Jednou a navždy...

Naše obličeje jsou vzdáleny snad desítky milimetrů. Naše rty se setkají. Je to jako dokonalé souznění dvou elementů. Je to kouzelné. Obejme mě silně svými pažemi a jednu ruku mi přitiskne zezadu na krk. Cítím, jak mi všude po těle vyskakuje husí kůže, sladkou chuť na jazyku a jeho dotyk ve vlasech. Cítím lásku. Pak to přestane. U nevidím nic. Tma. Zhluboka se nadechnu, posadím se. Jsem doma, v ložnici. Spala jsem? Cítím horký pot, který mi pokrývá tvář a snažím se ukonejšit svůj rychlý, přerývaný dech. Byl to jen sen? Moje první myšlenka je naplněná zklamáním. Sakra!

Vánoce se blížily, teplota klesala každým dnem a každou noc se mráz zdál ostřejší. Oblékla jsem si kabát a zadívala jsem se do zrcadla. Vzpomínka na sen, který se mi zdál mě vyvedla z rovnováhy a celé tělo mi polilo horko. Vždyť ho ani nechci... Proč se mi vůbec takový sny zdaj? pomyslela jsem si, ale odpověď jsem nehledala. Poslední pohled na svůj odraz jsem zaměřila na oči. "Sakra holka, ten kluk tě chce a ty jeho, tak netvrď opak!" křičelo moje podvědomí. Odpověď si mě našla sama.

Jak se dveře do školy blížily, začala jsem pociťovat jakousi úlevu. Možná to bylo proto, že moje tělo už toužilo po vyšší teplotě, která v té obrovské, vyhřáté budově panovala, nebo právě proto, že to bylo místo, kde jsem se cítíla, narozdíl od domova, vždy chtěná. Další důvod jsem si snad ani nechtěla připouštět. Byl to totiž on, co mě ke škole tak nezastavitelně přitahovalo. Věděla jsem, že se uvidíme, zahledíme se tomu druhému do očí a usmějeme se, možná si řekneme "ahoj" a pak se mineme. Minimálně v mojí hlavě bude pak ještě několik hodin ležet jeho pihatá tvář a usmívat se na mě. Vkročila jsem do školy a byla si víc než jistá, že se ten den nepotkáme jen jednou.

Nejdelší přestávka, která začínala v deset hodin byla pro většinu studentstva velice důležitá. Nejstarší ročníky využívaly volný čas na kouření za školou, což ještě nebyla moje starost. Druháci, prváci a nižší gympl se většinou potloukali po škole, nakupovali svačiny a dopisovali úkoly. My jsme nakupovali. "No, tak to by bylo. Jdeme zpět do třídy, nebo si tu někde sedneme?" zeptala jsem se spolužaček, i když mi jejich odpověď byl jasná. "Zůstaneme tady." prohlásila kamarádka a s vítězným výrazem se posadila na lavičku v rohu vestibulu. Sedla jsem si vedle ní a skupinka se ochotně přidala. Po několika minutách jsem si uvědomila, že cítím něčí pohled, který je upřený přímo na mě. Byl to on a díval se na mě s takovou intenzitou, že jsem nebyla schopná mu pohled dlouhodobě oplatit. Cítila jsem jenom jak se moje tváře zalévají rudou.

Zvonek oznamoval konec poslední hodiny a většina třídy se vyřítila na chodbu ve snaze dostat se ve frontě na oběd mezi prvními, já však nespěchala. Už před několika dny jsem si oběd na ten den odhlásila. Pomalu jsem došla do šatny. I přes to, že jsem se poměrně těšila až budu doma a lehnu si do postele, nezrychlila jsem ani v šatně. Vlastně jsem ho chtěla vidět. Když jsem si všimla, že už pěknou chvíli jen tak stojím před skříňkou, začala jsem hrabat v tašce a hledat klíče. Nebyly tam. Nechala jsem je ve třídě. Sakra! Rychlou chůzí jsem došla do třídy a ke své radosti jsem klíče objevila ve své lavici, kde jsem je předtím nechala. S úsměvem jsem vyšla ze třídy a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co vidím. Byl tam on a právě vycházel z vedlejší třídy.
"Ahoj." řekl, trochu překvapeným tónem, když mě uviděl. "Ahoj..." vrátila jsem mu pozdrav. "...no... co tu děláš?" dodala jsem s tázavým výrazem ve tváři. Usměj se, prosím, usměj se!
"Byl jsem si pro knížky, co jsem si nechal v lavici." odpověděl, "A ty?" zeptal se na oplátku a konečně mi věnoval upřímný úsměv. "Klíče." odvětila jsem potichu a zvedla ruku, ve které jsem držela svazeček klíčů. Jeho úsměv se rozšířil. I přes to, že jemu bylo jenom 14 let a byl tedy o dva roky mladší než já, mě měl přečtenou a dokonale věděl, že jsem jím unešená. "Aha. Kudy jdeš domů? Mohli bysme jít spolu..." řekl po delší chvíli a napětí ve vzduchu trochu povolilo. "Jdu k nádraží." odpovělěla jsem.
Stáli jsme snad půl metr od sebe a vzdálenost mezi námi se stále zmenšovala. Nemám tušení jak dlouho jsme tam mohli stát. Vteřiny, minuty,... roky? Ucítila jsem dotyk na levé ruce a moje oči k ní okamžitě spadly. Držel mou ruku a pomalu proplétal své prsty s mými. Co se to sakra děje? Proč to nedokážu zastavit? běželo mi v hlavě. "Protože nechceš!" odpovědělo mi podvědomí s výrazem zadostiučinení. A mělo pravdu. Chtěla jsem to tak.
"Nemyslíš, že je to špatné?" zeptala jsem se šeptem. "Nemyslím." odpověděl, "Já to vím." Na jeho tváři se objevil hříšný úsměv a já věděla, že už nedokážeme přestat.

KONEC!

Pokračování příště...