In the Fire - 1.kapitola | Jade

Běžím. Jehličí z větví smrků se mi přichytává na oblečení a trhá mi ho stejně účinně jako ostré konce spadených větví na zemi kůži na nohou. Mám chuť zařvat bolestí, když si o tvrdý kus kamene sedřu nehet, ale pokud mě někdo sleduje, tak bych ho k sobě akorát přilákala. Na vyvolání dalšího ohně nemám sílu, mohla bych se spálit. Navíc musím dokončit svůj úkol zásobit vesnici jídlem, takže si nemůžu dovolit se jakkoli zdržet.
Nejspíš jsem je svým kouskem pěkně vyděsila, ale oni si nedají pokoj. Zaútočí znovu. Navíc, když budeme napadat jejich město. Ale kde jinde máme vzít pořádné jídlo, léky, oblečení a všechny ostatní důležité věci k životu, které prostě v lese neseženeme?
Musím ujít ještě kilometr, než se dostanu na místo, kde jsem uložila vak s ukradenými věcmi. Odhrabu hromadu listí, pod kterou jsem ho schovala, ale k mému zklamání zjišťuji, že tam není.
Ne! Mám chuť vykřiknout. Kam-kam…kam zmizel?!
Když v tom si všimnu roztrhané pytloviny všude kolem. Povalují se tu sáčky od pečiva, krabičky od léků a promáčknuté konzervy. Muselo tu moje zásoby najít nějaké zvíře. To si ale muselo hodovat…
My ale teď budeme všichni o hladu kvůli mně! Nechci se jim podívat do očí, až jim oznámím, že pro ně nemám ani krajíc chleba.
Marně se snažím najít nějaký zachovalý kus jídla. Budu muset dojít s prázdnýma rukama. Čím ale nakrmíme těch 30 hladových žaludků?
Nemůžu si to přestat vyčítat. Selhala jsem. Celou cestu zpět přemýšlím, co jim řeknu. Už i mně se svírá žaludek hladem. Budeme muset něco ulovit, což je v oblasti naší vesnice vesměs nemožné, jelikož tam žádná zvířata nežijí. Sakra!
Když dorazím do tábora, už se stmívá. Rány se mi stihly zacelit, ale s každou spadenou větví, s každým ostrým kamenem na zemi se mi vytvářejí další. Mlha zahaluje domy a přístřešky tak intenzivně, že byste si jich z dálky vůbec nevšimli. Působí na pohled liduprázdné, ale když jdete blíž do nitra vesnice, tábora, nebo jak to chcete nazývat, prostě mého domova, rozeznáte lidi procházející kolem. Nejsou to lidi, abych pravdu řekla. Nejsme všichni normální. To ale na tomto světě už nikdo. Všechny nás chtěli přeprogramovat a nadopovat drogami, abychom byli krotcí a snadno ovladatelní. Slibovali nekončící pohodu, utlumení bolesti a život jako v pohádce. My jim už neříkáme lidé. Jsou pro nás mrtví.
Ti, kteří od operace utekli, přežívají v lesích na krajích bariér. Je jich tu pár. Zachovalých obyčejných lidí. Jsou to většinou děti, se kterými rodiče utekli před naprogramováním a později zemřeli na nedostačující imunitu. Žít v lesích je nebezpečné. To víme všichni. Ale pokud chceme přežít, nic jiného nám nezbývá.
Zahlédnou mě první lidé, jak se vracím do vesnice, a vrhnou se mi k nohám.
„Jídlo! Jsme zachráněni!“ křičí jeden přes druhého. Všichni se kolem mě seběhnou jako švábi. Bojím se jim říct tu zničující zprávu.
„Žádné jídlo není…sežrala ho lesní zvěř,“ zašeptám. Pár z těch, co jsou ke mně nejblíže, to uslyší a hlasitě opakují, než zpráva dolehne ke všem.
Vypukne chaos. Všichni se rozeběhnou všemi směry, málem se ušlapu, křičí a vzlykají. Naděje na přežití je pryč. Mezi zmatkujícími vesničany zahlédnu jednu klidnou postavu. Stojí bez hnutí, zatímco ostatní do sebe vrážejí a padají na zem jako hromádky karet. Flame.
Rozeběhnu se k němu a padnu mu kolem krku.
„Je mi to tak líto, je mi to tak líto, je mi to hrozně líto,“ opakuji stále dokola a z očí se mi začnou drát slzy. Přitisknu se k němu, nadýchám se vůně jeho košile. Tak mi chyběl. Ale on se ani nehne. Když se mu podívám do tváře, uvidím pohled plný hněvu. Odstrčí mě od sebe.
„Jak jsi to mohla dopustit? Všichni kvůli tobě zemřeme!“ zasyčí na mě chladnokrevně. V životě jsem se necítila hůř.
„Flame,“ zašeptám. Má právo se na mě zlobit, ale i přesto jsem čekala, že mě obejme a řekne To nic, bude to dobré.
„Ne, Jade, tohle je konec,“ zamumlá skoro neslyšně a odebere se pryč. Nechá mě samotnou uprostřed vřískajícího houfu lidí.