Zakletí v minulosti

Sedím na zápraží svého rozlehlého sídla Cantuberry a opírám se o dřevěné, bohatě zdobené zábradlí. Studená kamenná dlažba mne studí do stehen a mé tělo se třese zimou. Bavlněnou kostkovanou deku si přetáhnu přes ramena a ještě více se do ní zachumlám. Nepřítomným skleslým pohledem sleduji západ slunce. Chladné podzimní paprsky oslepují krajinu, studený vítr zvedá listí poletujíc ve vzduchu a já hledím do prázdna a proklínám den, kdy jsem řekla „ano“. Můj pohled vzápětí upoutává prokletí vyobrazené na levém předloktí. Pravou rukou si projíždím v kůži vyřezaný ornament, který mi neustále připomíná mou neblahou minulost, mou chybu. Jediné slůvko, jediný souhlas a můj život se ocitnul v troskách. Měla jsem všechno, přátelé, bohatství a před sebou úspěšný život…To vše jsem obětovala pro dva muže. Kdo jsem? Jmenuji se Agnes a můj příběh pokračuje
Uběhl rok, od doby, kdy jsem se vrátila z nemocnice. Změnilo se vše. Nyní si to uvědomuji. Byla jsem hloupá, netušila jsem, co je skutečnost a co se mi jen zdálo. Myslela jsem si, že mi uvěří, mé cestování časem a bojování se svým zlým „já“. Nestalo se tak, nikdo mi nevěřil, naopak. Měli mě za blázna a podle toho se ke mně tak chovali. Prošla jsem rukou několika psychiatrů, včetně tříměsíčního pobytu v léčebně. Nepomohlo ani mé ujišťování, že jsem v pořádku. Jakmile spatřili výřez na ruce, považovali to za pokus o sebevraždu. V tu chvíli mi došlo, že mi nepomůže nic. Definitivně ve mně vidí psychopatického sebevraha. Rodiče mě odhlásili ze školy a zakázali mi s kýmkoliv se stýkat. Ocitla jsem se v domácím léčení s osobní asistentkou, respektive dohledem, pro případ, že bych se chtěla zabít. Stala jsem se vězněm ve vlastním domě. Nikdo mi nepomohl. Jen já věděla, co se skutečně stalo a kdo jsem. Jsem strážce, strážce času. Bylo mi jasné, že mohu cestovat časem s „tím“ na ruce. To zaříkadlo znám zpaměti, ale netroufla jsem si. Chtěla jsem zapomenout. V hloubi duše jsem doufala, že se ti dva objeví a pomohou mi…Marně. Celý rok jsem neviděla ani jednoho z nich. Ani Victora, ani Philipa. Nechali mě prostě samotnou. A proto zde sedím, sama a pozoruji postupně se měnící roční období. Celé dny nedělám nic jiného, než sedím na těch schodech, nebo v zahradě a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, jak jsem mohla být tak blbá a zničit si život. Asistentka Claudi se několikrát denně ujišťuje, jak se cítím. Zpočátku to bylo otravné, ale teď už ji ani nevnímám. Mým největším problémem však je, má věčnost. Jak za takových deset, dvacet let vysvětlím svému okolí, jak to, že nestárnu? CO jim povím. Musím zmizet a nikdy se již nevrátit. Představa věčného života byla jako jed. Jed, který se vám prolíná v těle a pomalu vás zabíjí, a vy s tím nemůžete vůbec nic dělat. Jen se s tím smířit.
Z mého opětovného nesmyslného přemýšlení mě vytrhne zvuk motoru. Příjezdovou cestou ke Cantuberry přijížděl černý cadillac, veterán. Tipovala bych tak rok devatenátsetsedmdesát. Nikdy jsem jej u nás nespatřila, tudíž vylučuji, že by to byl nějaký kolega mých rodičů. Zpozorním. Utřu si slzy, přitáhnu si deku blíže k tělu a postavím se. Stojím na schodech a zvědavě očekávám neznámou návštěvu. Kola chrastí na pískové cestě a motor jde slyšet z dáli. Potemnělá okna nedávají žádnou šanci spatřit posádku. Je zde. Objede vápencovou fontánku, která stojí před Cantuberry a kolem které vede dlážděná cesta ke schodům do domu. Fontánka má tvar malého andělíčka, držícího džbán, ze kterého teče voda. Zamračím se. Auto zpomaluje těsně u schodů. Stojím přímo navrchu, ruce mám podél těla a dech se mi zrychluje.
„Au,“ zasyknu.
Znak na ruce mě započne nepříjemně pálit. Jeho obrysy se zvýrazňují, jakoby to ožil. Tento náznak mi nepřidal na klidu. Opatrně zvedám hlavu zpět k černému autu, které právě zastavilo. Pomalu se otevírají dveře řidiče a současně i spolujezdcovy.
„Pane Bože,“ vyhrknu zděšením.
Polodlouhé hnědé vlasy a čokoládové oči je první, co spatřím. Vzápětí mě sleduje pár modrých očí a šibalský výraz. Přede mnou stojí dva urostlí muži, elegantně oblečeni. Na sobě mají oblek z nejlepší látky, bílou košili a elegantní vázanku. Victorovy pramínky vlasů vlají ve větru a od Philipových modrých očí se odráží poslední zbytky slunce. O krok ustoupím. Stojíme naproti sobě, mlčky. Ani jeden z nás netuší, co by měl říct. Slzy se mi opět hrnou do očí. Sama nevím, jestli radostí nebo nenávistí. Zatnu zuby a olíznu si slzy ze rtu. Jediné, co ze sebe, samým překvapením dostanu, je jediné slovo, které vystihuje můj postoj k nim.
„Vypadněte!“
Otáčím se a mířím do domu. Oba muži samozřejmě vybíhají za mnou. Zavírají za sebou dveře a snaží se mě dohonit.
„Agnes, počkej. Chceme ti to vysvětlit,“ slyším Victorův hlas.
Zastavuji se v hale a svůj vztek ventiluji ven.
„Chcete mi to vysvětlit?“ zachichotám se. „Co?! Co mi chcete vysvětlovat?! Že jste se na mě vykašlali? Celý rok jste se neobjevili, opustili jste mě!“ křičím.
„Agnes, co se děje? Proč tu tak křičíte? Kdo jsou ti muži?“ vběhla do haly Claudi a starostlivě se zeptá.
„Claudi, nech nás o samotě, prosím. To jsou…,“odmlčuji se, „staří známí. Dlouho jsme se neviděli, a máme si toho hodně co říct,“ odbydu ji. Nemám náladu se zatěžovat dlouhým vytáčením.
Claudi mě sice poslechne, ale její nedůvěřivý pohled mluví za vše.
„Máte ponětí, co jsem vytrpěla?!“ mluvím tišším třesoucím se hlasem. Vyčítavě hledím do očí oběma mužům, kteří se mému pohledu vyhýbají. Výčitky svědomí jsou cítit všude. „Byla jsem v blázinci, dělali mi testy, všichni si myslí, že jsem se chtěla zabít, jsem hlídaná čtyřiadvacet hodin denně, abych si náhodou třeba neublížila, a to vše jenom kvůli vám. Protože jsem vám zahraňovala zadky. A co vy? Jezdíte si v drahým fáru, nosíte elegantní obleky a evidentně si užíváte,“ nehodlám přestat ve výčitkách.
„Agnes, moc nás to mrzí, tohle jsme nechtěli, je nám to,“ přibližuje se ke mně Philip a chce mě obejmout. Rukama naznačuji odmítavý postoj a ustupuji od něho.
„Co je vám to? Líto?“ zasměju se ironicky. „Nedotýkej se mě! Nepřibližuj se ke mně! Celý rok!“ měním téma. Nechápavě kývám hlavou. „Celý rok jste se neukázali. Já jsem vám věřila, myslela jsem, že mi pomůžete, že v tom jedeme spolu, a co jste udělali? Vykašlali jste se na mě. Neozvali jste se…..nezajímala jsem vás…,“ zklidním svůj temperament.“ Hlavou těkám střídavě na obě strany, neboť Philip stojí nalevo ode mě a Victor napravo. Tvoříme dosti vyhrocený trojúhelník. Najednou se započnu opět nechápavě smát.
„Víš, co je zajímavé? Nebo spíše co nechápu?“ otočím se na Philipa. „Na mě jste nebrali ohledy, odepsali jste mě, ale vy dva,“ poukazuju na ně rukama, „vy dva jste se stali nejlepšími přáteli, jak vidím. Je mi z vás špatně. Nenávidím vás!“ vmetu jim bezcitně do obličeje. Skloním hlavu a neustále nechápavě s ní kroutím. Hledám další výčitky, kterýma bych je mohla zahrnout. Nemám však již sílu. Jsem v dosti špatném fyzickém i psychickém stavu. Za ten rok, se ze mě stala žijící troska. Shodila jsem deset kilo a skoro vůbec nespím. Právě proto si vyčerpaně sedám do křesla a pokládám hlavu do dlaní. Vlasy mi padají do obličeje. Přes pramínky vidím, jak oba muži ke mně opatrně přistupují. Kleknou si a střídavě se na sebe dívají. Cítím, jejich nervozitu. S napětím očekávám, co poví.
„Agnes, slova omluvy nám nepomůžou. Vím, že není nic, čím bychom mohli omluvit naše chování. Ani nevíš, jak moc nás to mrzí, tohle jsme nechtěli. Rozhodně máš právo, nás nenávidět. Máš pravdu, jsme hajzlové a za ten rok jsme se spřátelili, to je pravda,“ vysvětloval Victor a střídavě hleděl na mě a Philipa. Jakoby se ujišťoval, že to říká správně. Jakmile jsem zaslechla slovo „hajzl“ z jeho úst, pomyslela jsem si: „Dobře jsi se zžil s naší dobou.“ Ve svém omluvném proslovu pokračoval. Jestli chceš, tak zmizíme ale dřív, než nás vyhodíš, musíš vědět, že jsme se ti snažili pomoct. Ano, zmizeli jsme ale proto, abychom tě z tohohle,“ pohlédl na mou ruku, „dostali.“
„Přestaň, Victore,“ přerušila jsem ho a zvedla zrak k nim. „Dlouhé proslovy ti nikdy moc nešly. Cokoliv řekneš, tak to nezmění všechno to utrpení, kterým jsem si prošla, a už nikdy to mezi námi nebude stejný.“
Muži se kousli do rtů a zahanbeně pokývali. „Zničili jste mi život a ani jste nebyli schopni mi říct obyčejné „promiň“. Utekli jste a nechali mě tu. Není to fér, takže raději mlčte! Nechci slyšet žádná slova omluvy, ne teď! Teď už je pozdě. Kde jste byli, když jsem vás potřebovala? Užívali jste si, jak vidím. Věřte, že vám to nikdy neodpustím!“ odkašlu si a opřu se. Až nyní na ně dokážu pohlédnout bez toho, aniž bych měla nepřekonatelnou touhu je oba zabít. „Je mi jedno, co jste ten rok dělali a kde jste přišli k tomu fáru, zajímá mě jen jedno! Dokážete mi pomoct, protože já, na rozdíl od vás, nechci žít věčně. Nechci vás dva mít v životě navěky!“ neberu si servítky. Očividně je má slova ničí a ubližují jim, ale mě to je po tom všem, naprosto jedno. „Tak co? Víte, jak mě toho zbavit?!“
„Ano, Agnes,“ odvětil mi Philip. „Kvůli tomu, jsme se celý rok neozvali. Jezdili jsme po světě a hledali způsob, jak ti pomoct. A našli jsme. Spojili jsme síly s dalšími strážci, takže v tom už nejsme jen my tři. A víme, co máme dělat.“ Vypověděl Phil.
Jeho odpověď mě překvapí ale nedávám na sobě nic znát. Pouze se hlavou pokynu, až pokračuje.
„Agnes, jsou dvě možnosti. Buď tě zabít, a tím pádem bychom zemřeli všichni, protože ty jsi spojila medailony a stala ses jakou si naší schránkou nebo se vrátit do minulosti, do doby, kdy vznikly medailony a zabránit jejich vzniku,“ vysvětlill mi stručně Philip a nejistě se usmál.
Střídavě směřuji zrak na oba muže. Jejich nenasytné pohledy netrpělivě očekávají mou výbušnou reakci, já však, naproti tomu jen nepatrně přikyvuji. Ušklíbnu se a odpovím stroze.
„Dobře, tak si opět zacestujem!“