Řád a srdce

Den dokulhal k bráně noci, tiše se sesul k úpatím hor a skonal. Posledním výdechem nadzvedl polštáře trav, protřepal peřiny z vůně heřmánku i horkého asfaltu.

Bytost kráčela po poli podél silnice. Dlouhé bosé nohy kladla v neúnavně pravidelném tempu, nehleděla na bodláky a ostré kameny. Chraplavě vdechovala první pozdrav noci, oživující vánek. Konečně!

Tolik hladu zažila. Dusila se. Žíznila. Uzavřená v kleci. V každém místě, kam za dne pohlédla, stál, s mlčenlivou přísností nějaký Musím. Tichý a nekompromisní strážce. Odporný svou šedou tváří, v bledých pařátech svíral ŘÁD. Kdykoliv přiblížila třesoucí se ruku k mřížím své klece, vztyčil varovně dlouhý ukazovák a počal knihou listovat. Co strana, to bolestné sevření srdce.

Odolávala dlouho. Mnoho hrozných dní lomcovala mříží, v touze uniknout. Trestem jí byly monotónní hlasy Musímů, citujících ŘÁD. Co slovo, to méně vzduchu.

Mnoho nocí proležela polomrtvá na dně klece a lapala k ránu do žíznivých úst kapky rosy, nahořklé vědomím nadcházejícího dne. Zbavena jen na chvíli přítomnosti strážců, jež noc děsila svou neovládnutelnou tajuplností.

Bytost se zastavila na kraji lesa. Velkýma očima přehlédla vyšlapanou cestičku, překročila ji a vnořila se do hustého houští nízkých smrků. Jehličí jí škrábalo holé vyhublé paže a bosé nohy zakopávaly o kořeny. Usmívala se. Tady za ní žádný Musím nepřijde. Šedivý zastánce ŘÁDU nikdy nesejde z cesty ani cestičky.

Představovala si své strážce, jak horečně listují nekonečně tlustou knihou a nenacházejí způsob, jak ji polapit.

A už ho nikdy nenajdou. Má teď VLASTNÍ řád, Zákon.

Začala si ho spřádat ve chvílích ticha, v chladných tajemných nocích, kdy svět nepřeje Musímům, kdy v horečném blouznění, celá bolavá pozorovala oblohu. Její knihu zákonů psalo srdce. S každým slovem mohla lépe dýchat. Každá napsaná kapitola zeslabila mříže klece, až zmizely docela a ona prostě odešla.

Stromy se trochu rozestoupily. Zastavila u bahnité tůňky. Tmavá hladina odrážela nekonečné hvězdnaté nebe. Vstoupila bolavýma nohama do ledové vody, bořila prsty v jemném blátě. Sklonila se a nabrala do dlaní kus noci, jedna blýskavá hvězda jí protekla mezi prsty a v stříbrném pláči dopadla do tůně. Bytost se dlouze napila. Voda chutnala po jehličí, bahně, po životě.

Tušila kolem sebe šedé stíny. Ploužily se po vyšlapaných cestách, mumlaly slova ŘÁDU. Ztratily však nad ní moc.

Mohla teď vše. Létat nebo se belhat, jíst nebo hladovět, milovat i nenávidět. Vše, co jí určil zákon srdce.