Smrt Bedřicha Štědrého

1. Před Pražským jarem

Bedřich Štědrý byl novinář. Byl svobodomyslný, ale trpělivý a dokázal dobře a dlouho skrývat své úmysly před těmi, jimž je nechtěl prozradit. Období Pražského jara považoval za počátek lepších časů, po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy však již žádnou naději neviděl. Chtěl se pustit do boje proti totalitě a jediné, co mu v tom bránilo, byl strach z toho, aby jeho partnera Evu Štědrou a případné děti nepostihly represe.

Eva Štědrá byla úspěšným česko-německým tlumočníkem a tím spíše se represí obávala a svého partnera mírnila. Podařilo se jí však emigrovat do Rakouska a získala tam azyl. Bedřich Štědrý se o tom dozvěděl a už mu nic nebránilo, aby začal bojovat proti režimu.



2. Ada Štědrá

Eva Štědra zjistila, že těsně před odjezdem počala dítě. Dala mu jméno Ada. Nechtělo se jí s dcerou setrvávat tak blízko Železné opony, a tak s ní cestovala po světě. Dcera na tom nebyla psychicky dobře - nikde se necítila doma, nemohla vidět svou dádu Bedřicha, a navíc zjistila, že je lesba, což bylo v zásadním rozporu s žebříčkem hodnot, který do té doby uznávala.

Když bylo Adě Štědré kolem dvaadvaceti let, porodila vlastní dceru. Není mi známo, jak přesně k tomu došlo, možná v důsledku umělého oplodnění. A protože dcera měla mimořádně světlou pleť, dala jí Ada Štědrá jméno Albína.



3. Návrat domů

V době, kdy byla Ada Štědrá těhotná, došlo v Československu k sametové revoluci. Ada Štědrá chtěla Československo navštívit co nejdříve po porodu, neboť stále toužila vidět na vlastní oči dádu Bedřicha, ale dáda Eva ji od toho odradila. Nedůvěřovala novému režimu. Napsala Bedřichu Štědrému dopis a poslala ho na adresu, kde spolu dříve bydleli. Řekla, že je-li nyní Československo opravdu svobodnou zemí, partner jí určitě odepíše.

Odpověď však nepřicházela, což Evu Štědrou utvrzovalo. Napsala ještě další dopisy, ale ani na ty odpověď nepřišla, a tak dáda s dcerou a vnučkou čekaly.

Když se v roce 1993 Československo rozpadlo, Eva Štědrá ustoupila naléhání své dcery, protože již měla zprávy od jiných lidí, kteří mezitím Československo navštívili, že žádné pronásledování ani vězení jim už nehrozí.

Přiletěly tedy do čerstvě vzniklé České republiky a z letiště dojely vozidlem taxislužby až k domu, kde předtím Eva a Bedřich Štědří bydlívali. (Bylo to v Praze.) Byl opuštěný. Dokonce v poštovní schránce našly své dopisy.

Od sousedů se dozvěděli, že Bedřich Štědrý je již několik let v léčebně dlouhodobě nemocných. Zajely tam a bylo jim dovoleno ho navštívit.



4. Návštěva Bedřicha Štědrého

Mladý ošetřovatel je zavedl do malého nemocničního pokoje, kde stálo několik postelí, ale jen jedna byla obsazená. Ležel v ní Bedřich Štědrý. Měl těžkou nemoc pohybového ústrojí. Nemohl pohnout ničím jiným než hlavou, mohl však mluvit. Vedle postele stály různé zdravotnické přístroje a pípal tam elektrokardiograf.

Ošetřovatel odešel. Eva a Ada Štědré tam stály vedle sebe a dívaly se na Bedřicha Štědrého. Všiml si jich. Eva Štědrá k němu přistoupila a řekla "To jsem já, Eva."

"Eva? Ty?" řekl Bedřich Štědrý a poznal ji. "Ano. Ale hrozně ses změnila."

"Ty taky," řekla, "ale pořád tě miluji."

"A kdo je ona?" zeptal se Bedřich Štědrý.

"Tvoje dcera," řekla Eva Štědrá. "Ada."

"Dcera? Já mám dceru?" řekl Bedřich Štědrý a usmál se.

Ada Štědrá jeho úsměv opětovala. Posadila se na volnou postel a dáda Eva se posadila vedle ní. Eva Štědrá pak začala vyprávět o narození své dcery, o jejich cestování po světě a nelehkém životě tam. Když skončila, pustila se do vyprávění její dcera. Vynechala zmínky o své sexuální orientaci, zato zdůraznila, že i ona už má dítě. Tak se Bedřich Štědrý doslechl, že už má i vnučku.

Když skončila i Ada Štědrá, Bedřich Štědrý jim začal vyprávět příběhy ze svého života. Ada Štědrá ve své dádě poznala nezlomnou vůli a touhu po svobodě a začala ho obdivovat. Dozvěděla se mnoho o osudech politických vězňů v socialistickém Československu a jak vězení a těžká nucená práce podlomily dádino zdraví. Poznala však, že jeho vůle nebyla oslabena vězením, stářím ani nemocí.

"Je škoda, že nemůžeš dál pracovat jako novinář," řekla Ada Štědrá. "Vznikají nové noviny a potřebují lidi jako ty."

"Úloha každého člověka je omezena," řekl Bedřich Štědrý. "Každý může do té obrovské skládačky, kterou je tento svět, vložit nejvýše určité množství dílků. Hodně malých, nebo málo velkých. Až to udělá, jeho čas minul a musí uvolnit místo dalším, kteří přijdou po něm. Já už nic nedokážu, nyní je řada na tobě."

Ada Štědrá se rozplakala.

Do místnosti vstoupil ošetřovatel a bezcitně prohlásil: "Konec návštěvy. Musím pacientovi změřit teplotu."

"Nemohly bychom?" řekla Eva Štědrá.

"Nemohly," přerušil ji ošetřovatel.



5. Slova Bedřichova a doktorova

Obě vyšly na chodbu, za dveřmi však slyšely hlasy.

"Proč mě nenecháte zemřít?" ptal se Bedřich Štědrý.

"Život je to nejcennější, co máte," odpověděl ošetřovatel.

"Jaký to však má smysl?"

"Když vás vyléčíme, budete si moci nadále užívat života."

"Tomu sám nevěříte, jinak byste neříkal když," řekl Bedřich Štědrý.

"Vašim blízkým na vás záleží," řekl ošetřovatel.

"To je naučená formulka," řekl Bedřich Štědrý. "Mí blízcí by s mým odchodem souhlasili."

"Dáváte nám příležitost dokazovat svoji odpornost, totiž odbornost."

Bedřich Štědrý se zasmál jeho přeřeku. "Podle toho bychom museli zakládat požáry, abychom poskytli příležitost dokazovat svoji odbornost hasičům," řekl.

"Podívejte se, už mě nebavíte," řekl ošetřovatel. "Já vás prostě chci léčit, jsem za to placen."

"Kde berete právo rozhodovat o mém těle a o mém životě? Co víte o lidské důstojnosti? Jste jako ti soudruzi, kdo mě věznili. Ale svobodnou vůli mi až do smrti nikdo nevezme."

Chvilku bylo ticho. Pak ošetřovatel promluvil: "Copak vy už po ničem na světě netoužíte?"

"Můj život měl jen dva cíle: pád totality a mít potomstvo," řekl Bedřich Štědrý. "A dnes jsem se dozvěděl, že mám dceru. Mladou, rozumnou a zdravou." Ada Štědrá se usmála, za dveřmi vše slyšela. "A dokonce i vnučku. Smysl mého života je naplněn. Jeho pokračování je již beze smyslu."

Více už neslyšely.

O dva dny později jim bylo oznámeno, že Bedřich Štědrý zemřel. Eva Štědrá truchlila a vystrojila mu pohřeb. Rozhodla se, že se na trvalo přestěhují do České republiky. Nechtěla však bydlet ve svém pražském domě, protože by jí připomínal jejího partnera a nutil by jí vzpomínat na všechny křivdy, o nichž jí a její dceři vyprávěl. Prodala jej tedy a koupila byt v sídlišti Žlebiny ve Východním Mezihoří.



6. Cesta do EDDR

Ada Štědrá přemýšlela nad slovy své dády Bedřicha. Stále se nemohla smířit se svou sexuální orientací a pomýšlela na sebevraždu. Nepokusila se však o ni, protože cítila zodpovědnost za svou dceru Albínu.

Jednou večer si sedla do kouta a přemýšlela. Hlavou se jí honily různé myšlenky a pak si vzpomněla na slova své dády Bedřicha: "Nyní je řada na tobě." Uvědomila si, že život není marný. Stále ještě může něco vykonat. Napadlo ji, že by mohla pracovat jako redaktor zpravodajství a pokračovat ve "šlépějích" své dády.

Roku 1995 se doslechla, že v EDDR (Eichlerské dopravně demokratické republice) poprvé homosexuální dvojice adoptovala dítě. Začala se tedy o Eichlerskou republiku zajímat a zjistila, že už od roku 1994 tam mohou stejnopohlavní dvojice uzavírat partnerství a jsou bezvýhradně veřejně uznávány.

Zašla na nádraží ve Východním Mezihoří do imigrační kanceláře EDDR a tam jí zodpověděli řadu otázek. Dozvěděla se, že stát se občanem EDDR není snadné. Bude se muset naučit eichlerskou větev českého jazyka a složit náročnou zkoušku z eichlerské kultury. To ji však neodradilo.

Naučila se vše potřebné a v listopadu 1995 složila poslední imigrační zkoušku, a tak získala eichlerské občanství. Přitom dostala možnost zvolit sobě a své dceři nová jména, této možnosti však nevyužila.

Koupila starý rodinný domek v Jedicích, jehož majitel se přestěhoval do Nových Jedic. Bylo to velmi výhodné místo, protože z nedaleké autobusové zastávky Jedické náměstí bylo přímé spojení do Ústřední nemocnice, kterou její dcera v té době potřebovala poměrně často navštěvovat.



7. Ada a Albína Štědré v EDDR

Sotva se nastěhovala do nového domu, šla se Ada Štědrá ucházet o zaměstnání. V Eichlerských novinách neměli žádné volné místo, ale poslali ji do Eichlerského rozhlasu a tam místo získala. Nastoupila na poloviční úvazek jako asistent redaktora.

Albína Štědrá bývala často nemocná a ten čas trávila v nemocnici. Dáda Ada však neseděla u ní, ale místo toho chodila navštěvovat svoji dádu Evu, která zůstala bydlet ve Východním Mezihoří.

Po několika měsících se Ada Štědrá dostala na pozici, po níž toužila. Stala se redaktorem politického zpravodajství Eichlerského rozhlasu. Díky jejímu návrhu pak začal Eichlerský rozhlas používat ve svém zpravodajství zvukové citace ze záznamů schůzí poslanecké sněmovny a senátu.

V září 1997 Albína Štědrá nastoupila na základní školu Démonice. Už nebývala tak často nemocná jako v předchozích letech, ale stále to bylo celkem často. Její spolužák Václav Konrád jí však pomáhal dohánět zaměškané učivo a stali se z nich nejlepší přátelé. Společně pak v roce 2002 nastoupili do primy A na tehdy čerstvě založené gymnázium Podolí II.