Já a múza

Je to stejný pocit, jako pouštět draka na podzim a dívat se, jak vlaje ve studeném větru. Múza nemá čas mi posílat do hlavy nápady ani slova, jen ji držím na provázku a nechávám poletovat někde v oblacích o několik tisíc kilometrů dál.

I přesto ji můžu vidět. Jsem na ni napojená, ale pouze hlavou, nikoliv nitrem, které by mi pomohla znovu vyrvat na papír. I na tu dálku a pomyslnost cítím, jak moc je křehká. Nezdá se mi už tak bolavá jako dřív, i ta tenká křídla má celá a ne jen jako rozlámanou krustu. Je dokonce stále světle růžová a skoro připomíná vílu z Disneyovských pohádek. Je to skoro klišé.

Ale prostě taková je.

Pamatuji si ji velmi odvážnou, milující, rozpálenou, s krásným umem měnit barvy a skládat mé pocity do slov takovým způsobem, až to oslovovalo desítky dalších lidí. Ale bylo jí ublíženo. Byla zrovna na vrcholu svého blaha, když musela být nemilosrdně vytrhnuta jednoho červencového večera z mojí aury. Hodně bolelo se na ni dívat, jak se třepetá v posledních silách v blátě a místo veršů zbývají jen bublinky, které ji pukají u úst při posledním tažení. Už nebyla barevná, jen hnědá od vší té špíny a proužky minulosti na ní byly sotva znatelné. A tak to trvalo pár dnů.

Aby neodešla bez rozloučení, nechala mi tu Mihoty smutku, za které jsem jí velmi vděčná. A pak... zmizela.

Věděla jsem, že se nejspíš vydala na hodně dlouhou, a když to řeknu po našem, tak i rekreační dovolenou. Bylo mi jasné, že není mrtvá, jen musela odletět. Musela zmizet, možná zkusit zapomenout, možná poznat nové světy, o kterých mi bude moci vyprávět, až se vrátí. Až zahojí svoji křehkost.

Teď je vysoko v horách, protože ji poslední dva měsíce pobolívají křídla. Tam může občas lehce ťuknout o pevných povrch a odpočinout si. Bojí se na zem a já to vím. Múzy by se neměly dotýkat celým svým tělem studeného nočního asfaltu a bohužel moje múza tuto zkušenost má. V ten večer, kdy odcházela, jsem velmi plakala, ale u mne šlo jen o další poučení a lekci do života, ale jak si to může vysvětlit ona? Sesbírala tolik plodů, její city byly jako nejkošatější strom, doplnila mi tolik pocitů, okamžiků radosti a tolik zkušeností, tolik poznání a chutí... A pak jako kdyby ji zcela nečekaně někdo dal přímou ránu pěstí.

Je mi jí líto a zároveň si jí moc vážím. Za to, že přežila, že pořád je a že to lano mezi jí a mnou mohu stále držet. Kolik jiných múz to vzdalo? Kolik jich opustilo své autory a nikdy se nevrátily, nebo o sobě nedaly roky vůbec vědět? Ale ta moje taková není. Pořád mi dává najevo, že žije a já věřím, že mi chystá něco velkolepého a že přijde, až ji budu nejvíce potřebovat.

Vždyť na podzim, když jsem opouštěla svůj starý život, poněkud zklamaná a zarmoucená z událostí minulých, s těžkým batohem na zádech, jako kdybych ji přes to všechno zasvítila až k těm horám. Za pár dnů tu byla. Ukázala jsem ji své pocity, ona pochopila, kývla, já si sedla za stůl a okamžitě začala psát. Múza se proměnila ve vodopád slov, přetvořených z mého života do poetické formy. Výměnou za mé pocity.

Za pocity, které jsme už obě stihly zpracovat. Já musela, abych měla lepší život a ona... nebyla by růžová jako teď, kdyby si s nimi neporadila. Já věřím, že to, co z nich zbylo, shodila z nebe mezi lidi, aby se najedli i jiní autoři. Vždyť kolikrát napíšete nějaké dílo a jako kdyby jste to ani nebyli vy a pak se divíte? Dle mě to tak múzy dělávají. Co jim zbude z vašich emocí, rozdělí (pokud ne do vašich dalších řádků) mezi ostatní poety v podobě veršů na svých toulkách.

Navíc si můzy mezi sebou leckteré pocity vyměňují. A já doufám, že až se bude vracet z horských výšin, potká nějakou další múzu, která ji dá znovu odvahu, motivaci a chuť se vrátit na zem za mnou. Máme mezi sebou sice to lano a zkoušela jsem za něj tahat, ale nejde to. Je to zkrátka dobře ukotvená vzducholoď pocitů. Sama s tím nehnu.

A tak jsem si myslela, že by mi mohl pomoci nějaký člověk. Má múza měla ráda lidi okolo mě. Nejeden jí stál za to, aby mi o něm pošeptala mými vlastními slovy lecjakou báseň. Ale ani to teď s ní nehne.

Asi se stydí, protože poslední básně patřily tomu, kdo její strach zavinil. Jenže své básně už zpátky nevrátíme. Jednou jsou a budou. A mně se líbí a považuji je za naše nejlepší. Inspirace může za báseň, ale báseň za inspiraci ne. Proto bych je nikdy neznevážila tím, že bych je nechala zmuchlané ležet v koši, aby je následně odfouknul vítr. A ona to ví, ale studu nezabrání nic. Dala to nejlepší ze sebe někomu, kdo si to nezasloužil a myslím, že s tím se neumí vyrovnat ze všeho nejvíc. Možná v sobě i potlačuje svoji tvůrčí přirozenost. Bojí se být svá a krásná, bojí se cítit, bojí se dávat.

Dýchl na mne ten horský chlad. Kdyby mi místo něj raději poslala báseň! Byť jen krátkou. Verše by přece taky mohly jít poslat dobírkou.

Dřív za mě ta moje víla orodovala i v pekle a já o tom nemohla a nemohla napsat. Tak jsem jí napsala dopis (adresa tenkrát byla U Lipového kroužku a směrovací i poštovní číslo bylo nekonečno) a ona mi následně odpověděla. Trochu jsme se poštěkaly, já ji nazvala maličkou naivní mrchou a ona mne básnířkou ze studny tmy, která neumí žít natolik, že dokonce i sama múza jí nejspíš časem bude k ničemu.
Ale pak se vše urovnalo, obě jsme se zamilovaly a projevilo se to na nás ve všech ohledech.

Už je to celkem delší doba.

Chybí mi. Ale mám tu ještě její větší a starší sestru, která mi pomáhá s domýšlením příběhu mé prozaické knihy. Ta je duhová a hluboce zakořeněná jak v zemi, tak i na obloze. Drží a nikam se nechystá a zrovna teď se na mě široce usmívá. I v bolesti a smutku zůstává, protože realita ji zoceluje, nikoliv rozkládá. Za každou ránu se stává hlouběji propojenou se mnou i s příběhem, který se odehrává někde v mezičase. Je to zázrak. To ona mne přivedla tady na tu maličkou. Poetickou.

Jsou obě velikou oporou, když i poslední blízký selže. A já věřím, že i tyto řádky, má tak trochu na svědomí jedna z nich. Bez nějakého šťouchnutí či popostrčení bych sotva strávila čas přemýšlením o múzách, na které si člověk nemůže sáhnout. A člověk, pokud je více při zemi, je nedokáže vnímat, vidět, ani slyšet. A pokud přece jen zaslechne, většinou si je splete z bláznovstvím nebo úletem.

A přitom dávají takový klid a znají tolik světů, ve kterých tráví tolik času. Až budu umírat, vím, že mě vezmou s sebou.

Zůstávají, jsou tu pořád. Pořád vidím obrázky, vidím obě své múzy, tak odlišné, tak pevné i křehké zároveň, bohaté i jednoduché a jediné co mi chybí, jsou poetická slova. Možná napíšu do těch uměleckých stratosfér další dopis. Ať mi tu báseň zkusí poslat alespoň po písmenkách. Já si to pak nějak tady dole přeberu. Lano to nezatíží a když ta písmena budou padat, bude to působit jako skutečný originální podzimní drak. Akorát že drak je poetická víla a místo mašlí má písmenka.

Kdybych ji měla nakreslit, nakreslila bych ji právě tak.
A úsměvem se podepsala.

-

Sepsáno pod zamračenou oblohou
vedle Smíchovského nádraží
V poledne, 11.2.2015