládeži, jdeme do studia,“ zavelí Fielding hned potom a my, poslušní jako beránci, cupitáme za ním. Na stěnách visí plakáty a obaly desek zpěváků a skupin, které 4Stars zastupují.Cestou si mě Fielding chytí za paži. “Tak, slečinko, pokud se budete hodně snažit, budete tu taky,“ řekne, když vidí, jak se s obdivem rozhlížím kolem. Jen to jeho slečinko už mě trošku štve!

Je pátek a my s plným nasazením pracujeme. Nevíme, jestli je noc, nebo den, protože na to nemáme čas. Přesně jak jsme si mysleli, nestíháme ani spát. Kdo zrovna nenahrává, probírá písničky, protože jsme zjistili, že ty vybrané se moc nehodí. Simon, Robert a Ted, kteří nás dostali na starost, nám s tím pomáhají, jak to jen jde. Tu desku opravdu musíme stihnout za dva týdny, protože po nás má frekvenci zamluvenou další skupina. A jako naschvál se nám nedaří. Nezní to, jak by mělo, pořád nejsme s něčím spokojení, hlavně perfekcionista Tony a Roy mu zdatně sekunduje. Hádky jsou na denním pořádku, ale všichni víme, že ty prostě k tomu patří.
„Týden je skoro pryč a my nemáme ani půlku hotovou!“ křičí Joe a vypadá nešťastně. Bohužel má pravdu.
„Tak zaber, ne?“ neodpustí si Roy.
„Ty kreténe! Ty zaber! Poslechni si ty bicí. Je to jako na pohřbu!“
„No, za to basovka je opravdu skvělá! Nechceš si zopakovat teorii??“
„Vyserte se na to! Hádání nám teď opravdu pomůže!“ vloží se do sporu ještě i Tony.
„No jo, pan Dokonalý promluvil,“ nenechá se Joe.
„Panebože! Už toho nechte! Nedaří se, ale to všechno se zase otočí. Když se budeme pořád jenom hádat, tak to OPRAVDU nestihneme a z té desky to bude cítit! Chcete přece, aby se prodalo co nejvíc, ne?“ zkouším je uklidnit, ale v úspěch akce nedoufám.
„No jo, Sun, tobě to jde s hlasem samo od sebe,“ ozve se zase Roy. „Jenže my musíme bojovat s paličkama a strunama, je to horší. A navíc nám chybí písnička!“ A to musím uznat, že zase uhodil hřebíček na hlavičku. Nechám je své práci a jdu na chvilku vedle, kde máme improvizovanou postel. Kdyby tak věděli, že už melu z posledního! Docházejí mi síly i hlas. Opravdu jsem si myslela, že jsem silnější!! Lehnu si, ale nemůžu usnout. Chtělo by to aspoň hodinku a já ne a ne zabrat. Otevřou se dveře a za nimi se objeví Roy.
„Spíš?“ zeptá se celkem nesmyslně.
„Ne.“
„A co děláš?“
„Přemýšlím.“
„A o čem?“ No tak to vypadá, že se z nás stali lidi, kteří nedokážou dát dohromady normální větu. „O Martinovi?“ zeptá se ještě.
„Hm... Pojď sem, Royi,“ pozvu ho. Má pravdu. Každou volnou chvilku myslím na Martina. Na jeho oči, na jeho ruce. Na jeho obličej bez vousů, který se mi líbí ještě víc. Na jeho krásné tmavé vlasy. Na jeho hlas. Na to, co zrovna teď dělá. A na to, jestli i on na mě myslí.
„Je mi to moc líto, co jsem tenkrát proved, víš?“ podívá se na mě, jestli chápu, že to myslí vážně.
„Já vím, už se tím netrap, jo? Ono.... možná nám to i pomohlo...,“ přemýšlím nahlas, jenže chci přehodit rozhovor na jinou kolej. „Moc srandy jste si se mnou neužili, co?“
„Ale jo... proč si to myslíš? Pamatuješ, jak tenkrát Tony spadl do toho kontejneru na odpadky?“ začíná se hihňat.
„No jo, nechal si kytaru u nějaké holky a potom tam lezl oknem, co?“ směju se už taky.
„No kdybys mu tak nenadávala, že nemůže zkoušet, tak by se na to asi vykašlal. Poslechni...,“ narovná se na matraci, kterou jsme si položili na zem místo postele, „ že tys to udělala schválně?“
„To víš, že jo. Měla jsem chuť trošku ho vytrestat. Všichni se bijete v prsa, že chcete, abychom to někam dotáhli, ale jak je příležitost někde se napít, nebo sbalit nějakou holku, zapomenete na všechno,“ nenadávám, jen se směju. Mám dost blbé nálady a výměn názorů. „Nebo ta Joeova batika na oblečení tuhle neděli...“ řehtám se už jako kůň, protože to je nejčerstvější vzpomínka.
„A pamatuješ, jak za mnou přišla jednou ta holka, jestli bych si s ní nedal drink a já jí místo vydrž chvilku řekl podrž chvilku?“ nezůstává pozadu ani Roy a já nevěřím svým očím, že si sám ze sebe dělá legraci.
Do místnosti strčí hlavu Joe a nechápavě na nás kouká, jak spolu sedíme na matraci a smějeme se o stošest.
„Tak vám to jednou nestačilo, jo? Ale zopáknout byste si tu svoji postelovou aféru mohli někde jinde, než tady, ne?“
„Mluvíš z cesty, Joe. Asi máš absťák, chudáčku, že?“ trefuje se Roy.
„Drž klapačku a hejbni kostrou... chybí nám tu bubeník. A pohni, nebo vyběhnu na ulici a přitáhnu sem prvního chlapa, kterýho potkám. Určitě by to zvládl líp, než ty. Hraješ jako ponocnej!“ Joeova nálada se moc nezměnila, a tak se Roy radši zvedá. Sotva za nima zaklapnou dveře, vezmu do ruky papír a tužku. Asi mi pomohlo, že jsem se mohla zasmát, protože cítím, že mám novou energii. Začínám psát první slova a za pět minut mám hotovo.

„Tady něco mám... Jestli se vám to bude zdát, tak až budete mít melodii, vzbuďte mě...,“ dávám klukům ten kus papíru s přesvědčením, že teď už opravdu usnu. Nespala jsem jak dlouho? Den? Zdá se mi to jako celý týden....
Tak se nám to nakonec přece jen podařilo! Z poslední