Vždyť život je tak krásný

Zády o zeď rozpálenou poledním sluncem,
na střeše dost vysoké, aby viděla konec světa,
vsedě s pohledem do mraků, mám chuť skočit.
Křídel strach, že začnu létat mi nedovolí.

Tak dál sedím a přemítám o tom, co mám,
o tom co jsem dal, o tom co jsem neviděl,
otázky tlučou mocnou příbojovou vlnou,
která nemá odpovědi a mučí, jen mučí.

Tu stín mocný a černý jak hejno havranů,
pozve poslední den do světa oblaků,
na roztažených rukách vidím peří budoucnosti,
mávám a letím světlu vstříc.