Poslední

Poslední


Nekonečná poušť. Všude, kam jen oko dohlédne, leží moře písku, ve kterém se utápí den za dnem. Moře písku, které pohltí slunce i vše živé, co se rozhodne zkusit zde své štěstí a žít svůj život. Je to pustina. Bez života, mohl by někdo podotknout. Může se to tak jevit, zvláště na první pohled. A přece… Pouštní vánek nese na svých bedrech hlasy. Ne jen jeden, zoufalý, ale mnoho různých. Hlasy, které volají po krvi.

Toho dne Slunce vstávalo nezvykle rudé. Jeho teplé paprsky se jeden po druhém dotýkaly věží města Jawhar, Smaragdového města, jak mu mnozí říkali. V ranním slunci, při východu, když se paprsky odrážely od umně zdobených střech paláce a nedalekého jezera, se město jevilo poutníkům lákavé. Zelené byly barvy, které dokázalo světlo a mozaiky společnými silami vytvořit. Dnes ovšem nebylo vidět zelené světlo, pouze rudé. Málokdo dokázal zpozorovat neblahé znamení, které se některým mohlo stát osudným. Jawhar byl možná magickým místem, pokud ho člověk vídal pouze z dálky, ale pro každého, kdo jednou propadl kouzlu křivolakých uliček, lehkých žen a mrzkého pocitu bohatství, věděl, jaká nebezpečí může město opravdu skrývat. Ten, kdo si s Městem začal, byl jím zcela pohlcen a už se nikdy nevrátil takový jako dřív. Pokud se vůbec někdy vrátil.

V takovouto brzkou hodinu ale nikdo nepracoval. Hlasy se neozývaly ani z dolů nedaleko města, ani z oáz, kde se často zastavovali obchodníci. Tentokrát všechny přicházely z mohutné Arény, vybudované v samém středu města. Muži, ženy, ale i děti se přišli podívat na nevšední událost. Souboj za úsvitu. Místní Vezír tyto souboje nepořádal ve jménu cti ani ve jménu lásky. Každý v Jawharu věděl, že pokud se soupeří za úsvitu, oba gladiátoři bojují o holé přežití.

Už od dob dávno minulých, kdy ještě Jawhar nenesl své jméno, bylo toto místo vyhlášeným bojištěm. Střetávaly se zde armády stejně jako vandráci hladově bojující o ulovenou kořist. Jednoho dne ovšem přišel první z rodu Mukhtar a založil zde město. Na místě, kde byly vybojovány největší bitvy, které kdy svět viděl, se rozhodl postavit svatostánek věnovaný právě boji. Boji, který odnepaměti ovládá všechno živé a vyvolává touhu přežít. Dnes už tento starodávný rod vymírá. Posledním živým následovníkem prvního z Mukhtarů je Sahl, mladík, který usedl na trůn již ve svých devatenácti letech a z vůle svého zesnulého otce je vychováván Vezírem. Stejný Vezír rozhodl o souboji, který se odehrál toho osudného rána.

Zafir byl gladiátorem již od svého dětství. Otce nikdy nepoznal a to poslední, co jeho matka udělala, bylo, že dala veškeré jejich peníze za synův výcvik. Možná to byl přirozený talent, touha po krvi nebo také snaha dostat se po smrti do lepšího světa a spatřit znovu rodiče, ale ze Zafira se postupem času stal obávaný gladiátor. Z malého chlapce vyrostl muž, o kterém se vyprávělo v krajích, o kterých on sám ani neslyšel. Jak už to tak ale bývá, nic není zadarmo a tak při jednom ze svých nejslavnějších soubojů, přišel Zafir o oko. Tenkrát se postavil několika zběsilým mužům a zvířatům současně a kromě chybějícího oka mu dnes zdobí pravou tvář i jizva po lví tlapě, která ho zasáhla jen chvíli poté, co ho střepina ze skla připravila o jeho levé oko. Nějakou dobu mu trvalo, než si na svou nevýhodu zvyknul, ale říká se, že ze slabosti je potřeba udělat výhodu. To se Zafirovi také povedlo a po několika měsících usilovného tréninku se opět vrátil do Arény jako opěvovaný hrdina celého Jawharu.
I přes to, že byl stále nejuznávanějším gladiátorem, bylo to už mnoho let, co naposledy nastoupil na souboj za úsvitu.

„Jak to může být dlouho?“ zeptal se Zafir nahlas sám sebe v prázdné místnosti pro gladiátory a při snaze vzpomenout si, si mnul vší silou zátylek. Chvíli jako by snad očekával odpověď od někoho dalšího, ale když dlouho žádná nepřicházela, rozhlédl se kolem. Seděl sám mezi kamennými zdmi pod úrovní země, i pod úrovní písčitého dna Arény, navlhlé lavice a stoly všude kolem sebe, zatuchlý vzduch. Za pár hodin si toho už nikdo ani nevšimne, pousmál se Zafir, nahrnou se sem lovci, kupci, gladiátoři, postupem dne se vystřídají nejrůznější společnice, tanečnice a večer by už nikoho nenapadlo, že se tu ráno připravují gladiátoři.

„Můj pane,“ vyrušil Zafira neznámý hlas, „vaše víno,“ a čísi ruka vedle něj postavila džbánek s vínem a otlučenou keramickou nádobku. Než se Zafir stihl otočit a rozhlédnout kolem, aby zjistil, kdo ho to dnes obsluhuje, byla postava pryč. I proto se rozhodl pokračovat s broušením svých dvou mečů, které měl položené na lavici vedle sebe. Byl to pro něj rituál. Před každým soubojem vypil něco vína a přebrousil zbraně. Většinou se mu podařilo ukončit obě činnosti ve stejný čas, takže se pak jen odešel obléct do brnění. Dnes ale věnoval větší pozornost vínu. Zprvu mu připadalo neobyčejně trpké, nemělo ani výraznou fíkovou vůni, která je pro tento kout světa tak typická, ale bylo cítit něčím jiným. Zafir tu vůni dobře znal, ale nenamáhal se nad ní dlouze přemýšlet a radši jen bezmyšlenkovitě upíjel zatímco ostřil delší z mečů.

Ticho, které předtím přerušila postava s vínem, bylo opět narušeno. Zafir zvedl hlavu od čepele meče, který se už chystal odložit, a podíval se směrem ke dveřím. Chodbou za nimi se rozléhaly kroky silných okovaných bot a také občasné zvuky částí brnění. Místo odložení meče stihnul Zafír jeho rukojeť silněji a připravoval se na nečekané příchozí. Když se otevřely dveře, byl poněkud zaskočen. Uviděl v nich totiž členy palácové stráže. Dva muži, vysocí a snědí, oděni v černá látková roucha. A přece byli těžce ozbrojeni. Na hrudi, pažích a stehnech se jim pohupovaly zlatavě se lesknoucí části zbroje, u pasu visela dlouhá šavle a za opaskem měli několik nožů. Pokud někomu nestačilo být gladiátorem, chtěl se stát palácovým strážcem. Už jen kvůli jejich zbroji.

Strážci ale nebyli sami. Oba vstoupili do kantýny a udělali ve dveřích místo pro skutečně nečekanou návštěvu. Vezíra.

Zafir nikdy neměl Vezíra, ani nikoho jemu podobného, v lásce. Byl bojovník a duchovno mu moc neříkalo. I tak věděl, s kým má tu čest, a proto položil zbraň na stůl, povstal a uklonil se.
„Buď zdráv, příteli,“ oslovil Zafira Vezír až přehnaně medovým tónem, „přišel jsem popřát našemu nejlepšímu gladiátorovi k jeho veledůležitému zápasu. Budeš bojovat za naši slávu.“
„Vaše excelence, děkuji vám, bude mi ctí bojovat dnes ve jméně Jawharu,“ odvětil Zafir stejně příliš přátelským tónem, „a samozřejmě i ve Vašem jméně,“ dodal ještě Zafír rychle. Jak tohohle muže nenáviděl.

Po zdvořilostní výměně přehnaných lichotek Vezír kývnul směrem ke strážným a dal jim tím jasně najevo, že si teď nepřeje svědky. Oba strážci se mlčky uklonili a vrátili se do chodby. Vezír začal pomalu přecházet po gladiátorské kantýně a přitom začal vysvětlovat pravý důvod jeho návštěvy.

„Zaslechl jsem zvěsti o tom, že ani nevíš, s kým se dnes vlastně utkáš, gladiátore. Rabah se brzy stane novým členem palácové stráže. Osobně jsem si ho vybral. Bohužel, trval na tom, že musí vyzvat tebe. Zastánce našeho emíra Sahla.“
Vezír si odkašlal, přelétl pohledem celou kantýnu a pak důkladně samotného Zafíra, který jen mlčky poslouchal.
„Jsi už starý Zafíre. S mládím se nemůžeš měřit. Dnešní souboj bys nemusel přežít a emír by tak ztratil jednoho z největších zastánců. To by byla škoda, nemyslíš?“ zeptal se Vezír posměšně a čekal na gladiátorovu reakci.
„Z čeho vaše excelence usuzuje, že onen mladík bude členem palácové stráže? A z čeho vaše excelence usuzuje, že emír přijde o svého zastánce? Nejsem nad hrobem, zbraň v ruce udržím víc než silně a dnes nehodlám zemřít,“ odpověděl Zafir s úšklebkem.
„Příteli, není vůbec třeba abys zápasil,“ pokračoval nenuceně Vezír, „všichni získají své. Emírovi zůstane jeho zástupce, já dostanu svého nového strážce a všichni budou dál klidně žít.“
„Já ztratím veškerý respekt, který jsem ve městě po léta pracně budoval a nedivil bych se, kdyby mě pak emír propustil ze svých služeb. Neodstoupím ze zápasu. Ani na váš popud,“ odseknul Zafir, „excelence.“
Na Vezírově tváři se konečně vystřídalo zhnusení s dříve tak uměle udržovaným úsměvem. Chvíli jako by polykal nadávky a kletby a pak jen chladně pronesl: „Vybral sis sám, gladiátore. Nakonec bude stejně po mém.“
Vezír se pak otočil na místě a jako blesk vystřelil ven z kantýny. Strážci na nic nečekali a v poklusu následovali Vezíra ven z komplexu.

Zafir se mezitím posadil zpátky ke stolu. Cloumal jím vztek a otázky. Co ten zmetek chce? Mám se bát nečestného souboje? S čím mám počítat? Vyřítí se na mě palácová stráž? Zafirova hlava byla zahlcena podobnými otázkami, takže zapomněl na meč, který chtěl dobrousit, a místo toho se zaměřil na pohár s vínem, který rychlými hlty mizel v jeho třesoucím se hrdle. Souboj v Aréně proti přesile je jedna věc, ale nečestný souboj proti přesile? Ne, Zafir se rozhodl… Nastoupí a vezme jich s sebou co nejvíc. Posledním mohutným hltem dopil zbytek vína, vstal od stolu s mečem v ruce a volným krokem se vydal k šatně gladiátorů.

Když po chvíli otevřel dveře šatny, jeho zbroj už byla nachystána na stojanu uprostřed místnosti. Přesně, jak bývalo zvykem. Zafir začal nazutím vysokých kožených bot a připevněním chráničů holení z tvrzené kůže a tenkých kovových plátků. Podobně tvořený byl i zbytek zbroje. Zafir vždy sázel na rychlost a obratnost víc než na těžké brnění. Při soubojích v horkém pouštním slunci byli většinou takoví bojovníci znevýhodněni právě kvůli tíze svého brnění. Když si začal natahovat kožené rukavice s ocelovými hroty na kloubech, uslyšel Zafir první z příchozích diváků. Hluk, který se linul z Arény čím dál silněji, rozbušil Zafirovo srdce a gladiátor se zapotácel. Okamžitě zareagoval a zachytil se o stojan, na kterém ještě před chvílí viselo brnění. Zafir popadal dech. Nemohl být přece tak starý, aby mu tělo začalo vypovídat službu bez zjevných příčin. Chvíli popadal dech a pak se s vypětím všech zbylých sil narovnal, pevně uchopil opodál opřený meč a vyrazil ven chodbou směřující přímo do písčité Arény.

Ranní slunce pomalu pronikalo do chodby, kterou právě Zafir kráčel. Jeho oči si pomalu začínaly zvykat na světlo, které jim zprvu připadalo neuvěřitelně pronikavé. Chodidla přestala dopadat na tvrdý kámen na podlaze a začala se pod nimi objevovat první zrníčka písku. Čím blíž byl konci kamenného tunelu, tím víc zpomaloval krok. Když konečně došel na místo, které bylo jako poslední skryté ve stínu chladné chodby, zastavil se a čekal. Touhle dobou už asi čeká naproti ten spratek, napadlo ho.

Bylo zvykem, aby ani jeden z účastníku souboje nevcházel do Arény dřív než je vyzván. Ať už šlo o výzvu Vezíra nebo emíra nebo kohokoliv jiného, pod jehož záštitou se klání pořádalo. Při příležitosti jako byla tato by mohl být horlivý bojovník nejen zbaven cti, ale i hlavy. Zneuctění pravidel Arény se vždy přísně trestalo.
„Vaše excelence, dámy a pánové,“ ozvalo se konečně, „vítejte na této velkolepé podívané. Dnešního rána ochutná písek naší Arény krev. Krev, po které si i bezcenná zrníčka budou připadat poctěna. Ano, čeká nás souboj na život a na smrt. Souboj, při kterém je vše dovoleno. Souboj dvou mužů bojujících nejen o čest a pro vaše pobavení, ale především o svůj vlastní život,“ po tomto úvodu se hlas odmlčel a čekal, než se utiší sílící křik diváků.
„Vaše excelence, smím nyní představit soupeře?“ otázal se uvadeč. Zafir tušil, že všudypřítomný Vezír jen pozvedl ruku na znamení pokračování.

„Vážení diváci,“ pokračoval tedy hlas patřícímu některému z pořadatelů, „nechť vstoupí vyzyvatel!“ a jeho slova následoval ryk a křik, stejně jako nepřeslechnutelné bučení některých diváků, kteří již předem dávali vědět, koho favorizují a na koho si patrně i vsadili.
„Přichází Rabah!“ po těchto slovech viděl Zafir z tunelu na druhém konci vyběhnout mladíka oděného do černé. Vezír se zřejmě rozhodl věnovat tomu chlapci oděv palácové stráže ještě před tím, než si jej mohl zasloužit. Nechutné, pomyslel si Zafir a zatím co měřil svého oponenta z dálky pohledem, Rabah se naparoval ve středu Arény. Nadšeně kynul lidem na všech stranách a vzápětí poklesl na jedno koleno a hluboce se poklonil směrem k tribuně, na které seděl Vezír. Ten dalším gestem utišil lid a nechal pokračovat uvaděče.
„Proti Rabahovi, kterého si sama vybrala jeho excelence Vezír, se postaví největší žijící gladiátor! Zafir!“

Hned jak uslyšel svoje jméno, vyšel Zafir klidným krokem ven z tmavého tunelu. V ruce třímal dlouhý široký meč, jehož hrotem cestou do středu Arény přeměřoval publikum běsnící po krvi. Když došel do středu a zastavil se vedle Rabaha, otočil se směrem k Vezírovi a jen lehce sklonil hlavu. Z několika míst na tribunách se ozval pobavený smích a Rabah vedle něj zasyčel: „Za takovou neúctu zaplatíš, šmejde…“

„Gladiátoři! Bojovníci! Znáte oba svůj úkol. Zabít svého soka a přežít! Avšak Rabah není ozbrojen,“ podivil se uvádějící, „přeješ si vyzvat Zafira beze zbraně?“
V Aréně zavládlo ticho a místo odpovědi od mladého bojovníka povstal Vezír.
„Rabah bude členem palácové stráže, mé stráže, proto já určím, kterou zbraní dnes prolije krev a vydobude si svůj respekt.“ Spolu s posledním slovem sáhnul Vezír pod svůj dlouhý plášť a na světle se zaleskla zlatem vykládaná rukojeť šavle. Ostří bylo nové, nedotčené jinak než rukou toho nejlepšího kováře ve městě. Přesně takovou šavli dostávali všichni členové palácové stráže po jejich přijetí.
Když ji ale Vezír vhodil do písků Arény, ozval se nespokojený dav. Málokomu se líbilo, do jaké situace je stavěn jejich nejdražší šampión. Má bojovat s někým, kdo má plnou přízeň a podporu Vezíra a mimo to očividně i slíbené vítězství. Vezír ale přece není blázen, napadlo mnohé. I ten nejhloupější vládce ví, že vzpoura v ulicích nepřinese prospěch nikomu.

Šumící dav musel přerušit svým gestem až samotný Zafir, kterému bylo v té chvíli jedno, čím se ten spratek bude ohánět. Hlavně, aby ho už měl z krku… Když v tom se vrátil divný pocit, který už během rána jednou zažil. Tentokrát se nezapotácel, ale musel několikrát rychle zamrkat, protože obrazy kolem něj se začaly jevit rozostřené. Zafir se okamžitě oklepal. Po rozmazaných postavách ani stopy. Je připraven na souboj.

Zatím co se Zafir snažil vzpamatovat z nenadálého pomatení smyslů, Rabah skoro vítězoslavně tasil šavli z jejího skvostně zdobeného pouzdra a bez špetky cti se bezhlavě ohnal po Zafirovi. Bohužel se mladému bojovníkovi nepodařilo Zafira šavlí ohrozit a to ani v situaci, ve které starší gladiátor nečekal jakýkoliv útok, neboť souboj nebyl oficiálně zahájen. Jediné, co si Rabah vysloužil byl posměch, který se roznesl Arénou. Znervózněl a zahanbeně vzhlédl směrem k tribuně, na které seděl Vezír. Ve stejné chvíli se odkudsi ozvalo zatroubení signalizující zahájení boje, které stvrdil svým gestem sám Vezír. Teprve poté se dav na tribunách uklidnil a začal mlčky sledovat souboj odehrávající se před jejich zraky.

Zafir už díky Rabahově mladické netrpělivosti věděl, co může čekat. Zběsilý zápas, ve kterém se jeho protivník bude snažit zkušenějšího gladiátora zasáhnout jednou ze svých zběsilých a špatně mířených ran. Jak si mohl naivně myslet, že by snad Vezír svého chráněnce vycvičil pro opravdový souboj a ne jen pro směšnou hru na vojáky, kterou zvládne i malé dítě? Jak učil Zafir mladší gladiátory: „Škoda každé, která padne vedle. Souboje se dají vyhrávat pomocí jediného úderu a není k tomu potřeba ani velké fyzické síly, pouze chytrosti a obratnosti.“ Když byl ale nucen uhýbat jedné Rabahově ráně za druhou, věděl, že tohle nebude typický souboj v Aréně, ale spíše představení pro Vezíra. Prostá demonstrace jeho moci a vlivu ve městě. Zafírovi do sebe konečně zapadly poslední dílky skládanky. Vezír se připravuje na puč a nikdo mu nebude stát v cestě, ať už má sebelepší postavení. Zafir se ale rozhodl, že bez boje se nevzdá. Doslova.

Z myšlenek byl Zafir vytržen nečekaným smíchem diváků v Aréně. Chvíli totiž nedával pozor a jeho sok při zmateném pobíhání a poskakování zakopnul o svoje vlastní nohy. Když se dostal do Zafirova zorného pole, vypadal spíš jako dítě válející se v pískovišti než jako muž, kterého má připravit o život. Bylo mu proti srsti zaútočit na ležícího oponenta a tak počkal, než se Rabah opět postavil na nohy. Ten na místo vděku pozvednul šavli a vyřítil se na Zafira. S cinknutím na sebe oba bojovníci narazili, s vražedným výrazem v očích se Rabah snažil Zafira přetlačit, ale proti gladiátorově silnější čepeli a paži neměl šanci. Zafir jej odstrčil a sám konečně zahájil útok. Diváci v té chvíli propukli v jásot, ale vteřinu poté utichli a se zatajeným dechem sledovali Zafirovo umění.

Zafir nebyl blázen. Bojoval s mnohem mladším soupeřem a ten by ho, při troše štěstí, dokázal utahat dřív než by Zafir dokázal zasadit smrtící ránu. Jak jinak efektivně zpomalit nepřítele? Opakovanými útoky na oblast břicha se Zafir snažil donutit Rabaha udělat nebezpečný krok nebo takový manévr, aby se mu odkryla stehna nebo, v lepším případě, lýtka a podkolenní šlachy. Pak už stačil jeden dobře mířený úder a bylo by po souboji. Naneštěstí pro Zafira, Rabah s touto možností počítal a dával si velký pozor na rány směřující pod pás a nejenže zvládal Zafirovi rány vykrývat, zvládal je čas od času i oplatit. Netrvalo dlouho a byl to Zafir, kdo se bránil další várce zuřivých úderů.

Bouřící dav zničehonic opět ztuhnul. Jedna ze zblokovaných ran sjela po Zafirově meči a Rabahovi se povedlo poranit staršího bojovníka na ruce. Nijak hluboká rána to nebyla, ale bylo to bolestivé zranění. Zafirova krev pozvolna stékala po ruce a odkapávala na písek, který se měl v další vyprahlý den konečně dočkat rudého moku.

Starší z gladiátorů byl za léta soubojů zvyklý za zranění, ale dnešní nečekaná rána ho vyvedla z míry. Vteřina nepozornosti, kdy jen zíral na své krvácejí předloktí, se mohla stát dost dobře osudnou, protože Rabah okamžitě využil situace a ohnal se po oponentovi šavlí, která jen těsně minule zbroj na hrudi. Další minuty souboje nevypadaly pro Zafira vůbec dobře. Zranění stále krvácelo, ruka začínala bolet a slábnout a k údivu všech přihlížejících se zkušený gladiátor nedokázal dostat do protiútoku a stále jen vykrýval rány mladšího bojovníka.

Zafir začínal ztěžka dýchat. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Nebyl přece ještě tak starý, aby neustál jeden souboj. Nebo byl? Nejistota, která ho sžírala byla v té chvíli horší než pálivá bolest v tržné ráně na ruce. Odmítal si připustit, že by měl zemřít takhle a tak se nadechl a vydal hlasitý výkřik. Výkřik nejen že vzbudil davy lidí na tribunách, ale udělal i přesně to, co Zafir potřeboval. Rabah ztuhl, nečekal už žádný odpor a nečekaný výkřik jej uvrhl do šoku a tentokrát to byl Zafir, kdo se rozhodl využít situace.

Rabah utíkal. Utíkal jako malé dítě hned poté, co uhnul prvním pár úderům, které na něj směřovaly. Zafir byl nesrovnatelně lepší šermíř a když už mladíkovi nezbylo nic jiného, za posměchu tribun se snažil dostat ze Zafirova dosahu. Tomu bušilo srdce jako o závod, bolest, která se mu přesunula z ruky do hlavy a na hruď, ignoroval a chystal se pronásledovat svou kořist. Všechny zaskočila rychlost, kterou dokázal starší gladiátor vyvinout a po chvíli už diváci sledovali pastvu pro jejich oči. Oba bojovníci se ze sebe snažili vydat to nejlepší, aby zvítězili a zachránili si život.

Zafir si tu chvíli užíval. Měl toho parchanta zahnaného do kouta, měl očividnou převahu, ale dýchalo se mu čímdál hůř, v uších mu bušilo a vidění se mu začalo rozostřovat. I přes to dál a dál útočil na už téměř bezbranného Rabáha, který z posledních sil kryl nebezpečné údery. Když najednou dav zajásal. A stejně jako nenadále zajásal, tak rychle také ztuhnul. Scéna, která se odehrávala v Aréně neměla obdoby.

Rabáh stál jako opařený a držel se oběma rukama na hrudi. Mezi prsty mu prosakovala krev. Přes hruď měl tržnou ránu od Zafirova meče, který ale netřímal vítězoslavně jeho majitel, ale ležel mu u nohou. Zafír si držel ruku na prsou, na srdci. Třeštil oči na Rabaha a všechno mu začínalo zapadat. Jeho srdce selhávalo a stejně tak začaly zklamávat nohy. Zafir upadl. Na kolenou se naposled rozhlédl kolem dokola Arény a neviděl nic než mlhavé barevné šmouhy v dáli. Ze zbytku sil se pokusil nasát poslední doušek vzduchu, který mu měl být předurčen a padl na bok do písku. A pak si vzpomněl. Ta příchuť ve víně. Mandle. A s touto myšlenkou vydechl legendární gladiátor naposled.




Konec