Odstředivá síla

S mojí rodinou, jsme kdysi, pravidelně chodívali v sobotu nakupovat, do velkého obchodního centra za městem.

Především potraviny na celý týden. Znáte to. Láhve vína, ovoce, mouky, cukry, oleje, mražené produkty, písek pro kočku, atp. se nenakupuje každý den.

Vždy jsme zaplnili celý vozík a do kufru auta pak vkládali více igelitek .



Nákupní centra jsou fajn.

Je tam koutek pro děti, kam je můžete beztrestně odložit, cukrárny, hračkářství, „Mekáč“, parfumérie, prádélko a další povyražení.

Prostě místo kde se dětem a mé manželce líbí. Strávili jsme tam někdy, i půl víkendového dne.



I stalo se, že jsem musel odložit auto do opravny a na nákup, jsme jeli poprvé autobusem.

Cestu tam, si nepamatuji, nasedali jsme na konečné, do speciálního autobusu, který jezdil jen pro tento obchodní dům. Zřejmě jsme Já, má žena a dvě malé děti, 6 a 10, celou cestu seděli.



Nákup probíhal zcela ve vyjetých kolejích. Dětský koutek. Nákup v potravinách. Nějaký ten butik, nebo parfumerie. Vyzvednout děti. Mekáč, na kafe a limču. A pomalu domů.

Tlačil jsem před sebou jako vždy, plný vozík s cca 5-6 přetékajícími igelitkami, k východu.

Žádna změna.

Rodinka se pomalu šourala za mnou, žena se ještě občas zastavila u některé výlohy, děti vřískaly a vzájemně se požďuchovaly. Stejně jako pokaždé.

Dorazil jsem k východovým dveřím u parkoviště a vydal se na místo, kde normálně vždy najdu volný flek pro zaparkování.

Cestou na parkoviště jsem míjel dosti velký zástup lidí čekajících na autobus, ale nic mne netrklo. Prostě jsem zamyšleně, uzavřen do vlastních myšlenek, pokračoval svým směrem.





Střih I. /







Probral mne hlas mé ženy a ječících dětí.

TATÍÍÍ,TÁÁÁTII, ohlédl jsem se a v tu chvíli mi to došlo. Stáli na konci té dlouhé řady lidí na zastávce autobusu a gestikulovali. „ co blázníš, jsme tu autobusem“, pokárala žena. Vytahali jsme všechny igelitky, a já odvezl vozík.

Mezitím se přiřítí autobus. V neuvěřitelné strkanici, sbírám igelitky. V jedné ruce dlaň 6 ti letého syna, ve druhé řezající igelitová ucha asi čtyř plných tašek, postrkuji dcerku před sebou. Snažím se, tohle „všechno moje jmění“, vměstnat, do přeplněného vnitřku autobusu.

Má žena se mi v davu ztratila, nejspíš si vzala jen tu igelitku s kosmetikou.

Když jsme se všichni tři a tašky, vsoukali dovnitř, první co jsem musel udělat, bylo najít nějaká madla pro děti, aby mi během cesty nepopadaly.

Nebylo možné to udělat jinak, než tašky položit na zem, nohama a mezi kotníky je pevně přitisknout. Pak protestujícím, kňourajícím a na zápach a horko si stěžujícím dětem, pokládám ručičky na nejbližší madla obsazených sedadel.

Autobus se nečekaně prudce rozjel.

Nezbývalo než se rychle narovnat, nad sebou nahmátnout horní tyč a v poslední chvíli se zachytit.





Střih II./









Cesta z nákupního centra se vine táhlým dlouhým obloukem, který se nakonec napojí na výpadovku vedoucí do centra. V tom zmatku, jsem si ani nestačil uvědomit, tu šílenost.

Proč jsme nakupili tolik věcí, když tu nemáme auto.

Nevnímal jsem pořádně ani své okolí, prioritou byly děti a pak ty zpropadené tašky, co jsem ještě chabě svíral mezi kotníky nohou.

Vtom autobus, stále ještě svižně, najíždí do oné, jak jsem již říkal, táhlé zatáčky.



Ano, přiznám se, nejezdím často autobusem a proto neznám všechny ty zákeřnosti v zatáčkách.



První, se vykutálela láhev, mého oblíbeného vína, Chenet, v zápětí pak několik paštik a láhev s olejem.

Instinktivně jsem se sehnul, uchopil jednu láhev a pak, takřka artisticky, než by se mi odkutálela pod sedadla druhou……………



V hlubokém předklonu, s lahví v každé ruce, však pomalu a nezadržitelně ztrácím rovnováhu!



Tlak odstředivé síly sune celé mé předkloněné tělo, neúprosně a nezadržitelně, dopředu!!!



Pomalu a v bezmocné snaze, tomu zabránit, ztrácím rovnováhu úplně. Fyzikální zákon je skutečně neúprosný. Výpočet křivky pohybu mého temene je již několik setin vteřiny jasný.

Má hlava právě dosedla na něčí dámský klín !!!



A tak mé temeno a onen venušin pahorek, se stávají v tuto chvíli jediným středobodem, který udržuje uprostřed plného autobusu, mou rovnováhu.



Ta zatáčka byla nekonečná. To se Vám v takovou chvíli zdá, že se zastavil čas. Že minuta je hodinou a hodina dnem.



Jen si to představte …..……… uprostřed autobusu, podivně ohnutý chlap, v jedné ruce olej ve druhé víno (snad nějaká symbolika), se hlavou opírá a tlačí jakési ženě na místo, kam by se kavalír na veřejnosti ani nepodíval l!!………..…………ona stojí dívá se jinam ............on setrvává ............... a setrvává .........................a vteřiny běží !!!





Konečně tlak pomalu polevuje, autobus vyrovnává dráhu a najíždí odstavným pruhem na výpadovku do centra.



S obrovskými rozpaky, se pomalu narovnávám. V každé ruce láhev, víno a olej, provinile pozvedám zrak na onu dámu. Očekávám přinejmenším, drsnou poznámku na téma úchyl, ne li rovnou facku.

Dívá se však stranou a tváří se, že o ničem neví. Zato její kamarádka, má úsměvem od ucha k uchu.

Říká: „No tak to je celá ona“. „Na tohle ona má teda štěstí“. " Každou chvíli". „Nechápu, jak to dělá, jsme skoro pořád spolu a já nic“. …………