Jednoduchá matematika (1)

Seděla za stolem v kuchyni a prsty ji klepaly po klávesnici. Umyvadlo i linka byly celé zaskládané nádobím, koš se už ani nedal zavřít, jak byl plný a navíc strašně smrděl. V televizi na ledničce běžel teleshopping. Sedla jsem si na sousední židli a naklonila se víc k mámě, abych viděla, co to vlastně dělá.

Ta notebook prudce zaklapla a zamračila se na mě. "Proč mi do toho koukáš? Máš málo práce? Klidně ti můžu přidat!" Štěkla po mě drsně. "Proč si to neudělala ty? Jsi celý den doma." Namítla jsem. Máma totiž už 17 let nechodí do práce. Ještě víc se zamračila. Radši jsem vynesla koš, na to abych se s ní hádala, jsem moc unavená. Když jsem se vrátila, vytáhla jsem si jogurt a zase si sedla vedle mámy. Ta zase něco psala.

Chvíli jsem váhala, než jsem se odhodlala něco říct. "Mami potřebuju nějaký nový trička, mám jich sotva 10 a taky se mi rozpadají boty…" Začala jsem opatrně a potichu. "Oblečení máš plné skříně." Řekla. Pokud myslí, že to staré oblečení, co vyhrabala někde v sekáči, budu nosit tak se zbláznila.

"Máš taky tátu, tak řekni mu." Dodala po chvilce. "Táta se mnou byl nakupovat minule." Prohlásila jsem. "Co tím jako chceš říct?" Otočila pohled na mě. "Teď bys se mnou měla jít nakoupit ty, nebo mi dej peníze a já si nakoupím sama."
"Už jsem řekla, oblečení máš dost." Řekla důrazně, ale pohled neodtrhla od monitoru. Vztekle jsem vyhodila kelímek od jogurtu a lžičku nacpala do myčky. Proč si ona může kupovat šílený trička, ve kterých vypadá jako indián, a jsou ještě nekřesťansky drahý a mě nekoupí nic? "Na víkend půjdu k tátovi." Zabručela jsem ve dveřích. "Tak pokud chceš nějaký oblečení, řekni mu." Slyšela jsem ještě za sebou.

Už se ani nedivím, že ji táta opustil. Je jak křeček, hrabe jen pro sebe. Vytáhla jsem ze skříně tašku a naházela do ní hygienu a nějaké oblečení. Byla jsem tak naštvaná, že jsem tam všechno nacpala, a pak se marně snažila taškou zapnout. Nakonec jsem vše vysypala na postel a musela poskládat. Nahoru jsem nacpala nějaké učení, ale to jen z dobrého pocitu, protože se znám a vím, že se na to nepodívá. Pak jsem rychle vypadla z domu, všechno ve mně ještě vřelo. Nechtěla jsem se potkat s mámou, určitě bychom se zase pohádaly, třeba protože jsem ještě nevytřela.

Ani jsem se nepodívala, jestli mi něco jede, napadlo mě cestou, projdu se a třeba se uklidním. Zrychlila jsem trochu chůzi a pro zpříjemnění cesty jsem si pustila MP3-ku, kterou jsem dostala od svého kluka. Derek je jedna z nejlepších věcí, co mě kdy mohla potkat. Seznámili jsme se v tanečních a hned jsme si padli do oka. Pár krát si vyšli ven a pak jsme spolu začali chodit. Budeme spolu už asi 2 roky a já si přeju, ať to nikdy neskončí, protože jsem ještě nikdy nebyla tak šťastná, jako když jsem s ním.

Neříkám, že náš vztah je bez hádek, ale po každé hádce nastane sladné usmíření, které spolu oslavíme, pizzou a filmem v posteli, a občas to nejsou jediné usmiřovací prostředky. Podvědomě jsem se usmála a cítila, jak mi rudnou tváře a celá se chvěju blahem. Každá myšlenka na něj, mě hřála u srdce. Už jsem viděla tátův dům. Bez rozhlédnutí jsem vlezla do křižovatky, vůbec mi nedošlo, že mám červenou. Přes MP3-ku jsem neslyšela pištění pneumatik jen jsem koutkem oka zahlédla, jak se na mě řítí červené Ferrari. Zavřela jsem oči a rukama si bránila tvář.


Všechny své příběhy mám na bookoglifes.blog.cz :)