Bráškové z podhoubí [01] - Čirůvka, Lošák a Chřapáč

Představte si malý palouček uprostřed hlubokého lesa. Kouzelné místečko, kam nikdy nevkročila lidská noha. Lišky tu dávají dobrou noc a ptáčci vstávají s raním rozbřeskem. Tak přesně na takovém paloučku se jedné hluboké noci objevili tři houbičky. Někdo by tvrdil, že tu pouze vyrostli a někdo by zase řekl, že se tu z čista jasná zjevili. Jisté je jen to, že tam ty houbičky opravdu byly. Jedna vysoká a štíhlá, druhá menší, ale s pořádným kloboukem, tak jak se na slušnou houbu patří. No a ta třetí byla malinká, takový skřítek mezi houbami. Klobou sešinutý na jednu stranu, nohu shrbenou a celá nakloněná nakřivo. Takový neposedný rarášek.

Té noci svítil jasný a moudrý měsíc. Měl nádherný výhled na malý palouček a když uviděl, ty tři houbičky, naklonil se a poposkočil o kousek níž, aby lépe viděl. Nakláněl se na obloze čím dál víc a víc, až zavadil o jednu z hvězdiček. Ta zazvonila na celý les krásnou, čistou melodií a snesl se z ní na zem hvězdný prášek. Jen drobíček, ale dopadl přesně na místo, kde stáli ty tři houbičky. Nejprve to vypadalo, jako by jim někdo lehce pocukroval klobouky, ale vzápětí začal hvězdný prášek měnit barvy a zářit na všechny strany. Náhle světlo zaplavilo celý palouk.

Když se znovu rozhostila tma, po houbičkách nebylo, ani vidu, ani slechu. Místo nich tam stáli tři skřítci. Jeden vysoký a hubený, druhý podsaditý s pořádným kloboukem na hlavě a třetí jen takový šmudla shrbený s dlouhým nosem a kulatými brýlemi. Všichni tři zahaleni kouskem listí.

,,No fíííha!" povídá ten první.
,,Jo jo fíííha" zabručel prostřední.
,,Ha-ha-ha-fíííííí?" pšíknul ten třetí.
,,Čirůvka." vyhrkl najednou první skřítek.
,,Ano tak se jmenuješ," povídá měsíc. ,, protože jsi se právě proměnil z houbičky, která se jmenuje Čirůvka."
,,Lošák." zabručel prostřední, zavalitý skřítek.
,,Tak se zase jmenuje houba, z které jsi proměnil ty." povídá znovu měsíc.
,,Chřapáč." zapískal ten poslední skřítek. Měsíc se už jen usmál, ale všem bylo jasné, že tak se bude jmenovat poslední ze skřítčích brášků.

Podívali se jeden na druhého, třetí na prvního a hned zase druhý na třetího. Každému chyběl kousek z krásy tam, kde jinému přebýval, ale dohromady to byli ti nejhezčí skřítkové široko daleko. Chytili se za ruce a začali poskakovat dokolečka. Broukali si skřítčí písničku a první den v novém světe jim bylo krásně.

Měsíc se pomalu kolíbal do rytmu, až mu začaly těžknout víčka. A když skřítci doskotačili ulehli do mechu, kde ještě před chvilkou stáli nehnutě jako houby a než jim spadly víčka, už i měsíc podřimoval na tmavě modré obloze.