Jedna malá stížnost

Nemám moc ve zvyku
dobře snášet kritiku.
A nevemu si na triko,
že neplním tvoje sny.

Kradu třešně sousedům,
a večer si dám s něma rum,
a když se nikdo nedívá,
tak si na ulici tančím.

A všechno házím za hlavu,
celkem lehce všemu propadnu,
ale ne moc na dlouho,
a pak zpívám smutný písně.
(jako je třeba tato)

Cítím se jak
zápasník co nemá meč
jak řečník co nemá řeč
jak námořník bez lodi
morálně čistá čekající
až mě někdo odsoudí.

A je to jenom má vina.

Mám takovej zvláštní pocit,
že když něco necítím až do morku kosti,
že je to úplně špatně,
stejně jako když se to vůbec nehýbe!

A tvoje slova píchají mě,
jako tísíc jehel a sto nožů,
do duše, do hlavy a možná i do srdce.

A na mým seznamu je asi
100 tisíc věcí co chci udělat,
ale bohužel už tedka nemám čas...