Poslední pád

Padám. Vteřiny hrůzy se zdají jako celé věky a ani vítr, který prudce fičí kolem mých skrání, nemůže zastavit to, co už bylo vykonáno. Zdá se, že to všechno má skončit. Ostré šlehy sečných zbraní minulosti mi vhánějí do očí neupřímné slzy a já jako bych se probouzel z nějakého snu, kterým se stal můj život.
Padám. Nekonečnou hloubkou pocitů viny. Zavinil jsem si život sám. Mrznoucí ústa se chvějí oněmělá vlastním křikem a záblesky dat, obrazů a zvuků se protínají v jedné jediné bezmezné chvíli. Vidím beztvaré stíny krčící se ve výškách jakýchsi cílů. Snažil jsem se jich dosáhnout.
Padám. Zledovatělé prsty se snaží uchopit prázdnou tmu, vstříc níž letím. Bezmocný, vydaný na pospas soudům činů a smyslu bytí vznášejícího se neurčitě jako opar bezprostřednosti nad chladnou tváří matičky Země.
Padám. A nikdo mě nezachytí. Nevolám o pomoc, protože vše, oč jsem usiloval, je vykonáno. Svůj smysl života jsem splnil. Našel jsem ho a proto nyní mohu odhodit všechnu tíhu jsoucnosti. Hlavou mi prolétá celý život, který jsem žil. Moje Elke, pro kterou jsem dýchal. Její tvář skrývá tolik sladkých okamžiků a skrytých vášní. Je plná všech tajností, jež jsem v ní tolikrát objevoval a zase ztrácel. Má sladká Elke, kterou už nespatřím.
Padám. Zas a znovu slyším její hlas. Sametový a hluboký. Zpívá. Doprovází rozhřešení, k němuž jsem dospěl a ke kterému jsem v hrůze pozvedal zrak. Stále zpívá.
Padám. Všechna tělesná touha a samotné bytí je už minulostí, kterou pohlcuje dokonalá hloubka. Nade mnou. Stokrát jsem jí pohrdal, aniž bych docenil majestátnost a její přirozenou sílu, která mě dnes drtí.
Padal jsem mnohokrát. A vždy to bylo jiné. Padával jsem na dno pocitů, financí, autority i lásky. Ale ještě nikdy. Nikdy jsem nepadal na dno života. Každý pád pro mě něco znamenal. Ať už dobrý nebo špatný, povznášející nebo tíživý. Žádný z nich mi však na duši nezanechal ani otisk. Vždy jsem se z nich zcela vzpamatoval. Dnes ne. Vím, že tohle je konečný pád. Zanechal jsem za sebou spoustu chyb, omylů a činů. A nelituji jich. Nelituji ničeho, co jsem udělal nebo neudělal. Neměnil bych svůj život. Jen za Elke. Za ni bych byl kdysi ochoten vydat vše, co bych byl schopen. Ale dnes už ne. Nyní necítím tlukot vlastního srdce ve své hrudi, ani dech, který mi zpočátku mrznul na rtech. Ani své tělo nepociťuji jako součást svého já, které právě padá kamsi do hlubin propastných okamžiků pravd nebo lží. Kdo ví, co bude po smrti? Ráj či cokoliv jiného. Nebo jen bezmezná prázdnota visící ve vzduchu jako toulec prohnilých šípů se zrezivělými hroty, které Eros zapomněl vystřílet.
Padám dlouho. A pád nemá konců. Snad je to odměna za všechny přečiny, jichž jsem se za svůj bídný život dopustil. Na mnoha lidech. I na Elke. Nelituji však. Jsem smířen se ztrátou jsoucnosti a samotné podstaty smyslů a těla. Nikdy jsem se nevzdával. Nikdy jsem se neomlouval. Nikdy jsem neříkal, že je vše ztraceno. Nikdy jsem se nesnažil utíkat. Ani nyní. Slečna Smrt si mě zavolala a já přišel. Nebo možná to byl někdo jiný, kdo řekl dost mým odporným zvykům a způsobům a nechutným úletům, kterých jsem se dopouštěl na ostatních. I na mé sladké Elke.
Pád, který nemá konce? Je vůbec možno padat a nedopadnout? Snad budu padat prázdnotou, dokud nevyslovím lítost nad všemi svými činy. A špínou, kterou jsem po sobě zanechal na svých blízkých. Nejspíš budu padat věčně. Až dokud mi rty nezmodrají tak, že nebudu schopen jimi lítost a omluvy vyslovit. Nebo dokud mi nevyprchá přesvědčení, že nemá cenu toužit udržet si život. Bezmezně litovat svých hříchů, aby byly odpuštěny sobeckým bohem, který nechává své věřící na holičkách, když potřebují pomoc? Také jsem pomoc potřeboval. A nikdo mi pomocnou ruku nepodal. Proto se nebudu kát před žádnou vírou, žádnou autoritou nebo vyšší mocí. Žádná mi nehodlala pomoci.
A teď, v tom nesmírném a propastném okamžiku, ani žádnou pomoc nehledám. Snad je to rouhačství. Snad obyčejný vzdor. Možná vzdor konci. Kdo ví?
Ať už je to ale jak chce. Nenechám si vzít to jediné, co mi zbylo. I po hrůzách, které jsem vytrpěl, zločinů, kterých jsem se dopustil, křivd, ke kterým jsem přispíval vlastní odpornou lží. Po všech mých odpudivých úskocích. I na Elke. Mé sladké, která mě neopustila ani v nejčernějších chvílích projevů mých hanebných tajností. Po tom všem si nenechám vzít jediné. – Možnost svobodně dopadnout. A zůstat ležet kdesi v bezmezných lánech prázdna nebo posmrtných krajin. A poslouchat zpěv mé drahé Elke, která zpívá měkkým hlasem. Sametovým altem. Zpívá žalem. Nebo útěchou, že její život nabyl nového rozměru bez mojí bytosti. Rozměru volně dýchat. Volně žít. Možná.
Ale přes to přese všechno. Jediné mi nemůže bůh, soudce nebo jiná autorita, odepřít. Žil jsem, abych splnil účel bytí. Úkol jsem dokončil. A nyní mohu dopadnout, svobodně se ztratit v hloubkách nejsoucnosti a ukončit ten nekonečný pád věčností.