To jméno nikdy neříkej! 2. kapitola "V muzeu"

Jana v Národním muzeu nebyla od dob školních exkurzí. Uchvátila ji krása architektury a atmosféra místa. Nikdy dřív ji tak nevnímala. Velkolepé a přesto ne neosobní, nečekaně útulné. Z mramorových schodišť, chráněných ošlapanými červenými koberci, i silných hladkých sloupů vyzařovala jakási důstojná přívětivost, která přitahovala oči a těšila srdce.

Kavárna byla umístěna v přízemí kousek od centrálního schodiště. Chvíli trvalo, než tam Šedivoj Janu vmanévroval, protože nemohla odtrhnout pohled od obrazů a soch, točila se dokola, zakláněla hlavu a vzhlížela až k tomu nejvyššímu stropnímu oblouku.
U stolků sedělo pár zadumaných lidí, kteří, jak se zdálo, patřili ke zdejšímu inventáři. Usadili se dál od nich. Číšnice k nim přišla v okamžiku a usmála se na Šedivoje.

„Dlouho jste tu nebyl,“ poznamenala, když si zapisovala objednávku.

Mlčky přikývl a zamračil se, čímž ženu úspěšně odradil od dalšího hovoru. Jen co odešla, zaměřil podmračený pohled na Janu a tiše a podezíravě se zeptal:
„Mohu vám věřit?“
Jana se nevěřícně zasmála. Nepřestával ji překvapovat svou podivností a taky ji pořád malinko štval.
„Tuhle otázku bych měla položit spíš já vám, ne? To vy jste se dožadoval tohohle rozhovoru, neznám vás, jste o dvě hlavy větší než já. Copak já vás můžu nějak ohrozit?“

Chvíli se na ni díval a pozoroval ji, jak cupuje na kousíčky červený ubrousek a viditelně se k něčemu rozhodoval.

„Je prozíravé být opatrný. Je taková doba,“ řekl a provrtal ji pohledem. Teď se jí jeho černé oči vůbec nelíbily.

„Nejste náhodou o pěkných pár let pozadu? Copak je snad ještě čas tajné policie?“ zaútočila tak kousavě, až ji to samotnou překvapilo. Vždyť se sama uvolila, že si s ní popovídá. Měla by se chovat slušněji.

Přejel ji dalším zkoumavým pohledem a najednou mu v očích problesklo poznání. Byl na tom o mnoho líp než Jana, která nechápala nic.
„Vy… vy nejste zasvěcená,“ oznámil jí překvapeně a z tváře mu zmizel podezřívavý výraz.

„To tedy nejsem. Jsem absolutně zmatená. Chcete vědět, jak jsem přišla k tomu tetování? To se vám zaručeně bude líbit. Je to opravdu šílené.“ Má mít, co chtěl. Dostane jednu uhozenou historku a ona bude moct jít domů.
„Povídejte,“ vyzval ji vážně.
„Dobře. Stručně. Pracuju jako účetní. Dělám zrovna na firmě s dost blbým názvem, Opusguma. Mezi jejich, mimochodem hnusnými, papíry byl takový starý pergamen s básničkou a malý papírek se symboly. Pergamen si se mnou povídal, papírek se mi přicucnul na ruku a vyškvařil mi tam tohle. To všechno v poslední hodině. Stačí?“

Jana to vychrlila co nejrychleji. Tohle zrovna nikomu svěřovat nechtěla. Najednou se celá příhoda stala skutečnější, než kdyby o ní mlčela. Přejela rukou po znamení, to místo pořád ještě trochu pobolívalo.
Sledoval její rychlé vysvětlení s vážnou tváří, temné oči soustředěné, ne však překvapené, jak by se po takovém vyprávění dalo čekat.
„Náročná hodina,“ řekl tiše, „máte tady ten pergamen?“
Jana přitiskla ruku na kabelku a podrobila Šedivoje rychlému bedlivému přezkoumání. Hodně se o ten kus papíru zajímal. A taky se zdálo, že toho hodně ví. Obojí vzbudilo v Janě podezření.
„Můžu já věřit vám?“ zeptala se a v duchu se musela sama sobě smát. Vede tu hovor, jak ze špionážního filmu.
„Můžete,“ řekl smrtelně vážně.
Stále mu hleděla do tváře, a když v ní neviděla žádnou faleš, vytáhla pergamen z kabelky. Podala mu ho a on se zahleděl na text. Stálo tam.

Držitelka tohoto pergamenu je oficielně pozvána do světa Dávných. Radek Nelež, tajemník ministra.

Jana na pergamen zděšeně zírala.

„Tohle tam předtím nebylo,“ vyhrkla, pocit neskutečna se vrátil. Zřetelně uslyšela, jak u baru číšnice cinká sklenicemi, hlasitě jako zvonkohra. Zase se zvedl vítr a přinesl vůni pražených mandlí. Děje se s ní něco hodně, hodně divného.
Pozorně se na ni zadíval. „Co se stalo?“ Neušlo mu, jak se Jana zarazila.
„Nic, to…je v pohodě,“ odpověděla a bezděky se otřásla. Potřebuje pomoc, nezbytně!
Ještě chvíli ji zkoumal a pak se vrátil pohledem zpět k pergamenu.
„Myslím... ano, tak to bude, zkuste se na pergamen podívat tak, abych já na něj neviděl.“ Podal jí ho.
Určitě věděl víc, než ona. Mnohem víc. Nebo byl větší cvok. Poslechla ho, schovala pergamen pod desku stolu a sledovala, jak se text mění. Zároveň se vzduch na okamžik naplnil silnou bylinnou vůní. Ruka se jí roztřásla, ale i tak viděla, že je na pergamenu zpět básnička.
„Už je tam to původní,“ oznámila a vzhlédla. Setkala se s jeho zamyšleným pohledem.
Pokývl, zřejmě nic jiného nečekal. Stříbrný přívěšek se mu zahoupal na krku a oči snad ještě trochu ztmavly.
„Můžete mi to přečíst, prosím?“ požádal nesmírně zaujatě, prsty zaťaté v pěst.
Cítila jeho napětí a nervozitu a přemýšlela, co by udělal, kdyby odmítla. Ten nápad však hned zahnala. Dostali se příliš daleko, nemělo cenu couvat.
Udělala, o co žádal.
Verše v něm zanechaly větší dojem, než v ní. Najednou se na ni díval s úctou, vyhrazenou před tím jen tetování. Čímpak si tu poctu zasloužila?
„Jak to, že mám pocit, že toho víte mnohem víc než já?“ zeptala se napůl nazlobená, napůl vyplašená. Nic nedávalo smysl.

Šedivoj jí nadále věnoval uctivý pohled a ochotně vysvětlil.
„Ten pergamen je tak zařízen. Každému jinému než vám bude ukazovat pozvánku.“ Naklonil se k ní blíž a ztišil hlas. „Ta pozvánka Vás opravňuje k vstupu do našeho světa.“
Cože?! O čem jí tenhle podivín vypráví?
„Jakého světa?“ zeptala se, ačkoliv vlastně nechtěla odpověď slyšet.
„Dávných nebo taky Zasvěcených.“
Zaúpěla: „Ach, myslím, že jsem se zatím dostala tak do světa Pomatených. Co je to svět Zasvěcených? Čemu jsou zasvěceni, na co potřebuju pozvánku?“
„Zadržte! Dovedu si představit, že toužíte po poznání. Dostane se vám ho," klidnil ji Šedivoj.
Napil se kapučína a teprve pak začal.
„Řekněte mi, jak jsem oblečený?“ zeptal se.
„Divně," vystřelila Jana bleskovou odpověď. Nepárala se s jemnocitným opisem. Už toho začínala mít dost. O módě se opravdu bavit nechce.
„Popište mi to," požádal.
Tohle už vážně protahuje. „Černá košile, kalhoty a kabát, dost zvláštního střihu a na krku se vám houpe asi Fénix. Spokojený?“
„Tak a teď se dívejte,“ vyzval ji. Gestem přivolal servírku.
„Dáme si ještě po kousku ořechové rolády. A prosím, můžete nás rozsoudit? Přítelkyně tvrdí, že se modrá košile nehodí k hnědým kalhotám, co mám na sobě. Co myslíte?“
Číšnice sjela Šedivoje pohledem. „Má pravdu. Nehodí. Hned vám přinesu tu roládu.“ Kvapně odešla, aby snad nemusela pokračovat dál jako módní poradkyně.
Jana z téhle demonstrace nebyla moudrá.
„Vy, Pozvaná, vidíte to, jak vypadám doopravdy. Ona, oproti tomu vidí to, co chci, aby viděli Slepí,“ vysvětloval Šedivoj.
„Slepí!?“ Ajaj, teď k Zasvěceným a Dávným přibyli další.
„Lidé, co nemají ani tušení, že je tu ještě další svět, čar a kouzel. A nevidí ho,“ upřesnil.
Střelila po něm zlostným pohledem. Co jí to tu vykládá? Dělá si z ní legraci?
Neodpustila si poznámku: „A jak se má Harry Potter?“ Je pravda, že zažila nepříjemné chvilky s příliš přítulným papírkem, poklábosila s pergamenem, ale to nebyl důvod, aby začala věřit pohádkám.
Šedivoje to nerozhodilo. „Pěkný příběh. Poměrně věrohodný, čerpal z mnohých legend. Leckdy vystihl podstatu věcí. Nicméně je kompletně smyšlený.“ Mírně se pousmál a pokračoval:
„Nevěříte vlastním očím? Ani tohle není pro vás důvod přijmout pravdu?“ ukázal na tetování.
„Jsem skeptik, vždycky pochybuju,“ pronesla Jana přes zaťaté zuby.
Číšnice přinesla roládu.
„To bývá hlavní vlastností Slepých. Ale podle té básně máte jisté vrozené předpoklady být skutečnou Dávnou, ne jen pozvanou.“
„A jak víte, že je určena mně?“ zapochybovala znovu a tentokrát hodně nepřesvědčivě Jana. Zdálo se jí, že její srdce se rozhodlo opustit hrudník, zběsile a bolestivě ji bušilo do žeber. Cítila, že její tělo už těm řečem uvěřilo a reaguje na ně po svém. Chce se zlikvidovat. Snažila se uklidnit. Není to pravda, není. Opakovala si v duchu.
„Jinak by se vám neukázala,“ ujistil ji a znepokojeně ji sledoval, „je vám dobře?“ zeptal se a naklonil se k ní blíž.
Dívala se do jeho vážné tváře, zadívala se do černých očí a zoufale si přála, aby v nich viděla šílenství. Protože pokud není blázen, pak mluví pravdu. A ta se jí ani trochu nelíbila. Jeho oči však byly naprosto příčetné, vážné a velice, velice tajemné. Odvrátila pohled a zadívala se na zákusek, který před ní už nějakou chvíli ležel.
Vzala do ruky lžičku a začala se v něm vrtat, pak se pokusila kousek sníst, převalovala ho v puse, připadala si, že žvýká molitan. S nejvyšším úsilím se jí podařilo sousto spolknout. Zarputile se dál věnovala roládě, bylo to rozhodně příjemnější, než poslouchat další povídačky o cizích světech.
Nakonec přeci jen zvedla pohled a podívala se na Šedivoje. Seděl, zadumaně ji pozoroval a zdálo se, že přemýšlí o něčem nepříjemném.
Jak mají vlastně „Slepí“ vidět tohohle tajemného dlouhána?
Leknutím se málem kousla do jazyku. Najednou proti ní neseděl vysoký a charismatický muž v černém, ale směšný brýlatý chlapík v pytlovitých manžestrákách a modře proužkované košili s prořídlými hnědými vlasy.
„Opravdu to oblečení k sobě nejde. Vypadáte jako moula,“ konstatovala a přála si zase vidět toho druhého Šedivoje a oddechla si, když se tak stalo.
Pochopil. „To je záměr. Takže už věříte?“
„Začínám. Ale nevím, jestli se mi to líbí. Je to docela děsivé,“ přiznala Jana. Sakra děsivé!
Šedivoj jí věnoval mírný úsměv. „Odkrýváte tajemství.“
Jana teď netoužila po ničem jiném, než zůstat naprosto nevědomou, úplně slepou.
Co se prostě zvednout, rozloučit se s tajemným Šedivojem a zapomenout?
Jen chvilinku si hrála s touhle myšlenkou a najednou ji tetování na ruce začalo bolet, jako by se čerstvě popálila. Popadla se za postižené místo. V hlavě jí proběhla nečekaná myšlenka: "Ty nejsi Slepá. A nejsi ani zbabělá. Nebudeš utíkat! Nesmíš!“
Ta myšlenka byla krutě jasná. Co se to zase děje? Něco jí poroučí a to něco má cosi společného s tetováním.
Pro dnešek má už dost! Už nesnese žádné další odhalování tajemství. Musí domů.
„Je toho na mě moc. Už půjdu. Prosím, můžeme se sejít jindy? Zítra?“ požádala Šedivoje, hlas se jí povážlivě třásl. Také vstal. Podal jí ruku a pevně ji stiskl. „Chápu. Zítra v deset tady?“
„Děkuju. Zítra.“
„Dávejte na sebe cestou pozor,“ upozornil ji Šedivoj.

Znervózňující pocit neskutečna neminul ani po tom, co za sebou zabouchla dveře muzejní budovy.

Byla už skoro tma. Jestli vůbec v Praze může být tma. Na to je tu moc lamp, osvětlených výloh a světelných reklam. Jana tohle skoro nevnímala, nebylo to teď důležité. Co z toho, co do téhle chvíle považovala za důležité a skutečné, ještě platí? Pracně si zvykala na svou vlastní společnost se svými pravidly. A teď se má seznamovat s dalším společenstvím? A musí si na něj zvykat? Málem si už odpověděla, že ne, když potkala skupinu lidí v černočervených oblecích, kteří vypouštěli z brček metrové bubliny a hrozně se u toho řehtali. A voněli po karamelu. Dávní na flámu? Ano, bude si muset zvykat.
Ale těžko se smíří s tím, že na její ruce je něco, co jí vidí do hlavy. Něco, co jí poroučí.
Ubírala se domů pomalu a s jistými problémy. Spousta domů vypadla jinak. Barevněji a většinou starobyleji. Dokonce prošla okolo několika obchodů, které normální, tedy Slepí, nemohli vidět. Obchod s obstarožním oblečením, knihkupectví a lékárna.
Ačkoliv nechtěla věnovat těmhle věcem pozornost a chtěla skutečnost, že se jí kompletně změnilo vnímání světa popřít, u lékárny se zastavila a s odporem sledovala ve výloze tři dlouhatánské pijavice, jež plavaly ve sklenici s vodou. Vystavená reklama nabízela mleté šváby a strouhaný roh jednorožce. Chtě nechtě ji to začalo zajímat. K čemu jsou mletí švábi?
Konečně dorazila domů. S úlevou zjistila, že dům, ve kterém má byt, není změněný. Byl čistě a jen Slepých. Sláva!

***
Nepředpokládala, že usne, když si lehala do postele. Na to byla unavená až moc. V tichu pokoje slyšela, jak jí hučí v hlavě. Ne, že by tak urputně přemýšlela. Prostě byla přetažená.
Když zavřela oči, viděla střídavě spoustu věcí. Pergamen, Šedivojovu tvář, fakturu z Opusgumy, obrazce tetování. Mihla se tam i tvář, kterou neviděla dnes. Neviděla ji už tři roky. Tvář přítele, který už nežil. Jana otevřela prudce oči a posadila se.
„To jsi bylo zase ty?!“ oslovila tetování rozzlobeně, „nenecháš mě usnout?“
Odpovědí jí byla zcela jasná myšlenka. „Promiň, ale proč se bojíš té tváře, vždyť jsi ji milovala?“
Zdálo se, že to tu věc skutečně zajímá.
„Nebojím se té tváře. Jen ve mě vyvolává smutné vzpomínky. A ty to víš!“
„Odpusť! Nebylo to ode mne správné. Ale bylo to potřeba.“
„Proč, co ode mne chceš?“
„Sejdi se znovu s Šedivojem. Nesnaž se tomu uniknout. Získej jeho důvěru.“
„Proč?“
„Má něco, co potřebuješ.“
„Já? Co to je? “
„Má jednu knihu.“
„Prima, čtu ráda. Chceš, aby mi ji půjčil?“
V místě tetování ji štíplo. „Nevtipkuj!“
„Au! Styď se! Jsi u mě jen na návštěvě.“
„Opravdu ti tu knihu musí půjčit. Až zjistí, že ji má.“
„Snadné. Přesvědčím poměrně nedůvěřivého člověka, aby mi půjčil něco, o čem neví, že to má. Není něco těžšího?“ uchechtla se Jana.
Zase jí zabolelo v ruce. „Potom si ji oba přečtete!“
„Jasně, budu mu to předčítat před spaním.“
Tentokrát Janě vystřelila bolest z tetování až do ramene. „No jo, no jo. Pochopila jsem,“ zabručela.
„Až to uděláš, povím ti víc.“
„Proč ne teď? Když všechno víš, proč to prostě nevyklopíš hned? K čemu to dávkovat?“
„Nevím vše. Potřebuji si tu knihu přečíst s tebou. Vím, že existuje, vím přibližně, kde je.“
„Musíš mít, ale důvod, proč ji chceš číst.“
„Povím ti o něm, až se osvědčíš. Dobrou noc.“
Jana nepředpokládala, že bude mít dobrou noc. Další rozšíření témat pro přemýšlení se jí vyloženě hodilo. Tak, tetování pro ni má úkol. A pokud ho nebude poslouchat, bude do ní hučet a fyzicky ji trápit. Hezké vyhlídky.