Potřeby muže

... Aneb jak jsou ženy zvláštní.

Možná se vám tato ukázka rozdílnosti v myšlení muže a ženy bude zdát trochu přehnaná, a snad i trošku sobecká, ale myslím si, že na tom špetka pravdy je, milé dámy.

Nikdy jsem moc nerozuměl tomu, proč jsou potřeby muže natolik rozdílné od těch ženských. Obzvlášť v těch sexuálních. Všechny ty povídačky o Marsu a Venuši... A taky jsem nikdy nechápal narážky typu: Muži myslí hlavou (nejen hlavou, že?) a ženy srdcem. Ale... Má nevědomost měla brzy vzít za své, a tou učitelkou byla moje vlastní manželka!

Před pár dny jsme se společně chystali do postele a dle manželčiných obvyklých postupů jsem se těšil na příjemné zakončení večera. Zatímco se zdržela v koupelně, aby se podle mé dedukce přichystala, shodil jsem ze sebe všechno prádlo a v očekávání zalezl pod peřinu. Minuty míjely a já se utápěl v představách, jak si to spolu užijeme. Když se dveře od koupelny konečně otevřely, a já spatřil dráždivou saténovou košilku, kterou jsem jí dal k vánocům, ve slabinách mi touhou zacukalo. Usmála se a vklouzla ke mně. Obtočil jsem jí paže kolem pasu a přitáhl k sobě. Její oblý zadeček se mi otřel o vzrušený klín a já slastně zamručel. Začal jsem ji hladit a lehce přejíždět rty po krku. Zvuk, který vydala, se dal směle přirovnat k spokojenému předení kočky. Bože! Věděla jak mě rozparádit. V domnění, že chuť je oboustranná a celá situace směřuje k jedinému cíli (zavlnění boků mě jen povzbudilo), jsem své doteky zintenzívnil a ještě víc se k ní přitiskl. Dlaní jsem právě překryl jedno z těch rozkošných ňader, když mi něžným hlasem povídá:
„Nezlob se, ale já teď nemám na milování chuť. Myslela jsem, že bys mě jen pořádně obejmul. Víš?“
V mé sexuální euforii mi chvíli trvalo, co po mě žádá... o jakou polohu jde. Až když mi odsunula ruku ze svého hrudníku, jsem pochopil.
„Cože?... Proč?“
Přetočila se tváří ke mně a sladce se usmála. „Tak... chci se jen přitulit,“ odpověděla bezelstně.
Jen přitulit!?
Celé moje tělo řvalo po uspokojení, a tak jsem se nevzdával. Znovu jsem si ji přitáhl do náruče a nasadil vyšší stupeň svádění.
„Ale prosím tě... Vím, že to taky chceš,“ vyřkl jsem sebevědomě a chystal se prozkoumat jazykem její ústa. Tím jsem to ovšem úplně zazdil, protože se odtáhla a opovržlivě pronesla:
„Ty prostě a jednoduše neumíš zacházet s emocionálními požadavky ženy.“
Jakmile se u ní projevila tahle známka osobnosti (moje manželka je mimochodem psycholožka), veškeré snažení jsem vzdal a nutno podotknout, že i můj nástroj touhy značně ochladl. Tudíž jsme oba zaujali polohu na své straně postele a noc jsem byl nucen strávit bez sexu.
...

Aby toho zla nebylo málo, následující den jsme šli s manželkou (po takovém fiasku byla pro mě skutečně MANŽELKA!) do nákupního centra. Díval jsem se na ni, jak si dychtivě prohlíží výlohy s luxusním oblečením, a tu mě osvítil nápad.
Vždyť on ten den nemusí být zase tak špatný!
S absolutním pochopením ve tváři jsem se k ní otočil a vybídl ji: „Proč si něco nezkusíš?“
Znělo to tak bezelstně, až jsem se sám sobě divil. Kupodivu manželka uvěřila v moji upřímnost a rozzářeně vešla do obchodu.
Zkoušela si jedny šaty za druhými a pokaždé se mi šla předvést jak jí to sluší. U posledních dvou se nemohla rozhodnout, a tak jsem jí řekl, ať si koupí oboje. Zřejmě nevěřila vlastním uším, protože jsem to musel zopakovat a pro jistotu jsem svá slova doprovodil neodolatelným úsměvem. Přes stále se odrážející překvapení v její tváři, se v ní projevila typická žena. Motivována mým plným porozuměním kula železo, dokud bylo žhavé.
„Miláčku, víš... ale k takovým šatům potřebuji nutně i nové boty,“ prohlásila nevinně a zároveň s veškerou ženskou rafinovaností. „Mám jedny vybrané, jsou vážně dokonalé... ale trošku drahé.“
Řekl jsem, ať si je vezme.
„Všechno pro moji dokonalou ženu,“ zapředl jsem jí do ouška.
Pak jsme prošli kolem klenotnictví. Vrazila mi šaty a boty do ruky a zmizela uvnitř. S vědoucím úsměvem jsem ji následoval.
„Podívej, ten je překrásný,“ ukazovala mi zlatý náramek. „A jak se vyjímá na ruce. No řekni... nelíbilo by se ti, kdybych si ho dnes večer nasadila?“
Souhlasně jsem přikývl a pochválil jí vytříbený vkus. Bože, ten její výraz... ten stál za to. Manželka byla nadšená, na vrcholu blaha. Nejspíš si myslela, ze jsem se zbláznil, ale v tom momentě ji to bylo očividně jedno. Nebo si myslela, že se snažím kompenzovat svůj včerejší necitelný přístup. Každopádně jsem svým souhlasem totálně naboural její filozofické schéma.
Byla jako v extázi a snad víc sexuálně vzrušená než já včera. Obrátila se ke mě s blaženou tváří a opět s tím svým tónem předoucí kočky povídá:
„Teď jsem spokojená, můžeme jít k pokladně.“
Mám pocit, že jsem v tu chvíli předvedl herecký výkon, když jsem se ze všech sil snažil nerozesmát, a zcela vážně jí odpověděl:
„Nene, drahoušku. Myslím, že momentálně nemam žádnou chuť na to, abych tyhle všechny věci kupoval.“
Zalapala po dechu a zbledla jako stěna. A snad ještě trochu víc, když jsem pokračoval:
„Víš, dnes mám chuť jenom na to, abys mě láskyplně objala.“
Když začala prskat vzteky, přišel poslední mistrovský kousek.
„Ty prostě a jednoduše neumíš zacházet s finančními požadavky muže!“

Myslím, že tak do roku 2014 nebudu mít žádnej sex.