Liath 10. část – Nečekané překvapení

Dny a týdny, které neustále utíkaly – jako by se ne a ne zastavit. Liath byla již na pokraji svých sil a alespoň trochu, ji držel fakt, že není sama.

Liath seděla na kamenné podlaze a s podivnou naléhavostí vyznačovala prstem v prachu obrazce. Už byla skoro u poslední části, když zaslechla rychlé kroky, jenž se stále přibližovaly. Rychle symboly bezmyšlenkovitě zničila a ostražitě čekala co se bude v dalších vteřinách či minutách dít. Ale žádný další zvuk, až na kapání vody, nezaslechla.
Život v tomto místě ji naučil mnohé. Hlavně to, že si musí dávat pozor a to neustále..
Značně si oddychla. Nešlo si nevšimnout, že se na tomto místě něco děje. Místo obcházely bytosti, které naháněly strach a vysávaly z vás všechnu naději už jen svou přítomností.
Dívka si začala třít své prokřehlé paže a pomalu přemýšlela.
Myšlenky na útěk ji již přešly. Věděla, že se odtud jen tak snadno nedostane. Jediné co ji teď zbývalo, bylo posilovat svou mysl a nevzdávat a neztratit i tu poslední naději.
Čekala.
Ale tentokrát už věděla na co. Už se nelekala hlasů ve své hlavě a věděla, že Ellathan je stále s ní. Liath už věděla co je doopravdy zač a kdo je její rodina. Chtěla zase vidět svou matku, kéž by tak mohla vidět svého otce, který zemřel, aby zachránil ji a její matku.
Chodbou se opět rozezněly kroky příchozího. Když otevřel dubové dveře – spatřil princeznu spící na chladné zemi.


° ° °


Když šla Aneta do školy, s obavami očekávala co se bude dít. Ne, že by měla strach, ten ji už za tu dobu, kterou strávila ve škole opustil. Avšak její příchod do šatny tentokrát nikdo nekomentoval. Trochu si oddychla, ale naučila se být opatrná.
V klidu se přezula, pověsila kabát a vydala se do třídy. Tam ji, ale čekalo překvapení ještě větší. Třída byla roztroušena po místnosti ve skupinkách a něco naléhavě probírala.
Aneta, zatím nezpozorována, si šťastně sedla do své lavice, avšak neustále ostražitá, si začala chystat věci na první hodinu. Bylo to právě její velmi neoblíbená matematika.
Se zazvoněním do třídy vešel učitel, doprovázen chlapcem přibližně jejího věku.
Třída zvědavě zašuměla a Aneta si pomalu začala uvědomovat, příčinu vzrušení v její třídě. Chlapec byl vysoký, na pohled charismatický, ale bylo v něm něco tajemného. Měl delší blond vlasy a pronikavý pohled, kterým si pomalu prohlížel třídu.
Třídní učitel ho představil jako Alexe, další údaje Aneta nepostřehla nebo nebyly vyřčeny. Nový spolužák, si pro sebe, beze slova zabral čtvrtou lavici u okna.
Spousta dívek něco nespokojeně poznamenala, jelikož doufala, že si nový atraktivní spolužák sedne právě k nim. Celý zbytek hodiny, učitel mluvil o tom, jak je těžké někam přestoupit. Jelikož je to velmi stresová situace atd.
Aneta si podepřela hlavu rukou a poslouchala hudbu, která k ní proudila ze sluchátek.
I když pedagog mluvil a promarnil celou hodinu kvůli Alexovi, on nevypadal, že by ho to nějak zajímalo. Jen seděl a pozoroval cosi za oknem. Na lavici mu přistálo pár papírků od jeho nových spolužáků, ale on jim nevěnoval pozornost. Zdálo se, že si jich ani nevšiml.
Po zazvonění se u jeho lavice seběhl dav, který na sebe chtěl upozornit hned na začátku, ale on pouze vstal, smetl hromádku vzkazů, kterých si možná všiml až teď a vyšel na chodbu, kde na něj čekali již dva mladíci. Jeden jako by mu z oka vypadl, jen ve starším vydání a druhý, Aneta zalapala po dechu, jako by vyšel z její povídky.
Ellathan.
Marně si celou přestávku namlouvala, že se spletla. Ani sama její fantazie, by nedokázala jeho podobu vyjádřit a ukázat lépe. Začínalo ji být horko, opatrně, aby ji náhodou nespatřili, vyšla ven ze třídy. Chodba byla plná lidí z nižších i vyšších ročníků, ale ona hledala je tři.
Našla je skoro ihned.
Stáli na konci chodby, ležérně opřeni o parapet jen. Jak naivní byla, když jen pomyslela na to, že by se jim mohla nějakým zázrakem vyhnout. Trojice ji probodávala pohledem a vybízela ji, aby k nim přistoupila. Avšak, dívka se pouze polekala a zmizela v nejbližších dveřích.

Když několik desítek minut na to vstoupila do třídy, právě zvonilo. Nikdy na sebe moc neupozorňovala nebo se o to alespoň snažila, ale dnes to bylo jiné.
Dnes měla strach z něčeho jiného.
Cítila jeho pohled v zádech a nebyla si jista, co to znamená. Celý zbytek dne přečkala jako v mrákotách a vlastně si ani pořádně nepamatovala jak. Teď myslela pouze na to, jak se dnešní den až hrůzostrašně táhl a ona se snažila co nejrychleji dostat do šatny ke svým věcem.

Když stála na zastávce, snažila se nevšímat právě příchozích kroků za sebou, jelikož neblaze tušila kdo to může být. Potom co zaslechla Alexe vyslovit své jméno, právě nastupovala do autobusu.
Čekal snad, že se otočí ?
Ztěžka dosedla na sedadlo za řidičem, snažíc se být co nejméně nápadná se otočila.

Doma na ni čekal jen lístek se vzkazem, aby nakoupila a udělala večeři.
„To jsou ale plány – jak lépe strávit den..“ poznamenala sarkasticky.
V tu chvíli zazvonil telefon.
Ale ona se ani nesnažila ho zvednout. Pokud někdo bude chtít něco po ní, ozve se znovu, pomyslela si a odešla do svého pokoje. Skoro nikd nebrala domácí telefon, ona sama měla svůj mobilní telefon již několik let a na domácí volal většinou někdo, kdo chtěl mluvit s matkou, přestože ta měla svůj telefon také stále u sebe.
Občas přemýšlela na co ho vůbec mají, mobil můžete vypnout, ale s pevnou linkou je to horší..
Jenže telefon si nedal pokoj. Zvonění se ozvalo zase. Bože, jak mohl být telefon tak otravný! Prskla zlostně a šla ho zvednout.
„Nová, prosím.“ Snažila se zmírnit svou zlost.
„Annie ?! Co se děje ?“ Ze sluchátka se ozval Badův hlas.
„Nic se neděje.. Co by se mělo dít ? To bych se měla ptát já. Pokud ti to nedošlo, voláš na pevnou!“ Dala najevo svůj nesouhlas.
„Několik snů jsi se neozvala, na počítači jsi nebyla, telefon nebereš – volal jsem ti na něj dnes nejméně patnáctkrát. A co nemám právo se zeptat co se děje ?!“ Jako by k ní Badůlv hlas doléhal z dálky. Její telefon – kde vlastně je ?
Rychle si prohrábla kapsy. Nic. Beze slova se rozběhla do pokoje. V batohu prázdno a po mobilu ani stopa.. Ale vždyť ho tady měla, kde jen může být ? Vrátila se zpět k telefonu.
„Nemám mobil.“ Oznámila Badovi suše.
„Cože ?“ Zaskočilo ho to.
„Nemám mobil.“ Zopakovala mu trpělivě.
„A kde ho máš ?“ Podiví se.
„To právě nevím, asi jsem ho ztratila..“ Vydechne zoufale.
„Blbost, nemohlas ho ztratit..“ Řekne odmítavě.
„Koukla jsem všude, nikde není.. K sakru!“ Rozčílí se.
„Annie ? Buď v klidu.“
„Máš čas ?“
“Jasně, hned jsem u Tebe!“ Odpoví a zavěsí.

Aneta se rozhlédne po místnosti a s nadějí doufá, že ho uvidí. Ne, opravdu tady není.
Bad se překoná a během deseti minut již klepe na dveře. Když mu otevře, rychle ji obejme a dojde mu, jak moc smutno mu po ní bylo. Při prohledávání pokoje už taková stísněná nálada nepanuje. Avšak Bad opět projeví své mužské geny, když začne prohledávat šatník se spodním prídlem.
„Bade!“ Ozvala se Aneta pohoršeně, ale Bad se jen zasmál a vytáhl ruku z prádelníku.
„Tak tady není..“ Poznamená a jde hledat dál. Aneta si sedne na zem a povzdechne si.
„Tady není, prostě tady nikde není, nemám ho.“
„Tak si zkus vzpomenout, kde jsi ho měla naposledy.“Zkusí ještě jednou Bad. A Aneta si uvědomí, že naposledy ho nechala na stole ve třídě, pak už tam nebyl. Ale kde může být ? Kdo ho mohl vzít ? Když přišla do třídy, všichni už seděli na svých místech. Mohl ho snad vzít Alex ? Mohl na ni pak volat, protože ji ho chtěl vrátit nebo právě naopak nechtěl ?
Bad si všiml jejího dumání. „Copak Ann ?“
„Už možná vím, naposledy jsem ho měla ve třídě.. přišel nový spolužák a..“ poví mu všechno o tom co se ji v posledních dnech přihodilo, o Nissien, o Liath a o svém strachu. Když skončila , velice se obávala jeho reakce – nebylo by to poprvé, kdy by ji řekl, že má příliš bujnou fantazii.
„Anet..“ Řekl pouze. S očekáváním bujarého smíchu k němu zvedne oči, ale jediné co uvidí je jeho zmatený pohled.
„Víš, vždy jsem věděl, že jsi magor a že máš tak mírně problémy se svou fantazií. Odmalička se bojíš tmy a také jsi celou dobu přesvědčená, že na tebe číhají různé příšery a máš noční můry. Taky jsi jednu chvíli tvrdila, že vidíš víly a skřítky a to nepočítám to, že jsi mi tvrdila, že ve tvém pokoji žije bytost, kterou musíš krmit..“ Povzdechl si.
„A já ti vždy naslouchal a občas jsem i přemýšlel, kdy tě tohle přejde, kdy z toho prostě vyrosteš..-“
„Ale to nebyly jen dětské výmysly!“ Přeruší ho, ačkoliv sama slyší jak všechno co řekl zní hloupě.
Zastydí se.
Opravdu si to celé vymyslela ? Má snad Bad pravdu ? Jsou to jen dětské povídačky ? Ptá se sama se..
„Nepřerušuj mě prosím.“ Pokračuje.
„ Možná si myslíš, že jsem člověk bez fantazie a nevěřím na takové věci jako ty-“
„A věříš snad ?!“ Znovu ho přeruší.
„Aneto!“ Napomene ji.
„Jo, promiň..“ Sklopí oči.
„Ale po čase jsem začal přemýšlet, zda to je opravdu jen fantazie nebo je to realita. Neříkám, že se některé věci dít nemohou,“ když si všiml jak se Anetina rozjasňující se tvář zase zakabonila, pokračoval trochu pozitivněji.
„Jistě, že můžou. Proč by ne, ale stejně je to šílené..“
„Já ti věřím, Anet. Ale přesto je to pro mě trochu nepochopitelné, víš ?“ Dodá nejistě.