Výuka příkladem

Tolik horkého slunce, že ho ani to velké údolí nemohlo spolykat. Písek pod nohama křupal, stejně jako suchá tráva. Byl žíznivý den. V kaluži, která zbyla po chladné tůni, se tísnily žabky a potůček už neproudil, neprodíral se mezi travou, zastavil a matně se leskl v odpoledním slunci.

„Břehule říční jsou chránění ptáci,“ poslouchala jsem výklad o vzácnostech téhle staré pískovny, šťourala klackem do suché trávy a
přemýšlela, jestli tam neuvidím ještěrku.

„Dělají si hnízda v těch dírách.“

Nechala jsem hledání plazů a vzhlédla. Když táta něco vypravoval, bylo nutno aspoň okrajově vědět, o čem. Pokládal kontrolní otázky.

Tohle ale stálo za to. Břehule dělaly čest svému jménu. V pískové stěně, vysoké a kolmé byla spousta prohlubní. Jak by je vystřílel šílený kulometčík. K některým z nich přilétali vlaštovkám podobní ptáci a zalézali kamsi dovnitř. Zajímavé. Vyjádřila jsem své zaujetí tématem otázkou, zda si ty díry dělají samy. Odpověď byla zřejmá, ale nechala čas na další průzkum okolí.

Na stráni mezi mladými borovicemi se červenaly lesní jahody. Vzduch tu voněl silicí a cvrčci se mohli ukřičet. Možná by mohla být v trávě i zmije, té jsem se bála, ale zase ne tak, aby mi to zabránilo začít šplhat nahoru a natrhat kytičku s rudými plody, omamně voňavými, co chutnaly po létě.

Shlédla jsem ze stráňky na svou rodinu a spatřila obvyklý výjev. Přednáška pokračovala, sestra i máma se tvářily trochu nešťastně, táta zaujatě. Rozhazoval rukama. Pak chvilku hledal cosi po kapsách, až vytáhl krabičku zápalek. Začínalo mě to zajímat. Nebyl kuřák, tak na co sirky?

Seběhla jsem ze svahu a zabrzdila až vedle sestry.

„Ne, to není dobrý nápad,“ vzpouzela se právě máma čemusi, co jsem propásla.

Táta si toho nevšímal a s leskem fanatického učitele fyziky v očích, pronesl:

„Ukážu vám, jak rychle se šíří oheň po větru.“

Pokračoval ještě krátkým nástinem situace, kdy z jednoho hořícího domu přeskočí oheň na druhý a takto může zničit kus města.
Ale nám to předvede jen na několika stéblech trávy.

Řízený pokus.

***

Vyprahlá zem, na troud suchá tráva, vše jako by čekalo na první jiskru a poddalo se ohni s rozkoší. Mírný větřík šířil plamennou víru neobvykle rychle. Sledovala jsem to s ohromením žáka, který teprve teď pochopil, jak může být výuka poutavá.

„Tady ale není nic do čeho vzít vodu?!“ křičela právě máma.

Sestra začala na oheň házet písek. Přidala jsem se k ní. Byly jsme o dost pomalejší než plameny. Řídká tráva pro ně nebyla dostatečně výživnou potravou. Mířily ke stráním, k mladým, sotva pár let starým borovicím.

„Voda je stejně daleko. Házejte víc, rychleji!“ pobízel nás táta rudý v obličeji a tančil v plamenech, částečně je udupával a částečně dusil pískem. Přidaly jsme se k jeho křepčení. Všichni jsme běhali, nosili v dlaních písek a házeli ho do ohně. Pronásledovali jsme hbité plamínky do míst, kam je odfoukl vítr. Pekli jsme se na slunci a v plamenech. Bojovali jsme o mladé borovičky, o břehule, o celé údolí. Museli jsme být rychlejší než hladový oheň, než zlomyslný vítr.

A zvítězili jsme.

Toho dne už nedošlo k žádným výkladům. Táta při pohledu na vypálené místo, velké jak menší hřiště, ztichl a až do večera zůstal velice pokorný ke všem matčiným připomínkám.

Údolím jsme procházeli potom mnohokrát. K blízké řece plavat, do krásného lesa na houby, nebo chytat pulce do tůňky. Pokaždé jsem zvedla oči k břehu s vzácnými ptáky, přejela po stráních se svěžími borovicemi i po rychle zarůstajícím spáleništi. Milovala jsem to místo, proto, jaké bylo, i pro dobrodružství, na které nezapomenu.