O názvech a jménech

Na závěr workshopu jsem si pro vás připravil pár postřehů o názvech povídek a jménech hrdinů.

To je oblast, kterou není radno podceňovat. Pokud se někdo z nás dostane do čítanek, bude název jeho nejznámějšího díla společně se jménem autora pravděpodobně jediná věc, která budoucím generacím žáků uvízne v paměti. Určitě i vy znáte mnoho názvů knížek, které jste ani neotevřeli. A určitě i vy jste o nějaké takové knížce odevzdali vyplněné hlášení ve čtenářském deníku. :-D

Ukažme si tedy první příklad: Představte si piknik.

Léto, deka, obložené chlebíčky, nějaký ten salát. Pro upřesněnou uspořádáme ten piknik v parku vedle cesty.

A teď si představte ruský film z klubu náročného diváka. Pomalý dvoudílný epos odehrávající se v postapokalyptickém světě, vyplněný filozofickými hovory o bohu a ozvučený velmi alternativní elektronickou hudbou.

Anebo si představte napínavou počítačovou hru odehrávající se v troskách jaderné elektrárny. Neohrožují vás tu obyčejní padouši, ale tajemně pokřivené anomálie v časoprostoru.

A teď sami řekněte: Můžete tyto dvě díla s klidným svědomím pustit do světa pod názvem Piknik u cesty? No minimálně tu počítačovou hru s ohledem na cílovou skupinu určitě ne.

A přitom jejich předloha tento název má a ne náhodou. Ale obě zpracování, jak herní, tak filmové, postrádají onu ústřední metaforu přirovnávající návštěvu mimozemské civilizace k pikniku u cesty. A kromě toho název Stalker zní více dramaticky.

Máme tedy první radu: Název by měl souviset s obsahem díla.

Druhý příklad a další sci-fi film - Blade Runner. Zajímavé je, že tento název měl původně patřit k jinému filmu.

Budu-li citovat ČSFD:
  Název Blade Runner vytvořil původně spisovatel Alan E. Nourse pro svůj stejnojmenný román z roku 1974. Výraz, původně psaný dohromady, je v angličtině slangovým výrazem pro pašeráky léků a lékařského náčiní. Noursův román měl být koncem sedmdesátých let zfilmován, z projektu však sešlo.

A proč se Ridley Scott rozhodl takto vyměnit název? Pravděpodobně kvůli atmosféře filmu, název předlohy zní totiž Sní androidi o elektrických ovečkách?, což asi nezní příliš temně a depresivně.

A máme tady další radu: název by měl dotvářet atmosféru.

A poslední sci-fi film, který si ukážeme se jmenuje 2001: Vesmírná odysea. Tento film byl natočen na motivy povídky, kterou napsal Arthura C. Clark (mimochodem vynálezce myšlenky geostacionární družice) a nazval ji The Sentinel, česky bychom patrně řekli Hlídka. Tento název má taky takovou drobnou vadu - není příliš originální. Hlídek tu už bylo a jistě ještě bude velmi mnoho.

A to je poslední rada k názvu: Měl by se snažit být dostatečně originální, přinejmenším natolik, aby si ho čtenář zapamatoval a dokázal si povídku najít znova.

Co se týče originality názvů, vzorem nám může být například Douglas Adams, názvy jako Dlouhý temný čas svačiny duše či Sbohem a díky za všechny ty ryby jsou skutečně velmi originální.

A nyní se od názvů povídek přesuneme ke jménům vlastním a místním.

Prosím tedy o první příklad: Představte si, že čtete britskou detektivku. Vystupují v ní podobné postavy - tři staří mládenci. Pár stránek před koncem je nám oznámeno, že vraždu spáchal Rick. Ale k čemu nám to je, když jsme si ho na předchozích dvě stě padesáti stranách pletli s jeho druhy Dickem a Nickem.

Takovýto příklad je samozřejmě trochu vykonstruovaný, stačí však knižní předloha vražd v Midsomeru a rázem máte potíž rozlišovat ten trilion postav s běžnými anglickými jmény.

Máme tedy první radu: Jména by měla být dostatečně různá, aby se postavy nepletly, obzvláště píšete-li dlouhou detektivku.

Druhý příklad nastává, pokud se první rada vezme příliš důsledně. Takový Květoslav Miřík z jedné mé povídky se záměny určitě bát nemusí, přesto se u něj však nezbavíte dojmu, že se mu rodiče snažili pomstít. Takováto jména mohou ve vážných dílech působit jako nechtěný komický prvek.

Máme tedy druhou radu: Pokud nepíšete satiru či absurdní drama, vyhýbejte se legračně znějícím jménům.

Třetí příklad nastal v knize Město a město. V této knize, ostatně jak název napovídá, byla vedle sebe dvě města. Ale zatímco takový Bezsél zní jasně maďarsky, taková Ul Qoma má spíš arabský zvuk. Celkově v knize nebyla příliš držena nějaká konzistence jmen.

A to je poslední rada ke jménům: Jména by měla mít svou logiku a konzistentní původ, obzvláště píšete-li sci-fi nebo fantasy. Zde je však nutno podotknout, že tato rada není stoprocentní, protože například na českém území naleznete místní jména původem česká, německá i starší (např. keltská). Nenaleznete tu však, a to je pro tento příklad důležité, například místní jména čínská či arabská.

Tuto logiku pojmenování dovedl do dokonalosti Tolkien, ten však ,,podváděl", protože si jako správný lingvista pro svou Středozemi vymyslel vlastní jazyky.

Co dodat na závěr? Jednoznačně domácí úkol. Dám dva malé:

Zaprvé: Navrhněte pro některou ze vstupních povídek jiný název, ctící výše uvedené rady.
Zadruhé: Zkuste ve vstupních povídkách najít postavu (nebo místní jméno), která porušuje rady týkající se jmen, a navrhněte pro ni nové, lepší jméno.
O jménech by se toho dalo napsat ještě mnoho, zvlášť pokud jde o významy a původ. Stejně jako u názvů povídek, ani tuto oblast se nevyplatí podceňovat. Vždyť kolika lidem řekne něco název povídky Lví hříva? Asi ji ani neznáte, zato Sherlocka Holmese tu určitě znáte všichni.