Homo Koryant

Právě dospívající dívka s extravagantním účesem na hlavě a zamyšleným výrazem na tváři seděla na římse vysokého, šedivého mrakodrapu. Široko daleko se žádný jiný dům nemohl rovnat s jeho monstrózností … ale ani s tím co představoval a jeho nevybledající omítka mnohokrát zdůrazňovala.
Dívka, opírajíc se o vnitřní roh budovy a s levou ruku opřenou o skrčenou levou nohu, pohlédla vedle sebe. Přestože její obličej naprosto bez jakéhokoliv výrazu nedával nic znát, převalovaly se v ní obavy jako nějaké zvědavé jídlo.
Vedle ní, spal na římse stejně starý ale vzhledově o něco mladší mladík, čí už … muž? Už zas spí … vůbec si nelámal hlavu s těmi desítky metrů jenž je dělily od pevné země. Nebál se že by se převalil a zřítil, čehož se zjevně neobávala ani dívka. Ji trápilo něco jiného. Něco mnohem reálnějšího.
Pohlédla před sebe, na město zahalené do tmy se sotva polovinou funkčních pouličních lamp. Sem tam někdy nějaká zhasla, ale ještě řidčeji se nějaká rozsvítila. Mnohokrát ji z nudy napadlo je spočítat ale nikdy nedošla dál než k bolavým očím z neustálého mžourání.
Mladý muž, s podobně extravagantně vyhlížejícím účesem, ačkoliv ne tak okatým jako měla jeho partnerka, si spokojeně zamlaskal.
Avšak on nespal. Břicho mu svíral stejný, nesnesitelný pocit, jenž nedal ani jednomu z nich trochu klidu. Otevřel oči, přimhouřil je a hleděl na město které nikdy neměl rád. Co tohle je?! Říkají tomu město, ale sami se bojí vyjít na ulici.
Tohle město nikdy nemělo důvod mu usnadnit život, a proto on nikdy neměl důvod ho mít rád.
,,Cítíš to?“ Zeptala se nepřítomně dívka.
,,Hmm.“ Zabručel mladík v odpověď jakoby ho tou otázkou obtěžovala. Poté se zhluboka nadechl a převalil na záda. Chtěl si dát ruce za hlavu a hledět na hvězdy, ale …
Dívka pomalu pozdvihla hlavu a její nepřítomný výraz se náhle změnil v ostražitý. Hleděla před sebe do dáli jakoby viděla až za hory, které byly od města více nežli vzdálené.