Trpělivost

„Myslíš, že se to někdy změní?“
Mlčela.
„Tedy, že pochopíš, co k tobě cítím, a konečně budeš moje?

Mlčela.

„Hele, ono být kamarádi je fajn. Když ti něco říkám, tak mě opravdu posloucháš. Schopnost naslouchat je dnes opravdu vzácná, víš? Někomu bohatě stačí, že může mluvit… Povídá o sobě, o svých strastech, či radostech a ani nepotřebuje nějakou zpětnou vazbu. My dva jsme ale úplně jiní.“

Mlčela.

„Někdy mi připadá, že jsi trochu chladná. Když jsem se tě minulý týden pokusil políbit, ani ses nepohnula. Já ti to ale nevyčítám... Jednoduše to k tobě patří… Jsi to ty a já jsem rád, že s tebou mohu trávit čas, že se tě mohu dotýkat. Ty si ani neumíš představit, jak je to pro mě důležité.“

Mlčela.

„Včera jsem byl také u maminky. Opravdu by tě ráda poznala. Snad tě přesvědčím, abys za ní se mnou někdy zašla. Je to velmi milá žena. Taková přísná, trochu odtažitá… Někdo má dojem, že je, lidově řečeno, studený čumák. Má však dobré srdce. Doufám, že si budete rozumět. Říkal jsem jí, že jsi trochu tichá. Ona říkala, že to svědčí o skromnosti a pokoře a to jsou dobré vlastnosti. Podle jejího názoru jsou charakterově lepší ti, kteří méně mluví a více naslouchají. To je hezké, že?“

Mlčela.

Pohlédl na hodinky a povzdychl si: „Končí mi polední pauza. Musím se vrátit do práce. Ještě tu hezky odpočívej, jestli chceš. Uvidíme se zase zítra. Líbí se mi, jak tu na mě vždycky čekáš. Můžu tě políbit? Aspoň na tvář?“

Políbil ji. Ani se nepohnula. Její kamenné rysy zůstaly nezměněny. Neotočila hlavu za odcházejícím mladíkem. Nezamávala mu na rozloučenou. Nebyla v ní ani jiskra života. Zasněnýma očima hleděla do parku a nic ji nepřimělo se jakkoli pohnout či promluvit. Nic necítila a její prázdný pohled nepřenášel žádný obraz. Její tělo, ruka, tvář i šaty… Vše bylo kamenné. Představovala jednu z lidských ctností, trpělivost. Díky umění sochaře byla opravdu krásná. Trpělivost hleděla k fontáně, ve které zurčela voda a kolemjdoucím se zdálo, že stále čeká…