Při waltzu od Chopina

Jednou se mě kdosi zeptal
A kdo je to vlastně ten básník ?
Dlouho jsem přemýšlela co na to odpovědět
a až po chvíli
kdy vzhlédla jsem k nebesům
odvětila jsem
Víš, těžká to věc, každý to vidí jinak, ale já od svých pěti let neumím nakreslit ani domeček a když už vezmu do rukou pastelky, z domečku je rázem ruina podobná představám dítěte o pervitinovém doupěti a tak začneš přemýšlet, jak být Van Gogh a Warhol v jednom, byť je to věc složitá, stejně jako žití tady na Zemi. Básník je vlastně malíř, co místo barev používá slova a jeho zbídačené já je zároveň jeho paletou. Není to póza, je to prokletí a spadneš do to ani nevíš jak. Není to něco, co si koupíš, s tím se už narodíš. Básník je blázen a zároveň romantik, ale uvědom si, že pravá romantika dávno chcípla a svět kolem je ještě černější než byla Ostrava v rozkvětu.
Tazatel se divně podíval.
A já pochopila, že zkazila jsem mu veškeré ideály. Většinou je úděl poetů psát na zelených kopcích a hledat pravou lásku, které by daroval své verše.
SNAD ?! (I tací jsou mezi námi)
Jenže básník je někdy otrhaný chlap, co zvrací, kouří jednu za druhou a na balkoně, když je noc a je tma, poslouchá kromě padajících hvězd zvuky svých prdů.
A to na básně stačí ? zeptal se překvapený neznámý.
Opět jsem mlčela a viděla v jeho očích, jak se mu vzdaluji a pomalu se připravoval k odchodu.
Sama pro sebe jsem se potutelně usmála ani jsem nevěděla proč, vlastně ano, ale nechtěla jsem si to připustit.
Byl skoro podzim a lidé na ulici nosili tašky a myšlenky ve svých hlavách.
Odcházela jsem k domovu a cestou počítala kočičí hlavy.
728 jich bylo a když na ně pomalu začalo pršet, zčernaly a já věděla, že tak to má být !!!