Odhalení

Přicházím k zahalené siluetě schované v šeru rozlehlé místnosti. Světla zářivek odhalují méně než polovinu tohoto rozlehlého prostoru. Jen jejich bzučení ruší toto ohlušující ticho, do kterého s pravidelnou frekvencí znějí údery mých kroků. Rozvážných kroků, které s přibližujícím odhalením ubírají na frekvenci, neboť se mi zrychluje tep a snažím se nepodlehnout napětí a atmosféře této nezvyklé situace.
Rozhoduji se, že nechám pološero, neboť by mohli příliš silné paprsky žárovek odhalit více než je v tuto chvíli zdrávo. Přistupuji pomalu k tomuto dílu přikrytému plachtou, nevědouce co všechno se vlastně pod závojem tajemna ukrývá.
Moje kroky utichají před čelem budoucí královny. Nechávám plachtu stále ležet na původním místě a snažím se nasát všemi smysly tuto situaci a vrýt si její atmosféru do paměti, neboť se toto člověku často nepoštěstí. Vůbec se mi to ale nedaří, neboť můj mozek odmítá spolupracovat a nedokáže se vůbec soustředit. Hlavou se mi honí snad milion myšlenek a ač bych chtěl mít v hlavě jen jednu jedinou, nedaří se mi jejich tok zastavit. Ta jediná myšlenka je naprosto jednoduchá. Co je vlastně pod tou rouškou ukryto? Co se vlastně stane až strhnu ten kus látky a smažu poslední hranici mezi mnou a tím tajemstvím.
Nastavuji ruku a přejíždím pomalu po látce a snažím se nahmatat tvary konečky prstů. Pomalu obcházím kolem dokola s rukou stále nataženou a s konečky prstů osahávám krásku přes její šat, než ji shlédnu v její nahotě. Mysl se mi trochu klidní, ale stále si s odhalením dávám na čas. Z toho napětí mi začíná běhat mráz po zádech. Už to nedokážu vydržet, už prostě musím.Chytám za látku a strhávám ji z krásky. Jak látka sjíždí a odhaluje tvary, tak hladí jak satén její studenou kůži. Během okamžiku plátno padá na zem a ona přede mnou stojí v celé své kráse. S překvapením koukám na všechny záhyby, na všechny křivky. Nehledím na to, že se připravuji o možné další překvapení v budoucnu. Prostě už jí teď prostě hltám očima.Všechny ty tvary. Pár kroků vzad stačí k tomu, abych začal chápat proč jsou jednotlivé linie takto pospojovány. Od přídi k zádi, prostě jeden celek. Ač mám pocit, že jsem ji už někde viděl, působí to vše tak nově, tak neotřele. Tolik detailů, které člověk může pozorovat a zaměřit se na ně... A přitom tvoří celistvý komplet.
Skládám poklonu jejímu stvořiteli, neboť je úchvatná.
Nepřišel však ještě její čas, a tak se zamyšleným pohledem zvedám plachtu a rozprostírám jí zpět do původní polohy. Ještě není svět připraven na to aby jí viděl, ale je to škoda.
S touto myšlenkou se otáčím a mé kroky zní šerem místnosti, když odcházím ke dveřím. S trošku lítostivým výrazem zvedám ruku k vypínači, který s hlasitým klapnutím končí vrčení zářivek a uzavírá krásku do klece z temnoty.