Přes práh dospělosti - 4. Chaluhová bitva

„No tak, kluci, pohněte si s tou lodí! Vždyť se tam tímhle tempem nedostaneme ani do zítřka!“ komentovala nespokojeně Džína rychlost husího pochodu Slávka a Patrika, kteří na ramenou nesli nafukovací člun.
„Vám se to kecá, když nic nenesete,“ ohradil se Slávek. „Kdyby tady aspoň nebylo to otravný hovado...“
„Smím vědět, s kým jsi teď mluvil?“ ozval se před ním pobouřeně Patrik.
„No, s kým by, s Džínou, seš hluchej?“ odbyl ho Slávek bez většího zájmu a nedošlo mu, že si snad Patrik mohl jeho slova vyložit trochu jinak.
„A ještě jednu kontrolní otázku: O kom jsi mluvil?“ pokračoval Patrik.
„Pokud si připadáš otravnější než tohle hovado, tak o tobě, když se tak blbě ptáš,“ odpověděl mu Slávek a pořádně se pleskl přes tvář, až ztratil rovnováhu a málem upustil člun na zem.
„Sunny, já nevěděla, že seš takovej masochista,“ rýpla jsem si hned.
„Ha ha, jen se směj, já jsem v pohodě, jelikož jsem právě poslal svýho největšího nepřítele na věčnost do hmyzího ráje,“ zašklebil se vítězně Slávek a nenechal se vyprovokovat.
„Doufám, žes mu nezapomněl připomenout, aby ti tam držel místo,“ chytila se toho okamžitě Džína.
„Kdybych nenesl tu loď...“ vrhl na ni Slávek vražedný pohled.
„...tak se ti jde líp, já vím, Sunny. Ale my chlapi to máme prostě už na tom světě těžší,“ ozval se zepředu Patrik.
„Ty si hleď svýho tam vpředu a nepleť se do cizích problémů, když si stihneš při nesení lodě ještě sedět na uších,“ houkl na něho Slávek otráveně.
„Ty seš fakt dítě štěstěny, Sunny, protože kdybych nenesl tu loď, je tady mrtvejch...“ upozornil ho Patrik a Slávek jen se smíchem dodal: „Moje slova, hochu, moje slova!“ a otočil se na Reginu. Ta však dělala jakoby nic, poskakovala mezi stromy a rozhlížela se všude okolo, jen aby se nemusela dívat na Slávkův výhružný výraz.
„Tak tomu se říká ´koukat se, co kde lítá´ a je to moc zábavný, viď, Džíno,“ přidala jsem se k ní.
„Jo jo, hlásím, že žádné otravné hovado, kromě Sunnyho, není na obzoru!“ zvolala Džína a sebíhala po stráni k přehradě následována mou maličkostí.
„Hej, to nás tady necháte s tou lodí zabít nebo co?!“ zařval Patrik.
„Snad nečekáš, že ti odpoví nebo dokonce přijdou pomoct, pitomče,“ usadil ho Slávek s klidem vzteklého buvola a začal pomalu slézat po kluzké stráni dolů.
„Jauvajs, moje záda, sakra!“ zaklel Patrik, když se mu mezi lopatky zapíchla první větev. Slávek, jež se opodál snažil zvednout z nějakého pařezu, na který se nedobrovolně položil, jen procedil skrz zuby: „Aha, taky cítíš v zádech, že dneska budou místo vlaštovek nízko nad vodou lítat dvě docela známý ženský?!“

Doběhly jsme s Džínou na pláž a začaly se rozhlížet, kam bychom rozložily svoje věci.
„Páni, to je hic! Tady to peče jako na Sahaře. Zlatej chládek v lese!“ odfoukla Džína a začala si sundávat věci. „Pojď, musíme být ve vodě dřív, než ti dva dorazí. Budou asi pěkně nasupění, tak je budeme muset hned zchladit.“
„Jo, ale měly bychom si pohnout, tamhle už se něco řítí z lesa přímo k nám!“ upozornila jsem ji a vytřeštila oči na kluky, kteří se zvláštními pohyby přemisťovali směrem k nám.
Rychle jsme se s Džínou chytily za ruce, jak jsme to mívaly ve zvyku, a běžely do vody. Chvíli nato jsme se rozplácly ve vodě a zmizely v ní do posledního vlásku.
„Brr, ta voda je teplá jako kafe!“ nadávala zklamaně Džína, když se její hlava objevila na hladině.
„To je teda fakt zrada! Já jsem čekala příjemný osvěžení a ono nic! Jak teď ty dva rozzuřený býky schladíme takovou teplou břečkou?!“ přidala jsem se.
„No, musíme se o to aspoň pokusit,“ pokrčila rameny Džína, a pak s hranými obavami v očích pohlédla na ty dva na břehu. „Možná bysme je ani neměly nechat svlíct do plavek, co myslíš?“
„Jasně! Omezování lidskejch práv je naše specialita a když jsme se právě rozhodly, že ti dva nemaj právo se svlíct do plavek před vstupem do vody, tak to prostě neudělaj! Jdem na to!“
Vyběhly jsme z vody, popadly překvapené kluky za ruce a než se vzpamatovali, byli po krk ve vodě. Po krk? Oprava – byli po skalp ve vodě!
„Tak to teda ne! Tohle jste už vážně přehnaly, vy ježibaby! Nachystáme vám takovou pomstu, o jaké se vám ani nesnilo!“ prskal Slávek nepříčetně vodu.
„Ha ha, Sunny, nevím, nevím, jestli na něco tak dokonalého přijdete,“ chechtala jsem se na celé kolo. „Ona totiž Džína mívá vážně dost divný sny, a tak není jistý, že se vám povede vymyslet něco, o čem se jí ještě nezdálo!“
„Jo jo, hoši, svatá pravda!“ souhlasila se mnou Džína v záchvatu smíchu. „Zdálo se mi už hodně blbejch věcí, od obří žvejkačky, která mě chtěla spolknout, přes teroristickej nočník, až po slizkou šestinohou příšerku s ksichtem Troje... No jo, budete se muset moc snažit, abyste vymysleli něco originálnějšího!“
Patrik chvíli stál, skřípal zubama a provrtával nás pohledem. Když jeho teplota dosáhla bodu varu, naklonil se blíž k nám a zařval: „Hááááu!“ Nato se otočil na patě a vracel se k dece.
„Hawk – domluvil jsem!“ zakřenil se Slávek směrem k odcházejícímu Patrikovi, a pak dodal směrem k Džíně: „To musel bejt fakt moc hezkej sen. Ale seš si jistá, že se ti to jen zdálo?“
„Sunny, říkals něco?“ houkl na něho Troj.
„Jo jo,“ změnil Slávek okamžitě rozjařený úsměv na pomstychtivý ksicht, „právě jim tady dávám poslední varování, že pomsta bude slizká! Teda blízká... píská... nízká... no, prostě na naší úrovni!“
„Pojď vymyslet nějakej plán, ty kokto, nebo tě roztrhnu jak hada!“ kývl na něho Patrik.
Slávek se začal šourat směrem k němu a neodpustil si tichou poznámku: „Já ti dám hada! Vždyť jsi to právě slyšel, kdo je tady slizkej...“

„Teda ti dva mají fakt výdrž. Nenapadlo mě, že tak dlouho vydrží vymýšlet pomstu,“ kroutila už po půlhodině Džína nevěřícně hlavou.
„Přeháněj. Vzali si to moc osobně. Myslela jsem, že mají větší smysl pro humor,“ ohrnula jsem opovrživě nos.
„Jdem za nima a navrhnem mír, co říkáš?“
„Máš pravdu, stejně jsme to začaly my. Když tam tak pořád sedí a hrajou si na kdovíjak chytrý, je to nuda. Jdem za nima.“
Tak jsme se zvedly a šouravým krokem došly až k nim..
„Kluci, tak už toho nechte, nemá to cenu, abychom na sebe byli naštvaný celý krásný odpoledne,“ začala smířlivě Džína.
„Fakt, kluci, vždyť je tak krásně a když na sebe budeme celý odpoledne jen takhle vražedně čumět, neužijeme si žádnou srandu a zbytečně přijdeme o jeden supr den tady,“ pokračovala jsem.
„Ale ale, najednou!“ zvedl Slávek provokativně obočí a tvářil se přitom neprostupně. „Pokušitelky nějak obrátily! Že by se nám začaly nudit?“
„No jo, nediv se, Sunny, nemají prostě koho otravovat, víš,“ zašklebil se Patrik. „Ale my se jen tak nenecháme. Naše pomsta je téměř hotova, takže se už můžete třást strachy.“
„Fajn, my jsme to zkusily,“ urazila se naoko Džína. „My se bez vás klidně obejdeme.“
„Hele, támhle jsem viděla nějakou partu mladejch lidí, jak hrajou přehazku, tak se za nima můžeme jít kouknout,“ rozvíjela jsem naši hru.
„Tak to ne, holčičky, vy nikam nepůjdete, protože teď je řada na nás! Už vám můžeme klidně říct, že pomsta nebude sladká, slaná, hořká a takový ty hovadiny! Pomsta totiž bude...“ rozjel se Patrik a při posledních slovech se zvedl, chytil Džínu, hodil si ji přes rameno a pelášil k vodě. Totéž udělal Slávek se mnou.
„Ha ha, ve vodě je nám dobře, tím náse nezlomíte!“ řvala jsem na ně. Hned nato jsem letěla po zádech do vody a vedle mě Džína.
„Jen žádný strachy, dámy, to ještě není všechno!“ poučoval nás rychle Slávek. A taky že jo. Ve chvíli se v každé ruce kluků objevily odporné zelené chaluhy, kterých byly okolo přehrady mraky.
„Tak, a teď se zase budeme smát my!“ vykřikl vítězně Patrik a společně se Slávkem se rozběhli k nám.
„Fuj, co s tím chcete dělat, vy humusáci?!“ vyděsila jsem se.
„Zkus hádat, můžeš jednou!“ chytil mě Slávek za ruku a na hlavu mi rozplácl tu odpornou zelenou, vláknitou věc.
„Blééééé, okamžitě mi to sundej!“ zaječela jsem a začala sebou házet. Dostat to ze sebe se mi povedlo až po úplném potopení do vody. To ovšem neznamenalo konec, protože potom jsem se ještě pořád třásla odporem.
„Tak to jste teda přehnali, hoši!“ kvílela Džína a utíkala ven z vody.
„Už se k nám nepřibližujte s těma matlavejma, fujtajblovejma chaluhama!“ varovala jsem je a hnala se taky na břeh.
„Snad si nemyslíte, že to bude tak jednoduchý a krátký!“ zařval Slávek.
„Já už ten humus nechcu ani vidět a vás taky ne!“ odpověděla jim Džína hysterickým řevem.
„A tak to teda ne!“ zakroutil hlavou Patrik, popadl další dvě várky chaluh a mrštil je po Džíně. „Trefa!“ zajásal, když se obří zelené potvory rozpleskly Džíně na zádech.
„A tady je pro tebe, Shady, aby ti to nebylo líto!“ rozmáchl se Slávek a v mžiku jsem měla jednu na rameni a druhou na hlavě.
„Ty si myslíš, že si to nechám líbit, ty sadisto? Tak to ses pořádně splet!“ naštvala jsem se a rozběhla se k nejbližší hromadě chaluh.
„Ha ha, už se bojím, že nějakou tu blivajzovou věcičku vezmeš do ručičky!“ pitvořil se Slávek.
Ty chaluhy mi byly silně odporný, to musím uznat. Úplně mi z nich naskakovala husí kůže. Ale když jsem se podívala na toho skřeta Slávka, jak si myslí, že je skvělej a vtipnej a dokonalej, přemohla jsem se.
„Když to nemůžeš zvednout, drahá, tak já ti jednu hodím!“ nabídl se vesele Slávek a ohnul se, aby zvedl další hromadu.
„Tak na to zapomeň, kámo,“ zašeptala jsem a s velkým přemáháním jsem vzala jednu tu matlavou, odpornou věc do ruky. Rozmáchla jsem se a vpálila ji úžasem onemělému Slávkovi přímo do obličeje. „Promiň, nechtělo se mi tak dlouho čekat, až mi nějakou pošleš sám.“
„Shady, tys tu hrůzu vzala do ruky?“ vykulila oči Džína.
„Jasně, Džíno, a ty ji vezmeš taky! Nejsme přece žádný fajnový slečinky!“ dodávala jsem jí odvahu.
„Kdepak, Džína to do ruky nevezme,“ mávl rukou sebejistě Patrik.
„Tak na to bych nevsázela, chlapečku,“ zaskřípala zubama Džína a klekla si k hromádce chaluh. „Jsou vážně neskutečně odporný a slizký a táhnou se jak hromada červů...“
„Džíno, vyhlásíme jim chaluhovou válku!“ přiběhla jsem k ní a popadla pár chaluh. „Víš, je to fakt příjemný a ulevující, když to odporný, zelený monstrum hodíš po těch rozšklebenejch ksichtech!“
„Tak jo!“ rozhodla se Džína. S vrcholně zhnuseným obličejem je vzala do ruky, došla až k udivenému Patrikovi a rozmatlala mu je po hlavě a tvářích. „Takhle vypadáš fakt božsky, máš úžasnej sex-appeal!“
A válka byla započata.

„To jsme teda zahráli těm lidem okolo pěkný divadýlko,“ dochechtávala se Džína, když naše bojovná nálada poněkud odezněla.
„Trapas je prostě náš život, s tím už nic nenaděláš,“ komentoval to Slávek.
„Asi už bysme toho měli nechat, stejně vypadáme jako Jóžinové z bažin,“ ozval se Patrik a vybíral si z vlasů kousky chaluh.
„Teď by to chtělo pořádnou sprchu a něco, co méně páchne,“ prohlásila jsem ironicky.
„To jo, ale kde ji vzít?“ zašklebila se Džína.
„Takovej malej problém nemá cenu řešit,“ odbyl nás Slávek.
„No jo, pro takovýho bahenního netvora, jako jsi ty, jistě,“ rýpla si Džína a hned nato chytla ještě jednu dávku chaluh za krk.
„Blé!“ vyplázla na něho jazyk. „My s Shady se jdem opláchnout, a pak projít, abychom uschly. A vy se můžete jít zahrabat do bahnitého dna týhle přehrady a pozdravovat škeble.“
Tak jsme se opláchly a šly se projít podél vody.
„Počkej na mě tady chvilku, Shady, jenom si odskočím,“ poprosila mě po chvíli cesty Džína a zmizela v lese. Postavila jsem se tedy kousek dál od vody a z dlouhé chvíle se začala rozhlížet. Mohlo být tak šest nebo sedm hodin, lidí na pláži značně ubývalo a taky to vypadalo na docela pěknou bouřku.
Je tady tak krásně. Ta široká hladina přehrady, okolo skály a písčité pláže, zelené lesy a louky... Až na ten prokletej kříž nahoře na skále...
Úplně jsem se otřásla hrůzou, když můj pohled zabloudil k tomu bílému kříži zlověstně čnícímu na vysoké, strmé skále nad zrádnou hladinou přehrady.
Když jsme ho zahlédli s rodiči, Patrikem a bráškou poprvé, připadal nám... úchvatný!? Prostě vypadal tak záhadně a přímo přitahoval svým nedosažitelným tajemstvím... Bože, kéž by jím
zůstal navždy!
Rychle jsem si utřela slzu, kterou už jsem prostě nedokázala potlačit a snažila se uklidnit: Hned toho nech, už nejsi malá, bezmocná holčička! - Ne, nejsem už možná malé dítě, je to pryč, ale Petřík taky. Nevrátí se... On ne, ale ta vzpomínka se bude vracet stále a já nikdy nepřestanu proklínat ten kříž, to místo, které střeží. Místo mrtvých...
Z chmurných myšlenek mě vytrhl něčí upřený pohled. Odtrhla jsem zrak z kříže a podívala se směrem, odkud se na mě ten člověk díval. Zahlédla jsem už jen zezadu nějakého černovlasého muže. Nějakého? Připomínal mi... Ano, poznala jsem ho podle těch pohybů!
„Tomáši!“ zavolala jsem na něho. Neotočil se, jen sebou nervózně trhl a běžel pryč. „Tomáši!“ zkusila jsem to znova. Nejdřív mě napadlo, že jsem se mohla splést, ale pak jsem ho zahlédla docela jasně z profilu. Byl to on! A musel mě slyšet. Tak proč běžel dál?
Chystala jsem se za ním rozběhnout, když mě náhle někdo chytil za ramena.
„Baf!“ houkla na mě Džína.
„Fuj, co to děláš?!“ ohradila jsem se na ni.
„Snad ses nelekla?“
„Ne, vůbec, jenom jsem se právě chystala zdrhnout.“
„Jo, jsme obě moc vtipný, to uznávám,“ zapitvořila se Džína.
„Ty možná, ale já jsem se právě chystala rozběhnout za jedním klukem,“ vysvětlovala jsem jí neobratně.
„Jo, tak teď jsme si fifty fifty,“ vzala to Džína jako další vtip.
„Ale já to myslím vážně, Džíno, zahlédla jsem toho Tomáše, co jsem ti o něm vyprávěla, ale on přede mnou z nějakého důvodu utekl,“ vyvedla jsem ji z omylu.
„Co by tady dělal a proč by utíkal?“ kroutila hlavou Džína.
„Jo, tak to bych taky ráda věděla,“ zašklebila jsem se. „No nic, půjdem už zpátky, ne?“
„Hm,“ souhlasila zamyšleně Džína.
Pomalu jsme se vracely k dece, každá ponořená do svých myšlenek. Ani jsme si nevšimly rachotící motorky, která kolem nás podezřele rychle projela. Jezdec měl na hlavě helmu a obličej mu zakrývalo temné hledí. Přesto si však nedokázal nevšimnout dvou zamyšlených, posmutnělých dívek. Do mysli se mu vetřela vyčítavá myšlenka: Kvůli tobě!