Věda a pavěda - Trocha teorie

Jak „funguje“ věda?
Úkolem vědy je zkoumat svět kolem nás. K tomu má nějaké nástroje (ať už měřicí nebo matematické).
Dám příklad. Vědec si všimne, že tělesa padají směrem dolů (třeba poté, co ho do hlavy trefí jablko). Poté bude zkoumat padání těles různě velkých, různě hmotných, různě tvarovaných – a na základě naměřených výsledků vytvoří model „fungování“ a vysloví hypotézu – v tomto případě o existenci přitažlivé gravitační síly.
Tím ale věda nekončí! To je teprve začátek! Nastává fáze ověřování „pravdivosti“. Vědecké týmy se „vrhnou“ na model a hypotézu a snaží se oboje rozcupovat, dokázat, že jsou špatně. A jelikož součástí hypotéz bývají také konstanty (v našem příkladu třeba gravitační konstanta), je výsledkem té snahy buď a) potvrzení, že hypotéza opravdu platí, případně zpřesnění konstant, nebo b) potvrzení platnosti jen v omezené míře (nutnost opravy nebo rozšíření a zobecnění hypotézy), a nebo c) vyvrácení hypotézy jako chybné.
Může vědec při „správném“ měření dojít ke „špatné“ hypotéze (ad c)? Ano, zcela bez problémů. Záleží na tom, kolik a jaká měření při jejím vyvozování provede a jaké další vlivy uvažuje. Kdyby kupříkladu měřil volný pád broku a kousku polystyrenu a „zapomněl“ na vliv tření vzduchu, dostane jasně (špatný) závěr, že čím těžší těleso, tím padá rychleji.
Může dojít k hypotéze omezeně platné (ad b)? Zcela jistě. Třeba když měří na povrchu Země a nedojde mu, že gravitační pole nemusí být všude stejné (různé podle vzdálenosti od středu Země).
Je snad jasné, že uvedený příklad je primitivní, v reálu při studiu nových jevů vědci často ani netuší, co všechno mají uvažovat (stejně jako středověký „vědec“ netušil nic o gravitačním poli, natož to, že na oběžné dráze má jinou hodnotu).
Proto se taky snadno může stát, že i když je hypotéza ověřením potvrzená (ad a), časem (novým ověřením za nových podmínek) se zjistí, že platí jen omezeně.
Vědec tedy NIKDY nemá JISTOTU, že jeho hypotéza je PRAVDIVÁ! Postupné a neustálé zpřesňování hypotéz a modelů je zcela rutinní součástí vědy. Ve vědě neexistuje absolutní pravda, neustále jsme v režimu prověřování a zpřesňování.
Ovšem problém je, pokud někdo vydává v dané oblasti určitou hypotézu za prověřenou a tudíž platnou, aniž by k tomu opravdu došlo. Důvody mohou být různé. Třeba to, že dost dobře ta hypotéza prověřit nejde. Příkladem budiž Velký třesk – hypotéza o vzniku vesmíru. Můžeme se na vznik vesmíru podívat a proměřit? Těžko! Můžeme jen ze současných měření něco hypoteticky odvozovat zpětně. Tedy velký třesk je nedokázaná hypotéza, nikoliv pravda o vzniku vesmíru. V případě jako je Velký třesk, kdy (kromě nevědeckého Stvoření) nemáme prakticky žádnou „konkurenční“ teorii, to svádí k tomu, aby hypotéza byla vyhlášena za platnou (pravdivou). A to je ona PAVĚDA = vědecká víra. Jako platné prohlásím něco neověřeného. Toho by se vědci (a o d nich informace přebírající novináři) neměli dopouštět!
Já samozřejmě nemůžu tvrdit, že ta neověřená hypotéza je nepravdivá – ale ani nemám jistotu, že je pravdivá. Prostě a jednoduše NEVÍM, jestli je správná. A přiznat, že „nevím“ – to je to, co je ve vědě důležité.
Člověk, který se tváří, že o hypotéze VÍ, že je pravdivá si zaslouží označení DEMAGOG, případně LHÁŘ!
Zvláštní případ demagoga je člověk, který vědu „upravuje“ (vybírá jen ta „měření“, která se mu hodí k hypotéze) a zkresluje podle potřeb své ideologie nebo dokonce „falšuje“ měření či výpočty. Příkladem takového zkreslování můžou být antropologové v nacistickém Německu, kteří (vhodným výběrem lebek) vědecky dokázali větší velikost mozkovny (a tedy nadřazenost) árijské rasy.
Dalším případem vědecké demagogie, je přílišné zjednodušování - zamlčení části pravdy. Zamlčení toho, že existují další podstatné efekty, které jev ovlivňují. Příkladem by bylo třeba tvrzení, že na všechna tělesa (na povrchu Země), působí stejné gravitační zrychlení, a tudíž padají stejně rychle. První část věty je správně (zanedbávám malé, nepodstatné rozdíly ve velikosti gravitačního zrychlení), ale druhá ne, jak si každý může ověřit (změřit) experimentálně, když pustí brok a peříčko. Zamlčel jsem vliv tvaru těles a tření o vzduch. Pokud podobný „chybný“ výrok provedu tam, kde ho nelze jednoduše ověřit (a vyvrátit), dopouštím se vědecké minimálně nekorektnosti. A pokud na této nekorektnosti založím nějaký závěr, i demagogie.
Správný vědec může sice být přesvědčen o své pravdě (správnosti své hypotézy), ale na základě ověřovacích měření musí umět připustit svůj omyl. To je rozdíl od víry, u které se objektivní ověření hypotézy existence Boha neočekává, naopak, člověk, který takový důkaz požaduje je prohlášen za „nevěřícího Tomáše“ a je na něj pohlíženo podezřívavě…

To, o čem chci v dalších částech mluvit, má jeden společný jmenovatel: Princip předběžné opatrnosti. Ano, pokud předpokládáte, že se chci nějak (i když v širších souvislostech) točit kolem teorie globálního oteplování, či spíše klimatického psudonáboženství, předpokládáte správně.
Ten princip předběžné opatrnosti v podstatě nevypadá jako špatná zásada, ale…
Jeho idea vychází z toho, že podle určité hypotézy nám hrozí nějaký „průšvih“. O té hypotéze vědci sice nevědí jistě, jestli to funguje tak, jak si představují, tedy není ověřená, ale protože je to jediná hypotéza, kterou mají, považují ji za pravdivou. A podle této hypotézy je třeba rychle udělat…. … … A co následky? Co když se ta hypotéza po čase ukáže jako nesprávná? Nespadneme z deště pod okap?

Příště: O kyslíku a zelených rostlinách – věříte tomu, že díky rostlinám je na Zemi kyslík?