Fyzikální jistota

Fyzikální jistota


Půl sedmé... kruci!
Promnula si oči a zhluboka zívla. Pomalu se posadila na posteli a protáhla ztuhlé tělo. Zatracenej budík!
Zamrkala očima a spustila nohy na zem, nejdřív palce, postupně i celá chodidla vmanévrovala do pantoflí. Ještě jednou se protáhla, rozhlédla se po svém pokoji, než lehkým krokem došla k zrcadlu. Odhrnula si z čela dlouhé plavé vlasy, zamrkala světle modrýma očima. Možná až moc světle, ušklíbla se a nakonec roztáhla ústa v úsměvu. Dneska vyhraje sázku! Šíleně ulítlou holčičí sázku. Ale byla pevně rozhodnutá, že vyhraje! Ať se spolužačky třeba postaví na uši!

Sevřela v rukou třídnici a opřela se o roh chodby. Zhluboka se nadechla, pak vydechla, nadechla se znovu... nervózně si prohrábla vlasy. Tohle je její příležitost, byla by hloupost jí nevyužít. Sebrala všechnu odvahu, kterou byla schopná vyšťourat ve strachem a vzrušením chvějících se útrobách, než se konečně odlepila ode zdi a zaklepala na zavřené dveře kabinetu.
Otevřel jí vysoký mladý muž s neučesatelnými hnědými vlasy, upřel na ni oči a stáhl obočí v zamyšlení. „Slečno?“
„Pane učiteli, zapomněl jste nám zapsat do třídnice,“ usmála se sladce.
Roztržitě si prohrábl vlasy, zamračil se a kývl. „Jistě, pojďte...“ ustoupil ode dveří a než je stihla zavřít už si sedal za svůj psací stůl pokrytý nepřehlednou změtí papírů, sešitů a kdoví čeho všeho ještě. Pohledem přelétla kabinet. Na chvilku se zastavila na vedlejším, pečlivě uklizeném stole, jehož židle zela prázdnotou a pousmála se. Baba byla pryč, jela na týden na školení. Na fyziku měli supla.
„Tak ukažte,“ pousmál se učitel a hledal v tom nepořádku propisku. Pomalu došla k jeho stolu, sedla si na jeho okraj a podala mu tvrdé desky. „Minulý týden, 4.A., ve středu, anglická konverzace,“ sledovala jak listuje v třídnici. Mohla by to mít připravené, ale to by se okradla o drahocenný čas. Jenže on ani nezvedl pohled. Kruci! Posunula se po hraně stolu blíž a musela dát pozor, aby neshodila vysokou hromadu sešitů, která se tyčila nebezpečně na kraji a už od pohledu vypadala značně nestabilně. Sledovala, jak rychle zapsal na volný řádek a připojil svůj rozmáchlý podpis.
„Chyběl někdo?“ konečně vzhlédl a zadíval se na ni s otázkou v očích.
„Ne...“ vyjekla přiškrceně a zadoufala, že je to pravda. Myšlenky se jí pohybovaly úplně někde jinde, než na minulé hodině.
„Jste v pořádku, slečno?“ zadíval se na ni pozorněji a křivě se usmál.
„Jo jasně, pane učiteli,“ zazubila se nepřesvědčivě. Kruci, kruci, kruci, všechno zkazí!
Povzdechl a zavrtěl hlavou. „Občas by mě zajímalo, na co vy studenti myslíte. Angličtina to určitě nebude,“ zaklapl třídnici, podal jí ji přes stůl a s pobaveně povytaženým obočím ji sledoval.
„Možná by bylo ve vašem vlastním zájmu lepší nevědět,“ ušklíbla se drze.
Zasmál se. „Potřebujete ještě něco?“ držel v ruce třídní knihu, kterou ještě nepřevzala.
„Já ne, nic...“ sevřela tvrdé desky. Proč měla pocit, že se dobře baví? A na její účet? A co má sakra dělat? Nic se nedaří, co plán B? Žádnej plán B není, kruci, kruci! Pitomá sázka, ale ona vyhraje. Účel světí prostředky! Sesmekla se z hrany stolu a žuchla na zem. „Auu!“ vyjekla.
Slyšela, jak vstal, překvapení v jeho tváři opět vystřídal pobavený úsměv, když jí podal ruku, aby jí pomohl na nohy. „Příště bych vám radil nesedat si na kraj stolu, když nevíte jak dolů.“
Výborně, ještě vypadá jak tele! Přemohla se a na tváři místo zamračení vykouzlila omluvný úsměv. Tohle byla příležitost. Pevně stiskla jeho dlaň a když ji vytáhl na nohy zavrávorala a padla mu přímo do náruče. Překvapeně zamrkal očima. „Co to...?!“ stihl ze sebe ještě vypravit, než ztratil hlas.
„Omlouvám se,“ zamrkala a zadívala se mu zblízka do očí.
Nadechl se, vydechl, než se ušklíbl: „Kdybych nevěděl, že to je naprosto zcestné, řekl bych, že mě svádíte, slečno.“
„Na to, že ste učitel, vám to docela pálí,“ věděla, že je to nehorázná drzost, ale bez drzosti by v životě nic nedokázala.
„Ale, drzá jak vopice,“ pobaveně zvedl obočí a stáhl ruce, kterýma ji zachytil. „pak není zcestný můj odhad, ale vaše plány.“
„Jste si tím tak jistý? Škola základ života a já do života potřebuju nejen angličtinu.“ S uspokojením si všimla, jak znejistěl. Už neváhala, sevřela v rukou jeho košili, vytáhla se na špičky...

„Je půl sedmé, čas vstávat!“
Žena v posteli si přitiskla dlaně na obličej, aby zahnala poslední lechtavé záchvěvy snu a zhluboka povzdechla. Promnula si oči a zamrkala. Oknem se zvenku prodíralo světlo nového dne. Dalšího stereotypního dne. Káva, snídaně, koupelna, práce, večer televize, hloupý seriál, kterým pohrdala, ale aspoň si nepřipadala tak sama. Pohledem sklouzla po pečlivě ustlané posteli vedle sebe a s povzdechem vstala.

Ze zrcadla na ni nemilosrdně zírala krutá realita. Kolem světle modrých očí se jí rozprostřely vějířky vrásek, přísně stažené rty, prošedivělé vlasy. Stáří a samota. Nikdy nelitovala toho, co udělala, ale nedokázala se vyvarovat otázkám, co by bylo, kdyby něco udělala jinak. Život jí protekl mezi prsty. S mužem si slibovali, že důchod si užijí, po celoživotní práci. Ale zůstala sama. Pár let do důchodu. Ale co bude pak? Věděla, že v práci to pro ní bude konečná, byla v kolektivu nejstarší. Kéž by byla znovu mladá! Ale čas se nevrací, to byla krutá fyzikální pravda. Ona žila ve světě fyzikálních pravd. Rozčesala vlasy a obratně z nich stočila přísný drdol. Na nos nasadila brýle. Černá halenka, černá sukně pod kolena. Mohla si to dovolit, na svůj věk měla pěknou postavu. Jenže k čemu? Bílé perly. Přejela po nich prstem. Přesně si pamatovala, kdy je dostala. Zamrkala očima, aby zahnala slzy a stiskla rty.

Posadila se za svůj pečlivě uklizený stůl, očima přejela po rozvrhu. Učila čím dál tím méně hodin. Už s ní nepočítali. Dnes šla až na druhou, přesto vždy přicházela před osmou. Byl to zvyk. Zadívala se na své vrásčité ruce a nakonec vytáhla novou učebnici fyziky, kterou chtěli zavést od příštího roku do výuky, aby zjistila, jak moc bude muset změnit své učební plány.
Zvedla hlavu a zamračila se, když do kabinetu vpadl její kolega. „Krucinál fagot, já se na to vykašlu...“ hartusil, když mu z rukou vyklouzly sešity a učebnice, které se rozsypaly po zemi.
„Také vám přeji dobré ráno, pane kolego,“ pronesla chladně a s nečitelným výrazem ho pozorovala přes obroučky brýlí. „Jdete pozdě, opět.“
„Dobrej,“ usmál se ze země, kde se snažil uspořádat hromadu, kterou s sebou přinesl. „Vím, ale nebudete mi věřit, co se mi dneska zdálo, kvůli tomu jsem zaspal,“ uchechtl se a sebral vše z podlahy. Několika dlouhými kroky přešel ke svému stolu pokrytému nepřehlednou změtí papírů, sešitů a kdoví čeho všeho ještě, a obsah svých rukou hodil na vrch.
„Nebudu a myslím, že to ani nechci vědět,“ pohledem se vrátila k otevřené učebnici.
Jen se ušklíbl. „Normálně se mě snažila svést studentka, věřila byste tomu?“
„Vašich chlípných představ mě laskavě ušetřete, nezajímají mě!“ stáhla zlobně rty. Proč musela dostat do kabinetu zrovna JEHO!
Zasmál se a ignoroval její poznámku. „Byla to docela pěkná holka, škola je prej základ života,“ prohrábl si věčně rozcuchané hnědé vlasy a snažil se v tom neuvěřitelném nepořádku najít učebnici angličtiny pro třetí ročník gymnázia, kterou potřeboval na první hodinu.
Žena polkla a šlehla po něm podmračeným pohledem. Neřekla nic. Když konečně našel, co hledal, položil knihy na její pracovní desku a opřel se o ni rukama. Zlobně stáhla obočí a propíchla očima jeho rozesmátou tvář.
„A mimochodem, byla vám podobná...“ mrkl na ni. Sebral své učebnice a rychle zamířil pryč.
„Pěkný den, paní kolegyně,“ zašklebil se ještě mezi dveřmi, než je hlučně přibouchl.