Prázdnota

Seděl chlapec v pusté poušti,
však nebyla tam celý čas.
Býval kdys tu kraj malebný,
nebyl na něm žádný kaz.

Hoch procházel ho vesele,
mlád a dosud bez starostí.
Když dokráčel však nakonec,
byl svět zbaven všech radostí.

Tajemství právě odhalil.
Dobré vše, co život skýtá,
je pouhou rouškou prázdnoty,
krása je nicota skrytá.

Ocitl se v tmavé noci,
schoulen, s hlavou ve klíně.
Konečně se svět ukázal,
takový, jak vpravdě je.

Přemýšlel snad celou věčnost,
jaké že má bytí smysl.
Náhle slza se zaleskla,
na nebi mu zrak uvízl.

To hvězdy svit se v slze lesk,
byla v černém nebi sama.
Zármutek, stejné myšlenky,
a tak klesla do neznáma.

I stanul chlapec v radosti,
když ji spatřil k němu padat.
Jak naději zářit viděl,
nenechal rozum převládat.

Slepě však si přál ji vidět.
Hvězda oči otevřela.
Nestane u chlapce nikdy.
touha vymizela zcela.

Nechala pustinu pustnout
ve vidině lepších cílů.
Tím radost chlapce přeměnit,
smutek způsobit nadmíru.

Opět v noci nachází se,
schoulen, s hlavou ve klíně.
Podruhé se svět ukázal.
Takový už prostě je…

Smích už pro něj není zdravý,
když radost smutek působí.
Naděje již povyhasla,
vždyť není hvězdy na nebi.

Beztak nic pro něj nebylo,
pro něj nic už prostě není,
Nezůstalo nic pro něho,
na věčnost je toto klení...