To jméno nikdy neříkej! 6. kapitola "Archiv"

Po odchodu děsivého muže dvě hodiny předstírala, že je zabraná do práce. Přitom vůbec nevěděla, co ve skutečnosti dělá. Roztržitě přeskládala papíry jedné své firmy z modrého šanonu do zeleného a pak zase zpátky, okopírovala nějaké účtenky a pak kopie vyhodila. Vypnula vyzvánění mobilu a žádný telefonát nepřijala, došlé maily nečetla a bez rozpaků je rovnou mazala.
Najednou jí připadaly všechny tyhle věci zbytečné. Celou ji teď naplňovalo vědomí, že ta pravá skutečnost je hrozba v podobě šedého muže. Intenzivně se jí vracela vzpomínka na tu chvilku, kdy si užívala ochutnávku jeho pocitů.

Než stačila nadělat nějakou další škodu, přeběhly ručičky čtvrtou hodinu a pracovní doba se nachýlila ke konci. Jana si toho všimnula, až když se kolegyně sbalila a rozloučila se s ní.
Byl čas taky jít. Vypnula počítač a ještě se zastavila u šéfové v kanceláři, aby se rozloučila a taky trochu proto, že chtěla vidět, jak teď vypadá. Nebyla to žádná sláva. Vedoucí seděla u svého velkého stolu a s nepřítomným výrazem hleděla kamsi do dáli. Prsty bezděčně hladila papír s hlavičkou se jménem firmy Opusmagnum, hustě popsaný čísly. Jana odhadla, že to je ještě jeden list z jejího seznamu, jehož podstatnou část nesla v kabelce.
„Paní Vondráková, ehm, já už odcházím, asi bych si měla vzít tenhle papír, ne?“ zeptala se s rozpaky. K ničemu to nevedlo. Šéfka dál zůstávala mimo.
Jana to zkusila znovu a o dost hlasitěji. Žena k ní otočila hlavu, oči se jí pomalu zaostřily na správnou vzdálenost, trhaně se nadechla a bezvýrazně promluvila:
„Aha, to jste vy, co chcete?“
„Tohle,“ ukázala Jana.
Šéfová konečně docela procitla a neochotně podala papír Janě.
„Tu máte. Pracujte pečlivě. Nashledanou,“ řekla a znovu se zadívala kamsi z okna.
Janě se udělalo mírně nevolno. Proměna, která se s Vondrákovou stala, byla hodně výmluvná a znepokojující.

***

Už dobrých pět minut střídavě bušila na Šedivojovy dveře a netrpělivě před nimi přešlapovala.
„Byl jsem v laboratoři, nemohl jsem od toho odejít,“ vysvětlil hned, jak otevřel a všiml si Janina výrazu.
„To je teď jedno,“ ucedila a vtrhla dovnitř. Zamířila rovnou do obýváku a začala po něm nervózně pobíhat.
Šedivoj zavřel vchodové dveře a následoval ji do pokoje, kde se opřel o zárubeň a sledoval její počínání se špatně skrývanými rozpaky.
„Nechcete se posadit?“ nabídl a provrtal ji černým pohledem, ve snaze odhadnout, o co jde.
Jana na chvilku přestala chodit, zamyslela se nad tím a zavrtěla hlavou. Musela se pohybovat, jen tak se dalo ustát napětí, které se v ní za celý den nahromadilo. Jak mu to má povědět? Vlastně o tom vůbec nechce mluvit. Jenže mlčet taky ne.
Upřela na Šedivoje zoufalý pohled a spustila:
„Dneska v práci se u nás zastavilo Velké zlo. Člověk z Opusgumy. Vlastně se ta firma jmenuje jinak, ale nemůžu to vyslovit. Je to moc nebezpečné. Kdybyste viděl moji šéfku, je úplně mimo, jako pod drogama. Ale je to jen účinek Jména. A já mám dělat v tom jejich archivu a čtrnáct dní tam trčet, zatímco on tam někde bude. Mám prý zjistit víc informací, povídalo znamení. Mizerná věc!“
Jana se zase dala do přecházení po pokoji. Zjišťovala, že se přestává ovládat, a že ji opouští schopnost se souvisle vyjadřovat.
Šedivoj se k ní vydal a zastoupil jí cestu. Musela zastavit, zaklonila hlavu, aby mu vůbec dohlédla do tváře a mohla mu vynadat za to, že ji nenechá jít tam, kam chce.
Jenže Šedivoj ji s velice vážnou tváří jemně uchopil velkýma rukama za ramena a podíval se jí do očí.
„Uklidněte se, Jano. Prosím. Jsem si jist, že je to pro vás těžké, ale vy to zvládnete,“ mluvil tichým, sebejistým hlasem a pomalu ji směroval do křesla.
Usadila se a nevěděla, jestli se na něj má zlobit nebo být ráda, že ji vytrhl z toho počínajícího šílení. Nakonec k němu vděčně zvedla oči.
„Je hrozně zlý. Cítila jsem to. Nikdy jsem nezažila nic děsivějšího,“ šeptla a ponořila se do kolotoče nepěkných myšlenek, při kterých ji mrazilo v zádech.
Probrala se, až když před ni Šedivoj položil talíř s pečeným kuřetem a sklenici džusu.
„Hádám, že jste celý den nic nejedla. Čeká vás náročný úkol, potřebujete energii. Najezte se,“ umlouval ji, když se na talíř jen zamračeně podívala.
Nakonec ho poslechla a všechno do sebe nasoukala. Zvláštní, jak uspokojení základní potřeby člověku zvedne náladu. Panika ustoupila a Jana už zase dokázala hledět na situaci s kapkou ztřeštěného humoru, což byl její obvyklý způsob, jak snášet obtížné situace.

„Vůbec to není důvod k oslavě. Nejspíš toho moc nevyzvím a skončím s nějakým slušným průšvihem. To máte, jakoby vyměnili Jamese Bonda za mistra Beana,“ zavrčela a napila se džusu.
Šedivoj se jejímu zoufalému vtipu nezasmál, tvářil se dál vážně a docela ustaraně.
„Musíme se teď pokusit trochu vás připravit. Největší riziko je, že sama podlehnete moci Jména,“ pronesl ponuře.
Jana ho sledovala, jak z knihovny vytáhl malou černou knihu, z psacího stolu vyndal psací potřeby a usadil se s tím do vedlejšího křesla. Odložil na stůl papír a se zaujatým výrazem začal v knize listovat. V obličeji byl pobledlý, kruhy pod očima mu nezmizely. Není sama, kdo má starosti. Tenhle člověk byl ochotný jí pomáhat, bral na sebe kus zodpovědnosti a rozhodně mu to neprospívalo.
Zvedl oči od knihy a střetl se s Janinýma. Pokusil se o povzbudivý úsměv, vyšel mu z toho ale jen hodně smutný úšklebek. I to Jana ovšem ocenila.
„Pojďme si teď projít pravidla, jak Jméno získává vliv,“ vybídl ji a začal předčítat z knihy a
zapisoval vše podstatné na papír.

***

Opusguma, jak jí vytrvale říkala, sídlila nedaleko Stromovky, v ulici Papírenská, v těsném sousedství ekotechnické muzea. Všechno tohle zaznamenávala, když se v brzkých ranních hodinách neochotně courala do „Pekla“. Cestou si dokola opakovala pravidla, která včera se Šedivojem vymysleli:

1. Nikdy, za žádných okolností, nesmí vyslovit správný název společnosti.
2. Pokud to bude nezbytně nutné, ve chvíli, kdy by bylo podezřelé se Jménu vyhnout, vysloví ho s chybou, nebo uprostřed slova zakašle, kýchne, či tak nějak. Protože jenom dobře řečené Jméno má správný vliv.
3. Nesmí Jméno ani napsat.
4. Bude-li ho nucena napsat, načmárá ho a vloží kličku navíc.
5. Musí se chovat, jako by byla pod vlivem Jména.
6. Nikdo nesmí vidět její znamení. Na trička s krátkými rukávy může zapomenout.

A jestli tohle všechno dodrží, pak se jí možná nic nestane. Jak snadné!

Divila se, že si vybrali takovou odlehlou a nereprezentativní končinu Prahy. Možná to ale patřilo k posílení nenápadnosti firmy.
Zastavila před budovou společnosti a přestala si mumlat „Šedivojovy zásady“, zhluboka se nadechla, pokusila se uklidnit a přesně v půl osmé se ohlásila na vrátnici. Vrátný nebyl Dávný. Věděl, že má Jana přijít a nasměroval ji ke schodišti dolů do suterénu. Budova byla uvnitř temná, ponurá, kamenné zdi se leskly vlhkostí. Svíčky na stěnách tu rozhodně neměly navozovat romantickou atmosféru, jen celkem neúčinně vrhaly do okolí mihotavé světlo. Řídce rozmístěné tapisérie vzbuzovaly v Janě nejasné podezření, že se za nimi něco strašlivého schovává. Bylo to tu prolnuté mrtvolným puchem.

Zadívala se na muže v uniformě, který ve vrátnici spokojeně pročítal Blesk. Ten zaručeně netušil, že střeží vchod do prostor jak vystřižených z hororu.
Soustředila se a na okamžik uviděla místnost očima Slepých. Kontrast nemohl být větší. Světlé, naleštěné, štědře osvětlené, moderní a velkolepé. Tak se prezentovali Slepým.

Jana se vrátila k pravdivému zobrazení skutečnosti a s vyplašeně bušícím srdcem scházela po nerovných, vlhkých schodech. Klesaly poměrně hluboko a temnota byla stále větší. Už se musela ke každému kroku vysloveně nutit. Všechno v ní křičelo, aby se okamžitě otočila a tryskem z tohohle baráku utekla. Přesto sešla až na konec schodiště a vydala se chodbou doprava, jak byla instruována.
Charakter interiéru se malinko změnil. Zdi už nezdobily tapisérie, nýbrž obrazy s vyloženě děsivou tématikou, nechybělo tu mučení, ani smrt. Postupovala pomalu a snažila se uklidnit roztřesené ruce a bušící srdce. Měla pocit, že přichází do vězení, starého a neblaze proslulého kriminálu, který ubozí trestanci opouštěli jen v režných pytlích. Zápach získával na intenzitě, zdál se téměř hmatatelným. Probouzel v ní nevolnost a posiloval přesvědčení, že je vše špatně.

Na obou stranách chodby uzavíraly těžké dřevěné dveře vchody k nějakým nevoňavým tajemstvím. Představovala si temné kobky s tlejícími ostatky někdejších obyvatel podzemí a hned si za svou přebujelou představivost vynadala. To jí nestačí holá skutečnost? Musí si ji přizdobovat ještě zajímavějšími příšernostmi?

Až poslední dveře na konci chodby byly otevřené. Nakoukla jimi opatrně do místnosti. Byla plná polic a normálních šanonů, uf. Aspoň ty nepůsobily děsivě.
U dveří seděl na židličce hubený starý muž. Podle oblečení zaručeně Dávný. Šedý delší kabát i kalhoty měl opotřebované, kůži v obličeji svraštělou, zvláštně snědého odstínu, kolem hlavy mu trčely husté bílé vlasy. Medově hnědýma očima hleděl nepřítomně před sebe. Celkově působil nešťastným, ztraceným a rozporuplným dojmem. Jako by jedna jeho část byla mnohem mladší než ta druhá.
„Dobrý den,“ oslovila ho váhavě. Hnědé oči získaly trochu živější výraz a upřely na ni rozostřený pohled.
„Jsem Jana Meduňková, účetní. Mám tu vyhledat nějaké papíry,“ objasňovala svou přítomnost zde.
Archiváři se starým obličejem mihnul náznak úsměvu. Potom ale zase strnul v bezvýrazné masce. Jen jeho oči žily.
„Čekal jsem vás,“ řekl tichým chraplavým hlasem, jako by ho nebyl zvyklý moc používat a sám byl ze svého výroku překvapený. Pověděl to zvláštním tónem dávajícím prosté větě další, netušený význam. Jana si nebyla jistá, co si o muži myslet.
Podala mu ruku. Po chvíli zmateného váhání se postavil a uchopil ji kostnatou dlaní. Připravila se na cizí emoce, a proto ji v první chvíli překvapilo, že žádné necítí. Teprve po chvičce jí došlo, že absence pocitů patří archiváři. Téměř hmatatelné nic, přesto pod ním vnímala pozůstatky něčeho minulého. Jako vygumovaná nerozeznatelná kresba tužkou.

„Já … jsem archivář. Vítám vás tu,“ pronesl rozpačitě a tím ukončil Janino zkoumání svého nitra.
„Velice mě těší, pane archiváři,“ kupodivu to myslela upřímně. Tisíckrát raději se tu setkala se záhadným dědulou než s tím mužem ze včerejška.
Podíval se na ni svýma bezvýraznýma očima a strnule se pousmál.
„Bude se vám tu pěkně pracovat. Všechno mám popsané, seřazené. Ani prachu tu moc nenajdete, denně ho utírám. Dávám si záležet,“ rozmluvil se a rázem nebyl k zastavení. K uzoufání bylo, že mluvil pořád jen o archivu. Jako by jiné místo na světě neexistovalo. Provázel ji nejprve zadní místností, ukazoval na řady velice vysokých polic plných šanonů, vysvětloval, jak se má mezi nimi orientovat. Poté ji s nesmírnou pýchou vedl chodbou a odemykal jedny dveře po druhých a nechával ji nahlédnout na další zásoby starých páchnoucích pořadačů s doklady a zase za sebou pečlivě zamykal. Něco byly faktury něco objednávky, analýzy, korespondence. To vše jen za posledních šest let.

Mýlila se, když nepovažovala šanony za děsivé. V duchu se v ní vše svíralo hrůzou z vědomí, že těch dvanáct velkých místností je plných papírů s tím zpropadeným Jménem. Kolika rukama prošly? Kolik lidí přiložilo palivo pod kotel, v němž se vařila moc? Zjištění, nakolik už zlo rozšířilo pole působnosti, ji šokovalo asi tak, jako kdyby našla ve svém obýváku atomovku. Nebylo divu, že na chvilku ztratila pozornost a nevnímala dědulovy výklady. Všiml si toho.
„Copak je, děvenko?“ zeptal se starostlivě.
„Je toho tolik,“ vydechla tiše.
Vážně pokývl. „Tak, tak. Tolik.“