Šťastný den

Šťastný den
Srazil jsem ho pěstí k zemi, vychutnávaje si zvuk praskající čelisti. To nádherné křupnutí mi ladilo uším. Teleskopický obušek, mě příjemně chladil dlaň. Třemi rychlými údery jsem mu zlomil nohu. Křičí, ó, jak ten křičí… Vždycky si s nimi nejdříve pohraji, než se začnu ptát.

„Víš Piere proč ti způsobuji bolest, aniž bych se tě na něco ptal“? Řekl jsem přátelským hlasem.

Muž svíjející se na zemi, vytřeštil oči na svého trýznitele. Oblečeného v šaškovském krvavě rudém oděvu, s třírohým kloboukem. K obličeji měl přirostlou bílou masku s namalovanými černými slzami. Za maskou se skrývali modré oči, s radostí rozšířenými zorničkami. Jako když si dítě hraje se svou oblíbenou hračkou.

„Řeknu, co budete chtít, dám vám peníze, drogy, ženy co chcete. Jen mě prosím vás dál neubližujte.“ Brečel mi u nohou, sračka!

„Jen to na tebe hraje, dělá ti divadlo. Koukej na něj, jak tebou pohrdá. Udeř ho! Udeř ho!“ Našeptával hrubý mužský hlas uvnitř Hračičkovy hlavy.

„Na něco jsem se tě ptal! Myslíš si, že jsi lepší než já, odpověz na otázku!“ Křičel jsem na něj. Prohlídl jsem skrz na skrz tu jeho hru. Jak mi docházela trpělivost z toho, že nespolupracuje, dostal dalších dvě rány teleskopem do zlomené nohy. Praskající kost mně znovu zlepšila náladu.

„Prosím dost, prosím přestaňte! Já nevím, proč mě mlátíte, někdo si váš najal? Řeknu vám, co budete chtít.“ Kňučel mi u nohou.

„Mé umělecké jméno jest Hračička. Zažil si na vlastní kůži dokonalost mého umění. To co jsem ti zrovna udělal, je dárek. Ukázal jsem ti království bolesti.“ Hračička se po těchto slovech hluboce uklonil.

„Mé úchvatné dílo je dokonáno a věz, že za svou snahu nic nepožaduji. Jak je psáno v bibli Miluj a cti bližního svého. Tak představování je u konce, teď když jsme se tak pěkně poznali, můžeme pokračovat. Jak dobře víš, Baron Herbond si myslí, že jsi ho okradl. Má pravdu?“

„Došlo pouze k nedorozumění, všechno vrátím a přidám kompenzaci.“ Vychrlil ze sebe rychle.

„V zájmu tvého dobrého zdravý bude lepší, když se hned přiznáš. Pamatuj si na boží přikázání, nekraď, nelži, nepodváděj. Nuže mluv příteli?“

„ano, ukradl jsem to, ale všechno vám vynahradím. Dostanete navíc stejné množství zboží nebo hotovost. Můžeme se prosím dohodnout?“

„Víš Pierku hrozně mi vadí, když si někdo vezme něco, co není jeho. Navíc jsi okradl mého dobrého přítele. Chtěl bych ti jako příteli, sdělit něco o mé osobě. Jsem trochu nerozhodný. Já vím, já vím, říkáš si, ty takoví artista a nerozhodný, nemožné. Bohužel pro mě a naštěstí pro tebe, to tak je. Proto si zahrajeme hru.“

Hračička vytáhl z kapsy kabátu starou zlatou minci. Na jedné straně mince byla loď plavící se po rozbouřeném moři a na druhé straně byla růže.

„loď nebo růže, vyber si synu.“

Muž choulící se v rohu místnosti vybral loď.

„Mám pocit, jako kdybys se mnou nesdílel radost ze hry. V čem je problém?“ Řekl jsem přívětivým tónem.

„Prosím chci se dostat jen do...“ Nestihl doříct.

„Vůbec mě nezajímá, co chceš! Chtěl bych si z tvé kůže vyrobit polštář a taky ti to neříkám, protože by tě to nezajímalo!“ Křičel jsem šílený vzteky a po každé větě mlátil teleskopickým obuškem do zdi, nebezpečně blízko u Pierova obličeje.

Dvoumetrový muž s širokými rameny se jen choulil v rohu, rukama si chránil obličej a vyděšeně sledoval představení před sebou.

„On tě ignoruje, dělá z tebe hlupáka a ty si to necháš líbit, jak trapné.“ Znovu se ozval mužský hlas.
Hračička přestal zuřit a přemýšlel. Čím déle přemýšlel, tím více se mračil.

„Tak tebe nezajímá, co říkám! Máš mě za šaška! Ty se mi směješ do očí a já si myslel, že to vyřešíme jako dva rozumní dospělí lidé! Za to tě ztrestám!“ Jak křičel, hodil muži do náručí obušek a začal ho očima zakalenými šílenstvím mlátit pěstmi. Rány tvrdě dopadali na obličej, sem tam se ozvalo křupnutí, jak občas praskla nějaká kost.

Piere v rohu ani nezkusil sebrat teleskop, jen si chránil hlavu a doufal, že se hračička co nejdříve uklidní. Piere byl respektovaný obchodník. Vlastnil malé impérium, desítky mužů by pro něj položili život. Vlastní zlaté doly a pašeráckou síť, která dovážela alkohol, drogy, ženy, otroky. Nikdy se ničeho nebál, dokud nepotkal toho šíleného muže. Viděl, jak zmasakroval jeho osobní stráž, to krveprolití si bude pamatovat ještě dlouho, tedy pokud dnešní den přežije. Věděl, že aby přežil, musí se podřídit a v žádném případě nesmí bojovat, i když nebyl vůbec spoután. Jak pod smrští ran přemýšlel, uvědomil si, že mu povolili svěrače.

„Proč mu ubližuješ? On se tě bojí a nedal ti žádnou záminku, abys mu mohl ubližovat. To tě jenom navedl ten zlý pán co je tu semnou.“ Řekl dívčí hlásek uvnitř Hračičkovy hlavy.

Hračička z ničeho nic přestal muže bít, uklonil se a přátelským až skoro podlézavým hlasem řekl: „Přijměte prosím, moji upřímnou omluvu drahý pane, nechal jsem se trochu unést, bylo to ode mě neprofesionální.“ Po krátké pomlce pokračoval.

„Vámi zvolená loď o vás mnoho říká, k přírodě nemáte moc velký vztah. Řekl bych, že preferujete materiální potěšení nežli duchovní, mám pravdu?“ Nečekaje na odpověď, řečnil dál.

„Dobrá tak tedy loď, hodíme si mincí. Pokud padne loď, dáš nám za svou opovážlivost 300 zlatých prutů. Když padne růže, hehehe, poteče má oblíbená barva, rudá. Tak co plácneme si“?

Muž jen zakýval hlavou. Hodil jsem mincí a chytil jí, když začala padat. Muž vytřeštil oči na ruku, ve které byla mince. Pomalu jsem otevřel dlaň, napětí se dalo krájet. Sakra, zaklel jsem v duchu.

„Padla loď.“
Muž si úlevou odfrknul, dokonce se trochu usmíval.

„Jsem ráda, že mu neublížíme“ řekla holička radostně.

„Tak to byla zkouška, teď už víš, jak se tahle hra hraje. Další hod bude na ostro“. Řekl jsem mrazivě.
Muži zamrzl úsměv a viditelně se mu chvěli ruce.
Znovu jsem vyhodil minci, oba jsme sledovali, jak mince letí. Jakmile začala padat, chytil jsem ji.
Příjemně chladila. Když jsem otevřel dlaň, výsledek mi vykouzlil úsměv od ucha k uchu.

„Piere, dnes je tvůj šťastný den, výsledek je růže. Dnes jsem ti odhalil část mého umění bolesti a máš takové štěstí, že ještě dnes, ho okusíš celé. A nemusíš si vůbec dělat starosti s tím jestli, budeš mít trvalé následky, máš radost?“ Zeptal jsem se ho vesele

Muž se rozbrečel, nebyl nijak spoután. Přesto se schoulil do klubíčka a čekal na smrt, kterou si bude vychutnávat dlouhé hodiny.

„Vím, že jsou to slzy radosti, ale když mi povíš, kde máte úkryt a skladiště. Budeš si moct vybrat, jak dlouho to má trvat“.

Piere řekl vše, co věděl i nevěděl. Když skončil, s vyprávěním tasil hračička zahnutý nůž. Po několika hodinách skončil křik, Pierovou smrtí, za jeho ochotu mu Hračička dopřál rychlou smrt. Měl štěstí, mohlo to být i několik dní.




pozn. autora: Tato povídka není pro každého. Za feedback jsem vděčný, jen buďte prosím konkrétní.

D. Němec