Mezi dvěma světy XXXI.

Zarazila se. Zděšeně otočila hlavu ke dveřím a sledovala, jak se Rolland snaží dostat dovnitř. Pohlédla zpět na Pierota a ducha Mannu. Oba napjatě očekávali její rozhodnutí. Náhle se rozrazily dveře a do místnosti vpadl Rolland, za ním Pierot se Zarou a ostatními. Ihned jak Selena spatřila Rollanda, intuitivně vypila lektvar v lahvičce a odhodila ji na zem. Lahvička se roztříštila na kusy.
„NE!“ vyhrkl Rolland a marně se pokusil princezně zabránit v jejím činu.
Selena zahanbeně sklopila zrak a očima mířila na střepy. Rolland ji šokovaně pozoroval. Nikdo nehlesl. Nedovolil si to. S děsem v očích očekávali, co se bude dít. Těkali očima na Selenu a na ducha. Nevěděli, čeho se mají bát dřív.
„Proč jsi to udělala?“ otázal se naštvaně Rolland. Svraštil obočí, a zaťal pěsti. „Proč jsi jí to dovolil?“ otočil se na Pierota.
Než stihl muž zareagovat, zodpověděla Rollandovy otázky sama Selena.
„Na něj nekřič, za nic nemůže! To já, já to chtěla udělat,“ pronesla rozhodně, ale neopovážila se pohlédnout na Rollanda.
„Seleno, víš, že to je navždy?“ pokračoval v otázkách, avšak nyní již mírnějším, zklamaným tónem.
Ztratil ji. Ztratil ji, navždy. Už ji nikdy takhle nespatří. Tu krásnou ženu, se smaragdovýma očima a velikým srdcem. Tu ženu, která jej milovala, ta, která pro něj znamená život i smrt. Až teď si uvědomil, že takhle ji vidí naposled. Ona si nebude pamatovat nic, nic z toho, co se mezi nimi stalo. Tohle je to, co chtěl, ale opravdu to chce i teď?
Po těch slovech Seleně samotné vytryskly slzy do očí. Olízla si rty a až nyní pohlédla Rollandových pomněnkově modrých očí.
„Promiň, Rollande, já už dál nemohla. Chci, abys věděl…,“nestihla to říct. Zhluboka se nadechla. Vytřeštila oči, chytla se za břicho jako by chtěla zvracet. Druhou ruku natáhla k Rollandovi, a pohledem jej žádala o pomoc. Ten k ní přiběhl a chtěl ji pomoct, ale Mannu ho zastavila.
„Ne, Rollande! Teď už ji musíš nechat!“
Bylo poznat, jak se trápí. A tak Rolland společně s ostatními, ač nerad, sledoval, jak se jejich milovaná Selena mění. Zara k němu přistoupila a chytla jej za ramena. Rolland nespouštěl oči ze Seleny. Ta se sesunula k zemi. V pokleku, shrbená, s hlavou zabořenou do země těžce oddechovala. S rukama zapletenýma do rozcuchaných vlasů, házela hlavou ze strany na stranu. Napřímila trup, a neustále si držíc hlavu hleděla do stropu. Svíjela se bolestmi. Zvedala zrak střídavě nahoru a dolů. Křičela mrazivým hlasem.
Lidé se rozestoupili. Vytvořili kolem měnící se Seleny kruh a nevěříce sledovali tu hrůzu. Její křik jim pronikal do morku kostí. Připadali si jako přikovaní. Nikdo nebyl sto se hnout. Pojednou utichla. Nastalo hrobové ticho. Selena klečela, a hlavu měla stále sklopenou. Byla schoulená do klubíčka. Ruce měla volně podél těla, dlouhé černé vlasy jí zakrývaly obličej.
„Mám strach,“ odvážila se Zara špitnout Rollandovi do ucha, nespouštějíc ze Seleny zrak.
„To..už je?“ otázal se Pierot Mannu, vědom si toho, že jeho otázka nebyla nejvhodnější.
Než však stihla sestra odpovědět, u Seleny zaznamenali pohyb. To stvoření pomalu zvedalo hlavu. Rozcuchané vlasy ji padal do obličeje ale i přesto byl rozpoznat rozdíl. Lidé vyjekli. I Rolland o krok ustoupil. Hleděli do očí, zrůdě. Tytam byly smaragdové oči, krásná tvář a odhodlaný, nezdolný výraz. Nyní viděli černé oči bez čoček, pronikavě bílou kůži, po které se táhly viditelné, nepřirozeně černé, odpudivé žíly, přesně jak říkala Mannu.
Ona si je taktéž prohlížela. V jejich temných očích nebyl jediný záblesk jakéhokoliv citu, jakékoliv emoce. Nic. Hleděli do prázdnoty.
„Proboha,“ vyhrkla Zara a odvrátila hlavu.
„Seleno?“ odvážil se ji oslovit Rolland. Vymanil se ze Zařina objetí a udělal krok k tomu stvoření. „Seleno?“
Nijak nereagovala. Po zaslechnutí toho jména, otočila hlavu na Rollanda. Nenávistný, zlostný pohled jej pohlcoval. Musel si přiznat, že se teď bojí i on. „Mannu, slyší mě?“ obrátil se na čarodějku. Než však stihla odpovědět, zaslechl někoho jiného.
„Seleno, Seleno….jistěže tě slyším, Rollande,“.

Jakmile promluvila, Rolland polekaně udělal krok zpět. Zakroutil hlavou. Čeho se bojí? Nyní se Selena pohnula. Protáhla se a celým tělem se otáčela dokola. Ironicky se usmála.
„Měli byste se vidět, ty vaše ustrašené obličeje. Je vtipné, jak se bojíte, ale oprávněně, to je pravda. Selena, jakou jste znali, ta už není a nebude. Teď se jen modlete, že vás měla ta lidská stránka ráda, pokud ne,“ zvedla ukazováček a ušklíbla se, „tak jste mrtví,“ dořekla a zařehtala se.
„Seleno,“ okřikla ji Mannu a postavila se před ní. „To by stačilo!“
Selena zvážněla. Její mimika byla otřesná. Ať se tvářila jakkoliv, čiší z toho ironie, sarkasmus, satira a lhostejnost.
„Co, Mannu? Co se ti nelíbí? Mají právo to vědět, kdo, nebo spíše co, podle jejich výrazu, jim zachrání život,“ odsekla zlostně. Než však pokračovala, podívala se Mannu přes rameno. Její pohled upoutal Rolland, jenž z ní nespouštěl oči. S pootevřenou pusou ji sledoval. Byl otřesen. Otřesen tím, co se z jeho milované Seleny stalo. Tohle nechtěl, kéž by to věděl, raději by umřel, než by dovolil tohle. Selena k němu přistoupila.
„Copak Rollande, hnusím se ti?“ vmetla mu do obličeje. Strach a hrůza z ní čeřili.
Muž uhnul pohledem. Nedokázal se dívat do těch prázdných, temných očí. Místo odpovědi pouze zakýval hlavou.
„Ale děsím tě, nemusíš to říkat, vycítím to. Proč tě děsím? Tohle si přece chtěl, čekal jsi na to celý život, kvůli tomu si Seleně lhal, viď? Nezabiju tě jen proto, protože má pro tebe slabost. Velkou slabost,“ po těch slovech se zatvářila kysele. Odmlčela se. „Chudáčku, Rollande. Trpíš, jsi zamilovaný do něčeho, co už neexistuje, ale pokud tě to uklidní, ona tě milovala, “ řekla milým hlasem a pohladila muže po tváři. Jakmile to Rolland slyšel, silně uchopil Selenu za ruce..
„Ty lžeš! To není pravda, hnusil jsem se jí!“
Seleniny žíly po těle ještě více ztmavěly. Zvážněla a natolik silně trhla rukama, až málem zlomila ty Rollandovy. Vzápětí dodala.
„Tohle už nedělej, nebo ji neposlechnu a spálím tě na popel. Věř si, čemu chceš, ale teď se seber a vzchop se, nemíním se na tebe dívat! Pche! Je mi z tebe zle,“ pronesla odpudivým, temným hlasem a otočila se zpět k Mannu.
„Seleno, poslouchej,“ oslovila ji.
„Ne, Mannu, žádné „poslouchej“. Dík, že´s té ubohé lidské Seleně dala tu lahvičku a mě tak pomohla na pozemský život. Konečně. Budete poslouchat vy mě, ne já vás,“ pronesla a zasmála se. Lidé se strachem krčili u sebe.
„Rollande, co se děje? Všude vás hledám,“ ozvalo se ve dveřích. Do místnosti vběhla Kiminoke. Dav se rozestoupil tak šikovně, že Selena měla přímo výhled na Kiminoke. Jakmile Kimi spatřila „Selenu“ vykřikla. Selena k ní namířila zrak, natolik zlostný, že i samotné peklo je proti tomu ráj.
„Kimi, zlatíčko, právě včas! Ukážeme jim, co umím,“ pronesla a pokřiveně se ušklíbla. Dlouhé vlasy se jí zvedly do vzduchu a černé oči se rozzářily jako svíčky.
Pojednou se jí v dlaních začaly tvořit ohnivé koule. Lidé vyhrkli zděšením a utekli na opačnou stranu místnosti. Selena započala bezmyšlenkovitě házet ohnivé koule po Kiminoke. Ohnivé koule se jí v dlaních tvořily neskutečně rychle. Kimi zaúpěla bolestí, jakmile se ji dotkly první plamínky ohně. Jen tak tak stačila uhnout.
„Kimi, uteč!“ křikl Rolland, a už už k ní chtěl běžet, když jej Selena pouhou myslí odhodila přes půlku místnosti. Náraz byla natolik silný, že Rollandovo tělo rozbilo dřevěný nábytek. Muž byl smířen se smrtí. Byla jen otázka času, kdy jej Selena zabije. Odpudivě na něj pohlédla ale nic neudělala. Místo toho se vydala se za mizející Kiminoke.
Za nimi se rozeběhli Pierot, Zara, i Mannu.
„Mannu, co se to děje? Co to dělá?“ vyptával se Rolland, vedle něj běžící Mannu.
„Rollande, já nevím, vymyká se běžným démonkám. Nejspíš nemá Kiminoke v lásce, co se mezi nimi stalo?“ odpověděla ve spěchu Mannu.
Na to Rolland neodpověděl. Běžel po točivých schodech společně s přáteli a hlavou se mu honily myšlenky na dvě nejdůležitější ženy v jeho životě.
Selena se zastavila až venku. Kiminoke se ji ztratila. Démonka stála uprostřed ulice a otáčela se dokola. Ruce jí hořely. Netvořily se v nich ohnivé zbraně, pouze plápolaly jasným ohněm.
Lidé venku se děsili toho, co spatřili, a proto se ukrývali ve svých skrýších.
„Kimi, já si tě najdu. Neschováš se mi,“ mluvila Selena do prázdna.
„Seleno, přestaň!“ křikl Rolland na venkovních schodech.
Selena k němu napřímila zrak.
„Rollande, ty si nedáš pokoj, viď? Mě nemůžeš zastavit, plním pouze to, co mi přikáže lidská stránka, a to je, Kimi zabít!“ pohlédla na něj Selena, nyní opět temným zrakem.
„Seleno, poslouchej mě,“ upokojoval ji a opatrně k ní mířil.
„Rollande, co to děláš? To už není Selena, jakou jsme znali, vrať se!“ křičela za ním starostlivě Zara.
Rolland však nedbal jejich slova a pomalu postupoval k démonce.
„Seleno, jen klid, poslouchej mě, vím, že tam někde jsi, že mě slyšíš,“ došel k ní velmi blízko.
Démonka nijak nezareagovala. Oheň na rukou ji pořád planul, ale psychicky se zdála klidná, dokonce možná i poslouchala.
„Vrať se, prosím,“ řekl ji.
Jakmile toto zaslechli jeho přátelé, kteří je oba sledovali ze schodů, nechápavě mezi sebou těkaly pohledy.
„O co se snaží?“ zašeptal Pierot.
„Vrátit ji zpět,“ odvětila Mannu a nespouštěla z nich zrak.
„Seleno, poslouchej můj hlas, vím, že se to dá ovládat, a vím, že to dokážeš. Vím, že jsi silná, vždy jsi byla. Vždy jsi dokázala, co jsi chtěla. Nedokážu si představit, jak je to strašné a těžké, ale vím, že ty tam někde uvnitř jsi, a chceš se vrátit. Chceš být člověk, a ty jsi. Jsi člověk jako my, ať vypadáš a děláš cokoliv, ty jsi člověk Seleno, jsi jedna z nás,“ promlouval Rolland. Na tváři ucítil slzy. Nevěděl, zdali ho slyší, nebo jestli ho vůbec poslouchá, ale nemínil v tom přestat. Buď to zabere, nebo shoří na uhel. Stvoření se nepohnulo. Nehnutě stálo před Rollandem a poslouchalo.
„Byl jsem hlupák, když jsem si přál, aby ses změnila. Ne proto, že bych se toho děsil, ale proto, že jsem si neuvědomoval, co k tobě cítím. Seleno, prosím. Odpusť mi, jestli můžeš. Ať teď uděláš cokoliv, chci, abys věděla, že tě miluju a nepřestanu, dokud budu naživu, ať vypadáš jakkoliv, ať říkáš cokoliv, vím, že mě slyšíš,“ opatrně k ní natáhl ruku. Neuhnula. Odvážil se a pohladil ji po tváři. Přátelé napjatě očekávali, co se stane.
„Seleno, vrať se, prosím. Vrať se ke mně.“
Nic se nedělo. Přátelé a všichni přítomní, kteří vše sledovali ze svých úkrytů, netrpělivě čekali, co se tane. Po chvíli očekávaní, se něco událo. Plamen na rukou se Seleně ztratil úplně. Trhla hlavou. Rolland uskočil. Selena opět klesla k zemi. Opět nastala ta proměna, co v domě. Přátelé, včetně samotného Rollanda, hleděli s otevřenou pusou.
„To není možné,“ poznamenala Mannu.
Nyní však proměna byla mnohem horší. Selena ležela na zemi v šílených křečích. Napínala svaly, svíjela se, křičela, doslova řvala. Démonka ji nechtěla pustit, nechtěla se vzdát.
„Ovládnu tě, přísahám, že tě ovládnu,“ pronesla Selena mezi zuby.
Z očí ji kanuly krvavé slzy, zpocené celé tělo by se dalo ždímat. Bylo to ještě hroznější, než v domě. Rolland jí sledoval z bezpečné vzdálenosti. Nikdo neměl ponětí, co se děje, co mají očekávat.
„Dokážeš to, dokážeš to,…“opakoval si v duchu Roll.
Najednou její křik utichl. Rolland neváhal. Sklonil se k ní a chytil ji do náruče.
Rolland držel v náruči bezvládné tělo. Opatrně odhrnul Seleně vlasy z čela, aby se ujistil, co se s ní stalo. To co spatřil, mu vyrazilo dech.
V náruči opět držel svou Selenu, tu krásnou Selenu, jež miloval. To už jej obklopoval Pierot Zara i Mannu. Stáli nad nimi a se šokovaným pohledem je pozorovali.
„Mannu, co se to stalo?“ zeptal se šokovaný Pierot.
„Já nevím, tohle se nikdy před tím nestalo. Dokázala to, sama to říkala, že se zvládne proměnit zpátky,“ odmlčela se, „já ji to nevěřila.“
„Cože? Ona se chtěla vrátit zpátky?“ vyhrkla stále překvapená Zara.
„Rollande?“ oslovila jej tiše Selena.
Otevřela oči ale pouze na malou chvilku. Vzápětí sklopila víčka a opět bezvládně ležela v Rollandově náruči. Ten na nic nečekal. Zvedl ji a odnesl zpět do domu.
„Co teď?“ otázal se otřesený Pierot sestry, když zůstali osamoceni.
„Stalo se to, čeho jsem se obávala,“ pronesla Mannu dívajíc se za odcházejícím Rollandem