Lék jménem láska [01]

Kapitola 1.

Pohled, z okna bytového domu číslo 98 na ranní ulici halenou v mírném šeru, byl každý den stejný. Paní Týnsová z obchodu s ovocem a zeleninou na protější straně ulice zametala před výlohou starým koštětem, tak aby na chodníku nezůstal ani jeden malý lísteček z opadávajících líp, jenž lemovali po okrajích silnici uprostřed ulice. Hned vedle obchodu paní Týnsové byl činžovní dům s číslem 56 a z vchodových dveří právě vycházel muž v tmavém dlouhém plášti a na hlavě měl klobouk. Když procházel kolem paní Týnsové mírně se uklonil a klobouk nadzvedl levou rukou. Pozdravil a pokračoval dál po chodníku směrem s autobusové zastávce. Projelo několik osobních aut a jedno nákladní, než byla paní Týnsová spokojena s údržbou chodníku. Oklepala koště a vrátila se zpět do svého obchůdku. Zvonek byl slyšet i přes zavřené okno.

Sklo se trochu zamlžilo od dechu muže, který celou tu scénu pozoroval. Budík na jeho nočním stolku ukazoval 5:59. Když se ciferník změnil na celou zapnulo se rádio.
,,Máme šest hodin a právě mám tu čest přivítat zde ve studio Jacka s ranní porcí pořádných informací jak z domova, tak i ze světa. Je to tak Jacku?" zahlaholil hlasatel a předal slovo kolegovi.
,,Jistě Jime, dnes tu mám opravdu pořádnou nálož..." Nicolas, nepřestávaje koukat z okna, popaměti sáhl po rádiobudíku a vypnul ho. Neměl rád, když mu někdo sděloval jak špatně na tom je celý svět a kde všude se něco pokazilo.

Spustil ruku a závěs u okna se vrátil na své místo. Nicolas se otočil a pohlédl do ztemnělého pokoje. Už třetí noc kterou probděl. Na stole leželo několik papíru a modrá obálka. Papíry, celé zmačkané od neustálého braní a odkládání, nesly razítko a logo Městské nemocnice.

Nicolas přešel ke stolu a odsunul židli. Posadil se, rozsvítil lampičku v rohu stolu a snad už po sté vzal do ruky nažloutlý papír od nejváženějšího lékaře zdejší nemocnice.

Vážený pane Nicolasi Newmane,
testy které byly mojí poslední nadějí bohužel nedopadly v náš prospěch. Prosím vás, dostavte se za mnou
do ordinace a nechte mě, abych mohl provést ještě několik dalších testů. Věřím, že po nich už nám bude jasnější, s čím to vlastně bojujeme.
S pozdravem Dr. Colney

Jediný papír, který byl psaný rukou. Přes veškerou doktorovu snahu o neformální a lidský projev z něj Nicolas cítil doktorský nádech. Bojujeme? Jakoby v tom byl někdo se mnou. Další testy. A co to vyřeší? Nikdo nemá ani tušení co se se mnou vlastně děje a zatím co chodím od doktora k doktorovi, tak mi utíká čas. Čas, to jediné mi určili. Rok, možná dva. Nicolas bouchl pěstí do stolu až nadskočila lampička a světlo zablikalo. Skoro by si toho nevšiml, tak moc už se rozednilo a oknem, ze kterého prve vyhlížel na ulici už do pokoje vnikly první paprsky. Podíval se na lampičku a potom z okna. Rukou sáhl po vypínači a odsunul se s židlí. Vstal, přešel pokoj a zastavil se u skříně.

Dnes nepůjde do žádné nemocnice, aby se nechal dobrovolně mučit od doktoru, nepůjde ani do žádné hospody, kde by mohl hledat odpovědi na dně prázdné lahve od whisky. Měl naprosto jasnou představu, co chce dnes udělat.

Otevřel dveře od skříně a z věšáku sundal jediný kabát, který měl. Byl z šedé tlusté látky a na několika místech už se páraly švy a chyběl mu úplně poslední knoflík. Nicolas si jej oblékl a přešel ke vchodovým dveřím svého bytu. Nazul si černé tenisky a z věšáku nad botníkem vzal klíče. Zachrastily, jak si je dával do kapsy. Dveře nejdříve cvakly a když plesk o futra Nicolasův cíp kabátu zabouchly se za ním a byt potemněl.

Na chodbě se rozsvítilo světlo na čidlo a zalilo světlem schody i s podestou. Nicolas seběhl rychle tři patra a zamířil k hlavním dveřím. Rád chodil po schodech, připadalo mu to volnější a energičtější než postávat ve výtahu. Pár pater tě nezabije a navíc, co tě nezabije to tě posílí. Opakoval si pokaždé, když mířil do bytu nebo z bytu. Měl rád pohyb, ale poslední dva měsíce jej musel omezit, kvůli svému zdravotnímu stavu.

Ulice za tu chvilku ožila a celé město jakoby bylo najednou hlučnější. Lidé pospíchali do práce a na silnici se utvořila klasická ranní kolona. Paní Týnsová se rozprávěla s několika dalšími důchodci v krámku a vážila při tom rajčata. Pán v dlouhém plášti a klobouku si musel něco zapomenout, protože teď velice rychle pospíchal zpět do svého bytu.

Že by něco důležitého do práce, nebo zkontrolovat manželku? Nicolas se usmál a zamířil opačným směrem než pán v klobouku. Rád se bavil životem ostatních lidí a vymýšlel spousty různých scénářů na základě jedné malé situace, kterou zahlédl. Měl velmi dobrou fantasii a někdy tým i bavil svojí domovní, která ho ráda zvala na čaj. Teda, alespoň tomu tak bývalo. Za ty dva měsíce se toho hodně změnilo a Nicolas se začal ostatních lidí stranit. Ze začátku to bylo ze strachu, že by mohl nakazit tou záhadnou chorobou ještě někoho, ale nakonec si uvědomil, že to je spíše kvůli svému pohodlí. Nedokázal nikomu vysvětlit, co s ním vlastně je a každý si myslel, že si vymýšlí a je prostě jen v depresi. Teprve až ukázal zprávy z nemocnice, začali ho lidi litovat a šuškat si o něm za zády. Tak nevím co bylo lepší. Možná kdyby se o mě nestarali vůbec a dali mi pokoj!

Došel až na zastávku a zkontroloval čas s jízdním řádem. Měl to vypočítané přesně, za minutu se přikodrcal starší autobus a se syčením se otevřeli dveře. Nicolas se usadil na sedačku až úplně vzadu a pozoroval ostatní lidi v autobusu. Nikdo si ho nevšímal. Paní s kočárkem se bavila s malým dědou a to dost hlasitě, aby jí slyšel. Několik studentů se tahalo o jakýsi sešit a hlasitě se hádali, kdo si ho vezme. Dívka s dlouhými černými vlasy přibližně v Nicolasově věku seděla na protější sedačce studentů a se zápalem pozorovala, jak ze sešitu pomalu odpadávají listy. Nicolas otočil hlavu a sledoval jak z lípy odpadl jeden z hnědých lístků a pomalu se snášel k zemi, zatímco autobus stál v koloně.

Stokrát rychlejc bys tam byl pěšky, ale proč se tam hnát. Dneska máš času dost a "tam" ho jistě budeš mít až moc. Na sklo dopadla kapka. Další se vzápětí přidaly, ale po chvilce zase vše ustalo. Kolona se konečně pohnula. Nicolas ještě chvíli mohl pozorovat listí, které pomalu opouštělo stromy, než se autobus ocitl na Queensboro Bridge. Přejel na druhou stranu a zastavil na zastávce. Vystoupil zde pouze Nicolas a než se stačily zavřít dveře a autobus mohl oddrkotat dál, vykročil Nicolas směrem zpátky na most. Ve vzduchu byl cítit nádech deště a vše okolo působilo ponuře. Nicolasovi kroky nebyly slyšet přes zvuk provozu na silnici vedle které kráčel, přesto zanechával stopy. Ohlédl se a na chvíli zastavil. Za nedlouho už nikdo nebude moci jít po tvých stopách. Trochu ho při té představě zamrazilo v zádech.
Znovu vykročil směrem k mostu a na zem začaly znovu dopadat kapky vody. Došel přibližně doprostřed, položil jednu ruku na zábradlí a letmo se podíval dolů. Šedá, kalná a jistě studená voda si plynule proudila řekou. No tak jen do toho srabe. Jednu nohu přehodil přes zábradlí a posadil se na něj. Pak druhou. Obě ruce pevně svíraly zábradlí za jeho zády, naklonil se dopředu a znovu pohlédl na kalnou vodu pod ním. Najednou je to dost vysoko. Co kdyby tu náhodou byla ještě nějaká jiná možnost? Hloupost! Tak teď. Napřímil hlavu. Zhluboka se nadechl. Zavřel oči. Prsty sklouzly z mokrého zábradlí. Poslední co uslyšel byl hukot větru a pak ucítil prudkou bolest. Projela mu celým tělem a v hlavě se rozhostila tma.

,,No ták! Tak dělejte! Vstávej ty blbče blá!"
Nicolas začal mocně kašlat. Otevřel oči a uviděl nad sebou něčí tvář. Měla strašně mokré vlasy a řasenku rozmazanou po celém obličeji. Byla to jakási dívka v červeném promočeném tričku. Znovu oči zavřel, posadil se a nepřestával kašlat.
,,Pro boha živého. No já se asi zblázním!" lamentovala žena v červeném tričku. ,,Je vám něco? Co jste proboha blbnul?"
,,Bože! Ženská, to si nemůžete hledět svého." řekl sípavě Nicolas a znovu ho přemohl záchvat kašle.
,,No to si děláte srandu ne? Já vám právě zachránila život!"
,,Jo? A kdo to po vás chtěl? Navíc jste mi zachránila tak maximálně další měsíc utrpení!" obořil se na ní znovu Nicolas. Žena v červeném jen nevěřícně koukala jak si Nicolas rovná vlasy, pak se na ní podíval. Byla celkem pohledná a i když byla celá promočená, stále si udržovala svojí eleganci. Zvedla jednu ruku a plesk.
,,Au!"
,,Hulváte debilní! Co si o sobě myslíte?! Málem sem se kvůli vám taky utopila a vy mi místo poděkování nadáváte?" Plesk! Nicolasovi přeletěla ještě jedna pořádná facka, když to už byla dívka na nohou. ,,Něco takového jsem opravdu nezažila!" Otočila se a zamířila směrem od řeky pryč. Nicolas se rozhlédl. Seděl na břehu řeky, do které právě skočil asi o padesát metrů dál po proudu od mostu.
,,Počkejte!" vyhrkl honem a postavil se na nohy. Kolena však odmítala jakoukoliv činnost a tak znovu upadl na zem. ,,Počkejte! Já! Já... Já se omlouvám." Žádná odpověď, ale dívka se zastavila. Stále zůstávala otočená zády k Nicolasovi.
,,Opravdu se omlouvám, jsem ještě trochu v šoku."
,,Pche! Najednou jste mi snad ještě vděčný, ne?" odfrkla si dívka. Otočila se a znovu pohlédla Nicolasovi do obličeje. ,,Můžete mi vysvětlit co jste to prováděl? Alespoň chci vědět, proč jsem musela do té šíleně ledové vody."
Nicolas se zamyslel. Co jí mám říct? Že jsem se chtěl zabít, protože umírám na záhadou nemoc? Ne, to by nepochopila. Pohládl na ni. Stála tam, naproti němu, ruce mírně od těla a odkapávala z ní pomalu voda. Kolena se jí začala chvět zimou.
,,No? Tak co bude?“ naléhala. Nicolas zamrkal.
,,P-p-právě jsem přišel o svého psa.“ iohned jak to vyslovil blesklo mu hlavou: No ty seš ale debil. Větší blbost sis vymyslet nemohl.
,,Umřel Vám pes a tak jste skočil z mostu?“ vyvalila na Nicolase oči. ,,No mě klepne. Vaše starosti na mojí hlavu!“
,,Omlouvám se. Nějak to na mě dolehlo.“ víc trapně už si připadat nemohl.
,,Co kdyby jste mě za to alespoň pozval na něco teplého? Začíná být docela zima“ Usmála se… Nicolas nevěřil svým očím. Po dlouhé době se na něho někdo usmál.
,,Aha takže zase nic?“ úsměv zmizel. Nicolas zamrkal a zavřel pusu. Znovu se cítil trapně. ,,Ovšem, to je to nejmenší. Pojďte bydlím pár bloků od tud. Usušíte se u mě a uvařím vám něco teplého.“ řekl Nicolas a konečně se postavil na nohy.
,,Jmenuji se Nicolas. Nicolas Newman.“ přišel až k ní.
,,Jane Wilson. Těší mě Nicolasi.“ podala mu ruku. ,,Jen škoda, že jsem vás nemohla poznat za příjemnějších okolností.“
,,Ještě jednou se omlouvám a vlastně vám i děkuji.“ omlouva se znovu Nicolas. ,,Nechtěl jsem nikomu přidělávat starosti.“
,,No vidíte a přece přidělal. Jinak říkejte mi prosím Jane. Nemám ráda vykání.“
,,Nápodobně Jane. Prostě Nicolas.“
,,Tak Nicu. Kam, že to vlastně jdeme?“