Snílci 10

Seděl na té lavičce ještě nějakou dobu a kolemjdoucím možná připadal jako feťák, protože měl kapucu přes hlavu, i když svítilo sluníčko. To origami ho nepřestávalo fascinovat a vlastně ani ten chlapec. Jak někdo může rozpůjčovat všechny hračky, když si pak sám nebude mít s čím hrát? Myslím, že tohle není normální ani v tom dětském světě.

„To si udělal sám,“ oslovil ho najednou někdo. Byl to Seluna.
„Kde si byl?“
„Potřeboval sis odpočinout.“
„Byl jsem za Janou. Víš, kdo to je, ne?“¨změní Tom téma hovoru a origami dá do kapsy.
„Jo, myslím, že ji znám,“ kývne hlavou Seluna.
„Hele, co si vlastně zač?“ zarazí se náhle Tom. „Myslím, že by si se mnou mohl jednat narovinu. Stejně jsem odepsanej, takže mi nikdo neuvěří, že znám člověka, co se vkrádá lidem do snů.“
„Já se nikam nevkrádám,“ ohradí se Seluna. „A člověk taky nejsem. Máš asi pravdu, že bych s tebou mohl jednat narovinu. Koneckonců jsme v tom průšvihu společně.“
„Ale jaktože vypadáš jako člověk?“ přeruší ho Tom.
„Vypadám tak, jak si mě představuješ. Potkali jsme se už mnohokrát, což ani netušíš.“
„Ty seš ten brejloun!“ vykřikne Tom.
„Ne, to nejsem.“
„Tak kdo to je?“
„Tvůj největší nepřítel. Budeš nejspíš nejdřív muset porazit jeho, než najdeš Simonu.“
„To jsem si myslel taky,“ ušklíbne se kluk.
„Jsem snílek, žiju z myšlenek lidí,“ pokračuje Seluna. Je nás hodně. Často jenom sledujeme vaše sny nebo jsme herci, ale čas od času přebereme režii. Smutným zlepšíme náladu, zlé postrašíme. Potkáváte nás, ale nepoznáte. Jenom pár lidí o nás ví.
Ty jsi docela unikát. Většina z nich, jsou malé děti. Jenže ty si dítětem pořád, nechceš vyrůst a pořád máš sny, myslím teď ty ovlivněné vůlí, plné fantazie. Jenže nic není na pořád, i ty jednou nejspíš zestárneš a sám přestaneš věřit tomu, co se kdysi stalo.“
„Neboj, jestli zachráníme svět, tak na to nikdy nezapomenu.“
„Stejně jako si nezapomněl na tu pusu?“
Tím vzal klukovi všechny argumenty.
„Vzpomínka vybledne a bude se pořád víc jevit jako pouhý sen,“ vysvětluje snílek.
„Všechno si to zapíšu,“ napadne Toma. „A jednou. Jednou…to budu číst dětem jako pohádky. Aspoň budou chodit dobrovolně spát.“
„Rád se s nimi jednou potkám a budu jim vyprávět, co ty nezapíšeš.“
„Ale jak, co mám udělat, kde začít?“ neví si rady Tom. „Teď už nemám ani Janu, aby mi poradila.“
„Zavři oči. Můžu tě naznačit cestu, ale jít musíš sám. Musíš překonat strach, který máš v hloubi duše, aby ses dostal dál, protože zatím jenom bloudíš v kruhu.“

Udělal přesně to, co mu snílek řekl. Pomalu zavřel oči a ocitl se na cestě. Procházeli nějakým parkem a Seluna teď vypadal jako nějaký jeho vrstevník. Všechno bylo tak krásné a klidné, jako v japonské zahradě. Pozvolna ale všechno začínalo být méně upravené, až i cesta byla zarostlá a museli se prodírat větvemi.
Blížili se, cítil to. A zdánlivý klid se proměňoval v napětí a strach. Přesto se snažil vydržet a překonat se. Nahoře na nebi létali ptáci, nebylo tu nic strašidelného, tak z čeho mít strach? Přesto jeho nohy pořád chtěli utéct.
Pak to uviděl, stejný dům jako kdysi. Tenkrát utekl…do parku. A tam se to všechno stalo. Co je ten dům zač?
Snílek pokračoval pořád dál, ale Tom se zastavil a přemýšlel. Až když se na něj Seluna otočil, rozhodnul se. Jeho provinilý obličej jako by se omlouval. Pak se rozběhl a donekonečna utíkal. Nevěděl, jak dlouho, ani kolik kilometrů uběhl, necítil únavu, protože jeho mozek na ni neměl čas, byl plně zaneprázdněn myšlenkami. Větve mu drásaly obličej, ani tohle necítil.
Všechno co se dělo má podobu nic neříkajících zmatených útržků, které probleskovaly skrz vzpomínky a představy.

Probudil se kdesi pod mostem na trávě. Sice zmateně koukal okolo, ale v šoku nebyl. Pár metrů po jeho levém boku stál kluk asi stejně starý jako on a tak zvláštně na něj koukal. Vlastně si nepamatuje víc než ty jeho oči, strašně zmatené, jako by nechtěli uvěřit tomu, co vidí. Hned po tom, co ho Tom spatřil, se otočil a rychlým krokem mizel.
„Taky bych nevěřil, kámo,“ povzdychl si Tom. „Vypadám jako feťák, co přebral, ale já nejsem! Jsem kluk jako ty, co měl smůlu, že se mu splnilo jeho největší přání. Ale co nadělám,“ zvedl se a vyrazil, ani nevěděl kam.

„A kde jsi teď, Seluno,“ ptal se v duchu, zatímco bezcílně bloumal městem. „Jestlipak se jenom někde neschováváš a neposloucháš moje myšlenky, říkal jsi, že to děláte nebo ne? Ale to je mi k ničemu, protože teďka jenom ztrácím čas. Potřebuju k vám. Nemůžu čekat na noc. Nic jinýho už nemá smysl, je to jako droga, bez který jenom přežívám.“

Za celý den se Seluna neukázal a přišla noc. Nenapadalo ho, kde dnes přečká noc. Nejradši by si ustlal někde v lese, ale nedokázal se vymotat z bludiště uliček. Každý kout zahalený do stínů začínal ožívat. Odevšad jako by cítil sledující oči nějakého snílka. Bylo jich teď plné město a přeci nebyl ani jeden vidět, nebo je jen nepoznal.
Za popelnicemi v obzvlášť tmavé uličce něco zašramotilo. Mohla to být třeba kočka nebo jen krysa, ale to si nemyslel. Lhal by, kdyby řekl, že se nebál, ale přesto tam měl nutkání jít blíž. A jak se přibližoval, jako by se dotyčný za popelnicemi víc a víc bál.
Nechtěl na světlo, ale byl v pasti. Už neměl kam utéct, leda by se rozplynul jako sen nad ránem. Ale to nejspíš neuměl, tak se aspoň snažil, aby si to o něm Tom myslel, protože se už delší dobu ani nepohnul.
Byli jen těsně od sebe, když najednou vyskočil. Chtěl se bránit útokem, ale Tom jeho ruku zastavil včas.
„Zdá se, že jak já sílím, ty slábneš,“ řekl mu. „Snad ses mě nebál?“
„Co to kecáš,“ zasmál se brejloun. „Nikdo z nás není silnější. Jsme jeden celek.“
„Cože?“ podiví se Tom a na okamžik pustí jeho ruku. Brejloun neváhá a uteče.
„Jeden celek…nikdo není silnější…jsme jeden celek,“ zní pořád klukovi v hlavě.

Z myšlenek ho vytrhne až zvuk, který přichází z druhé strany ulice, než před tím přišel. Zní mu jako nenávistný řev. Neváhá a vydává se zjistit, co to je.
Vidí tam jenom opuštěné parkoviště. Schová se ve stínu a zanedlouho se zvuk ozve zase. Tentokrát někdo rozbil sklo. Podívá se směrem odkud to slyší a zahlédne postavu.
Možná by bylo lepší, když by něco zakřičel, protože pak by vandalové utekli. Jenže on chtěl vidět, co to je za lidi; zjistit, proč to dělají.
Běžel k nim, ale měli dost drzosti, aby zůstali stát, když ho zahlédli. Možná si mysleli, že se jich zalekne, když byli 3 a on sám, když budou mluvit drsně.

„Proč to kurva děláte?“ zeptá se jich nechápavě.
„Co jako?“ odpoví provokativně jeden z nich.
„Tsss,“ zasměje se Tom. „A tu tyč máš, kdyby tě někdo v noci přepad, ne?“
„Běž si kurva prudit do někoho jinýho, vole!“
„Jo, zmrde,“ strčí do něj další výroste, který právě popadl kuráž.
Tom nemá v úmyslu odejít a ví, co bude následovat. Všechny si je změří, zatímco do něj něco kérujou. Všichni budou o něco málo mladší než on. Jeden se k tomu moc nemá a nejradši by couvnul. Ty další dva jsou nemachrovaný blbečci, který si myslej, že odejde, když budou mít drsný hlášky.
„A tou trubkou mě přetáhneš, ne?“ ušklíbne se. „Vy byste si měli uvědomit, co děláte, chlapi. To není o tom, že na vás zavolám fízly a vy budete ještě machrovat u vás v partě, že jste byli na bengárně.“
„Nějakej chytrej ne?“
„Ale vy asi moc ne.“

Trubka na předloktí docela sedla, že to zadunělo až v rameni. Vzápětí cinkla o zem. Ten kluk ještě nejspíš v životě nedostal ani pořádnou facku, byl dost v šoku.
Další nečekal, že ta kopačka přijde z opačný strany, než to nejdřív vypadalo. Myslel si, že tu nohu chytí, ale jak se sklonil, trefila ho uplně přesně a letěl k zemi.

„Vypadáš nejrozumějc, doufám, že se nemýlím,“ zastavil se Tom. „Domluv jim, ať příště nedělaj takovýhle kraviny.“

„A tohle je podle tebe dobrý, jo?“ ozve se mu někdo za zády. Je to zase brejloun.
„Nech si ty svý kecy pro někoho jinýho. Mě nenahlodáš.“
„Já se tě jenom ptám, jestli jim třeba nestačilo jen domluvit.“
„Nedostali zase tolik a měli by poznat, jak to na světě chodí, když si hrajou na tvrďáky. Ohýbej strom, dok….“
Tupá rána do zátylku všechno přerušila, jak reklama v půlce filmu.

„…No rozmlátil tady auta a pak asi usnul. Nejspíš byl ožralej…“

Otevře oči. Nic nechápe a strašně ho bolí hlava. Opodál stojí postarší dáma s telefonem v ruce. A všude kolem rozmlácený auta. Více než jasný případ.
„Sakra,“ sykne Tom a vyskočí na nohy, v tom ho ochromí bolest v hlavě, jako by tam měl střep.
Bába za ním ještě něco volá, ale snad nečeká, že by se zastavil. Ztratí se za rohem, ale je mu jasný, že s takovou bolestí hlavy moc daleko nedoběhne. Naštěstí pro něj naše policie není zrovna nejrychlejší. Přesto se snaží dostat co nejdál od místa činu.
Kdesi v zapadlém podchodu sprejuje nějakej kluk na stěnu grafitti, vystrašeně se na Toma podívá a je připraven dát se taky na útěk. Nejspíš tady v tuhle hodinu nikoho nečekal. Byl to ten stejnej kluk, kterej na něj koukal včera ráno pod mostem. Podle výrazu jeho tváře Toma nejspíš taky poznal.
Ten neměl ani čas se na jeho díla podívat. Podchodem jenom prolítnul a hned stoupal po schodech zase ven.
Zastaví se až o kousek dál na mostě. Rozhodne se dnešní noc přečkat stejně jako tu včerejší. Prodírá se vysokou trávou, očividný znak toho, že sem jen tak někdo nezavítá. Ulehne na zem a vzruchy všemožné havěti ho tahají do říše snů, jenže jakmile nahoře projede nějaké auto, je napjatý, jestli nejdou pro něj. Každou chvíli se mu zdá, že slyší kroky, jak se k němu někdo blíží. V dálce houká policejní siréna.
Když už začíná věřit, že tu je v bezpečí, otevře oči a před ním stojí ten samý kluk jako včera ráno; ten jak sprejoval v podchodu. Tom uleknutím kousek zacouvá do trávy.
„Čau,“ řekne nesměle kluk. „Já jsem Honza.“
„Tomáš.“
„Viděl jsem tě už včera,“ připomene se kluk.
„Jo,“ kývne Tom hlavou. „Pamatuju si tě.“
„Pojď se mnou, můžeš se vyspat u nás,“ nabídne mu. „Taky jsem zdrhnul z baráku.“
„Ale já sem…no vlastně jo,“ hlesne Tom. „A co vaši, těm to nebude vadit?“
„Bydlim na půdě a naši mi tam nelezou. Už věděj, že mě nemůžou mít pořád na očích.“

Vyrazí tedy k jeho domu, ale celou dobu mlčí. Tom si ho nenápadně prohlíží a přemýšlí, co je zač. Vlastně se ani nezajímal, proč utekl z domu. Aspoň na to by se mohl zeptat, když už mu poskytne azyl.
„Vidim, že přemýšlíš,“ prolomí pak ticho. „Hele, já vim, že to je divný. Asi kdybych byl holka, tak možná, ale neboj, já nejsem teplouš.“
„Ne, to jsem si ani nemyslel,“ koukne na něj Tom. „Vypadáš spíš, jak nějakej drsňák. Ten bodák na bradě. A já vypadám spíš, jak nějakej šampón.“
„No to jo,“ usměje se. „Šak se divim, že nejseš u nějaký buchty.“
„Kvůli jedný jsem tady,“ ušklíbne se Tom.
„Kvůli jedný debilní puse,“ zamumlá Honza.
„Co?“ zarazí se Tom, ale ve skutečnosti mu dobře rozuměl.
„Že je to docela průser,“ zopakuje naoko.
„To teda je,“ přitaká Tom, ale začíná mít podezření.
„Tak jsme tady,“ vysvobodí se po chvíli z trapného ticha Honza. „Naši by neměli bejt doma.“

Odemkne dveře a pozve Toma dál.
„Honzo?“ ozve se z obýváku.
„Čau mami,“ zavolá zpátky. „Tak jsou no,“ obrátí se k Tomovi. „Vedu si kámoše,“ informuje ještě matku.
„Víš, co jsme ti o kamarádech řekli,“ kárá ho máma a už vstává a běží do předsíně.
„Dobrý den,“ pozdraví Tom.
„Dobrý,“ odpoví žena a kouká na něj, jako by to byl její dávno ztracený syn.
„My jdem nahoru, jo?“ přeruší tu zvláštní situaci Honza.

„Hele…“ začne Tom po cestě po schodech.
„No?“ otočí se k němu Honza.
„Proč na mě tvoje máma tak koukala? Připadám si jako v nějakym hororu.“
„Asi proto, že nevypadáš, jako můj kámoš, chápeš?“
„Ne, ten pohled byl jinej,“ nesouhlasí Tom.
„Tak nevim,“ rezignuje Honza. „Třeba se do tebe zabouchla.“

Půda je docela velká, ale na první pohled vypadá nezabydleně. Jeden kout je však zrekonstruován, je tam stěna s plakátama různých skupin, který nepatřej zrovna do středního proudu. Nejspíš punk. Na druhý straně půdy je kupa sena a veprostřed visí boxovací pytel.
„Boxuješ?“ zeptá se Tom.
„Spíš muai thuai, thaibox,“ vyhrne si kalhoty, aby ukázal rozkopané holeně. „A poslouchám punk,“ dodá.
„Tak to já moc ne, ale moh bys mě něco naučit z toho thaiboxu.“
„Ty něco děláš?“ zajímá se Honza.
„Dělal jsem karate.“
Honza se jenom pousměje.
„Kyokushin, jestli ti to něco říká?“ doplní Tom.
„Můžem dát zápas,“ nabídne se kluk. „Ale teď spíš přemejšlim, kde budeš spát. Do postele si tě nevemu.“
„To je mi jasný,“ tlemí se Tom. „Tak já si lehnu támhle na to seno třeba.“
„To by šlo,“ kývne Honza. „Ještě vyhrabu nějakej spacák. Zatím tady počkej.“

Tom se zatím prochází po půdě a prohlíží si všemožné harampádí přikryté šedou vrstvou prachu a pavučin. Pozastaví se až u skříní. Vzpomene si na všemožné fantasy knížky, které četl, a nedá mu to, aby se nepousmál. V mnohých se do světa fantazie dostávají právě skrze skříň. Přistoupí blíž a rukama odstraní šedý závoj.
„Kéž by,“ přeje si a pomalu pokládá ruku na velký klíč.
„Co tenhle,“ vyruší ho Honza najednou.
„Co…co?“ je úplně mimo. Magie toho okamžiku ho úplně pohltila. „Jo ten je dobrej, dík.“
„Je tady docela bordel no, a toho prachu a pavučin,“ Honza ho nechce nechat v klidu. „Prostě klasická půda, ale je tady klid no.“
Jenže Tom je stále hypnotizován skříní.
„Něco ti ukážu, než pudem chrápat,“ nepřestává Honza. „Pojď se mnou.“

Není vůbec důležité, co to bylo. Jediný důvod stejně byl, aby Toma odlákal od skříní. Něco před ním tajil, ale to klukovi vůbec nedocházelo, ba naopak se cítil trapně, že se mu chce hrabat ve věcech. Přesto na to nepřestával myslet. Mohl by se tam dostat, na jak dlouho by chtěl, a nemusel by pokaždé s ránem zase zpátky do našeho světa.
Přesto byl odhodlán skříně neotvírat. Chladný vítr ho však neustále postrkoval a nechtěl ho nechat spát, dokud se do nich nepodívá. Místo toho však vstal a šel k oknu, které nešlo zavřít, a zahleděl se na noční oblohu. Myslel přitom na Simonu i na Janu. Už je asi neuvidí, možná na druhé straně. Ale přitom by tak moc chtěl, stačil by jenom jediný pohled na Simonin úsměv, potřeboval by aspoň jednu radu od Jany.
Zdálo se mu, že nebe uronilo slzu, když ho tak poslouchalo. To by znamenalo jedno, že všechno bude zase dobrý. Tu slzu viděl pořád, byla čím dál tím větší a mířila přímo k němu. Byla zářivě modrá a třpytila se jako v lesku slz.
Čekal až přiletí, aby jí řekl, že si přeje úplně něco jiného, než znovu vidět holky. Jenže hvězdy se nedají obelhat. Tohle však nebyla hvězda. K oknu se řítil obrovskou rychlostí azurový dráček. Nebyl to žádný obr, ale dohromady s ocasem mohl měřit takových sedm metrů.
Žádná skříň. Dnes se tam dostane na hřbetu draka. Nepotřebovali slova, mluvili mezi sebou skrz pohledy, a rozuměli si dokonale. Tahle komunikace neměla chybu, protože člověk nemohl nic zapomenout říct, ani nic zatajit. Neslyšeli věty, ale chápali myšlenky toho druhého.
Drak se otočil a chlapec mu vylezl na záda. Nebyl to drak, jaké znal z pohádek. Neměl šupiny, ani křídla, ale dlouhé peří heboučké jako plyš. Počkal, až se Tom pevně chytí a vyrazil kupředu. Za okamžik minuli poslední dům ve městě.
Chvíli potom se mu zdálo, že to, co vidí, už není náš svět. Stromy, domy, celá krajina byla jiná, i když úplně přesně nevěděl čím. Drak mu chtěl něco ukázat. Možná krásu druhého světa v celé své kráse.
„Kolik vás vlastně je?“ zeptal se kluk v myšlenkách.
Najednou ucítil zvláštní svíravý pocit. Viděl dav lidí, skrz něj se pomalu rozevřel pohled doprostřed na dračí hlavu. Umíral a v očích měl zklamání. Lidé ho zabíjeli, mohl je jediným máchnutím svého ocasu všechny zabít, ale neudělal to, už mu bylo všechno jedno.
Drak cítil, že si chlapec svou vinu plně uvědomuje. Zlo zachvátilo sny, což nebyl problém jenom pro bytosti odsud. Lidé si totiž nenávist přenášeli s sebou zpátky do našeho světa.

Dole pod nimi hořely domy a jejich obyvatelé utíkali pryč. Snažili se utéct ze všech sil. Co se tu asi dělo?
Drak slyšel Tomovy otázky a tak prudce změnil směr letu, že tlaková vlna málem chlapce srazila dolů.
Přelétli za obzor a otevřel se jim pohled na obrovskou bitvu. Tom chtěl dolů, aby mohl také pomoct, jenže drak mu vysvětlil, že by to nemělo žádný smysl, protože takhle se vyhrát nedá. Na okamžik se zastavil a jenom se vznášel na místě. Netrvalo dlouho a chlapec si všechno uvědomil. Nebyly to dvě armády. Každý tu bojoval sám za sebe, proto nešlo vyhrát bojem. Kdyby totiž někdo vyhrál, znamenalo by to, že by tu zůstal úplně sám.
Drak poznamenal, že to není tak docela pravda, ale že některé věci mu ukázat nemůže, protože je musí pochopit.
Letěli dál a viděli toho ještě mnoho. Opuštěné a zmírající krásy, démony plné nenávisti, ale i anděly a jiné kouzelné bytosti, které se nenechali ovládnout zlem a snažili se svůj svět zachránit, jenže to mohl udělat jen jeden člověk, což oni nejspíš netušili.

Cesta zpátky byla dlouhá a když drak donesl chlapce zpátky domů, ten již dávno spal. Ve snu se dá totiž taky usnout, ale nikdo neví, co se tam děje. Možná je tam jenom prázdnota, ale mnohem spíš jsou sny tam ještě mnohem tajnější a temnější.

Ráno ho probudil chladný vánek, který mu foukal do tváře, jako by se snažil mu něco připomenout. V noci se určitě něco stalo, ale co jen to sakra mohlo být? Ta skříň, to je cesta. Určitě se tam skrz ní dostane, a pak si bude všechno pamatovat, protože nebude ve snech snít ale bdít.
Potichu došel až do Honzova koutku a nakoukl dovnitř. Nebyl tam. Možná šel do školy, i když na to nevypadal. Nebo do práce. To je šance. Jestli to vyjde, tak se nic neděje a jestli ne, tak vlastně taky ne. Co jiného by tam mohl nalézt? Vypadalo to, že Honza nechce, aby se tam hrabal.
Rozhodl se nejdřív ujistit, že je tu doopravdy sám. Opatrně slézal po schodech dolů, ale ty ho stejně prozradily, protože strašně vrzaly. Až se začínal bát, že se pod ním propadnou. Oddychl si, když byl konečně dole, a zamířil chodbou rovně ke skleněným dveřím na konci.
Nezdálo se, že by za nimi někdo byl, alespoň neviděl žádný pohyb. Pomalu je tedy otevřel a trochu se lekl, když uviděl Honzu. Seděl na židli a koukal z okna, takže Toma neviděl. Nic neříkal, takže o něm možná ani nevěděl, ale co když ano?
„Ahoj,“ pozdravil Tom. „Nahoře jsi nebyl, tak jsem se kouknul sem. Doufám, že to neva?“
Jenže Honza neříkal pořád nic. Chlapec přistoupil blíž a pohlédl do jeho tváře, jako by Honza byl v tranzu. Venku za oknem se však nic tak zajímavého, aby z toho byl totálně mimo, nedělo. Zamával mu rukou před tváří a Honza leknutím málem spadl ze židle.
„Ty seš uplně mimo,“ poznamenal Tom, když na něj koukal, jak těžce se vzpamatovává z toho šoku. Byl celý vyděšený a zmateně koukal kolem sebe.
„Co se děje?“ zajímal se Tom a pořád pohledem šmejdil po okolí. Pokojem se nesla zvláštní nasládlá vůně, to bylo to jediné, čeho si všiml.
„Nic, kámo,“ vyblekotal ze sebe Honza. „Asi jsem se spálil hnedka po ránu.“
Tom neměl s hulením žádné zkušenosti, takže netušil, co všechno se Honzoj může honit hlavou.
„Co se ti zdálo?“ zeptal se.
„Zdálo?“ zasmál se Honza. „Nic se mi nezdálo. Kéž by, kámo, ale tak to není. Neměl bych ti to řikat, ale oni umíraj kvůli tobě a tvýmu zasranýmu přání. A já to všechno vidim, všechny ty hrůzy. Je to jako kdyby venku za oknama zuřila válka. Něco s tim sakra udělej, nebo pochcípáme všichni.“
Pak utekl na půdu.
„Počkej!“ vyběhl za ním Tom. „Jak to všechno víš?“
„To máš jedno,“ zastavil se konečně.
„Mě bylo od začátku jasný, že v tom bude něco víc, než soucit, když sis mě vzal domů,“ řekl Tom. „Vím, že se to přání nemělo nikdy splnit. Jenže jak to mám napravit, když se tam dostanu jenom v noci. Pokaždé začínám od začátku. Málem mi tam umřela kamarádka a já se tam nedokázal dostat, abych jí zachránil. Tobě pomáhá tráva, abys to viděl?“
„Tráva mi to pomáhá přežít. Vidím to i bez toho, ale když se zhulím, tak to vnímám s větším klidem.“
„Musíš mi pomoct,“ vzdychl Tom. „Vždycky jsem sice nenáviděl drogy, ale teď to je možná jediná šance.“
„Chceš se zhulit?“
„Tak se tam dostanu, ne?“
„To já nevim,“ pokrčil Honza rameny.
„Máš něco?“ ptá se netrpělivě Tom.

Vrátili se na půdu. Honza vytáhl šuplík, krom dýmky tam ležela malá plechová krabička. Vzal oboje a zamířil na druhou stranu. Zhruba v půli se zastavil a otevřel krabičku. Pak naládoval zelenou drť do dýmky.
„Doufám, že to tady nepodpálíš,“ podá ji Tomovi. „Víš, jak se šlukuje, ne?“
„Noo,“ odpoví Tom nejistě.
„Nadechni se a rozděl si to na dvakrát. Nejdřív to nasaj do pusy a pak ještě do plic. Zkus si to nejdřív nanečisto. Jo a moc ten druhej nádech do plic nepřežeň, nebo se udusíš.“
Tom párkrát Honzoj naprázdno ukázal, že jeho návod pochopil. A pak přišla chvíle, kterou nikdy nečekal, že se stane. Od odpůrce drog tu stál s fajfkou marihuany. Zavřel oči a natáhnul kouř do úst. Se sebezapřením ho vtáhnul až do plic.
Honza napjatě pozoroval jeho rudnoucí obličej. „Chvíli to tam podrž!“ hecoval ho.
„Asis´ to tam natáh málo, že ani nekašleš. Nebo kecáš a kouříš,“ podezříval ho, když se po opětovném nádechu ani nezakašlal.
„Tak znova,“ nadechnul se Tom.
A tentokrát už se zakašlal a začalo ho škrábat v krku, takže s tím nemohl přestat.
„Puč mi to,“ sebral mu Honza fajfku. „Zatím to rozdejchej.“

A tak to pokračovalo, dokud nebyla fajfka prázdná. Potom už jenom čekali, až droga začne působit. Tom byl mnohem netrpělivější, protože neznal účinky, a ještě se ho Honza neustále ptal, jestli už to cítí.
„Já už jo. Ty kecáš,“ říkal pořád s úsměvem na tváři.
„Nemáš ještě něco?“ zeptal se nakonec zoufale Tom.
„Mám, ale tohle by ti sakra mělo stačit,“ tlemil se Honza. „Ty smažko.“

Za chvíli už Tom znovu tahal do plic.
„Z tebe bude feťák, hochu,“ smál se jeho dodavatel.

Jak dým stoupal ke stropu, postupně se rozpíjel i svět kolem. Nedá se však říci, že by viděli méně, ba naopak. Všude kolem byly věci, kterých si před tím vůbec nevšimli.
U vchodu na půdu uviděl Tom záři. Sám si uvědomoval, že se mu to spíš zdálo, ale věděl, že ho něco táhne dolu. Jako náměsíčný klesal schod po schodu. Honza ho chytil za rukáv a snažil se ho zatáhnout zpátky na půdu, ale nedokázal to.

Tam na zdi na chodbě vysel obraz. Vycházela z něj zelenomodrá záře. Zcela nenuceně k němu chlapec přistoupil. Sám to tak chtěl. Barevné vlny kroužily kolem něj, kdesi za nimi se rýsoval obraz, úplně nejasný, ale stejně ho chtěl vidět. Tmavě modrý plášť obrazu ho přikryl.

Barvy vybledly. Zůstaly jen studené zelené víry. Najednou stál uprostřed mrazivé vánice. Ačkoliv neviděl ani na krok, měl před sebou stále ten matný obraz v dáli. Jako by to byla nějaká zpráva, nějaké poselství.
Vyrazil kupředu. Stoupal do prudkého kopce a vichr ho srážel do kolen, tváře ho pálily mrazem, ale on se nevzdával a dál stoupal po čtyřech. Jenže blizard jako by měl oči a tak ještě přitvrdil. Oblečení na něm vlálo, jako by ho chtělo i ono opustit a zmizet pryč. Prsty zaryl do sněhu a pokračoval k horizontu.
Jenže tam ho nečekalo nic. Přes vířící sníh neviděl na krok. Jenom kdesi nahoře prosvítaly tmavě modré vrcholky smrků. Blizard ho udeřil do tváře, jako kdyby to byl člověk. Chlapec odlétl asi metr zpátky a pomalu sjížděl z kopce.
Odlepil tvář od sněhu a zahlédl další ránu. V okamžiku vyskočil do vzduchu. Blizard udeřil do země a vlna sněhu se sápala Tomovi po nohou. Jenže on vylétl až k obloze, kam se sníh nedostal. Hned, jak se vzpamatoval, vyrazil vítr za ním.
Honili se mezi oblaky. Tom se jim ladně vyhýbal a Blizard prolétal přímo skrz ně. Netrvalo dlouho a chlapec se mu ztratil úplně.
Zamířil k zemi, kde zahlédl skupinku pobíhajících lidí. Snesl se mezi ně, ale vůbec si ho nevšímali. Zmateně běhali kolem. Chtěl někoho zastavit a zeptat se, co se to tu děje. Jenže ti lidé jako by ho snad ani neviděli.
Na nebi to zasvištělo a než stačil zvednout hlavu, všichni létali vzduchem. Jenom on stál nehnutě uprostřed. Trvalo to jenom pár okamžiků, než byli mrtví. A byl zase klid. Teď měl přijít na řadu on. Blizard se řítil přímo na něj. Už to nebyl jen neviditelný přízrak. Právě dostal tělo a tvář. Tom hleděl přímo do ní.
Stál a ani se nehýbal. Nebylo to strachem. Věděl totiž, že je mnohem silnější. Tolik nevinných mrtvých. K čemu jim teď vlastně bude pomsta?
Tu myšlenku utnul až chladný závan.
Uskočil stranou a sníh se pomalu zvednul do vzduchu. Zakryl celé okolí a dal tak oběma chvíli času. Tom zavřel oči. Jeho ruka se změnila ve vítr a vyrazila vpřed. Trefila úplně přesně. Blizard byl v šoku. Pokusil se zaútočit. Jenže Tom už nebyl chlapcem, byl větrem. A vystřelil k oblakům. Než stačil blizard zareagovat, vrazil mu do zad a srazil ho k zemi.
Vítr pomalu utichal a sníh se pomalu snášel k zemi. Konečně mohl vyrazit za světlem, které zařilo z hlouby obrazu. Jasné, až se oči přivíraly, dostávalo obrysy ženy. Byla to snad Síma?
Letě při zemi a taky rychle, že roztančil všechny sněhové vločky, které spaly na zemi. Občas vylétl nad koruny stromů, a když byl tak vysoko, viděl světlo úplně jasně. Dodávalo mu zvláštní sílu. Možná ono mu umožnilo létat. A teď mu ještě přidalo na rychlosti.

Nebylo tak velké, jak se zprvu zdálo. Byla to úplně malá jiskřička, která dokázala rozjasnit celý kraj. Zastavil se a zahleděl se do ní. Viděl změť vzpomínek a v nich i sám sebe. Bylo zvláštní vidět se z pohledu někoho jiného. Byly tam dvě ruce a hladily se. Teď mu to došlo, byla to duše. Její duše.
A to co viděl…Dohnalo ho to k slzám. První nesmělá se nechtěla pustit z oka, ale pak už se neudržela a s cinknutím dopadla na zem.
Zdálo se mu, že si ho jiskřička všimla až teď. Otřel slzy do rukávu a chtěl jít ještě blíž. Jenže ona tam nebyla. Po chvíli jí uviděl v dálce, její záře pohasínala.

Stačilo tak málo a měl by ji. Byl příliš blízko na to, aby to vzdal. Pronásledoval jí a už jí měl skoro na dotek. Natahoval po ní ruku, ale stále unikala. Nějaká zvláštní síla mu nedovolila zrychlit, ba naopak byla jako železná koule na noze, která ho brzdila. Chtěl, strašně moc, ale nedokázal se od ní odtrhnout.
Jiskřička zmizela a celý potemnělý obraz byl zmatený, jako by najednou Tom přestával být jeho součástí. Stoupal zpátky na hladinu a všechno kolem naopak klesalo do hlubin. Chtěl zůstat, ten obraz nemohl být nekonečný a tak by dušičku snáz našel. Neviditelné ruce ho však tahaly nahoru.

Nemohl popadnout dech, když konečně vystoupil zpátky. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Seděl na zemi a za ním seděla Jana a podpírala ho. Sakra, jak se sem dostala? Honza měl provinilý pohled. Co se to tady stalo? Vždyť on to přece dokázal. Jeho myšlenka byla správná...teď už se tam dostane i mimo spánek. Musí jim to všechno říct…

„On umře!“ obrátila dívka oči k Honzovi. „Viděl si jeho pohled? Byl úplně mimo, chtěl nám něco říct!“
„Klíd,“ řekne nezaujatě Honza. „Jenom to trochu přehnal.“
„Tys ho předávkoval!“ křičí na něj.
„Po tomhle nechcípneš, jenom usneš. A to se mu snad hodí ne?“