Muž v Zrcadle

Minuty se táhly tak neskutečně pomalu, že kdyby se čas kolem ní rozhodl nepokračovat a kapka vody padající z kohoutku by se na půli cesty ke své neodvratné destrukci zcela zastavila, snad by jí to ani nepřekvapilo. Nedá se říct, že by svou práci nenáviděla, z počátku ji dokonce i mravenčí papírování a dělání pořádku v účtech bavilo. Ovšem čas a dokola se opakující rutina se postaraly o to, že den v práci byl pro ni delší a delší a nuda spojená s touto ničím ji nenaplňující činností ji neuvěřitelně vyčerpávala. Do konce pracovního dne jí zbývaly ještě slabé dvě hodiny. Jindy by si svou povinnost protrpěla bez jakýchkoliv emocí, to ovšem nemůže platit pro tento den. Dnes je tomu přesně 6 let. Již poměrně dávno se s tou událostí vyrovnala a pokusila se zvednout sama sebe ze dna plného proplakaných dní i nocí a postavit se čelem životu se všemi jeho emočními nástrahami. Ale v takovýhle den mívala pocit, že hluboká jáma sebelítosti a pocitů beznaděje ji do sebe opět tahá svými temnými pařáty. Bylo jí divné, že od rána ještě nezaznamenala pocity úzkosti. Ale i tento fakt v ní vyvolával různorodé myšlenky. Na jednu stranu na sebe byla hrdá. Zdálo se, že už je všemu konec a ona s pomyslným aplausem přešla to nekonečné období se vším všudy. Na straně druhé byly ovšem výčitky. Je od ní správné zapomenout? Tolik toho spolu prožili, jejich dny byly až na výjimky (které se zajisté najdou v každém vztahu) jako z nějakého snu. Má právo se opravdu posunout dál a přestat si připomínat to dobré i zlé? Je možné, aby někdy vypudila ze svých myšlenek a představ ty hrozné obrazy, když po ní policie chtěla, aby identifikovala tělo? Nebo lépe řečeno, to, co z něj zbylo? Přitom jí život zachránila pouhá náhoda v podobě klíčů, jež nemohla najít. Stačilo pětiminutové zpoždění a bylo rozhodnuto o tom, že ona bude dál žít a Adrien opustí náš svět jednou pro vždy. Když za ním šla na schůzku do kavárny, našla pouze trosky, lidi v nekonečném pláči pokryté prachem a krví, matky tisknoucí své děti k hrudi a atmosféru tak beznadějně šílenou, že i pouhý kolemjdoucí zažili jedny z nejhorších chvil svých životů. Bombový atentát měl však až zázrakem pouze dvě oběti. Jednoho útočníka a jednoho milence.
Dnes se ovšem cítila sebejistě. Tedy zatím. Její iluze vyrovnanosti vzala za své a rozplynula se jak kapka vody na sluncem rozpáleném parapetu. Stačilo, aby kolegyně z vedlejší kóje pustila rádio. Stanice, jež si naladila, byla stanice, ze které poslouchala v ten smrtí opředený den zprávu o tom, co již dávno věděla. Pocity, jež v ní dokázala vyvolat pouhá znělka, jakoby vymazaly ten pomyslný úspěch z ovládnutí vlastních emocí. Okamžitě ji polil příšerně studený pot a celé tělo ztuhlo v jednu hrozivou křeč. Tisíce myšlenek jí v jeden okamžik dlouhý možná jen pár setin prolétlo hlavou a zasloužily se o paralýzu celého těla i duše. Všechny obrazy, pocity a nekonečný smutek prožitý nejen toho dne ale prožívaný ještě další tři roky ji jako dokonale navržená skládačka vyplnil celé tělo. Když tento krátký záchvat bezmoci přešel, nebyla ještě půl hodiny schopna se ani pohnout. Cítila mravenčení v nohou a rukou, konečky prstů se bez ustání klepaly a výraz v jejích očích by vyděsil snad i toho nejotrlejšího psychiatra. Na zbytek dne si vzala volno. První, co jí napadlo, bylo jít domů a zkusit ten hrozný den zaspat. Věděla ale, že tenhle jednoduchý plán je odsouzen k nezdaru. Nedokázala se zbavit jediné věci, která jakkoliv odkazovala na společné chvíle s její na věčnosti odpočívající polovičkou. Nedokázala ani domyslet, jaké šílenství by se v její hlavě mohlo odehrát, kdyby jen otevřela dveře od svého (jejich) bytu. Rozhodla se zavolat kamarádce a strávit s ní zbytek dne.
Čas plynul stále pomalu, ale čím více postupoval, tím klidnější byly její myšlenky a vzpomínka na dopolední otřes se pomalu rozplynula nad kávou a nákupy. Kamarádka dala slib, že s ní stráví tolik času, kolik bude potřeba a tak se také stalo. Její cesta domů se dala považovat snad i za příjemnou. Jak se blížila ke svému bytu, začala ovšem opět cítit úzkost. Pocity strachu a smutku se jí zakusovaly do mysli zoubek po zoubku, jako se parazit zakusuje do své oběti. Podivnější bylo, že tentokrát neměl tento proces žádnou spoušť. Nestalo se nic, co by jí připomnělo tragický den před šesti lety či její dnešní počínání. Čím blíže byla ke svému domovu, tím silnější a nesnesitelnější emoce ovládaly její hlavu. Tento jev přisuzovala zejména psychickému vyčerpání, a i přesto, že intenzita smíšených pocitů nabírala na síle, Madeline se snažila přebýt jejich účinek představou spánku. Vyjít schody do třetího patra pro ni byl výkon téměř heroický, což ji jen utvrzovalo v tom, že půjde rovnou spát. Ve chvíli, kdy klíč prošel do zámku a ona jím otočila, cítila zachvění a prudké ochlazení.
Otevřela dveře od bytu a unaveným krokem vstoupila dovnitř. Byla již tma. Světlo z pouličních lamp pravidelně přerušované zataženými žaluziemi se ledabyle povalovalo na stěnách. První kroky ji přivedly do tenké chodby, kde se nacházel věšák s několika kabáty a zrcadlo. Stihla si ještě sundat boty a kabát. Její další pohled, ten osudný pohled, patřil právě zrcadlu. Její tělo ztuhlo do jednoho strnulého kusu neovladatelného masa. Ze zrcadla na ní koukal muž zhruba metr osmdesát vysoký. Oděný byl do perfektně padnoucího obleku, hladce oholen a s krátkými vlasy, pečlivě upravenými do moderního sestřihu. Okamžitě ho poznala. Byl to On. Adrien. Tak, jak si ho pamatovala, na ni koukal s pohledem nevýslovně laskavým. Znala ten pohled i ten šibalský úsměv na jeho tváři, jež kdysi dávno používal jakožto úsměv seznamovací, určený k okouzlení. Pamatovala si, jak ji na ten úsměv poprvé sváděl a později ho používal na urovnávání vlastních provinění. Pocity v její hlavě byly naprosto nepopsatelné. Představte si všechny hraniční nálady, všechny stavy zažívající člověk těsně před zhroucením, drancují vaše tělo i mysl, všechny najednou. Nepopsatelná radost z vidění osoby nekonečně milované a oplakávané se střetávala s pocity strachu a šílenství z toho, že někdo, kdo má být již dávno pryč z toho světa, se jí právě kouká laskavě do očí. Po zádech jí stekla ohromná kapka potu. Jako když si vás sama smrt vybere za svého dalšího klienta a koncem svého jazyka ochutnává svůj další chod.
„Zdravím tě, Madeline." řekl muž tichým a překrásně uklidňujícím tónem. Věděl, že odpovědi se nedočká, chtěl jen apelovat na další smysl. Chtěl podpořit šok z vidění nemožného tím, že ji přinutil slyšet nemožné. Madeline, neschopná nejen slova ale i jakéhokoliv pohybu na něj dál udiveně zírala.
„Postrádal sem tě." pronesl po krátké odmlce.
„Já... Ty... Byl jsi přece..."
„Mrtvý. Ano, já vím. Na tomto faktu se bohužel nic nemění."
Pokud se naší Madeline povedlo se aspoň z malé části dostat z prvotního, nepopsatelného šoku, tato věta ji do něj hodila zpět silněji než předtím. Tentokrát to již nebyl Adrienův záměr, pouze neuváženost jeho slov a podcenění situace. Koneckonců, on už si na tento fakt přeci dávno zvykl.
„Nelekej se mne. Prosím."
S vypětím sil se ho snažila poslechnout. Pravděpodobně zlozvyk z dávných časů. Vždy svého partnera poslouchala a plnila jeho rozkazy tak, jak jen to bylo v jejích silách. Snažila se, aby tomu tak bylo i teď.
„Jak, Adriene?" dostala ze sebe přes zatuhlé rty.
„Vždy jsem tu s tebou byl, Madeline."
„Jak to myslíš ‚vždy‘?"
„Nemohl jsem tě nikdy opustit. Patříme k sobě, ty a já. Jeden bez druhého nemůže na světě být ani z něj odejít."
Nedokázala si představit, jak toto jejich zmíněné soužití vypadalo, ale byla ochotna připustit, že v jisté spirituální podobě mohl být její partner stále s ní. Lépe řečeno, neměla ne výběr.
„Jak to, že teď?"
„Je to již šest let."
„Ano, já vím."
„Šest let, co miluješ někoho, kdo nežije."
„Tak to není!" ohradila se. „Smířila jsem se s tím, co se stalo! Dalo to tolik práce, tolik času."
„Chceš říct, že si na mě zapomněla?" řekl vyčítavým hlasem. Z tváře mu ovšem stále nezmizel jeho úsměv.
„Samozřejmě, že ne. Život šel dál Adriene."
„Opravdu?" zeptal se a naklonil hlavu mírně směrem k ní. „Mě nemůžeš oblafnout, Mad, já tu celou tu dobu byl. Viděl jsem tvé počínání i tvou snahu vrátit se zpět do milostného života."
Zastyděla se. Představa, jak jí Adrien pozoruje během milování s muži, co jí ho měli nahradit, v ní vyvolala mírné chvění. Nikoliv ovšem vzrušující. Po celém těle jí naběhlá slabá husí kůže a její hlava se roztočila ještě víc, pokud to bylo vůbec možné.
„Nemusíš se stydět." pokračoval. „Nevyčítám ti to. Tvé pokusy o nalezení pouta byly naprosto oprávněné. Ale oba víme, jak dopadly."
Nemůžeme říct, zdali jí to uklidnilo. Ale nechtěla se jen tak vzdát jeho kolíbavému hlasu. Ve své mysli roztrhané posledními událostmi našla poslední střípky příčetnosti. „Co vlastně chceš, Adriene? Proč jsi přišel?"
„Přišel jsem si pro svobodu, má drahá. To, že tu jsem, je samo o sobě důkaz toho, že mám pravdu. Je to v podstatě fyzika."
„Pokračuj."
„Naše mysl byla svázána, Mad. Věř, že jsem nechtěl, abys byla nešťastná. Přál jsem ti, abys ty muže milovala. Ve chvíli, co by se tvé city ke mě rozplynuly do rutinních dnů, bych i já mohl být volný. Mohl bych odejít."
„Ale já tě přeci nechala odejít. Nemyslím na tebe, netruchlím pro tebe. Vše bylo za mnou, dokud ses tu neobjevil a neproklál mě svým pohledem." Těch pár vteřin, kdy se začínala uklidňovat, zase pominuly. Věděla, co chce. Věděla, že chce, aby odešla s ním.
„Přesvědčuješ mě nebo sebe?"
To ji zaskočilo. Nevěděla, co říct. A on to poznal. Její emoce byly v jednom velkém vařícím se kotli a on si vždy s úsměvem mohl přičichnout, co vaří.
„Neodkejvu ti to. Nenechám tě. Tohle nic neznamená, nemá smysl, abych skončila svůj život. Mám budoucnost, dokážu si najít muže, jenž zaplní mezeru, co po tobě zbyla. Dej mi jen čas!"
„Času si měla dost, lásko. Teď už je pozdě. Nemůžeš mě nechat na hranici mezi smrtí a životem. A já tě nemohu nechat se dál takhle trápit."
„Netrápím se!" vykřikla a propukla v pláč. On byl stále stejně klidný, pouze se přestal usmívat. „Dokázala jsem být šťastná! Stále si dokážu užívat života! Nemáš právo mi ho vzít!"
„Nechci ti život vzít. Chci ti ho dát. Život, kde budeme zase spolu."
„Navěky." špitla přes roztřesené rty.
„Ano. Navěky. Není tu bolest ani smutek. Nejsou tu hádky ani zlé dny. Je tu jen ticho a stíny toho nejhezčího, co po nás zbylo. Toho, co jsme byli."
„To zní překrásně." vykoktala ze sebe ta zmařená duše.
„Je to překrásné. Krásnější než to, co tě čeká tady."
Zlomil ji. A od začátku věděl, že to dokáže. Svou laskavost a klid používal jako dýku, jež jí pomalu přikládal k roztřesenému hrdlu.
Byla na pokraji mdlob. Nemohla již skoro mluvit, jen poslouchat. Představovala si vše, co jí říkal. Vyprávěl jí o uvolnění. O bezstarostnosti, která přijde po sejmutí břemene bytí. O stavu, kde duše obletuje duši v kruzích a čas je jen pouhý pojem, jež nemusí nic znamenat, pokud sami nechceme. Dosáhl svého. Na pouhý okamžik ji přinutil zatoužit. Nádherné plátno utkané ze světla obalilo její unavené tělo. Bylo všude. Tak intenzivní, krásné a uklidňující. Jako koukat se přímo do slunce bez pocitu oslepení, ale s pocitem prozření. Na jedné tváři ucítila jeho ruku, na té druhé polibek.

„Co se jí stalo, doktore?"
„Víc budeme vědět až po pitvě, ale co mohu říct teď? Odešla."
„Jak to myslíte ‚odešla?"
„Žádné známky zranění, žádné známky nemoci ani ničeho podobného. Žádná příčina smrti. Tělo je naprosto nepoškozené. Ona neumřela, detektive. Ona odešla."
„Přikryjte její tělo a odvezte ho. A vezměte i střepy z toho rozbitého zrcadla, jestli na nich nenajdeme nějaký stopy."