Poslední sbohem

Jsem tu sama. Sama s pocity.

Přijdu si, jako malé dítě. Ztracená.

Kdo zlomí tuhle ktetbu?

Odpusť živote.
Odpusť mi stíny strachů jež ukládám pod tvou postel s nadějí, že už mne nikdy nedokáží naleznout.
Nejsem dobrý přítel ani tys jím nikdy nebyl.

Odpusť, že s tebou o některých věcech nemluvím.
Možná, jen možná, to prostě neumím.
Odvracím se od svého já.

A kde jsi ty?


Ztračíš vládu nad mým dechem.
Zklamals.

Pust mne tedy ze svých spárů.
Nech mne odejít.

Jen zavřu oči a dám poslední sbohem.

Proměním se ve vzpomínku na něco, někoho, z dávné doby.
Rozplynu se.
Zmizím.

Dostanu se za zdi reálna a uvěřím v každičkou z nemožností.
Stanu se jednou z nich.


Dýchám. Pozoruji.
Každodenní chaos v zaběhnuté rutině.
Blázním.

Vezmi mě do jiného světa.

Prosím.

Krůček po krůčku, můj živote, ztrácím víru.
Střípky štěstí rozsypané kol.
Zraňují mne. Jsou ostré, bodají.

Příště, až budu klepat, neotvírej.

Už ti nemám co říct.

Nyní už jsme si rovni.