Zrození Čarodějnice

„Ne, prosím. Nezabíjej mě!“ čarodějův výkřik proletěl zatuchlým sklepením jako vyplašený netopýr. Opřený o lokty ležel na zemi a jeho černá bradka se viditelně třásla. Hleděl do očí své smrti a moc dobře si to uvědomoval.

Sir Wulfrik se pousmál. Přesto ale, pro jistotu, pohledem zkontroloval rozmístění čtyř fialových krystalů. Kdyby, byť jen jediný, byly natočeny pod špatným úhlem, pak by jej čaroděj zajisté roztrhal kouzly. Meč ani zbroj nezmohou nic proti černé magii. Krystaly byly naštěstí rozmístěny dobře.

„Ale no tak, přece sis nemyslel, že vraždu té dívky nechám nepotrestanou?“ rytíř pokynul hlavou k oltáři s rozřezanými kusy lidského těla. Dalším obezřetným krokem, s mečem mířícím na černovousého mága, opět zkrátil vzdálenost mezi nimi.
„Mohu tě učinit nesmrtelným. V té knize u oltáře je potřebný rituál. Jen mě nech žít!“

„Myslím, že všichni bychom měli jednoho dne zemřít, někteří už dnes,“ odrazil rytíř další čarodějovo škemrání o život. Další opatrný krok.

I když pomocí krystalů znemožnil svému cíli použít kouzla, tak mág mohl mít připravený nějaký podlý trik. Zbrklost by ho mohla stát život. Hrotem těžkého meče stále mířil na hruď svého nepřítele. Už jen dva kroky.

V tu chvíli čaroděj vymrštil pravou ruku k Wulfrikovi a z prstenu na ukazováčku vyletěl blesk. Rychlý úkrok do strany. Blesk proletěl kolem rytíře a roztříštil kamennou sochu stojící za ním. Wulfrik teď neváhal. Přiskočil a jediným prudkým švihem uťal čarodějovo zápěstí. Černokněžník si ani nestačil uvědomit, že právě přišel o ruku a rytíř ihned sekl obouruč shora. Ostří prošlo lebkou a zastavilo se, až když se zakouslo do spodní čelisti.

Válečník znechuceně strhl mrtvolu ze své zbraně a otřel čepel do jejího obřadního roucha. „Říkals, že v knize jsou nějaké nečisté rituály. Díky ti, málem bych tady tu nesvatou věc zanechal.“ Knihu zabalil do kusu plátna, posbíral krystaly, které použil jako ochranu před čarodějem, a pak vyrazil pryč ze sklepení staré zříceniny.

Vystoupal poslední schod a vkročil do měsíčního svitu. Byl zrovna úplněk a měsíční světlo odhalovalo ponuré prostředí trosek hradu. Sir Wulfrik v měsíčním svitu připomínal spíše démona ze starých časů a ne rytíře zasvěceného potírání nadpřirozeného zla. Jeho vlnité zlatavé vlasy a plnovous byly plné prachu a pavučin.

Kroužková košile, která stejně jako vlasy a obličej neunikla nánosu silné vrstvy šedého prachu, byla navíc doplněna krvavými skvrnami.
Rytíř se nestačil ani nadechnout čerstvého vzduchu a okamžitě zalehnul na zem. To mu zachránilo život. V místech, kde měl před chvílí hruď, prosvištěla šipka ze samostřílu.

„Rolande, ty hovado boží! Cožpak vypadám jako nějaký zpropadený čaroděj, že po mně střílíš?!“ rytíř zpražil nadávkou střelce, když se pomalu zvedal ze země.

Odpovědí mu byl dusot nohou a rozklepaný hlas mladého panoše: „M…Můj pane, odpusť! Myslel jsem, že na povrch vyšel nějaký démonický tvor sloužící černokněžníkovi! Nepoznal jsem tě v té tmě, můj pane! Prosím, netrestej mne!“

Sir Wulfrik se postavil na nohy a rovnou rozkázal: „Přiveď koně, musíme do vesnice oznámit, že tu dívku jsem už nestihl zachránit. Poté nás čeká cesta do kláštera. Musíme nechat spálit tuto knihu.“ Načež vrazil panošovi do rukou v plátnu zabalený grimoár.

„Nevím, o jaký rituál se ten čaroděj pokoušel, ale provedl oběť. Bojím se, že rituál dokončil a něco zlého se stalo,“ prohodil rytíř ke svému panošovi a vyšvihl se do sedla. Roland mezitím přidal knihu do vaku na druhém, nákladním, koni a pěšky s uzdou v ruce vyrazil za svým pánem.

Cesta noční krajinou do nedaleké osady ubíhala v pochmurném tichu rušeném jen klapáním kopyt koní na kamenité cestě. Roland se neptal na podrobnosti boje s čarodějem. Chtěl se zeptat, ale cítil ze svého pána napětí. Čím blíž byli ke vsi, tím víc se Wulfrik tvářil pochmurněji. Rytíř přemýšlel, co to ten sadista zkoušel za rituál. Dokončil jej? A pokud ano, tak co se stalo?

Z myšlenek ho vytrhlo nespokojené zaržání koně. To nevěstilo nic dobrého. Klášterní koně, a ten jeho byl nejlepší z chovu, měli čich na černou magii ve vzduchu. Opravdu se něco muselo stát. V ten moment vystoupali na poslední kopec, který je dělil od vesnice a naskytl se jim odporný výhled.

„Pro Pána Boha,“ vyhrkl ze sebe Roland.

Wulfrik okamžitě tasil meč a pobídl svého koně k vesnici. Palisáda byla v původním stavu, tedy až na vesničany naražených na ní. Těla bez hlav a občas i bez některých končetin bezvládně visela na zašpičatělých koncích masivních, a teď do ruda zbarvených, kůlů. Brána byla rozražená dokořán a odkrývala tak ještě hrůznější pohled na masakr, který tu nastal. Země smáčená spoustou krve byla samé bahno. Bahno a další bezhlavé ostatky rolníků.
„Svatá Matko Boží,“ zaslechl Wulfrik za sebou znovu hlas svého panoše následovaný dávením.

Rytíř projel branou a hned si povšiml velké hromady uprostřed vsi. Hlavy, nepochybně všech vesničanů, tu byly nakupeny jedna na druhé. Přijel blíže a rázem i jemu bylo na zvracení. Ani jedna hlava neměla oční bělmo. Jen prázdný černý posedlý pohled. A on moc dobře věděl, co to znamená.

„Kdo…co mohlo něco takového provést?“ zachraptěl za jeho zády Roland.

Wulfrik chvíli mlčel, snažil se sám sebe přesvědčit o nějaké jiné možnosti, nakonec smutně rezignoval a odpověděl: „Čarodějnice.“
Seskočil z koně a ještě jednou pohlédl na odpornou hromadu, jestli ty oči náhodou nebyly jen klamem. Nebyly.

„Tohle mohla udělat jedině Čarodějnice,“ přemýšlel nahlas „Ta stvůra tu nabrala sílu, ale určitě jí nebylo dost. Musí jí nabrat víc, a pak někde pořádně vstřebat. Poletí k nejbližší vesnici a pak na hřbitov. Tam se ukryje a bude odpočívat. Pak nás Bůh ochraňuj.“
Při přemýšlení a vzpomínání na legendy o Čarodějnici přecházel a zanechával v krvavém bahně hluboké obtisky vysokých bot. Jeho panoš nevěřícně zíral na kupu hlav.

„Rolande, mapu a lucernu.“
Panoš stále nevnímal.

„Rolande!“

Roland s sebou škubl a podíval se na svého pána.

„Mapu a lucernu! Hned!“

***

Dvojice mířila ke Krchovu. Obyvatelé vesnice ani netušili, jak příhodné jméno pro jejich domov to bylo. Jeden velký hřbitov kousek od vsi. Brzy dva hřbitovy vedle sebe.

Minula noc a začalo svítat. Čarodějnice se pohybovala mnohem rychleji než oni. Byli si ale jistí, že zaútočí až v noci. Takto brzy, po jejím probuzení, ji denní světlo činilo slabší. V noci zmasakruje vesničany, přes den si odpočine a hned, až se setmí, oživí mrtvé a vytvoří z nich armádu. To nesměl Wulfrik za žádnou cenu dopustit.
Zrovna se blížilo k poledni. Krchov si právě dopřával oběda a neměl nejmenší ponětí, že už tuto noc budou všichni jeho obyvatelé mrtví. Mrtví a znesvěcení. Rytíř to věděl a věděl také, že tomu nemůže nijak zabránit. Nestihne se tam dostat včas, a i kdyby, tak při přímém střetu s takovým démonem nemá žádnou šanci.

„Můj pane,“ promluvil Roland „nejde mi do hlavy jedna věc. Čarodějnice se objevila vždycky jednou za sto let. Vždycky tomu tak bylo. Tohle je ale druhá za necelých dvacet.“

Wulfrika tahle myšlenka také trápila. Přemýšlel nad tou záhadou po celou dobu jízdy. „Nevěřím, že by sir Bernhard podvedl Řád. Na ten den si pamatuji, ač jsem byl ještě mladší než ty. Přinesl hlavu Čarodějnice zabalenou v posvěceném vaku. Byl jsem u toho, když ji ukazoval Převorovi.“

Rytíř se na chvíli odmlčel, pak pokračoval: „Ta zrůda, která řádila před dvaceti lety, je zajisté mrtvá. Tohle musí být práce čaroděje.“
„Myslíš, můj pane, že to bylo cílem toho rituálu? Proč by to dělal?“
„Neznám pohnutky nekromantů a černokněžníků. Možná měl vztek na vesnici, či na celé království. A ve vzteku se rozhodnul probudit tohle zlo. Radši dál hledej v knihách, jakou lstí můžeme čarodějnici dostat.“

„Je mi líto, můj pane. Ale Svatá Kniha mluví jen o Heribertově kopí, které vždy použil Zvolený. Takže musíme do Kláštera a počkat, až zasedne Sněm. Vyberou jednoho…“

Rytíř skočil panošovi do řeči: „Já vím, já vím. Nikdo ale nemohl vědět, že se čarodějnice zjeví tak brzy. Zatraceně, vždyť ani Kláštěr ještě neví o povstání tohoto zla. Než by byl proveden výběr, tak už tu budou kráčet legie nemrtvých. Kopí nezískáme, něco dalšího?“
Roland pokrčil rameny: „Nic jiného tu není, můj pane.“

„Tak se podívej znovu,“ nervózním hlasem poručil sir Wulfrik „ještě mi zbyly nějaké krystaly, ale nemyslím si, že proti Čarodějnici budou mít nějaký výrazný účinek.“

Panošovi nezbylo nic jiného, než přikývnout a dát se znovu za chůze do čtení, přestože věděl, že v této knize už nic nového nenajde. Hlavou mu ale bleskla myšlenka a on se zahleděl na koženou brašnu nákladního koně. Byla to ta brašna, kam uložil černokněžníkův grimoár.

***

Padla noc a vesnice byla hned za lesem. Možná tak čtyři hodiny chůze.

„Nemůžeme si dovolit otevřený boj proti tak silnému démonovi,“ vysvětloval Wulfrik svému panošovi „naše jediná šance jak toho netvora zabít, je překvapit ho.“

Utábořili se a Roland měl první hlídku. Oheň plápolal v temnotě noci. Hvězdy i měsíc byly skryty pod hustými mraky. Nejspíš se nechtěly dívat na ten masakr, co právě probíhal ve vsi.

Hned, co rytíř usnul, tak panoš vytáhl z brašny grimoár. Ruce se mu třásly, když tu nečistou knihu otvíral. Hned na první straně, kde byla krví nakreslena ďábelská pečeť, se zarazil. Dlouho přemýšlel, jestli má vůbec pokračovat. Pak si připomněl, že je to možná jediná cesta, jak najít zbraň proti Čarodějnici.

***

Začalo svítat a Wulfrik se probral.

„Zatraceně, Rolande, proč jsi mě nevzbudil? Hrát si na hrdinu, co nemusí spát, není ten správný přístup. Potřebuji tě čilého, až půjde do tuhého.“

Zvedl se a spatřil Rolanda tak bledého, jak ho nikdy neviděl. Barva jeho pleti byla téměř stejná, jako bílá barva popela ve vyhaslém ohništi. Vedle něj ležel otevřený grimoár.

Panoš promluvil roztřepaným hlasem: „Jakmile jednou povstane, jen krev hříšníka na dýce, která srdce jí proklá, zastaví Čarodějnici.“

„Ty jsi četl z té knihy?“ Wulfrik sám nevěděl, jestli má být vzteky bez sebe, nebo panoše pochválit, že našel konečně způsob, jak zastavit toto zlo.

Roland beze slova přikývl a stejně tiše odnesl grimoár zpátky, do brašny u sedla. Jeho pán se rozhodl, že to vyřeší později.
Bez snídaně oba vyrazili ke hřbitovu. Roland byl celou cestu zamlklý a bledý. Jeho oči směřovaly k cestě před nimi, ale ve skutečnosti viděl jen hrůzné výjevy z knihy. Celou cestu byl slepý k okolí. Viděl jen spousty démonických obrazců a rytin, kterých kniha byla plná. Naháněl strach i rytíři. Proto byl Wulfrik rád, že ho mohl nechat čekat asi hodinu od jejich cíle.

S sebou si krom svého meče a krystalů vzal raději i grimoár. Nechtěl, aby ho ten chlapec znovu otevřel. Odmítal riskovat, že by ho musel jednoho dne zabít jako dalšího mladého akolytu temných umění. Konečně dorazil do vesnice.

Vše, co měl, byly akorát slabé krystaly proti černé magii a rada k smrti vyděšeného chlapce. Běhal mu mráz po zádech, přestože měl na sobě teplý vlněný plášť. I když měl meč u pasu, tak si připadal bezbranný. Krchov nebyl znetvořený tak, jak ta minulá vesnice, ale takto naháněl mnohem více strachu. Mrtvolné ticho a prázdno. Na ulici nebylo jediné tělo. Všichni byli už od minulé noci mrtví a těla zajisté ležela v chýšíšch. Další krev na jeho rukou. V pekle mají pro něj už vyčleněnou četu démonů a vlastní plameny, ve kterých se bude péct do skonání věků.

Svého koně zanechal s panošem, a tak jeho škorně vydávaly na kamenité cestě tichý škrkavý zvuk. Přestože bylo něco okolo poledne, bylo šero. Nebe bylo zatažené a v dálce se rýsovaly bouřkové mraky. Brzy Wulfrik sešel z cesty a dál pokračoval lesem. Ke hřbitovu to sice nebylo daleko, ale čím víc se blížil, tím více ubývalo světla. Ponurá tma skoro až ladila s chmury, které si nesl v srdci. Čarodějnice povstala a teď je jen na něm, aby ji porazil. Konečně les prořídl, až vymizel úplně. Před ním se rozprostíral nový les. Les kamenných náhrobků a mohyl.

Některé byly zdobené kováním, jiné zvětralé s už nečitelnými nápisy, jiné polámané a křivě postavené bez jakéhokoliv značení. Uprostřed tohoto místa se tyčilo mausoleum. Nevelká budova, jejíž jediný účel bylo chránit vstup do podzemí, kde odpočívaly majetnější mrtvoly. Kdysi nádherný bílý mramor teď pokrývala šeď a ozdobné sloupy se už na několika místech rozpadaly. Wulfrik ustrnul. Nebyl to ale zanedbaný vzhled mausolea, čeho se zhrozil.

Dveře této stavby byly roztříštěné v tisíce a tisíce třísek snad po celém hřbitově. Kdysi nádherné kování leželo, téměř jako práh, před černou dírou do podzemí. Pozohýbané a potrhané jakoby se snažilo varovat všechny smrtelníky před vstupem do míst, kde teď odpočíval jeho vrah. Rytíř, ale vejít musel.

V jedné ruce meč a v druhé drobný krystal určený k boji proti vyznavačům černých umění. Ne, že by ho mohl ochránit před magií Čarodějnice, v to ani nedoufal. Krystal totiž slabě světélkoval a on nechtěl riskovat žádný silnější zdroj světla. Tohoto netvora musí překvapit. Každým krokem vířil několikaletý prach a neklid v něm neustále narůstal. To Zlo mohl až cítit. Postupně mu zahlcovalo smysly, až vnímal jen tíživou temnotu tohoto místa. Čím byl blíže Čarodějnici, tím se cítil slabší.

Konečně vešel do poslední místnosti. Tam To spatřil. Byla tma a malý krystal už dávno přišel o svou moc, jak jej vyčerpala všudypřítomná aura smrti. Ta samá aura, co zničila krystal, teď ale rytíři pomáhala „vidět“. Vnímal okolní kamenné stěny, vnímal pavučiny v rozích místnosti, vnímal roztříštěné rakve a vnímal především postavu vznášející se uprostřed místnosti. Ve výšce asi jednoho kroku nad zemí To viselo bez jakýchkoliv pomocných lan či postrojů. Pohupovalo se To ve vzduchu a šířilo kolem sebe jedinečný pach Zla. Čarodějnice právě odpočívala a přeměňovala životní energii zabitých obětí v magickou moc. Teď byla ta nejlepší chvíle pro útok.

„Jen krev hříšníka na dýce,“ zašeptal slova svého panoše, říznul se vlastním mečem a nechal několik kapek krve padnout na jeho hrot. Namířil meč proti netvorovi.

„Která srdce jí proklá,“ dodal a vší silou vrazil meč mezi žebra Čarodějnice.

To, co následovalo, bylo jako noční můra, ze které se člověk probere a nepamatuje si ji. Zůstanou jen pocity úzkosti. Když byl Wulfrik schopný se rozkoukat, tak ležel venku na hřbitově. Natočil se na jeden bok a málem spadl do díry v zemi. V její hloubce zahlédl zaprášenou podlahu katakomb. Natočil se na druhý bok a spatřil mrtvé spálené tělo. Pomalu se postavil a dokolébal k tělu.

Hlavou mu běžela slova, kterými se snažil vysvětlit, co se právě odehrálo: „Čarodějnici muselo bodnutí probrat a než začala krev účinkovat, tak ve smrtelných křečích se mnou asi proletěla stropem. Tady naposledy vydechla. Ano, jinak to být nemohlo.“

Pohlédl na sežehnuté tělo a pro jistotu do něj kopl. Jeho meč stále vězel v místech, kam jej zabodnul. Zkusil jej vytáhnout, ale sotva se meče dotknul, tak se rytířova zbraň proměnila v prach. Prohlédl si proto pozorněji pozůstatky tohoto mocného démona. Žádné rohy, dlouhé pařáty či ocas. Nic démonického, co Čarodějnici připisovaly Klášterní zvěsti. Tělo bylo dokonce postavou mužské. Pak ale zahlédl něco, co jej upoutalo.

Kolem sežehnuté kůže krku měl netvor nějaký řetěz. Jednotlivé články byly už vpečené do masa, a tak zčernalé, že málem nešly vidět. Sehnul se, aby si jej pečlivě prohlédl. Okolo krku vedl řetěz až na hruď, kde byla na něm zavěšená kovová placka. Wulfrik ztuhnul a instinktivně si přiložil ruku na hruď. Chvíli tak bez hnutí klečel u spáleniny, až vytáhnul vlastní amulet, který měl na řetízku kolem krku ukrytý pod zbrojí. Asi tři palce v průměru veliký kruh se znakem Kláštera, meče a s vyrytým jeho jménem.

Podobný měla i nestvůra. Rozeznal Klášter, meč a po chvilce přečetl i jméno: „Bernhard.“

Sotva to dořekl, tak upustil amulet a popadl grimoár. Zběsile v něm listoval.

„Bernharde, vždyť ty jsi poslední Čarodějnici zabil. Byl jsem u toho, když jsi předával hlavu Převorovi. Proč? Co to má znamenat, že teď vidím tvůj amulet u tohoto…“ konečně nalistoval Wulfrik strany, které si předtím četl jeho panoš.

Stará proroctví se špatně četla. Mezi spoustou krvavých výjevů byla hromada nesouvislého textu, který se jen těžko skládal ve smysluplné věty. Jen o stranu dál, než se dočetl panoš, našel rytíř odpověď na své otázky.

„Azazel, také zvaný Čarodějnice, jest prastarý démon zmocňující se lidského těla po té, co jej opustí původní duše. Démon hned, jak se tak stane, převezme tělo a s novou magickou silou začne budovat armádu, která přivede všechny na pravou víru! Kdož by se odvážil zastavit tohoto démona, sám se stane jeho hostitelem. Azazel je věčný a neumírající. Nelze jej zabít, neboť smrt jest jeho potravou. Zbraň, která vnikne do srdce stvůry, se stane mostem a mysl onoho hlupáka jeho novým domovem. Po smrti tohoto opovážlivce démon, v roce Smrti, znovu povstane a uvrhne svět do spásné temnoty.“

Tak pravil text v grimoáru. Chvějící se ruce upustily knihu na zem. Mohlo by mu na záda padnout tucet kovadlin a stejně by měl pocit, že tíha nových znalostí ohledně Čarodějnice je mnohem větší.

Nějakou dobu tam jen tak klečel a nebyl schopen slov. Hrdlo se mu děsem stáhlo, když zjistil, že po svojí vlastní smrti se stane Čarodějnicí. Vraždění začne nanovo. Zlo nelze porazit, jen oddálit nevyhnutelné. Pomalu zvedl grimoár a opět nalistoval strany, kde se dočetl o svém novém osudu. Ani nevěděl, proč to udělal. Snad doufal, že se mu vše jen zdálo. Nebo třeba, že hned v dalším odstavci bude rada, jak takového démona nadobro zabít.

Žádné rady se nedočkal. Jen se znovu dočetl o svém nevyhnutelném osudu. Znovu a znovu si četl ten odstavec, až jeho oči spočinuly na jedné jediné větě. Přečetl ji nahlas: „Po smrti tohoto opovážlivce démon, v roce Smrti, znovu povstane a uvrhne svět do spásné temnoty.“ Zopakoval první dvě slova: „Po smrti…“.

Hlavou mu bleskla myšlenka a začal v knize opět divoce listovat.

„Ten černokněžník,“ vzpomínal rytíř na poslední slova čaroděje, kterého nedávno zabil „mluvil o rituálu zajišťující nesmrtelnost.“

„A nelhal,“ prohlásil Wulfrik, když jej v knize nalistoval. Konečně si dokázal poskládat všechny události dohromady. Vše do sebe už zapadalo. Dvě hlavní přísady tvořilo srdce panny a srdce Čarodějnice.

Sir Bernhard tehdy Čarodějnici opravdu zabil. Svatá zbraň, jako Heribertovo kopí, sice vydržela proud temné energie proudící z umírajícího těla démona, ale stejně zafungovala jako most. Bernhardovo tělo muselo být někdy později pohřbeno v okolí zříceniny. Černokněžník využil dívčí život pro rituál probuzení démona. Zároveň měl připravené její srdce. Stačilo jen zabít Čarodějnici a díky tomu přestat stárnout. To mu ale rytíř nevědomky překazil.

Wulfrikovi proběhl hlavou nápad. Dřív by musel strávit týden modlením za odpuštění, pokud by mu takové myšlenky přišly na mysl, teď ale situace nedovolovala jiné smýšlení. Srdce Čarodějnice už má. Roland ještě nebyl s žádnou dívkou a jeho srdce se dá tedy považovat za srdce panny. Rituál sice mluví o tom, že každý úplněk bude muset spořádat další a další srdce lidských panen, ale co je jedna mrtvola za měsíc proti udržení démona v pasti? Démona, který dokáže bez mrknutí oka zmasakrovat celou vesnici.

„Je mi to líto,“ řekl rytíř a vyřízl Čarodějnici srdce. Pomalým krokem se vydal zpátky za Rolandem.