Břeh

……
„Důvod?“
„Jaký důvod?
„Když o něco žádáte, tak musíte vyplnit formulář. To je snad normální, ne?!“
„Já chci zemřít. To jsem snad zvládla, ne? K čemu tahle procedura?“
„Hele, paninko, ještě chvíli a budete tu frontu čekat znovu. Nebo vás rovnou odsoudím, abyste strašila věčně. Tady musí být pořádek, aby bylo jasno. Důvod? Co tam napíšeme? Pocit životní nespokojenosti?“
„Třeba.“
„Tak… tady to podepište!“
„Můžu si půjčit tužku?“
„Tu byste měla nosit vlastní!“
„Netušila jsem, že…“
„Výmluvy, výmluvy, výmluvy. To by vám šlo.“
Podepsala se.
………
Nebyla si úplně jistá, jak se na tom místě ocitla. Seděla na břehu řeky a dívala se na špinavý proud nesoucí stopy podzimního listí. Vedle ní seděl…. Otřásla se….
„Kdo jste?“
„Konzultant pro orientaci na onom světě.“
„Jak se jmenujete.“
„Smrt. Jméno je jednotné, ale můžeš mi říkat Richarde. Mám to jméno děsně rád.“
„Co bude teď, ehm, Richarde?“
„Budeš strašit.“
„Jako házet talíře a tak?“
„Ano, třeba tak. I když jsou i kultivovanější a modernější způsoby…“
„Proč mám strašit?“
„Je to přechodová fáze umožňující vyjasnit si své pozemské věci před definitivním odchodem.“
„Kam.“
„To se včas dozvíš, ale není se čeho bát.“
„Všichni straší?“
„Ano, ale ne u všech je to vidět. Někteří straší nenápadně, nebo se jen na svět dívají, ale už do něj nezasahují. Míra strašení závisí na osobní volbě. Možné způsoby jsou povoleny podle emočního stavu. Silně emočně rozladěný mrtvý může využít fyzičtějšího kontaktu se světem.“
„Oběť tak může strašit svého vraha.“
„Ano, ale nestává se to tak často. Rozjitřené emoce se ve smrti rychle uklidňují. Je to ochranný efekt, aby byla duše schopna zvládnout mechanismus přechodu.“
„Jak dlouho budu strašit?“
„To záleží na rozhodnutí komise posledního soudu. Jsi sebevrah, takže zažádat o ukončení strašení můžeš po dvou týdnech aktivní služby.“
„Co bude teď?“
„Teď zahájíme službu. Nemusíš si dělat starosti, na tvé nepoložené otázky budu vždy připraven odpovědět a budeš mě mít za zády zejména ze začátku víc, než by sis sama přála.“
………
Seděla na zemi opřená o knihovnu. Lehla by si vedle něj, ale nějak nebylo kam. Jednoduše zabral celou svou velkou postel. Dívala se, jak spí. Vypadal úplně nevinně. Tolik to bolelo, tolik, že to snad ani nemohla unést. Chtěla být u něj. Nemohla jinak. Nad těmito záležitostmi se nepřemýšlelo. Člověk zkrátka šel, kam byl přitahován. Chvíli se jí to zdálo zvláštní. On přece nic neví. Netuší, že ona je mrtvá. Jemu dala sbohem. Chtěla něco jiného. Chtěla poznat opravdové štěstí, nejen ty prchavé okamžiky, které nabízel on. Pak najednou necítila nic než prázdnotu. Prázdnotu, která se rozlézala v jejích orgánech a zevnitř je rozežírala. Nic už nedávalo smysl. Hrála si sama na sebe. Až ji to přestalo bavit.
Uvědomila si, že již nemá hmotné tělo. Namáčkla se tedy částečně vedle a částečně na jeho tělo. Položila si hlavu na jeho ruku. Cítila horkost jeho kůže. On se zachvěl a odtáhl. Trochu ji to vyděsilo. Zachumlal se více do deky. Asi šířím chlad, napadlo ji. Chtěla se zvednout, ale najednou ji objal rukou a přitáhl k sobě. Uvědomila si, že jeho paže tvoří křivku podle jejího těla. Držel ji tak pevně, že neměla sílu protestovat. Tiše vplula do jeho snů.
…………
„Kde to jsem?“, Jana znervózněla. Cítila se na tom místě nepříjemně, ale nedokázala určit proč. Krásná krajina, strom a u stromu křížek. Sehnula se a otřásla. Bylo tam vyryté její jméno a datum narození a smrti. U křížku byly docela čerstvé květiny. Chtělo se jí plakat, ale v její současné podobě to nebylo možné.
„Nepoznáváš?“ Richard se opřel o strom a potutelně se usmíval.
„Ne.“
„Tady se to stalo.“
Janě se všechno vracelo. Ta jízda, noha na plynu, slzy v očích, rádio hrálo…. Co to jen rádio hrálo? Smyk, rána, bolest, krátká a překvapivě intenzivní… a pak tunel… Vždy nenáviděla tunely. Vzbuzovaly v ní klaustrofobní pocit. Bylo v zásadě nevyhnutelné dojít na konec tunelu a Jana tam vždy očekávala nějaké překvapení. V tomhle tunelu bylo na konci světlo… a úřad. Opravdová noční můra.
„Ty nemáš ráda tunely,“ přerušil Richard mlčení. Janu napadlo, že je schopen číst její myšlenky.
„Ne, to skutečně nemám.“
„Přesto bych ti chtěl něco ukázat.“ Mávl rukou.
Jana zamrkala. Hleděla na obraz své podoby v zrcadle. Uvědomila si, že se ocitla v jakémsi zrcadlovém sále. Zrcadla byla nastavená tak, že tvořila tunely, které ubíhaly až do nekonečna. Jana pozorovala svůj zmenšující se obraz. Měla pocit, jako by se nedívala na sebe, nýbrž na někoho cizího. Ztrácela se v nekonečně plynoucích identitách, z nichž jí žádná ve skutečnosti nebyla vlastní.
„Ehm, zvláštní pocit, že?“
Jana sebou trhla. Neuvědomila si, že je tam někdo s ní.
„Nejsi vidět v zrcadle,“ otočila se k Richardovi, který stál za ní.
„Ani ty ne.“
„To není pravda.“
„Ta podoba je jen iluze. Tvé já se ještě chová sem tam tak, jak je zvyklé. Je zvyklé tvou podobu vidět.“
Jana se otočila zpět. Hleděla na jasnou lesklou plochu, ale její obraz zmizel.
„Co to znamená? Proč mi to ukazuješ?“
„Je třeba uvědomit si svou podstatu. Postupně se budou eliminovat iluze, které o sobě máš, až zůstaneš jen ty. Obvykle to nebývá nic moc hezkého. Lidé mají spoustu temných stránek. Nicméně každý má nějaké já. Naší podstatu, která se v meziprostoru kontaktuje s jinými bytostmi. Právě jen já může podstoupit poslední cestu.“

………
Řeka měla špinavě zelenou barvu a Richard do ní házel barevné listí. Měl na sobě místo černé kápě, která vždy bezpečně skrývala jeho tvář (za předpokladu, že nějakou měl), kápi jasně barevnou a zpod ní mu vykukoval velký klaunský nos. Sedla si vedle něj.
„Co to máš, proboha, na sobě?“
„Nejsi právě v situaci, kdy by ses měla rouhat Bohu…“
„On existuje?“
„No, jeden nikdy neví….“
„Škoda, ta otázka lidstvo dost trápí.“
„Lidé se rádi trápí věcmi, které nemohou ovlivnit místo toho, aby jednoduše upravili svůj život. Jsou to velmi iracionální tvorové.“
„Asi máš pravdu…. Nicméně to neodpovídá na mou otázku, proč jsi tak vystrojený.“
„Snažím se přizpůsobit dress code svým klientům. Děti se mě takhle méně bojí.“
„U dospělých se taky snažíš?“
„Ty se snažím zejména nešokovat. Vycházím tedy z umírněných personifikací smrti, které nám prezentuje tradice.“
„Jsi docela hodný….“
„Ne, jen se snažím dobře dělat svou práci. Není potřeba jiný důvod. Je to tak zkrátka správné. Každý by se měl snažit dobře odvádět svou práci.“
„Připomínáš mi Voltaira…“
„To nemám radost. Ty se s ním nějak blíže znáš? Když jsem ho potkal já, tak byl děsně nesympatický.“
„Ne, to ne, žil o pár staletí dříve…. Jen jsem četla jeho knihy….“
„Aha, promiň, v horizontu věčnosti jeden občas úplně zapomene na čas…“
……….

Chvíli si myslela, že bude chtít vidět vše. Co dělal, když nebyl s ní, kam chodil, s kým spal. Nebylo to tak. Od té chvíle, co mu poprvé vstoupila do snů, to byla jejich společná chvíle. Přes jedinečné možnosti, se už nesnažila odhalit jeho tajemství. Zdálo se jí nicotné v porovnání s prchavými okamžiky štěstí, kdy rozehrávala v jeho nočních představách divadelní představení, kde přecházela od romantiky k pornografii a zpět.
Jejich společně strávený čas ohraničovali hranice její fantazie. Hranice snu a reality se jí začaly stírat.
……….
Dnes byl opět v tradiční černé. Hleděl na řeku a když si vedle něj sedla, tak ani nepozdravil. Po krátkém mlčení ji oznámil ledově chladným hlasem:
„Měla bys už jít dál.“
„Cože? Ještě jsem nezažádala. Tys říkal, že mi to musí schválit.“
„Zažádal jsem já. Už ti to schválili.“
„Nechci, jsem takhle spokojená.“
„Je to jen iluze.“
„To přece nevadí.“
„Jsi mrtvá, on žije. To nelze spojit. On musí projít svým životem a ty svou smrtí. Musíte se rozdělit, takhle bys ho přivedla do blázince.“
„Je šťastný, usmívá se.“
„Také ses usmívala, blázni se usmívají…. To o štěstí nic nevypovídá.“
„Já ho miluju, nikdy už nikoho tak milovat nebudu…“
„Láska patří živým…. Nedá se jen snít, je třeba jí žít.“
Mlčela. Měla dojem, že pláče, ale neplakala. Jen se jí to tak zdálo.
„Půjdeme,“ řekl a vzal ji za ruku.
Náhle neměla sílu protestovat.
„ Formality jsou už vyřízené. Tady máš obálku s nutnými dokumenty a ano, málem bych zapomněl… minci.“
„Proč? Co bude teď?“
„Ta mince je pro něj. Hlavně mu nechtěj pomoci s veslováním… Na druhé straně vše pochopíš.“
Podívala se směrem, kterým mávl rukou, a za chvíli poznala v mlze nad řekou se rýsující siluetu malé loďky s převozníkem….