O lásce a vílách

Pod růžovým keřem
v parném létě
ve voňavé trávě
s oblaky nad hlavou, přemýšlím...
no, možná i trochu spím...?

Ve vší té pohodě
ostatně, to přičítám náhodě,
odněkud se vynořila
malá, fakt drobná, tak deset čísel, víla.

Chvíli se styděla
klopila oči
pak tiše promluvila...
noo..., spíše tedy drmolila...

Že v drnovém domku pod šípkem žije
že smutno ji je
a prý ať ji políbím
tím polibkem ji proměním
to že ji přeci mohu dát, ať nejsem srab
že pak klidně dál mohu spát
ona vílou nechce být
lidskou lásku musí znát
a to ji nikdo nemůže zakázat.

Táák...

Koukám na ni pobaveně
hezká je, ne, že ne.

Já se k tobě nehodím
já vílu ještě nikdy nelíbal
políbím tě, ty změníš se v krásnou ženu
a co já pak s tebou dál?

Nebudu ti na obtíž
než se ze sna probudíš
to já budu už dávno pryč.

Takže přeci spím...
Když ve snu ji políbím
nic tím přeci nezkazím...
vždyť jen spím...

(takto ve snu přemýšlím)

Polibek to sladký byl, hmmm...
...v tom samém okamžiku
zaslechl jsem divný smích
jako když ďábel jde si pro úpis.

(tady jsem měl ještě něco říct, leč... byla pryč)

Kdyby jenom věděla
že láska občas bolí
jako..., jako výprask holí
jindy se slastí v hlavě stmívá
láska tolik podob mívá...

Ach, měl jsem ji říct
že radosti i smutku
jde tím činem nerozumným
v ústrety vstříc
že cesty zpátky není
ani kdyby dala celé jmění
lásku kouzlem nezíská
sama sebe musí lásce dát
a vůbec nic za to nečekat

Teď nejsem si jist
výčitku v hlavě mám
že její lásky vábení
byl jen její klam
a já ji v tom blouznění
pošetile pomáhám

Já neodolal pokušení
po líbání
teď víla ta, šípková
je pro pohádky
obávám se navždy
ztracena.