Dívka

Dívka

Pod černou oblohou proplouvající měsíc,
stíny stromů dopadají na trávník parku,
září nad městem hvězd tisíc,

vánek kolem krku s něhou hladí,
přihlíží nad osudem lidí,
končí ambice dvou jenž jsou mladí,

mladík samostatně zbrouzdající po chodníce,
nikdy neměl žádné svoje nápadnice,
zamlklí pokračuje vstříc cestě ze stříbra,
když náhle rudý samet oko zabírá,
zpomaleně se blíží ke svému cíli,
pociťuje úzkost v náhlé chvíli,
hle zírá vytřeštěně na poloobnaženou dívku,
otáčí se a nevidí policejní hlídku,

ten anděl usmrcen udušením od vraha,
usoudil když viděl oděrky,
vytratit se by byla pouhá snaha,

hledí s obrazy dívky jaká asi mohla být,
ponořem do myšlenek,
chce aby mohla ještě chvíli žít,

ruka ruku pojí v nezničitelné želízka,
v šedé hmotě mu, ale něco zablýzká,
vidí zdecimované tělo, roztrhané žíly,
jehlu, v ní úžasný heroin bílí,
avšak nevadí od představy ze snu,
neni v deliriu, v dusnu,
zlehounka strhává ze zesnulé šaty,
je měkounká, je snad z vaty,

omakává studený kus masa,
šíleně oddechuje jak přejíždí jí rty,
od rtů, přes ňadra, pupík a dolní rty, tohoto žrasa,

rozepíná poklopec si u gatí,
pravítko si z rukou napraví,
mne si kord, používá její ruku,
meč by měl mít svojí pochvu,
proniká jejím klínem zcela jasně,
hluk provádějí jen jeho třásně,
a když už se jen prostě udělá,
najednou se všechno podělá,

uviděli ho hlídkující strážníci,
utíkal, je v hajzlu,
zhrozený výraz na líci,

dopaden, obviněn nepravě z vraždy,
z nechutných prasáren to ano,
zkončil ve věznici navždy