e-dopis pro něj..

Ulehal jsi a světlo svíce jež dopadalo na tvé čelo pomalu dohořívalo jako úsměv který tě dnes provázel.. jen chvíli tvá ústa zavalila spoušť zvonivého smíchu který se ti vrátil od spolupracujících, milujících, kolemjdoucích i těch co se potají nesmáli.
Jsi sám, večer na všechno vždycky sám. Spánek ti byl přidělen jako nějaké číslo ve statistice a měsíc už svítí pro všechny. Prokoukl tě, jako světlo jež svítilo skrz tebe na poloprázdné ulici plné štěrku, prázdných lahev a smogu.. Vzdal ses, tvá hrdost za tebou chvíli kulhala jako raněný vznešený kůň jež toužil osedlat. Nemáš rád koně. Poslední myšlenky, spánek.
Kéž by ses probouzel do Slunce prozářeného pokoje s vůní čisticího prostředku, čerstvě smeteného prachu a voňavé snídaně připravené u tvého trůnu.. Nic z toho tě ale nečeká a místo toho budí tě polotma, polosvětlo jež se snaží prokousat skrze zatažené žaluzie jako včerejší den jež jsi stejně tak uložil ke spánku za oponou. Stíny ranních hodin jsou těžké a mohutné, když tě lákají do koloběhů které ti tisíce radostí nepřinesou. Snad jen kus dospělosti a faktů, že v tom i přesto nejsi sám.
Lži. Jediné co se ti honí hlavou, zatímco obouváš svoji levou botu přede dveřmi. Dodržuj pravidla, zatímco je ostatní porušují. Musíš, zatímco ostatní můžou a nemusejí. Spadla klec.

Jsme podobni chameleonům a všem, co mění podoby dle prostředí. Kulatí, hranatí, ovální, ostří.
Každý chce manipulovat s časem, přetáčet ho, vracet. Beznaděj, elfové, upíři, čím dál dražší potraviny, benzín, modrošedobílé nebe a barevnější auta. Je snadné zaměstnat mysl, uskočit od reality jako luční koník jež miluje krajinu a pohyb samotný. Není důležité kam, hlavně stále vpřed.
,,Býval jsi optimista. Jiskry v tvých očích svítili jako nejjasnější petrolejky z dávných dob, čisté, teplé a poctivé. Rozporuplné myšlenky plné polopravd byly smeteny do truhly kde nebyly pokladem. Bohatství tkvělo v chudobě a všem co člověk zatím nevlastnil..´´ řekla. Bylo, nebylo..

Hlavně k ničemu nepřilnout. Mělo by býti pravidlem vše co nám přináší radost nemilovat natolik abychom to mohli bolestivě postrádat. Byl by jsi toho schopen? Nepostrádat štěstí?
Kdyby nás ve škole učili, že milovat znamená trpět. Že žít znamená denně bojovat, starat se. K čemu by byla matematika, když chyby počítat nemusíme.
Není snadné stát nad propastí, hledět až na samé dno jež připomíná sopku plnou vařící lávy a tvrdit, že oheň nepálí. Někdo by nás měl naučit bát se více než ohně výšek. Těch žebříků ke štěstí.

Zatímco sedíš v přízemí a pozoruješ byt který znáš nazpaměť jako abecedu, chodíš z pokoje do pokoje a snažíš se pohnout alespoň skříní, jiní právě létají, křídla od oleje a na dosah Slunci. Ale. Nejsou blíže nebi. V jedné z té skříní leží dopis ode mě. Zmuchlaný, pozohýbaný zašlý papír plný zašlých myšlenek z té reality jež se vsákla do písma čteného v budoucnu obsahující minulost.
Říká se, spal mosty.. ale dopisy nespálíš, snad jen ty skříně. Kdyby šlo jen o schránky.

Do poslední večeře zbývá pořád spousta času. A tak učešeš vlasy do culíku jako téměř vždy pod čepicí, do černé barvy oděn s jemným nádechem smrti a rozervané kalhoty nepřilnou ke šrámům na duši, vyrážíš. Máš svá místa. Tam myšlenky nebolí, vzduch je lehčí a nohy daleko nad Zemí.

Vzal jsi mě tam kde bolest povolí
černá se bílou stává
kde můžeš býti kdokoli
černá holubice
bílá vrána
..
.. a už vím, že nemusíš se bát výšek, jsi-li výše než ostatní..


Psal se rok 2011. Nebylo vše na oko čistší, milejší ani věrnější, ale věděl jsi že je to rok změn a pokroku. Každý vypijeme spousty alkoholu než zjistíme že v tom musíme umět plavat. Zkušenosti, hodnoty, cíle a dojmy. Moře detailů. Nepotřeboval jsi zachránit.
Zatímco jsi plaval tam, kde se na piraně čeká a žraloci jsou mýtus, já vlastnila pouze záchranné kruhy pro neplavce. Nepotřeboval jsi ten druh štěstí, jež ti podlomí nohy a sežehne srdce jak tisíce stupňů, ale já potřebovala někomu dát teplo.
V mých studených dlaních zemřela spousta křehkých snů i klamů. Nikdy jsme neměli krb a u něj gauč. Topili jsme hnědým uhlím do mohutných rezavých kamen v kotelně každých pár hodin. Pár desítek zim. Voda v kuchyni netekla a radiátor v pokoji netopil. Ty časy, kdy jsme byli chvíli bez elektřiny já většinou proseděla o svíčce a poezii. Poezii o tom, jak slabí a silní lidé jsou.
Tehdy v tom odlesku svíce jež plápolal a přednášel mi veškeré kresby na stěnách, fotky, vzpomínky, našla jsem skromnost kterou je třeba neskutečně střežit. Ne tak jako semínka Konopí v krabičce od sirek. Domov, priority, štěstí v podobě úsměvů milovaných a hlavně neklamat, nijak neklamat.
Je pravdou, že kdo pozná bolest a starosti dříve, spíše pochopí jak rozmanitý život smí být, měl by se umět lépe bránit, odolávat s tlustým štítem všemu, co se snaží útočit.
Můj štít byl pevný.Hřála mi dlaně rukojeť jež jsem pevně tiskla kousek od srdce. Tenkrát.
Možná jsi nevěřil a třeba věřit nechtěl, že dívka jež v opojení alkoholu přihlouple lhala o štěstí, zkušenostech a rebelství nebude vždy stejná. Nechtěla to a zavrhovala. Přec naše oči podruhé se střetly nad litry alkoholu, decibely hudby, smíchu a příbězích ze dní kdy jsme klamali. Sama sebou.
...
...
...
neidentifikovatelný obsah (slovy nepopsatelný a tečky postačí)
...
...
...

Sedíme na cihlovém opevnění, popíjíme teplé červené víno z batohu, procházka městem, povídání na lavičce v parku, stmívání, vlak.. Můj Teg na tvé botě, cvočky od plechovek, volná trička, pachuť sympatií na jazyku a nekončícího mládí v kapse. Příběhy. Kolik si jich mladí svobodní lidé dokáží říci bez negativních vln nejasné budoucnosti. Tady a teď, tak to bylo. Jiné začátky. Stud, něžnost, cit.
Milování po tmě.
Složitá lyrika.

Můj štít byl pevný, ale odhodlání pevnější, zvídavost nezvladatelná a touha být milována milujícím silná. I neoblomné láska zlomí. Smutno je mi z těch jež nedají prostor upřímné lásce (nikoli upřímnosti samotné), poznání, nervozitě a roztřepeným kolenům. Nikdo si nepamatuje svoji první pusu (pokud nedostal facku nebo tak něco), ale tu z pravé lásky zapomenout nejde. Nemusí jít pouze o pohádky, aby to s člověkem zacloumalo při polibku. Každý si tu knihu píše sám.

Už dávno se nepíše rok 2011, ale věci jako by se milejší, čistší a věrnější zdály. Alespoň těch pár krásných teček...
...
...
...
...
Snad pomyslný pohár trpělivosti, bolesti a smutku smí přetéci a dělat lidi silnější, či vážnější, s promyšlenějším štítem než na počátku. Poslední kapka bylo stěhování a koloběh výčitek, nejasností a problémů s tím spojených, třebaže je to stejně jako slabinou nejsilnějším bodem. Změny. Každý se jich bojí a pak když přijdou prostě nějak musejí existovat. Ani ne tak pro sebe jako pro druhé. A ani ne tak šťastně, jako optimisticky. V tu dobu je člověk křehčí než porcelán byť je na okolo z ocele.
Občas když hovoříme pravdu, stává se, že si zalžeme. Pomyslná černá díra v rozumu, krabice se starým nářadím, úložný prostor pod postelí, zásuvka až úplně nahoře na chodbě ve skříni.
Není třeba ta místa zkoumat, ale víme o nich, jsou tam. Čekají na stroje, klauny a odložené svršky.
Tací lidé jsou, i když si to většina nepřizná.
Jak propojit dva různé světy těchto a oněch lidí aniž by nebyly porušeny zákony vesmíru, kodexy a nikdo neklamal, nečekal zbytečně.
Věříte v osud? Karma klame a ne vždy odmění. Vrací údery tisíckrát hůře a úsměvné chvíle něco za něco schovává do kupy sena. Ale. Kdo by válel pírko v blátě.
Hlavně k ničemu nepřilnout. Mělo by býti pravidlem vše co nám přináší radost nemilovat natolik abychom to mohli bolestivě postrádat. Byl by jsi toho schopen? Nepostrádat štěstí?
Ulehala jsem a světlo svíce jež dopadalo na mé čelo pomalu dohořívalo jako úsměv který mě dnes provázel.. jen chvíli má ústa zavalila spoušť zvonivého smíchu který se mi vrátil od spolupracujících, milujících, kolemjdoucích i těch co se potají nesmáli.
Jsem sama, večer na všechno vždycky sama. Spánek mi byl přidělen jako nějaké číslo ve statistice a měsíc už svítí pro všechny..Mám ráda koně, ale miluji psy.
Konec jedné kapitoly, řekla by a dál tiše hledala slova kterými alespoň z části popsat to prázdno, beznaděj okamžiku, kdy se nic neděje, hodiny na stěně netikají a nikdo nepřijde a neřekne nic z toho, co si přejeme všichni slyšet.

Místo toho posloucháme hudbu...