Vlkodlačí hrozba aneb bitva o Silvur IV

Vešla jsem do sprchy a kompletně jsem se umyla v jedné z kádí s horkou vodou. Ruce, nohy, vlasy. Pečlivě jsem se usušila a ještě jsem si otřela korzet.
Dnes jsem už po druhé přestala být ostražitá a znovu se mi to málem nevyplatilo. Kdy jsem vycházela ze dveří koupelen, rovnala jsem si zrovna tkaničky na korzetu. Málem jsem vrazila do muže v brnění.
Vyjekla jsem, protože jsem se tím dotkla kříže, který měl k přední straně přinýtovaný. Zřejmě si myslel, že mě jen vylekal.
„Promiň, kočičko,“ zašeptaly jeho rty a ihned mě zhypnotizovaly.
Už jsem neměla chuť na krev. Ale on se mi prostě líbil. Špinavě blond vlasy měl nakrátko zastřižené a jen malinko hranatou tvář zdobily upravované vousy světlé barvy. Ale to nejlepší na něm byly jeho oči. Byly tak čistě modré, že i ty mé byly proti nim úplně obyčejné.
Kdy stále naléhal, abych se s ním vyspala, svolila jsem, aby mě odvedl do jednoho z pokojů. Popadl mě za zápěstí a táhl mě chodbami za sebou. Snažila jsem se nedotýkat jeho brnění, cítila jsem z něho sílu přinýtovaného kříže.
Vstoupili jsme do pokoje. Zavřela jsem dveře a zamkla. Stejně jako v předchozím pokoji. Muž se stále široce usmíval. Vypadal, že dostal každou ženu, na kterou se takhle usmál. A právě proto se ke mně skvěle hodil. A také se kvůli tomu stane mým druhem.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě a přistoupil o kousek blíž.
„Siena,“ odpověděla jsem a uhnula před jeho tělem v brnění.
„Já jsem Nisos,“ řekl a pohladil mě po tváři.
Upřela jsem své oči do těch jeho a pomalu mu pronikala do mysli. Cítila jsem, jak se snaží vzdorovat. Bylo to tak vzrušující. Pod náporem mých očí jeho mysl nakonec povolila. Vnikla sem tam. Pomalu jsem si rozepínala korzet. Pant po pantu, pomalu a při tom jsem z něho nespouštěla oči. Zato on civěl na mou bledou kůži, kterou jsem stále víc odhalovala při sundávání korzetu.
Vnímala jsem, jak se celý třese vzrušením. Nechala jsem korzet padnout na zem. Nechal s rachocením spadnout své těžké brnění.
„Zatáhni závěsy. Ale ty těžké,“ poručila jsem a on se jal můj rozkaz splnit. Neustále se ale otáčel za mou bledou kůží.
„Chceš být můj?“ zašeptala jsem smyslně.
Horlivě přikývl. Usmála jsem se:
„Napořád?“
Znovu přikývl.
Položila jsem ho na postel, lehla si na něho. Přitiskla jsem své rty k těm jeho. A pak sem polibky pokračovala po jeho lících a krku. Tasila jsem tesáky a zabořila mu je do žíly. Prohnul se v zádech. Ale místo abych jeho krev sála, jsem mu do rány vstříkla své sliny. Vždy trvá dva dny, než se z kousnutého stane Mladý upír. A několik dalších sní, než se dá počítat za upíra. Do té doby bude mít neskutečnou sílu. Větší, než ten nejstarší upír.
Když jsem do jeho těla vpravila dostatečnou dávku, omdlel. To se stávalo pokaždé.
„Jen spi,“ políbila jsem ho na čelo a schoulila se k nohám postele, abych poklidně prohibernovala den.

Když jsem se vzbudila, ležela jsem stále nahá na posteli, Zakrytá přikrývkou a vedle mě seděl Nisos. Už měl znatelně bledší kůži než včera. Jeden den uplynul. Pomalu se z něho stával upír a můj budoucí Druh.
„Já jsem upír?“ zeptal se, i když nejspíš znal odpověď.
„Ještě ne, až zítra. Až se příští noc probudím, už z tebe upír bude,“ usmála jsem se na něho.
Nejistě se podíval na brnění.
„Jen si ho zase obleč. Jinak se z města nedostaneme. Ty jsi tu dělal strážného. Tebe tu znají. Nechají nás bezpečně projít,“ řekla jsem a oblékala si korzet. Všechny cvočky jsem musela zase pozapínat na správná místa. Přistoupil ke mně a přitiskl se ke mně svými boky. Už brzy pochopí, že upíři jsou některých pozemských potřeb zproštěni. Prostě to nepotřebují. Nám přináší uspokojení sání krve.
Po soumraku jsme konečně zase vyrazili na cestu. Díky tomu, že Nisa všichni znali, jsme z města vyšli bez jediného problému.

Kráčeli jsme bok po boku po pěšině vinoucí se od Silvuru výše do hor. Chtěla jsem Nisovi navrhnout, ať si už brnění na sebe nebere a obleče se do něčeho obyčejného, co by ho jako upíra neohrožovalo. Ale potřebovali jsme projít městem, aniž by si nás někdo všimnul.
Když se cesta vinula kolem většího křoviska, vycítila jsem něčí přítomnost. I Nisos ztuhl. Z křoví vyskákali tři muži a obklíčili nás. Ubožáčci maličtí si mysleli, že nás to zastaví. Mířili na nás svými šavlemi a ústa jim zakrývaly šátky.
„Ruce vzhůru! Strážce zabijte a tu ženskou svažte! Trošku si s ní užijeme,“ zavrčel jeden z mužů a já jen znechuceně nakrčila nos.
„Zabiješ je?“ zeptal se Nisos a v očích se mu zalesklo. Už začínal pociťovat i hlad.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Už jsem najedená a tobě by krev ještě neudělala dobře, ne lidská. Co chodící spíž?“
Nisos se zasmál.
„Co to plácáš za nesmysly?“ zamračil se muž, který mluvil i prve. Asi šlo o jejich vůdce.
Naráz jsem zatočila na mysli všech tří lupičů a během chvíle se poslušně jako ovečky vydaly v mých stopách.
Stoupali jsme stále výš, až se před námi objevily hranice lesa. Došly jsme až k nim. Ve vzduchu bylo cítit kouzlo, ale Nisos se potřeboval nakrmit zvířecí krve. Mladí jsou nejnebezpečnější, když jsou hladoví. Kde jsem nedostatkem jídla ztrácela sílu, on by ji jen nabíral.
„Jdeme tam?“ otázal se mě.
Jen jsem pokrčila rameny. Nisos vešel mezi stromy a zastavil se jen pár kroků od okraje. Když jsme k němu přistoupili, kolem nás ze země vyrazily dřevěné mříže. Okamžitě nás sevřely do klece. Jednotlivé kůly, na obou stranách zaostřené do hrotů, byly z poloviny silné tak jako já v pase. Odhadovala jsem, že šlo o dubové dřevo. Ani jsem se nenamáhala s pokoušením se je rozlomit. Věděla jsem, že bych to nedokázala. Navíc byla ze dřeva cítit kouzla.
Odfrkla jsem si: „Já jsem ale blondýna!“
„Proč?“ zeptal se Nisos nechápavě a pak se rozhlédl. Pochopil.