Má knížko

Knížko,
má malá knížko, dej mi v sobě číst.
Řekni mi přece, jak dále budu žít.

Narovnám tvé desky zohýbané
a zalepím ty stránky zpřetrhané -
prsty, které ještě nevěděly, co činní.
A možná je i zpřetrhali jiní.

Knížko,
má malá knížko, tak dej mi v sobě číst.
Řekni mi, jak dále budu žít.

Jen pár stránek otočit, dal nekoukat.
Jen kousky příštích dnů ochutnat.
Zda nemají hořkou chuť.
A i kdyby, tak buď jak buď.

Knížko,
Má malá knížko, tak dej mi v sobě číst.
Řekni mi, jak dále budu žít.

Co bylo psáno, vím už dávno.
Teď mě zítřek zajímá.
Zda má štěstí značku vyprodáno,
nebo jen čas nemívá.

No tak knížko, otoč list.
Dej mi přece trošku číst.
Řekni mi, jak budu žít.

Prsty kradmé, srdce zrádné.
Tajně stránky otáčí.
Žádná láska, smrt, či zloba.
Nic, co zvedne obočí.

Prázdný papír. Tichá zrada?
Mam se zlobit či být ráda?
Snad jen..
nechápala jsem dosud,
že sama píšu ten svůj osud.

Promiň knížko, už nikdy víc,
neotočím žádný list.
Snad jen prach opráším
a v inkoustu pero namočím.

Pak jak v první třídě - krasopisně.
Napíšu další svého života písně.