Matrjoška 6/7

Duben 1995, Praha - Dejvice

Po delším dohadování s Voloďou se vrátil domů okolo šesti ráno. Kamarád byl vyslán k šéfům, aby vše oznámil a vyřídil. Medvěd musel jít i se svým objevem domů.
Ženě se nic nestalo. Vyspala se, několikrát si vyměnila obvazy na ranách a právě dělala v kuchyni snídani. Opatrně se vyzul a přešel do ložnice.
„Naďjo, pojď sem,“ řekl a přitom stále kolébal holčičku.
Přišla poněkud provinile. Čekala debatu ohledně svého duševního pominutí ze včerejška. On byl však v klidu a jen se na ní natočil, aby viděla, co drží. Překvapením přiložila dlaně k ústům a přešla k němu. Nevěděla, co si má myslet.
„Čí to je?“ zeptala se a nakoukla miminku na tvář.
„Je to holka.“
Podívala se přímo na něj. Dobře tušila, co včera dělal. Ale tohle jí překvapilo. Nikdy se na jeho práci neptala. Dnes udělala výjimku: „Co se stalo? Kdes byl?“
„To je jedno. Nemohl jsem jí tam nechat. Na, vem si jí, mě už bolí ruce.“
Přijala jí. Chvíli na ní hleděla váhavě, ale jakmile se holčička pohnula a ona jí musela pevněji sevřít, obličej jí povolil. Medvěd viděl, jak se manželce do tváří vlila krev.
Přešel ke skřínce u postele. Přes noc se nemohl zbavit zbraně, tak jí prozatím schoval za skřínkou v trezoru schovaném v podlaze. Žena ho pozorovala. Střídavě odvracela hlavu od miminka na něj. Chtěla vysvětlení.
„Kde má rodiče, Alexi?“
„Mrtvé. Zabil jsem je.“
Vykulila oči. „A co s ní chceš dělat?“
„Já… já… já ji tam… nemohl nechat,“ koktal, přitom přešel k ženě a vzal jí kolem ramen. „Musel jsem jí vzít k nám. Musel.“
Zazvonil telefon. Otravný mechanický zvuk dítě probudil. Holčička se dala do pláče. Ovšem spíš jen tak vzlykala, nekřičela, pouze plakala a oznamovala, že něco chce.
Nechal dítě v náručí ženy a přešel k telefonu. Jak čekal, volal mu Car. Byl klidný. Kochal se pohledem na manželku snažící se dítě uklidnit.
„Ano?“
Dlouho bylo na druhém konci ticho. Car přemýšlel, jak začít.
„Všechno prý proběhlo podle plánu…“
„Ano. Přesně jak jsi řekl.“
„Ale taky sis přivezl malý… suvenýr.“
„Ano. Naďja jí teď chová.“
„Aha.“
Žena se zarazila a pak položila malou na postel. Začala jí vyměňovat plínky. Holčička byla čistá a zdravá. Nejevila známky nějakého postižení nebo nemoci. Naďja se na ní smála a opatrně jí rukama přebalovala. S čerstvými ránami na zápěstí jí to moc nešlo, ale snažila se odhodlaně.
„Co budeš dělat?“ ozval se znovu Car.
„Necháme si jí.“
Další ticho. Žena si vzala dítě a šla udělat do kuchyně do láhve mléko. Z předchozích příprav na miminko měla v bytě vše potřebné.
„Hm… Abychom měli jasno… Žes tam ten suvenýr nenechal, bylo jedině dobře. S policajty byla domluvená jen těla dospělých. Kdyby tam našli tohle, tak se toho chytnou noviny a byl by průser. To jsi udělal dobře… Ale dál to nechápu.“
Medvěd se odmlčel. Chtěl jen přikývnout. Ale došlo mu, že takhle na to odpovědět nemůže. Musel se rozmluvit. Musel to ze sebe dostat.
„Care… ty víš, jaký jsem. Moc toho neřeknu. Makám a neremcám. Vypadám, jak kdybych měl každou chvíli umřít… Jsem ti vděčný, že jste nás tady nechali zůstat a neposlali nás chcípnout domů. Pracuju, jak nejlíp umím. Jsem rád, že jsem tam, kde jsem. A víš, že jsem tě nikdy o nic nežádal. O nic jsem se neprosil… Tohle jsem udělal, protože… protože jsem musel. Vím, že to je správná věc… A vím, že se o vše postaráme. O ni se postaráme. Dnes tě prosím, abys mě podpořil a nechal nám jí.“
Bylo ticho. Medvěd jen slyšel, jak Car dýchá do telefonu.
„Dobře…. Dobře… Teď oba... nebo všichni tři zůstaňte na bytě... Nezamykejte se a neměj u sebe zbraň. Buď přijdu já... nebo...“
"Já vím."
Car zavěsil. Medvěd věděl, co se bude dít. Car se poradí s ostatními důležitými lidmi ve firmě. Buď vše dopadne dobře a přijde za ním se na holčičku podívat. Nebo mocní nebudou souhlasit a do bytu nastoupí komando, které uvnitř všechny zabije. Tak to chodilo.
Medvěd se vrátil za ženou, která stála v ložnici, kolíbala se a krmila z láhve holčičku. Na včerejšek rychle zapomněla. Nějak se přemohla a věnovala se miminku. Otevřely se její mateřské pudy. Medvěd měl dokonce pocit, že má poprvé za dva roky ve tváři živější barvu. Měla zrůžovělá líčka stejně jako holčička. A lehce se usmívala.
„Je hladová,“ řekla, když se o ní zezadu opřel.
„Včera… včera když jsem si jí vzal, tak jsem měl pocit, že k nám nějak patří. Něco… Něco se mi stalo,“ pravil Medvěd tiše. Žena se na něj zvědavě podívala.
„Tys měl prozření?“
„To asi ne. Jen takový divný pocit."
„Necháme si jí?“
„Chceš?“
Naďja dala pryč láhev a holčička se spokojeně zachumlala do čistého povlečení.
„Vypadá jak matrjoška. Taková krásná, malá panenka,“ usmála se Naďja na ni. Dítě jí to oplatilo. Smála se opravdu nádherně.
„To jo. A oči má po tobě,“ řekl Medvěd.
Žena se opět rozzářila. Věděl to, že na ní to malé bude mít takový vliv. Úplně stejně to udělal s ním. Takové kouzlo. Očarování.
Vždycky všechno dělal mechanicky, podle příkazů a instinktů. Teď poslechl nějaký vyšší rozkaz. Něco v sobě. Nevěděl, jestli je to dobře a špatně.
Ale ten pohled na ty dvě veselé panenky mu za to stál.