Nikdy jsi nebyla aneb Cassanova a Náhoda

Ten večer byl vymyšlený, až neskonale smyšlený. Neskutečný a směšný. Ach, jak ten byl jen směšný! Kdybyste to viděli!
Obloha byla zatažená a stmívalo se. Ještě víc, nežli ve dne, když se zatáhly mraky. Byla v cizím městě, dokonale sama. A možná to tak chtěla. Možná tam nebyla Náhodou. To právě dnešní podvečer ji přitáhl až sem, do toho malého městečka někde na okraji republiky.
Narovnala si na rameni kabelku a barevný bavlněný šál si přitáhla blíže k tělu. Ochladilo se. Vydala se cestou po nábřeží Labe a přemýšlela, co tam vlastně pohledává.
Dneska už toho měla dost. Chtěla svobodu. Konečně svobodu!
Vzdala svůj původní úmysl posadit se na kamennou lavičku u okraje a přidala do kroku. Přece jenom musela najít Eden ještě před setměním.
Dost dlouho bloumala ulicemi sem tam napříč celým městem posetým oranžovými koulemi pouličních lamp, než konečně našla ten kout. Byl tam, stejný jako kdysi, když tam byla prvně.
Dnes byla cedule oprýskaná, okna zatlučená a dveře zamčené několikanásobnými kladkami na řetězech. Povzdechla si, vytáhla z kabelky jakousi malou obálku a zasunula ji za ty kladky. Asi doufala, že si ji přečte. A proč vlastně ne? Stejně bude za pár hodin někde úplně jinde … co jí bylo po tom, kdo to bude číst? Co jí bylo po tom, koku ta obyčejná bílá obálka svěří její trápení? Nechtěla se nechat zavřít do blázince jako pomatená, ale to, co v té obálce uschovala, se jí opravdu stalo...kdysi dávno, když byla v tom městě první den při nástupu na internát...

Přijdu k tobě znenadání, tiše. A buď si jistý, že nebudeš celou noc spát, jak tě vyvedu z míry. Přikradu se do tvé hlavy, do tvých snů a nedám ti usnout. Ani na chvíli. Opiji tě jako koktejl, v kterém sotva cítíš alkohol, tak jistě, že za chvíli o sobě nebudeš rozhodovat. A všechno budu řídit já.
To já jsem právě Náhoda.
Ta, která ti do cesty přistrčí náhodného chodce odněkud z jiného města, kde jsi v životě nebyl. Ta, která ti možná zamotá hlavu pár něžnými slůvky z úst jedné tmavovlásky s čokoládovýma očima. Bojíš se? Ne, neboj se. Dneska se opiješ sám - vlastními úvahami, zda je to správné, či ne.
No dobrá, už tě nebudu napínat. Ták, postav se sem. Ano, přesně sem. Tady pod tu lampu, která se rozsvěcí, protože se stmívá. A právě proto, že je ještě větší tma než přes den, když se mraky zatahují. Představ si, že je tak něco kolem půl deváté, to je přeci dobrý čas, no ne? No vidíš … a teď ji potkej. Jen tak, samotnou, bez partnera. Já vím, že je ti to divné, je mladá, sice ne moc vysoká, ale nevypadá na poblázněnou puberťačku. Co na ni říkáš? Vybrala jsem dobře? (Vybereš si ty sám dobře?) No, to se ještě uvidí … a nekruť tou hlavou, že ne!
No, podívej, už kolem tebe prošla! A ty jsi stál jako poleno! Že se nestydíš … takhle mi zkazit radost. No, směj se ... ano! Rychle za ní utíkej, běž! BĚŽ!
„Slečno, mohu vás o něco požádat?“ vypadne z tebe. Achjo, to snad není možné. Myslíš, že by tě ten udivený pohled zarazil? Kdepak, jen se usměješ a budeš mluvit dál jako by nic. „Slečno, mohu vás pozvat na kávu?“
Ona jen pokrčí rameny a usměje se taky. No, vím, že bude trochu trvat, než ji rozpovídáš, ale podaří se ti to, neboj se. Jsi přeci znalec v dívčí duši. Dobře tušíš, co se té holce asi honí hlavou. Ale nedozvíš se od ní nic určitého, jen jméno a to, že jsi slečnu Pikovou zdržel na cestě domů. Že se přistěhovala do tvého města? Tak to se podívejme … to ji třeba budeš i vídat. No, připusť si to, zaujala tě.
Zajdete do baru, kam často chodíš. Jmenuje se Eden a ty sám jsi přesto nikdy nebyl v pravém ráji. Ovšem tady, tady se tak cítíš. Všude jsou modré stěny, modré záclony, dekorace, čajové svíčky a sušené květiny a to nejdůležitější - všude voní vanilka. Ty nejsi zrovna citlivka, ale ta vanilka tě prostě dostává, jen si to přiznej.
Objednáš si kávu a ona si řekne cappuccino se skořicí. Tak vida, už se nám vybarvuje, Dámička, pomyslíš si a hnedka se usměješ. Ty víš, že tvůj úsměv Cassanovy dělá s takovými děvčaty divy.
Než přinesou objednávku, co budeš dělat? Mluvit? Ne … toho už sis užil dost. Zkus si ji jen chvíli prohlížet. Anebo přemýšlej. Proč sem s tebou vlastně šla? Aby se doma nenudila? Nebo aby nebyla hnedka ve městě sama? Nebo se jí přece jenom zdáš jako sympaťák? No uznej, jsi přeci mladý gentleman v elegantním oblečení, naznačující celkem dobrý život, a navíc vysoký, štíhlý muž s jasnýma očima a hranatými brýlemi, které tvůj intelekt jen podtrhávají. Možná s tebou šla právě ze zvědavosti.
A najednou je tu káva a z hrníčků se kouří. Tohle je dobrý podnik, žádný pajzl, kam si chodíš léčit nervy. Proto je ti dobře, když ji můžeš pozorovat. Vlastně ani nevíš proč. Ale já ti to nepovím, na to musíš přijít sám.
A najednou jste se rozpovídali. A trvalo to dlouho. Bylo to příjemné, nezapírej to. Ale až do chvíle, kdy se zeptala na tu jedinou nezodpověditelnou věc.
„Takže vy jste mě sem pozval jen tak?“ No, trochu tě to zaskočilo, neříkej, že ne.
„No víte, asi se vám to bude zdát podivné, ale přeci si člověk nenechá uniknout takovou zajímavou osobu jako vy.“
„Pane, tohle je hloupý žert,“ zasměje se a ty poprvé zaslechneš její smích. Jako samet, jen se ho dotknout. A ten hlas jakbysmet.
„Tohle není žert, slečno. Nevypadáte na dlouhý pobyt zde, proto jsem vám chtěl podat pomocnou ruku. Kdybyste cokoliv…“
„Nic nepotřebuji. A omluvte mě, volají mi z agentury.“ Vstala a poodešla kousek dál, aby mohla mluvit víc v klidu. Zatím jsi uvažoval. Není zrovna dvakrát milá, ale přesto v ní něco je.
Než se vrátila s vyřízením hovoru, měl jsi kávu vypitou. Zatímco její cappuccino vychladlo a pěna se skořicí se srazila. Galantně jsi vstal a pomohl jí usadit s zpátky na židli, jakoby to byla Dáma. A poprvé jsi ucítil, že nemůže být z tohoto světa. Ona byla tak chladná! Dotkl ses hřbetu její ruky, jen tak letmo, aby se neřeklo.
A pak jsi uviděl ty její oči, jak zvodnatěly a pak se rozplynuly i s celou její bytostí. A náhle tu nebyla. A jakoby jsi nebyl ani ty.
No není to směšné?
Ten večer byl tak smyšlený, až neskonale vymyšlený. Neskutečně směšný! Ona tě zítra potká a bude si říkat, co se jí to jen v noci zdálo. Projde kolem tebe a nebude vědět, co se to s ní děje. Nebude si pamatovat, kde už cítila ten jemný dotek tvé vody po holení, ale bude si stoprocentně jistá, že jsi to byl právě ty. Právě ty, s kým strávila ten jediný den ze své budoucnosti, o němž se jí tu noc zdálo.
No není to ironie?
Ne, to je Náhoda.
A Náhoda jsem já.
Možná jsi neměl začínat s ní flirtovat, možná jsi ji měl nechat, aby kolem tebe prošla Náhoda, protože ta dívka, která šla právě hned za ní, to byla ona, to byla tvá Dáma.
Místo ní jsi potkal Náhodu.
No nenaštvalo by tě to, Cassanovo?