Černá a bílá

Černá a bílá
 
„Tome!“ Dunící hudba prostupovala všemi kostmi v těle a tisícihlavý dav se jí oddával všemi smysly. Vzduchem se nesl pocit nezapomenutelné noci. Sál zářil blyštivou elegancí a nadšením tančící masy lidí. Každý si přál, aby dnešní noc trvala věčně a zraky všech se až hypnoticky upínaly ke stropu na majestátný nápis, který určoval jejich dnešní osudy a splněná přání. Club Tornado Opening Party.
„Tome, počkej!“ zařval nyní o poznání hlasitěji mladík a popadl za rameno kamaráda, který se mu při prodírání ztrácel v přítomném davu. Tom se místo odpovědi zastavil, zhluboka se nadechl a rozhlédl se do všech stran. Stáli uprostřed zdánlivě nekonečného zástupu lidí, kteří jej nevnímali, ale on si připadal jako jejich král. Zavřel oči a vítězoslavně zvedl ruce nad hlavu. Na tváři se mu objevil úsměv člověka, který se nechal dočista pohltit okamžikem a na těch pár vteřin okusil sdílet kolektivní nirvánu s ostatními návštěvníky.
„Jsme tady!“ zařval Tom zpátky na svého kamaráda, který se nervózně rozhlížel kolem sebe. „Tahle noc bude naše!“
„Co máš v plánu?“
Tom opět místo odpovědi zvolil gesto. Odhlédl od kamaráda a po pár vteřinách pokynul směrem k baru. Nevnímal opětovná zvolání svého kamaráda a se šibalským úsměvem míjel desítky mladých těl, které se před ním kroutily a rozestupovaly, jako se poddanstvo rozestupuje před králem. Měl pocit, že je dnes nedotknutelný a vše, na co sáhne, dokáže proměnit v úspěch. Hodlal jej ovšem naplno sdílet se svým druhem.
„Tome, neblázni! Dneska přece pít nemůžeme. Spíš jenom pozdravíme ty tvoje kámoše a půjdeme domů ne? Doženeme to všecko za týden.“ Mladíkova tvář se v celém sále vyjímala. Jako jediná se zdála nenakažená absolutním blahem a extází, která vyvěrala z každého jednotlivce a plnila sál až po okraj iluzí bezstarostnosti. Ta jeho nesla známky zmatení a nejistoty.
„Co? Proč bychom kurva odcházeli? Tohle místo je dokonalé! Je sobotní noc a my tady dneska zažijeme něco, na co nikdy nezapomeneme, kámo. Věř mi!“ Tomova neochvějná jistota jej vždy fascinovala. Prázdné fráze u něj neměly místo. Jeho slovo bylo svaté a on vždy zařídil, aby se přetvořilo v činy. Ať dobré či zlé, ať po vůli ostatních či proti ní.
„Vždyť jsi říkal, že jen skočíme dovnitř pozdravit pár lidí a hned půjdeme. V pondělí přece maturujeme! Pamatuješ? Zkouška dospělosti a tak podobně?“ pokusil se mladík vytáhnout hlas rozumu a svědomí. Tom ale vypadal, že opět nevnímá. Pohledem projel celou délku baru a našel to, co hledal.
„Jediná zkouška dospělosti, kterou musíš splnit, čeká támhle,“ řekl vybízivě a ukázal na dvě nádherné blondýnky, které se instinktivně ihned otočily, když na tělech ucítily pohled lovce. „A já ti tu zkoušku pomůžu zvládnout.“
Další námitky nebyly nic platné. Král vycítil kořist a nedoprovázet jej při lovu nepřicházelo v úvahu. S jistotou sobě vlastní objednal čtyři drinky a oslovil neznámé krásky, zatímco jeho kamarád vše sledoval z uctivé vzdálenosti a váhal. Nemohl však odmítnout, když jej Tom o chvíli později gestem povolal k přípitku.
„A toto je už zmíněný Alex, můj nejlepší kamarád, o kterém už jste si asi všimly, že se rád nechává do všeho přemlouvat.“
Jmenovaly se Linda a Daniela. Měly všechny klasické aspekty, které je předurčovaly, aby se staly kýženými trofejemi vystavenými nad postelí i v ní. Byly krásné, mladé, blonďaté a prsaté. I přes svůj nevysoký věk mistrně dovedly mnohoznačnými pohledy a ladnými pohyby nabízet vše, ale zároveň nedávat nic. Byl kolem nich cítit ten punc exkluzivity a nedostižnosti, jenž nutil přítomné muže nemyslet na nic jiného a předhánět se v projevech touhy. Dnes však museli jen nečinně přihlížet a závidět králi, který měl s nimi své vlastní plány.
Tom neopomněl při přípitku opět zdůraznit nezapomenutelnost této noci a následně rozehrál svou mistrovskou hru slov. Měl onen dar drzosti a výřečnosti, který činil z lidí kolem něj zapálené posluchače, pokud se mu rozhodli naslouchat. S notnou dávkou přibarvování představoval dívkám sebe a Alexe; místy zamlčoval, místy říkal polopravdy a místy dočista bájil o životech sebe a svého kamaráda. Obě blondýnky neměly důvod neposlouchat a tak byly brzy lapeny v síti fiktivních dojmů a názorů. A ač byl Alex na podobné řeči zvyklý, nemohl se ubránit pocitu, že v tom dnes bylo něco víc. Tom méně než obvykle mluvil o sobě a kladl svého druha na první místo ve svých příbězích; najednou byl on hlavní hvězdou neuvěřitelných příběhů a nositelem dokonalých vlastností. Jako by svými slovy zhmotňoval vedle nich na baru ideál, ke kterému všichni vzhlíželi. I Alex se nachytal, jak sám sní o svém vlastním vybájeném životě, který mu předkládal jeho kamarád, o fiktivním já, které bylo tak uvěřitelně popisováno, že bylo doslova na dosah; dokonalá osoba, všechno, čím Alex tajně toužil být a mohl být.
Měl je tam, kde je chtěl mít. Vše probíhalo navýsost hladce a Tomovi neustupoval z tváře vítězný úsměv. Nehodlal však usnout na vavřínech a tak po chvíli vytáhl své největší eso z rukávu.
„Co byste řekli na to, kdybychom naše malé posezené přesunuli o pár metrů výš?“ zeptal se a udělal významný pohled směrem ke stropu. Zároveň s nenuceným gestem jeho ruky jakoby ovládl těla všech v nejbližším okolí a otočil jejich zraky vzhůru. Bylo cítit kolektivní zatajení dechu.
„Myslíš na Terasu? Ty nás tam můžeš dostat?!“ Nadšení dívek bylo rázem vnímatelné i fyzicky. Dotyky a pohlazení doplňovala neméně příjemná a lichotivá slova, která se předháněla ve vylepšování superlativů.
O Terase se už dávno před samotným otevřením klubu mluvilo jako o nedosažitelném ideálu, ke kterému budou všichni návštěvníci vzhlížet. Téměř u stropu posazené místo, na které se vyjíždělo výtahem, určené k postarání se o tu nejvybranější elitu, jakou mohlo toto město nabídnout. Soukromý bar, vybrané drinky a lahodné pokrmy, osobní servis, masáže, bazén a mnoho dalších luxusních kratochvílí se nyní zdálo být na dosah díky Tomovi, který se tvářil, jako by šlo o všední věc.
„Mám to brát tak, že byste nás tam rády doprovodily?“ zeptal se klidným hlasem, ze kterého byla cítit nekonečná jistota nad tím, že další kousíček hodlal perfektně zapadnout do velkého plánu. Existovala jen jedna správná odpověď a ono jednoduché kladné slůvko bylo vstupenkou do pozemského ráje.
„Řekněme, že si to ještě rozmyslíme na záchodě,“ řekla Linda a popohnala svou kamarádku z barové stoličky.
„Uvidíme se u výtahu,“ zněla jeho jednoduchá reakce.
Při odchodu se na okamžik zastavila u Toma a zpříma se mu zadívala do očí. Snažila se hrát jeho hru a uchovat si klidný hlas. Nehodlala dát svoji kůži lacino, ale přesně tak Tom svoji trofej viděl. Lesknutí v očích prozrazovalo, že to v ní doslova bouří. Okusila nabízené možnosti a v duchu se viděla jako královna. S předstíranou noblesou se poté obě odebraly k toaletám a neopomněly po cestě dávat všem ostatním najevo, že korunky dnes nad hlavami září jim.
***
„Tak kterého si bereš?“ nadhodila Daniela, když si u zrcadel pečlivě zvýrazňovala rty.
„Toma, jednoznačně. Má přesně všechno, co mě na chlapech bere. Vysoký, udělaný, široké ramena. Do toho ty vlasy na pár milimetrů a suverénní výraz. Zlobiví kluci jsou přesně pro mě,“ vyjmenovávala Linda chtivě, zatímco si upravovala to málo oblečení, které měla na sobě k zakrývání své perfektní postavy.
„To mě paradoxně bere ten Alex. Má takový ten roztomilý ksichtík a do toho nádherné oči. Takový cukrouš. A sice toho moc nenapovídal, ale já už si najdu způsob, jak donutit ptáčka zpívat,“ zasnila se Daniela, když dokončovala poslední úpravy svého zevnějšku.
„Jo tak ptáčka,“ pousmála se Linda při té představě.
„Nebudu se ale zlobit, když to bude pořádný pták.“
Se smíchem, který donutil všechny přítomné k nechápavým pohledům, poté dívky rozrazily dveře zpět do sálu. Záře světel byla oslňující, ale ony si v něm vykračovaly, jakoby svítily jen a jen pro ně. Upravené, sebejisté a rozhodnuté se dnes v noci stát něčím víc.
***
„Takové děvky. Ale prvotřídní, bude s nimi sranda,“ pronesl Tom a usrkával ze svého drinku, zatímco sledoval obě krásky mizet v davu.
„Jsem si jistý, že s nimi zažiješ velké věci. Vypadají, že by rovnou byly schopné s tebou odejít,“ přikyvoval Alex a pomalu se zvedal ze židle. Položil téměř nedotčenou skleničku na bar a zkontroloval si hodinky.
„Hej, co blázníš?“ vyskočil Tom a svého kamaráda opět usadil. „Chtěl jsi říct, že MY s nimi zažijeme velké věci, ne? A ještě jsme s nimi zdaleka neskončili. Až nahoře na terase nám budou doslova zobat z ruky a žadonit o to, abychom jim roztáhli ty jejich pěkné nožky.“
„Už jsem ti přece říkal, že chci domů,“ naříkal Alex. „Fakt jsem se tu chtěl jenom podívat a zas jít. Ani nevím, proč jsem se zas nechal od tebe překecat. Na paření dva dny před maturitou nemám nervy. A vůbec, je to až moc divoké prostředí na mě. Z té hudby a vzduchu mě docela rozbolela hlava. To poslední, co bych chtěl, je onemocnět zrovna teď.“
„Ty jsi blázen! Učíš se na tu blbost už tak dlouho, až ti z toho hráblo. To si chceš nechat takovéhle dvě kočky proklouznout mezi prsty? A kvůli čemu? Nějaký papír, který nikoho nezajímá a nikdy nevynahradí to, co tady můžeme zažít.“
„Možná to není důležité pro tebe,“ zvýšil Alex hlas a vysmekl se kamarádovi z držení. Pár vteřin teď stáli přímo naproti sobě a hleděli si do očí. Pro Alexe to však byla krajně nezvyklá situace, ve které neuměl jednat. Nestávalo se, aby se s někým dostával do křížku a už vůbec ne s dominantními lidmi, jakým byl Tom. S každým přibývajícím okamžikem se mu do zdánlivě pevného výrazu vkrádala nejistota a v hlavě mu začaly zuřivě kolovat myšlenky, jak z celé situace vycouvat.
„Hele, Tome, promiň. Jindy bych tě jako vždy následoval do všelijakých divočin, ale prostě jsem unavený a nervózní a vůbec se necítím dobře. Chci jen jít domů, dát si nějaký prášek a lehnout si. Prostě se jen soustředit na to pondělí a neřešit nic jiného. Chápeš?“
Místo odpovědi se mu dostalo jen pohledu na svého kamaráda, jenž se opět klidně usadil a se svým vždy přítomným vítězným úsměvem pokračoval v popíjení drinku. Alex jen bezmocně zalomil rukama.
„Mám nápad,“ řekl Tom po chvíli a jeho hlas dával tušit, že ať už to bude cokoliv, on si zařídí, aby se uskutečnil. „Na terase na baru mají připravené prášky pro…případy, jako jsi ty. Ale neboj, jenom vyjedeme nahoru, dostaneš svůj prášek a můžeš jít domů, jen co ti předvedu, jaký je odtamtud krásný výhled na celý klub. A věř mi, budeš pak litovat, že jsi nezůstal.“
A Alex mu věřil. I kdyby však pochyboval, tak Tomův pronikavý pohled byl jako vždy tak hypnotický, že by mu to nevydrželo déle než pár minut. Doslova cítil, jak se mu do hlavy vkrádá kamarádův hlas, který mu tloukl do mozku a zpracovával si jej k obrazu svému. Vnímat věci jako Tom bylo lákavé. Vše vypadalo jednoduše a líbivě. V jeho světě neexistovaly překážky. Na všechno existovala odpověď a ke všem dveřím existoval klíč. Lidé fungovali jen jako prostředky k obstarání těchto klíčů a mimo to neměli velkou hodnotu. Byl to svět požitků a nekonečných úspěchů, které však nebyly od toho, aby se s někým sdílely. Král mohl být jen jeden. A Alex nakonec souhlasil, že si vyjede prohlédnout jeho trůn ve výšinách.
Závist a podezíravé pohledy okolí doprovázeli oba mladíky, když se před nimi a jejich dívčím doprovodem beze slov rozestoupili vyhazovači u výtahu. Jen co stiskli tlačítko a celý stroj se uvedl do pohybu, bylo jasné, že opouštějí svět běžných smrtelníků a míří o několik úrovní výš. Doslova. Konstrukce výtahu zároveň zaručovala, že se o této cestě dozví každý návštěvník klubu. Prosklená kabina a cíleně pomalé stoupání dávalo všem možnost si pečlivě prohlédnout, kdo že patří do oné vybrané skupinky lidí, kteří na ně budou v příštích hodinách shlížet z vysněné Terasy. Nápadně zelená doprovodná světla pak tuto možnost měnila v nutnost. Každý v tu chvíli věděl, kde je jeho místo v hierarchii lidí.
„Takhle se odděluje zrno od plev,“ konstatoval Tom, když si nenuceně upravoval při výjezdu límeček trička.
Ráj vypadal přesně jako z letáku luxusního nightclubu. Kožené sedačky, tlumená světla, vířivka a k občerstvení těla i duše nejdražší šampaňské jako přípitek k úhledně připravenému kokainu na stolcích. Osazenstvo se rovněž nevymykalo z této šablony; přehlídka mužské elegance a přepychu se zde snoubila v různých polohách a pozicích s více či méně oděnými společnicemi, které však svou krásou rovněž splňovaly ta nejpřísnější měřítka zdejší verze ráje.
Jediný Alex se opět vyjímal jako onen pomyslný kousíček skládačky, který jako by se zde zatoulal z úplně jiného obrázku. Mimo veškeré hříšné dění si opřený o zábradlí užíval pohledu na celý klub. Stovky návštěvníků tančily pod ním a měl pocit, že snad i pro něj. Na okamžik se mu do hlavy vkradl ten zvláštní pocit, že zde na terase je králem každý a poddaní kroutili svá těla přes pot a únavu jen pro to, aby si jich veličenstva z výšin všimla a povolala si je k sobě byť jen na chvíli sdílet jejich božské postavení ve výšinách. Alexovi se v tu chvíli zdálo, že vnímá svět Tomovýma očima. Pro ty existovalo jen shlížení na lidi pod sebou a blízkost s jinou osobou se poměřovala její užitečností. Nebyl to příjemný pocit.
„Neuvěřitelné, jak to postavili, co?“ vyrušil jej Tom z přemýšlení. Nedalo se však říct, že by mu to nevadilo. Už dávno se naučil, že pro Toma existují speciální měřítka a názor na něj se nedá utvořit během jediné noci. Kolikrát i váhal, zdali by vůbec celý život stačil na pochopení jeho osobnosti.
„Pořád mám pocit, že se každou chvíli propadneme na ty lidi pod náma. Ale pohled je to fakt působivý,“ přiznal Alex. „Víc bych si to ale užil bez těch bolestí. Máš ten prášek?“
„Neboj, barman je můj dobrý kamarád. Půjdu hned za ním a přinesu ti to. Sedni si mezitím za holkama a užij si ten výhled v klidu z pohodlného křesla.“ V Tomově hlase byla cítit opravdová starost a snad poprvé za večer měl Alex pocit, že se s ním doopravdy baví. Mírně to rozehnalo jeho neklid z tohohle hříšného místa.
Barová stolička Tomovi ihned připadla, jako by byla vyrobená přímo pro něj. Pohodlně se usadil a položil ruce na bar. Byla to prvotřídní práce; elegantní černé dřevo bylo vyleštěné do posledního místečka a zářilo temnotou. Hladil jej a každý tah prsty mu jen násobil souznění s celým tímto místem. Nasál do plic onu opojnou kombinaci luxusu a vítězství, a zavřel na chvíli oči.
„No čau, ty blázne,“ ozval se záhy známý hlas.
„Zdar, Lukine!“ natáhl se Tom přes bar, aby svého kamaráda poplácal po vyholené hlavě. „Jak jde první ostrý večer tady? Máte tady nahoře teda pořádnou divočinu.“
„A to se ještě všichni nedostali do toho správného rauše. Jen si počkej, až se to rozjede doopravdy,“ usmál se spiklenecky barman. „Tím spíš se to zvrhne, že přišla ztělesněná zkáze ve tvojí osobě. Čím nám tady na terase hodláš přispět do šílenství, co?“
„Vidíš tam toho fešáka u těch dvou blonďatých buchet?“ ukázal Tom na sedící trojici svých druhů. Alex seděl na kraji svého křesla a mlčky sledoval přes zábradlí dění pod sebou. Skoro to až vypadalo, že by k nim rád skočil. „Nějak se dneska necítí a potřebuje trochu dát do pořádku. V tomhle stavu by dlouho nevydržel.“
„Chápu,“ odvětil Lukin a automaticky sáhl do poličky pod sebou. Záhy se v jeho ruce objevila hrst zářivě bílých pilulek. Tom si jednu z nich vzal a položil na bar. Na černém dřevě se vyjímala jako perla nalezená v temném bahně. „Dám mu ještě sklenici vody na zapití, aby to do něj lépe vklouzlo.“
„Díky moc, Luki,“ odvětil Tom a mrkl na svého kumpána. Vzal pilulku i sklenici a pomalu se zvedal ze stoličky, když v tom se zarazil. Zadíval se na Alexe, který nyní seděl s hlavou složenou v dlaních. Mnul si obličej a nevypadal, že by ho vzchopilo, ani kdyby jeli ještě dalším výtahem do pravého nebe.
„Víš co, Lukine,“ otočil se Tom zpátky. „Rozmíchej mu druhou rovnou do té vody. Bojím se, že už je na tom tak blbě, že s ním jedna nic moc neudělá.“
„Seš si jistý?“ otázal se trochu nejistě barman. Po ujištění z druhé strany baru však splnil, co mu bylo nakázáno. Rozdrolil další pilulku přímo do sklenice a pečlivě vše rozmíchal. Voda divoce zabublala.
„Tady máš,“ nabídl Tom s úsměvem kýžený lék. Alex si vděčně oddychl a napřímil se, aby v klidu polkl pilulku i vodu. Okamžitě ucítil úlevu a s lehkým úsměvem se pomalu ponořil do snově pohodlného křesla.
„Díky moc, Tome. Už mi fakt začínalo být hrozně. Ten vydýchaný vzduch mi dával zabrat.“
„Neboj, brácho,“ poklepal jej Tom po rameni a sedl si vedle něj. „Já se o tebe vždycky postarám nejlíp, to si pamatuj. Chvíli počkej, než se ti uklidní tělo a pak půjdeme, co ty na to?“
Alex přikývl a opět otočil hlavu, aby se zadíval na návštěvníky pod sebou. Minuty ubíhaly. Díval se tak upřeně a tak dlouho, až mu všechna těla začala splývat lehce dohromady. Viděl nyní barevné moře, s vlnami, které sílily a slábly podle rytmů, které sám skoro nedokázal zachytit. Slyšel šum oceánu těl, který se rozléhal celým sálem. Vnímal přílivy a odlivy jejich nadšení z dnešní magické noci. Cítil opojnou vůni svobody, která na něj zespodu vála. Měl pocit, že je svobodný.
Chtěl se podělit o tu nabytou radost se svými kamarády, ale když se otočil, všiml si, že už se sami bláznivě smějí. Byl rád, že vše vnímali stejně a bylo jim krásně. Usmál se na něj a oni vybuchli smíchy ještě víc. Měl pocit, že mu něco říkají, ale on nyní nechtěl poslouchat nic jiného než šum dolního oceánu. Začal se vlnit s ním.
„Dávat mu rovnou dvě byl hodně velký nářez,“ řekl barman, který si Alexe přišel prohlédnout zblízka.
„Bylo třeba mu spravit tu jeho hlavu,“ řekl se smíchem Tom. Byl to opět vítězný úsměv, ale tentokrát to bylo na znamení vítězství nad svým kamarádem.
„Tome, já se cítím skvěle!“ zařval Alex a začal skákat po křesle. Tom, Lukin, Linda i Daniela se bláznivě smáli a vyvolávali jeho jméno. Byl na vrcholu klubu, ale chtěl vyskočit ještě výš. A měl pocit, že to dokáže.
„Lukine, přines nám čtyři drinky. A nepřestávej je přinášet. Tohle bude nezapomenutelná noc. Věř mi!“ zavelel Tom. Když se však barman otáčel, aby splnil přání, tak jej Tom ještě rukou zastavil a přitáhl, aby mu zašeptal: „Přihoď menší dávku i holkám. Však víš, jako vždycky.“
Tom se napřímil v křesle a rozhlédl se okolo. Bylo to všechno jeho. Dnešní noc patřila jenom jemu. Byl králem a jeho vůle byla naplněna. Jiná možnost nikdy nepřipadala v úvahu.
Otočil hlavu směrem k baru a oči se mu zaleskly. I z dálky jasně viděl, jak barman připravoval bílé perly na krásné černé dřevo. Zářily a lákaly. Cenný poklad, za který si koupil tuto noc.
Každé kralování má své temné stránky.
***
Alex se s trhnutím probral a prvními myšlenkami se upnul k doufání, že divoké představy, které se mu míhaly v hlavě, patřily do nesouvislého děje nějakého právě skončeného snu. Okolí však vyprávělo všechno jenom ne snový příběh.
V jasném odpoledním světle poznal Tomův byt a nepřehlédnutelné stopy po uplynulé noci. Podlaha se téměř ztrácela pod vrstvou prázdných lahví a pánských i dámských svršků. Uvědomil si, že leží nahý a pocit holého těla, který vnímal, nepocházel jen z jeho vlastního. Totožné neoděné Linda s Danielou spokojeně po jeho boku uvolňovaly silné alkoholové výdechy a stále si žily divoký sen, ze kterého se Alex před malou chvílí dostal.
Padl zpět na záda a složil ruce do dlaní. Jeho stále ještě opojená mysl však vycítila šanci a místo zrakových vjemů nyní v mžiku nabídla překotný sled obrázků a pocitů, které se točily kolem událostí prožité noci. Přežitá noc byl však tím hlavním pocitem, jenž čekal na konci této krátké prezentace.
Se zabručením si promnul obličej a pokusil se pomalu vysoukat z peřin a spletence těl, ve kterém se nacházel. Ucítil ostrou bolest v levé noze a v duchu zaklel. Sedl si na okraj postele a marné pokusy o uklidnění návalů vzpomínek záhy vystřídala kombinace sebetrýzně a výčitek. Začal si přehrávat smyšlené scénáře o uplynulé noci, které počínaly odmítnutím jít s Tomem do klubu a končily klidným usínáním ve své posteli. Žádné dívky, žádný alkohol, žádný Tom. Ten se jako na zavolanou v tu chvíli zjevil ve dveřích.
Nereagoval na Alexův toužebný pohled, aby jej vysvobodil z bludného kruhu výčitek a přicházející deprese, a místo toho se zadíval po pokoji. Lehce se kousnul do rtů a uznale pokyvoval při pohledu na celou situaci. Ceněné trofeje stále spokojeně snily na posteli a jejich držitel opět na kraji postele složil hlavu do dlaní.
„Radostí a pýchou skoro ani nemůžu mluvit,“ vydechl ze sebe po chvíli Tom. Měl v obličeji výraz velkého stavitele, který právě vybudoval něco monumentálního a kochal se svým výtvorem. On sám viděl naplnění jednoho velkého plánu.
„Tome, já nemám slov. Vážně nemám slov,“ ozvala se odpověď tlumená dlaněmi v obličeji.
„Chápu,“ přikývl Tom a nepřestával obdivovat pohled, který se mu naskýtal. „Taky bych na tvém místě nevěděl, co říct po tak úžasné noci s tak úžasnýma kočkama. Jenom teď na to koukat mi bere dech. Byla to neskutečná noc!“
Hlava v dlaních jen nesouhlasně zakývala ze strany na stranu.
„Vstávej, dáme v kuchyni nějakou snídani a pokecáme. Zajímalo by mě, co s tebou ty čubičky v noci prováděly a vlastně taky potřebuju probrat ještě jinou věc.“
Alex si znaveně stáhl ruce z obličeje a rozhlédl se po podlaze. V nepřehledné změti oblečení postupně vypátral celý svůj oděv, který téměř zázrakem přežil uplynulou noc bez větších škod. Při následném oblékání však mlčky trpěl. Každý kousek oblečení vyvolal v mysli vzpomínku na jeho noční svlékání za divokých okolností a Alex jen nevěřícně kroutil hlavou. Oblečený poté beze slov minul Toma stojícího ve dveřích a zamířil ke vstupním dveřím.
„Co blázníš?“ zastavil ho při pokusu o obouvání Tom. „Pojď se najíst. Já úplně hladovím a to nemám za sebou výkon jako ty.“
„Promiň, já fakt nevím, co říct,“ odpověděl úsečně Alex a pokračoval zavazováním bot. „Potřebuju se co nejdřív dostat domů a dát se po té hrůze dohromady na zítřek.“
„Co? Jaká hrůza? Jaký zítřek? Ty vole neřeš to tolik a pojď si v klidu dát snídani a pokecat.“
„Tome, fakt nemám sílu tohle řešit.“ Alex se postavil, ale hlavu měl sklopenou. „Je neděle odpoledne a já měl jiné plány než blouznit a střízlivět na cestě domů. Že ten zítřek pro tebe není důležitý, jsem už pochopil. Fakt ale asi nepochopím, proč jsi to včera udělal. Proč musíš do svých potíží pořád zatahovat ostatní. Sám víš, že kdykoliv jindy bych s tebou šel rád. Ty sis ale zase musel něco usmyslet a pak si to vynutit jakýmkoliv způsobem. Asi jsem čekal moc, když jsem doufal, že bys mohl pochopit, že pro mě je v tuhle chvíli třeba důležitá ta maturita a nechci ji pokazit. Ale to jsem asi doufal moc.“
Tom mlčel, ale Alex nedokázal zvednout hlavu, ale by se mu podíval do očí, jestli v nich uvidí alespoň náznak lítosti. Moc v to ale nedoufal. Zklamání z kamaráda bylo v tu chvíli příliš silné. Alex v tichosti otevřel dveře a vykročil na chodbu.
„Uvidíme se zítra,“ hlesl Alex přes rameno, než sestoupil první schod. „Počkám na tebe, než přijdeš na řadu.“
Minuty plynuly a Tom nepřestával stát v otevřených dveřích. Nevnímal zmatené pohledy sousedů, kteří jej míjeli a zdravili. Vztek mu zatemnil mysl a nedokázal přijmout, že se jeho plán sesypal před samým koncem. Přehrával si v hlavě každou vteřinu uplynulé noci a marně se snaž najít, kde udělal chybu. Nedokázal ji najít. Nevěřil, že nějaká chyba vůbec byla. On chyby nedělal. On ne.
Nehodlal se však vzdát. V hlavě se mu už pomalu rodil jiný plán, který však vyžadoval zcela jiný přístup a nesrovnatelně více úsilí. Byl však ochotný to podstoupit. Znamenalo to obětovat mnoho věcí a v případě nutnosti i lidí. Král se však nemínil zaleknout takových obětí.
„Co se děje?“ uslyšel za sebou znavený, ale známý hlas. Otočil se. Mátožná Linda se opírala jednou rukou o stěnu a druhou se držela za čelo. Tom se jen trpce pousmál. Místo blyštivé a elegantní krásky z předešlé noci zde nyní stála rozcuchaná a páchnoucí osoba, která si sotva uvědomovala, kde se nachází.
„Alex už odešel?“ zeptala se Dana, která se unaveně zavěsila na rameno kamarádky, a málem se obě povalily na zem.
„Jo,“ odsekl Tom, zatímco se prohnal kolem nich do pokoje, kde spaly. Zuřivě shrabal všechno oblečení, které byl schopen pobrat a vrazil jej dívkám do rukou. „Oblečte si to a vypadněte.“
„Co prosím?“ Obě nahé blondýnky jen nevěřícně koukaly a příjemné probuzení vystřídalo kruté vystřízlivění.
„Slyšely jste dobře, vy dvě coury. Užily jste si, napily jste se, pobavily jste se a roztáhly jste nohy přesně tak, jak se od vás čekalo. Už tu ale nemáte co pohledávat, takže koukejte mi zmizet z očí.“
Rozhovor brzy vygradoval do hádky a Tom musel obě dívky násilím vyhodit před dveře nahé i s oblečením. Křik, nadávky a facky jim nebyly nic platné. Pád z výšin bolel a slzy se draly na povrch. Sen o královnách se jim rozplynul.
***
Škola se v ten velký den oblékla do slavnostního. Rok prachu se sfoukl ze všech potřebných výzdob a rekvizit, aby zakryly jinak fádní chodby a místnosti zdáním noblesy. Vlajky vlály, květiny voněly a tóny klasické hudby se příjemně linuly ze školního rozhlasu. Mladší studenti se dychtivě ochomýtali kolem všeho dění, aby podpořili své starší kamarády či se jen zvědavě koukli, co je zanedlouho taky čeká. Bylo to majestátní rozloučení s jedním ročníkem mladých lidí, které jejich škola vyprovázela do velkého světa dospělých. Pod celým tímto honosným závojem se však samotní hlavní hrdinové dne nervózně krčili v ústraní.
Alex od svého dobrodružství s Tomem nenaspal ani minutu. Nervozita a postupně se vracející vzpomínky na sobotní noc jej zcela pohltily, a každou minutu zásobovaly jeho mozek stále novými a zmatenějšími myšlenkami. Smyšlené scénáře neúspěchu se mu mísily s realitou, a přibývající únava ukrajovala jednak z jeho schopnosti udržovat tyto dva světa držet od sebe, ale zejména z té trochy sebedůvěry, kterou si pracným studiem vybudoval. Útěchou mu však nyní byl fakt, podobný stav necítil sám.
Svět maturantů se v ten den smrskl na jednu chladnou školní chodbu, která se zdála být nekonečná. Kdesi na jejím konci tušili, že stále ještě existuje jejich bezpečný a známý svět dětství, který nyní opouštěli. Na tvrdých lavicích, které nijak nepřidávaly na uvolněnosti, všichni společně očekávali svůj osud a trnuli při každém zvuku, který se ozval z místností, ve kterých seděly maturitní komise. Sebejistější jedinci se snažili pochodováním a úsměvy vehnat trochu barvy do tváří ostatních, ale mlčky sedící většina neopouštěla svou zachmuřenou polohu.
„To zvládneme, děcka,“ řekla tiše Eva. Nebylo poznat, nakolik skutečně věří tomuto pokusu o povzbuzení sebe i přítomných. Opakovala to však každých pět minut a stejně jako v předešlých případech se i teď podívala na Alexe. Ani strach a nervozita jí nedokázali z tváře vyhnat milý výraz a krásu. V zářivých modrých šatech bez ramínek byla živou ozdobou dnešního dne. Dlouhé černé vlasy jí něžně dopadaly na ramena a hnědé oči jí přímo svítily, když se usmívala na Alexe. Usmál se také a přitakal jejímu povzbuzení, byť na něm byly pochybnosti o dost patrnější. O vteřinu později se mu na chvíli zastavilo srdce, když se tísnivým tichem chodby roznesl zvuk otevření dveří. Alex uslyšel své jméno.
Představoval si tento okamžik v hlavě snad milionkrát. Nacvičeně se zvedl z lavice a beze slova vyrazil k určené místnosti. Hned při prvním kroku jej však zarazilo, že ostatní, jako by znali jeho představy, se zvedli také a vyprovázeli ho objetími a uklidňováním přesně tak, jak si to vysnil. Měl téměř pocit, že to není skutečnost a na okamžik se vyděsil, že každým okamžikem se stejně jako milionkrát předtím se trpce probudí.
Tím spíš, že nyní před ním stála snově krásná Eva. Pohladila mu ruku a pevně jej objala. Cítil její krásné tělo na svém a poslouchal, jak mu šeptá do ucha.
„Určitě to zvládneš. Neboj se, Alexi, všichni ti věříme. Vždycky jsi byl ten nejlepší a nejchytřejší kluk, jakého znám a nedokážu si představit, že bys to zrovna ty nedal. Tak nespravedlivý ten svět přece být nemůže.“
Přitiskl Evu k sobě ještě pevněji a poděkoval. Bylo to téměř perfektní. Byli tu všichni a všichni mu věřili. A stále se neprobouzel. Začínal však věřit, že se to tentokrát doopravdy děje. Do snové dokonalosti totiž chyběl poslední článek – Tom.
Před vstupem do místnosti se naposledy rozhlédl. Uviděl tváře přátel, ze kterých se nevytratilo povzbuzování, ale marně mezi nimi hledal tu chybějící. Vkročil dovnitř a nechal za sebou starý svět mládí.
Vrátil se do nového jako vítěz.
***
Vyprovázející učitel zopakoval srdečné gratulace a zavřel dveře poté, co přijal dalšího studenta. Ticho pusté chodby v Alexovi vyvolalo pocit prázdnoty. Všichni jeho kamarádi stále bojovali za jinými zavřenými dveřmi a to málo povědomých tváří, které posedávaly okolo, jej ihned uvítalo směsicí obdivných a závistivých pohledů. Červený koberec a fanfáry musely počkat, a tak se mlčky odebral bokem čekat na své přátele. Nemohl se však zbavit dojmu, že i přes chybějící chválu od jiných se v něm samotném nedostavil zaplavující pocit uspokojení a štěstí. Vždy měl raději, když mohl úspěch sdílet.
„Moc ti gratuluju!“ vrhla se mu po půl hodině do náruče Eva. Záhy se objevila i zbylá trojice jejich nejbližších kamarádů, a všichni si mohli konečně užívat vysněné gratulace a oslavy. S hlasitým řevem rozrazili dveře školy a nadechli se vzduchu nového světa. Byl v něm cítit úspěch a vzrušující nové životy, které je nyní čekaly.
„Ty jsi ovšem hlavní vítěz, Alexi,“ řekl David, zatímco si uvolňoval kravatu a rozcuchával pro něj nepřirozeně upravené hnědé vlasy. Stejně jako při jiných příležitostech na něm i teď bylo vidět, že se nemůže dočkat, až bude opět oblečený do svého pohodlného fotbalového dresu. „Po té sobotní noci s Tomem jsem měl trochu obavy, co to s tebou udělá. Ale jako obvykle jsi zase všechno zvládl na plný počet. Gratuluju, chlape.“
Ani poplácání po ramenou ani přitakávání kamarádů však neuklidnilo Alexův náhlý šok.
„Vy o tom víte? Kdo vám to řekl?“
„Ten dementní barman Lukin, který vás obsluhoval v té VIP sekci,“ odpověděl David, v jehož hlase byl cítit rodící se vztek. „Potkal jsem ho včera večer, když jsem šel se psem, abych se trochu uklidnil před dneškem. Byl trochu opilý a nevím, jak mě vlastně poznal. Pořád ale mlel o té sobotě a popisoval, co všechno se tam nahoře dělo a teda musím říct, Alexi, že síla…fakt síla. Tom má štěstí, že tady teď není, jinak bych z něho vymlátil duši. Že je to totální idiot, víme všichni, ale nikdy bych nečekal, že by tě byl schopný zdrogovat pro nějaké zvrhlé potěšení. To je prostě odporné.“
„Zas tolik se asi nestalo…“ začal opatrně Alex, ale Eva mu rázně vkročila do věty.
„Nic se nestalo? Vždyť ani nevíš, co ti dal!“ Opět se mu vrhla do náruče a hladila jej ve vlasech. „Ještě dneska jsi mi přišel trochu mimo ve škole. Kdoví, co ti to sakra vůbec dal!“
„To je z toho, že jsem v noci nespal,“ pokusil se Alex lží opět zmírnit vzrůstající napětí. Dobře věděl, že jakákoliv zmínka o Tomovi před touto čtveřicí kamarádů předznamenávala příval nadávek a nepochopení z jejich strany. Nebyli však zdaleka jediní. Alex už dávno přestal počítat množství lidí, kteří se až zázračně shodovali v negativních pocitech a vyjádřeních vůči Tomovi. Věděl, co přijde, ale nedokázal jej nebránit. „Já věřím, že to asi nemyslel zle. Ale mrzí mě to.“
„Mrzí?! Tebe to mrzí?!“ vystartoval téměř řevem doteď mlčící Martin. Vidět tohoto dvoumetrového flegmatika projevit jakékoliv emoce nebo změnu hlasu se většinou rovnalo zázraku a mnohaměsíčnímu zdroji zábavy. Alex zalitoval, že se další takový zázrak stal zrovna teď. „A jak to asi myslel, proboha? Vždyť vás všechny zdrogoval pro svoje perverzní uspokojení! Chápeš, že je to prostě vylízaný magor?! Pořád se chvástá, jak jsi jeho nejlepší přítel, ale kurva dělají si tohle přátelé? No ale vážně, Alexi, to ti přece nemůže přijít normální.“ I ostatní nevěřícně kroutili hlavou nad nezvyklým Martinovým výlevem. Souhlasně však přikyvovali každému slovu.
„Jistěže ne,“ zalomil Alex rukama. Odevzdaně se otočil bokem, ale dobře si uvědomoval vážnost situace. „Ale on je prostě takový. Dělá sice hovadiny, ale nikdy by nedopustil, aby se někomu doopravdy něco přihodilo.“
„Ale přihodilo a je jen velké štěstí, že se nepřihodilo víc,“ pokračoval Martin ostře. Měl ruce zaťaté v pěst a každé jeho slovo budilo dojem, že jimi doopravdy rozdává rány. „Udělal to teď a udělá to znovu. Zmetci jako on se nemění. Jemu vůbec nezáleží na nikom jiném než sobě.“
„Alexi,“ pokusila se Jana o smířlivější tón, „přece nechceš, aby tohle najednou začal dělat všem. Něco mu musíš říct.“ Martin s Davidem si hlasitě odfrkli při představě rozumné domluvy s Tomem.
„On si to musí uvědomit sám. Já nemám to srdce mu něco vyčítat. A ani to nemá cenu, stejně by neposlouchal. Vím, že má spoustu chyb, ale zároveň je tak neuvěřitelně svůj, že se někdy nestačím divit. Pořád prostě věřím, že se přes tohle všechno prokouše a ve výsledku neskončí tak, jak by mu to většina lidí přála.“
„Nemůžu uvěřit, že ho pořád bráníš,“ řekl David a rezignovaně mávl rukou.
„Jsi až moc hodný, Alexi,“ pokračovala smutně Eva. „Ale on si to nezaslouží. On si tě vůbec nezaslouží.“
Alex neměl odpověď. Jako nespočetněkrát předtím i tentokrát debata o Tomovi skončila stejně. Neústupné strany a trpká pachuť v ústech. Litoval, že se s přáteli opět zapletl do Tomova neřešitelného světa, ale povaha mu nedovolovala jinak. Mnohokrát nad tím přemýšlel, ale nedokázal přijít na to, co v něm stále probouzelo novou víru, která nahrazovala tu pošlapanou a zklamanou. Osobní kouzlo. Líbivá slova. Touha zažívat neobyčejné. Mohlo to být všechno nebo nic z toho.
„Nechme toho,“ navrhl Martin, který už opět vychladnul. „Pojďme radši někam slavit. Nebudeme si kazit den kvůli tomu kreténovi.“
Celá čtveřice nadšeně souhlasila, ale i přes velkou touhu se Alex nevydal s nimi. Po pár krocích se na něj nechápavě otočili.
„Tom asi za hodinu maturuje. Já… bych tu rád byl a podpořil ho.“ Alexova slova zmrazila pokus o pozvednutí nálady. Cítil se provinile, ale nedokázal se přimět k odchodu. Ostatní jen smířeně pokývali hlavami.
„Jo, za tu podporu, kterou dneska ukázal on, si to zaslouží,“ řekl ironicky David.
Alex smutně sklopil hlavu. Když ji opět po chvíli zvedl, jeho kamarádi mizeli v dáli. Vypadali šťastně a on jim záviděl.
Tichými chodbami doznívaly oslavné pokřiky posledních studentů. Všudypřítomný pocit nervozity se opět stáhl do temných útrob školy, aby se mohl za rok vrátit v plné síle dělat nevyžádanou společnost příští várce maturantů. Stále však chybělo odškrtnout si poslední jméno z letošního seznamu. Alex napjatě sledoval, jak se po chvíli otevřely dveře učebny a v nich se zjevil vousatý obličej starého učitele matematiky.
„Alexi, rád tě opět vidím. Přišel sis dát druhé kolo?“ řekl a usmál se svým typicky vřelým způsobem. Jeho oblíbenost mezi žáky se sotva dala měřit. Vzhled pohádkového dědečka a přátelský přístup doplňovaly vědomosti, které zdánlivě překonávaly možnosti jednoho lidského života. Alex zdaleka nebyl sám, koho pan Garin inspiroval k tomu, aby na to matematiku nezanevřeli ani při následném studiu na univerzitě.
„To raději ne, pane. Jednou stačilo,“ usmál se Alex. „Popravdě jsem přišel podpořit Toma.“
„Ach ano, nejlepší na konec,“ povzdechl si starý pán. „Tom tady zatím není. Můžeš si ale sednout dovnitř za námi a počkat na něj. Tak jako tak předpokládám, že bys rád byl přímo u toho.“
Alex přikývnul a s pozdravem vstoupil mezi známé tváře do místnosti, která mu s odstupem desítek minut od poslední návštěvy přišla nyní neporovnatelně barevnější a dýchatelnější. Usadil se na vzdálenou židli mimo hlavní jeviště a očekával příchod hlavní hvězdy oděné do svého hávu sebejistoty. Ta si však dávala načas.
S každou další minutou klesala nálada v místnosti a zvyšovala se četnost nechápavých pohledů. Nikdo neměl od Toma očekávání převratných vědomostí, ale možnost, že by se nedostavil, všechny zaskočila. Po deseti minutách se místností rozezněl návrh na ukončení pro nepřítomnost.
„To ne!“ vyskočil Alex ze židle. V očích mu žhnulo odhodlání bojovat za kamaráda. „On přijde! Uvidíte. Dejte mu ještě deset minut, jsem si jistý, že dojde. Určitě ho jenom něco zdrželo.“
Alexova víra byla obdivuhodná, byť zoufalá. Prosebně hleděl do tváří učitelů, ale nenacházel v nich pochopení. Pan Garin však lítostivě přikývnul.
„Dobrá, deset minut. Budeme doufat, že se nenaplní ta nejhorší možnost.“
Ukázalo se však, že ani všechen čas na světě by k ničemu nevedl. Tomovo jméno bylo v dokumentech záhy schováno pod tlustou černou čáru. Alex jen zklamaně sledoval, jak členové komise jeden po druhém opouštějí místnost.
„Alexi, netrap se tím,“ řekl pan Garin, který zůstal jako poslední. I v jeho obvykle povzbuzujícím hlase bylo cítit zklamání. Položil ztěžka ruku na Alexovo rameno a povzdechl. „Vím, že jako jeho kamarád jsi mu fandil, ale on má prostě svoji hlavu. Je to složitá osobnost a na něj naše slova nestačí. Zvolil si to ale sám a i když jsme tady dnes všichni chtěli do toho jeho zvláštního životního příběhu připsat jednu úspěšnou kapitolku, tak je to jeho rozhodnutí. A zrovna u něj nejde dělat nic jiného, než to brát tak, jak se to stalo.“
„Tak moc jsem mu chtěl pomoct,“ hlesl Alex. „Aby se pokusil. Aby taky jednou udělal věci správně. Aby jej i ostatní viděli v jiném světle. Protože já doopravdy věřil, že to zvládne.“
„Jsi obdivuhodný hoch, Alexi. Asi jediný, kdo je o něm schopný něco takového říct a zároveň tomu opravdu věřit. On má ale potíže sám se sebou. A člověka před ním samotným neochráníš ani při sebevětší snaze.“
Alex jen smutně přikývnul. Starý pán se svým obvyklým způsobem uctivě rozloučil a zavřením dveří uvolnil v Alexovi příval myšlenek.
Minuty ubíhaly a slavnostní výzdoba jako by s oddechnutím zahodila svůj lesk a noblesu po perném dni. Posmutnělé jeviště se nedočkalo svého skutečného vrcholového představení, a tak si jej Alex alespoň představoval. Vcházející Tom. Výměna pohledů. Začátek. Obtíže. Krize. Překonání. Společná úleva a zasloužený potlesk jednočlenného obecenstva. Vysněný scénář se však ukázal být nad síly vůdčího herce a hvězdné manýry jej ovládly v nejméně příhodnou dobu.
V tom zazvonil telefon.
„No čau, šprte. Tak jak, levou zadní?“ Tomův hlas nadzvedl Alexe ze židle. Zněl přesně tak, jak Alex doufal – pevný, inspirující a plný jistoty. Chybělo mu jen to, že se nerozléhal naživo osiřelou učebnou.
„Nakonec dobře, ale kde jsi sakra byl? Proč jsi nepřišel?“
„No já věděl, že sobotní noc tě výborně připraví na tu dnešní šaškárnu,“ zasmál se Tom do telefonu. „Bylo ale jasné, že to uděláš. Akorát jsi byl klasicky zbytečně posraný předem.“
„Kde jsi byl?“ zopakoval Alex svoji otázku a dával si záležet, aby jeho hlas nepřipouštěl další otálení s odpovědí.
„Vždyť jsem ti říkal, že je mi celá ta blbost úplně ukradená. Měl jsem důležitější věci na práci, než poslouchat nějaké pitomé učitele, jak mi vyčítají, že neumím ty jejich nedotknutelně svaté poučky. To je tvůj svět knížek a učení. Já se od toho chci držet co nejdál.“
„Ty jsi ani nikdy neplánoval to zkusit, že ne?“ Alex si najednou uvědomoval marnost celé své dosavadní snahy. Trpce musel přijmout fakt, že nikdy nebude tou zářnou osobností, kterou budou lidé následovat ve slovech i činech. A už vůbec ne lidé jako Tom. Pomocná ruka se stáhla zpět a oproti plánu držela jen plnou hrst pochybností, zdali bude ještě někdy mít cenu se natáhnout ven.
„Alexi, ještě tě budu muset naučit hodně o životě,“ zasmál se opět Tom. „A hned v pátek na té pomaturitní oslavě začneme oba novou kapitolu, která překoná všechno, co jsme zatím spolu zažili. Až uvidíš výsledek mého snažení tenhle týden, tak se ti nějaký maturitní papír s razítkem školy zdát jako ta největší zbytečnost na světě. Sobotní noc byla jen začátek, kamaráde. Oprostíme se konečně od toho malého světa, který nás držel v prokletém kruhu školy, rodiny a jiných zoufale průměrných lidí, kteří se kolem nás ochomýtali. Svět na nás čeká!“
„Ale já na tebe čekal.“ Prostá odpověď Toma zaskočila. Na pár vteřin se dočista odmlčel a jen tíživé povzdechnutí prozradilo, že je stále u telefonu.
„Jsi blázen, Alexi,“ pokračoval Tom. Na krátký okamžik se v jeho hlase zjevil opravdový cit. Bezprostřední vydechnutí, které dávalo znát, že i on byl lidskou bytostí. S dalším nádechem se už však zbylá slova opět obalila neprostupnou vrstvou pečlivé vypočítanosti. „Ale ten nejlepší druh blázna. Jako vždy jsi mi vyloudil úsměv na tváři a zlepšil už tak skvělý den. Pořád to ale není nic oproti tomu, co přijde v pátek. Jedna velká kapitola skončí a začne úplně nová. Musím už ale letět, takže tě nechám napnutého. Měj se.“
Alexovo rozloučení už slyšela jen prázdná učebna. I jí však ona slova svým způsobem náležela, byť nenabídla nazpět víc než několik vzpomínek, které si Alex hodlal přibalit na cestu zbytkem života. Po otevření dveří se opět nekonaly fanfáry ani červený koberec. Prázdné chodby jej v tichosti vyprovodily ven do nového světa, který mu však přišel polovičatý stejně jako jakýkoliv úspěch toho dne. A tuto neúplnost nedokázal vyplnit sám. Stál před školou a vřelé paprsky slunce mu v krásných barvách představovaly nový svět, ale Tom zůstal v tom starém.
***
Nádech čerstvého vzduchu uvedl Alexe do stavu téměř absolutního blaha, při kterém se mu pomalu zavíraly oči. V kyslíkovém opojení nechal hlavu spadnout dozadu a oddával se krásnému pocitu teplé páteční noci, která celému potěšení přidávala na dokonalosti. Léto bylo za rohem a nabídlo dnes malou ochutnávku bezstarostných dnů, které čekaly na to, až je všichni mladí lidé přetaví v nezapomenutelné vzpomínky.
Anebo bylo celé prožívané blaho umně rozpuštěno ve skleničce whisky, ze které Alex pomalu upíjel. Ohříval si ji na jazyku a nechal se lechtat kořeněnou chutí, která se uvolňovala. Nikdy nebyl alkoholovým požitkářem, ale dnešní noc zasluhovala prožít všemi smysly. Polknul a měl pocit, že se mu hrdlem žene božský krém, který mu hladil tělo zevnitř při svém sestupu.
Dost možná ale blažený pocit působil z krásného prostředí, ve kterém se Alex nacházel. Honosné okrasné zahrady se táhly, kam až dohlédlo noční tmou. Exotické rostliny a majestátné stromy se mísily ve vysázených obrazcích, a jen samotný pohled na zákoutí jezírek a skalek navozoval posvátný klid.
Opačný extrém tížil luxusní vilu, která na něj shlížela z nedosažitelných výšin. V rozsvícených oknech třípatrového skvostu architektury se Alexovi před očima odehrávalo takřka karnevalové představení. Bujaré výkřiky a hýřivé barvy se mihotaly nocí. Gesty a obličeji dávali jeho spolužáci v každém okně jinak najevo svou verzi nadšení z dnešní noci. V každém svítícím políčku na zdi domu se promítalo několik životních příběhů. Některé se mísily a přebíhaly mezi okny, aby svůj příběh spojily s ostatními. Jiné ve svém osvětleném čtverečku našly vše, co potřebovaly. Božské sídlo na okraji města se stalo svědkem jejich rozlučky s mládím.
Nejspíš se ale všechny důvody tu noc krásně doplňovaly a tvořily atmosféru, která každou vteřinu tvořila blažený pocit, který měl ve všech zúčastněných zůstat po zbytek života. Alex se napil a uvolněným krokem se vydal k jednomu ze zahradních jezírek, které si ihned po odpoledním příjezdu vytipoval jako svoji osobní oázu, kde se uchýlí ve stavu vrcholné spokojenosti. Tu nyní s širokým zasněným úsměvem dával najevo celému novému světu. Zarazil se však, když mu tma konečně po chvíli odhalila v dáli jeho kýžený cíl. Někdo mu obsadil jeho vysněnou oázu.
Tom seděl nehnutě na lakované dřevěné lavičce a zíral na odraz vily v klidné hladině jezírka. Tlumené světlo zahradní lampičky schované mezi okrasnými keříky vytvářelo z celé scény téměř samostatný svět, který byl oddělený od černočerné tmy rozlézající se po zahradách. Téměř jako další svítící políčko s životním osudem, stejně jako okénka vily.
Na takovém malebném místě by Alexovi jindy Tom přišel jako rušivý nepatřičný element. Nyní bylo ale něco jiného. Při jakékoliv jiné situaci by ani lampička ani nejzářivější reflektor nepřezářily vnitřní oheň, který žhnul v Tomovi. Nespoutaná energie, která se drala v nepředvídatelných množstvích na všechny strany, a zahlcovala všechny pocitem úžasu a neklidu zároveň. Magnetická síla, která mimovolně otáčela hlavami a nutila všechny brát v potaz, že král byl přítomen.
Nic z toho se ovšem teď nekonalo. Na lavičce byl obyčejný mladý muž, který ani hláskou nedával najevo, že se ukrývá bokem. Zamyšlený. Tichý. Nehybný. Alexovi přišlo, že to nemohl být on, ale byl. Seděl stále nehnutě a v ruce držel jakési dva papíry.
„Ahoj,“ řekl Alex, když k němu přišel plíživým podezíravým krokem. Stále cítil, že se děje něco neobvyklého a v koutku připité duše si pohrával s myšlenkou, že jen vidí ducha.
Tom se leknutím otřásl za doprovodu hlasitého zaklení. Alex si všiml, že hladina jezírka se rozvlnila a najednou měl pocit, že se vytratilo něžné kouzlo tohoto malebného místa. Slabé světlo klouzalo po tváři Toma, když uhýbal pohledem, zatímco kvapně skládal dva papíry do kapsy košile.
„Tohle je asi to poslední místo, kde bych zrovna tebe hledal,“ pokračoval Alex. Sedl si vedle něj a pokusil se o úsměv. Tomova tvář se však nořila pohledem do vody. Očima sledoval drobné vlnky, které roztančily odraz vily v hladině.
„Potřeboval jsem si zavolat,“ řekl Tom po chvíli hlasem bez známky emocí. Seděl nakloněný ke břehu a zaklínal svá slova do stejně bezbarvé vody.
„Přece jsi nepřišel na maturitní rozlučku proto, abys ji strávil s mobilem u ucha,“ zasmál se Alex. Sám.
„Však to ani není moje maturitní rozlučka,“ řekl Tom tvrdě. Napřímil se a vrhl znechucený pohled na Alexe i směrem, odkud ke dvojici doléhaly zvuky veselení. „Jednak se mě maturita vůbec netýkala a taky se nemám s kým loučit. Je mi jedno, co kdokoliv z těch blbců uvnitř bude dělat zítra, pozítří nebo za deset let, protože mi za to nestojí. Vím, že budou pořád šediví, zoufalí a průměrní.“
„Tebe ten telefonát asi hodně rozhodil.“ Tentokrát se Tom trochu pousmál. Hladina se opět zčeřila a teplý předletní vzduch donesl vůni opékaného masa. „Proč to vůbec řešíš?“
„Protože my takoví nejsme,“ vyřkl král jasný verdikt. „Až se tahle lůza zítra probudí, tak budou mít pocit, že se něco změnilo, že nějak zázračně jsou jejich životy najednou bohatší nebo úspěšnější. V kapse je bude hřát maturitní papír s razítkem, ale ten inkoust uschne stejně rychle jako jejich mylná představa o sobě. Do té kapsy si pak o pár let později strčí jiný papír; pracovní, manželský, rozvodový. Pořád to ale nezmění fakt, že budou jen jedni z milionů dalších, kteří si taky myslí, že jejich život nejlépe vyzní úhledně potvrzený na úředním papíru. Jsou to cizí prázdná slova o životech, kterým oni sami nedokáží dát vlastní formu.“
Poryv větru spolu se zahradní lampičkou rozehráli tichou stínovou hru pomocí větviček a lístků okrasných keřů. Černé postavičky se proplétaly slabým světlem a mizely před očima, jen aby se na jiném místě mohly zjevit znovu. Alex při Tomově rozmluvě pomyslel na postavy v domě, které pozoroval v oknech. Věděl, že o nich asi z Tomových úst nikdy neuslyší nic lichotivého, ale dnes byla jeho slova naplněná jiným druhem hněvu. Zněla jako konečný znechucený rozsudek krále, který už nehodlal nikdy ztrácet se svými poddanými čas. Jako jedovaté proroctví, které se právě začalo odpočítávat.
Zároveň ale nedokázal oponovat. Jemu ne. I přes všechnu zlobu, která kolem něj v takových chvílích vířila, byl Alex fascinován energií, která vyvěrala z bezedné studnice za Tomovýma zářícíma očima. Cítil, že se stává součástí světa, který sice odsuzoval, ale nedalo se mu upřít, že se skutečně odlišoval od šedi běžných dnů. S každým dnem, který trávil s Tomem, měl Alex pocit, že odtahován od svého původního života. Od každodenní obyčejnosti, kterou Tom tak nenáviděl.
„Nikdo z nich to ale v životě nepochopí. Budou dokola čekat, až za ně vše vyřeší předepsaná rutina. V noci vedle sebe usnou a budou se plácat po zádech, že opět splnili další den tím “správným” způsobem. Den po dni se budou utěšovat tím, že každý z jejich tupých kamarádů je na tom stejně, takže bude zdánlivě všechno v pořádku. V té normální míře. Pravdou ale je, že budou všichni stejně mizerní.“
Tom se odmlčel a nechal zahradami proletět zvuk šumících stromů. Poté pohlédl na Alexe a dodal: „My dva ale takhle neskončíme. Máme před sebou totiž něco daleko lepšího.“
Vítr ustál a tančící stíny dokončily své představení. Alkohol v Alexově těle jakoby náhle přestal působit a na místo dolehl pocit vážnosti. I bujarost z vily zeslábla zdánlivě v souladu s tímto okamžikem.
„Co máš na mysli?“ Alex nevěděl, co očekávat. Tom byl jedním z těch lidí, kteří měli vždy něco připravené v rukávu. Rád býval o krok napřed oproti ostatními a rád to dával najevo.
„Zmizneme odtud.“ Z Tomovy tváře šlo vyčíst, že tahle jediná věta byla důvodem jeho dnešního příchodu. Zněl pevně a rozhodně. Vstal z lavičky, jakoby snad chtěl zavelet k okamžitému odchodu. Místo toho se rozhlédl do širé tmy, kam nedosáhlo vřelé světlo jejich zahradní lampičky. V onom černém neznámu jasně viděl jejich cíl a hodlal se o něj podělit se svým kamarádem.
„Mám plán. Několik měsíců jsem sbíral prachy a obvolával lidi. Konečně se mi ale podařilo domluvit, že můžeme vypadnout z tohohle bezradného města. Všechno jsem promyslel. Rozjedeme podnikání, o jakém se tobě ani nikomu z místních blbců ani nesnilo! Už jsem zařídil všechno potřebné. Stačí se jenom sbalit a odjet co nejdříve. Máme domluvené bydlení, peníze, holky, prostě všechno!“
Nedal se zastavit. Vzrušeně chodit kolem břehu jezírka a divoce gestikuloval. Rukama kreslil honosná sídla a prsty vepsával do vzduchu nekonečné řádky nul na vysněná bankovní konta. V očích se mu přehrával naplánovaný příběh, ke kterému dle popisu chyběl jen krůček, aby se stal skutečností. Alex nevěděl, čemu věnovat pozornost dříve - zdali opojné budoucnosti, která zdánlivě čekala za rohem nebo nezvykle nadšenému kamarádovi.
Nikdy neviděl Toma v takové situaci. Najednou se dovedl nadchnout úplně běžným způsobem. Opravdově, upřímně, celým srdcem. Byl to nezvyk oproti tajemné postavě, kterou znával vystupovat z temných stínů s nápady, které zřídkakdy mívaly byť jen nádech slušnosti a bezpečí. I přes všechno, co se před ním v tu chvíli odehrávalo, se však Alex nedokázal stát součástí těchto plánů. Měl vlastní.
„Proč jsi mi neřekl nic hned od začátku?“ zeptal se Alex. Tón jeho hlasu vzbudil lehké zklamání v Tomových uších. „Vždyť jsi přece věděl, co chci dělat po maturitě.“
„Myslíš naskládat se na univerzitu stejně jako ti ostatní kreténi? Trávit další roky života recitováním knížek jenom proto, aby ti ve výsledku nějaký dědula, který stejně nebude znát tvoje jméno, potřásl rukou a poplácal tě po rameni? Alexi no tak! Přece nejsi jako oni! Můžeme se mít o tolik líp!
Jen si to představ! Být pánem svého času. Neohlížet se na nic a na nikoho. Nebýt neustále pod drobnohledem lidí, kteří v životě nic nedokázali. Mít možnost se svobodně nadechnout, aniž by ti neustále někdo stál za zády a posuzoval tě svými zcestnými měřítky. Začít nový život v místě, kde je doopravdy možné žít. Ještě řekni, že bys něco takového nechtěl.“
Možná to byl alkohol v jeho těle, který se znovu ozval. Možná to taky bylo Tomovými slovy, která jej vyburcovala k rozhodnému činu. Anebo se vše smísilo s mnoha lety vnitřního neklidu, který Alexe pomalu okusoval. Neustále měl pocit, že je někam někým zatahován. Lidé jej příliš často nutili k názorům, které neměl. K činům, které konat nechtěl. K lidem, ke kterým se znát nemínil. Chtěli mu pomáhat, chránit jej a poučit jej. Ve výsledku mu však přišlo, že vždy šlo hlavně jen o to, aby ho udrželi dál od svých vlastních nepřátel. Roky přetahování a osočování jej unavily. Stál vždy napůl cesty. Nikam nejspíš nepatřil, ale možná ani nikam doopravdy patřit nechtěl.
„Zní to skvěle. Jako něco, co by sis doopravdy ty přál.“ Alexův upřímný obličej v tu chvíli nebyl hraný. Opravdu chtěl, aby se to Tomovi povedlo. Neměl už však zájem se účastnit další dobrodružství s ním. Den za dnem se pokoušel tuhle neskutečnou osobnost uchopit a zkrotit. Pochopit, jak přemýšlí a ukázat mu, že ne všechny věci jsou černobílé a ne všechno kolem špatné. Zkusit mu nabídnout pomocnou ruku ve chvílích, kdy ji ostatní před Tomem vyplašeně schovávali do kapsy. Hasit jeho vnitřní zápal, aby jím nespaloval sebe a ostatní. Na některé věci je však přátelství krátké a člověka nelze ochránit před ním samotným. Klíč ke svému nitru si stráží nadosmrti každý sám.
Alex pokračoval dál ve vysvětlování, ale král jej po chvíli rázně zastavil gestem. Nehodlal se smířit s odmítnutím. Všechno úsilí směřoval k dnešnímu dni a článek plánu, o kterém si myslel, že je nejpevnější, povolil. Pohlédl na Alexe očima, které se poprvé v životě bály toho, co vidí. Mizející svět; základní kámen, který se pomalu vysouval a začínal rozkolísávat nezlomně pevný život, ve kterém nebyl prostor pro pochybnosti. Hlas se mu třásl. Jako králi, který spatřil možnost konce své vlády.
„To nemůžeš udělat. Všechno je připravené. Všechno jsem zařídil. V životě se podobná příležitost opakovat nebude. Alexi, jestli tohle děláš kvůli těm debilům uvnitř…“
Nemohl však pokračovat. Do jejich hovoru se vložil vzdálený hlas. Z temné noci se ozývalo dívčí zvolání. Oběma chlapcům se rozbušilo srdce. Tomovi vztekem a Alexovi radostí. Byl to Evin hlas.
„Tady jsi. Hledali jsme tě snad všude,“ řekla, když o chvíli později vystoupila ze tmy. Jejich malý lampičkový ostrůvek přivítal nové osadníky. Alexovi připadala jako anděl, který si pro něj přišel do temných hlubin. Nebeskou záři ji suplovaly třpytky, kterými měla obsypané celé tělo a nebeské obláčky, které ji k němu donesly, měly podobu alkoholových výparů. I tak mu ale přišla krásná. Usmál se na ni a po těle se mu rozlil přímo božský pocit, když mu jeho úsměv opětovala způsobem, jakým to uměla jen ona.
„Vidím, že jsi v „dobré“ společnosti,“ pokračovala jízlivě směrem k Tomovi, který se ani nesnažil skrývat znechucení. „Už jen proto doufám, že ruším.“
Za zády jí vykročili David s Janou. S každou další postavou se v Tomovi násobil vztek. Příchozí trojice to vycítila, ale užívala si ten pohled, byť netušily důvody této situace. Vidět nepřátele pokořené už jen samotným příchodem dokáže člověka povzbudit.
„Pojď s náma za Martinem a ostatními. Máme připravený malý přípitek a chceme si udělat konečně i nějakou skupinovou fotku, než všichni odpadnou ožralostí,“ řekl David. Další fáze přetahování byla opět v plném proudu.
Alex se omluvil Tomovi a pomalým krokem se zvedl za kamarády. Nevěděl přesně, co nechává za zády, ale nehodlal teď na to myslet. Toužil po tom zažít zaslouženou bezstarostnou noc a oslavovat to, čím je a co dokázal.
Světlo zahradní lampičky naposledy pohladilo záda odcházející skupinky a tichá hladina jezírka nehnutě zrcadlila postavu krále, který se nad ní skláněl. Vteřiny ubíhaly a Tom proklínal mlčenlivého vodního společníka, jenž se zdál být bezradný. S každou další otázkou, která se mu rodila v hlavě, byla tvář postavy v hladině čím dál nejistější. On se však nehodlal vzdát. On ne. Botou rozehnal poraženého vodního krále mezi vlny a vydal se za Alexovou skupinkou do tmy.
Hlasitý smích prokládalo cinkání skleniček a cvakání foťáků. Oči přecházely mezi nadšenými tvářemi novopečených maturantů, kteří si z venkovní terasy vytvořili soukromý taneční parket. Každý pohyb prozrazoval uvolnění, vášeň a chuť do života, který zatím znali jen z vyprávění. Slovo „loučení“ se skloňovalo v každé druhé větě, ale nikdo nevypadal, že by se doopravdy chtěl s čímkoliv loučit. Tenhle malý kousek světa byl najednou jednoduchý a perfektní, a Alex byl rád, že si jej takový v tu chvíli vytvořili.
Tom si v tichosti sedl na židli na okraji terasy a sledoval mihotání nezajímavých postaviček, mezi kterými se proplétal Alex, jehož zářivý upřímný úsměv zdánlivě mírnil šeď a průměrnost všech ostatních. Jako zlatá rybka v akváriu pavích oček.
„Trochu pozornosti!“ přerušil taneční kreace poklepáním lžičky o sklo David. Neohrabaně si opilecky přisunul těžkou zahradní židli a postavil se na ní. Pokusil se zatvářit důležitě, ale připitost tento pokus srazila na podivně natahované ticho.
„Tohle je skvělá noc,“ začal svůj proslov. Tom z jeho tváře vyčetl, že nejde o spontánní nápad, ale předem připravené jednání. O to víc jej nyní bavila Davidova řečnická neschopnost. „Vím, že ruším skvělou zábavu, ale musel jsem se podělit o malé překvapení, které jsme pro vás přichystali. Chtěli jsme, abyste si z dnešní noci neodnesli jen kocovinu a stopy rtěnky na těle, nýbrž i něco opravdového.“
Skupinkou prolétly lehké úsměvy a nejvíce se paradoxně smál Tom. O svůj ironický smích se však nemínil dělit a tak jej skrýval pevným stiskem pod dlaní. Mezitím přinesl Martin na terasu rozměrnou krabici, ze které se ozýval pro dnešní noc ne neznámý cinkavý zvuk.
„Aby totiž vaše alkoholové maléry nezůstaly jen vzpomínkami, rozhodli jsme se, že některé legendární fotky zvěčníme!“ Po tomto úvodu seskočil zdánlivě nonšalantně ze židle a drobnými poskoky se ocitl u cinkající krabice. Skoro až připomínal komediální postavičky z filmů, které se s pomocí deštníku snášely z výšin a na pružinových botách hopsaly mezi udivenými lidmi. Kolektivní úrovní ovínění však Davidovy pohyby najednou působily přijatelně pro ostatní.
Stejně teatrálním způsobem otevřel krabici a každému přítomnému předal malou pozornost. Šlo o hrnky, které hned při prvním doteku vyvolaly v každém nával studu a smíchu. Obdarovaní na něm totiž měli natištěné své jméno spolu s malou fotkou, která měla slovy Martina „v budoucnu vždy připomenout, že jakkoliv bude svět dospělých těžký, tak útěchou bude jistota, že ten nejtrapnější moment v životě už všichni zažili kdysi dávno na střední“.
Místy šlo doslova cítit, kterak se vybraní jedinci propadají do země. Opilecké fotky střídaly hanbaté, maškarní střídaly nenalíčené, a kompromitující střídaly ještě více opileckých. Každý přítomný si na pár vteřin prožil znovu ten nepopsatelný pocit, kdy si ve svém trapném okamžiku přejete, aby na vás svět okamžitě spadl, a vysvobodil vás tím z nutnosti čelit kolektivnímu výsměchu okolí, který exploduje ve chvíli, kdy pomalu otevřete oči doufajíce, že je to celé jen zlý sen.
Po chvilkovém kolektivním vzpomínání na každou vytisknutou momentku byl vyhlášen přípitek a novotou vonící hrníčky se ihned začaly plnit rozličnými druhy alkoholu. S každou nalévanou kapkou se úměrně zvyšovala šance na opakování některé ze zvěčněných příhod. Kdosi však narušil téměř obřadní přípravu pití žádostí o skupinovou fotku.
Úhledně do řady vyskládané přípitky tak na pár minut osiřely a daly šanci Tomovi, aby se k nim v tichosti přiblížil a prohlédl si zblízka všechny životní nezdary, které nyní poslušně seděly ve frontě, čekajíce na jeho posměšné posouzení. Jeden po druhém se mu jeho velcí nepřátelé a lidé, jimiž opovrhoval, odhalovali v nejnelichotivějších pozicích a poklescích. Prsty tančil po hladkém porcelánu různých barev a nechával terasové osvětlení, aby vrhalo stíny jeho prstů do už tak mnohdy tmavých druhů alkoholu. Drobnými krůčky se posouval podél řady natisknutých postav a v duchu se loučil s každou z nich. Užíval si, že jeden z posledních pohledů na ně, mu byl bez námahy obohacen o ponižující exkurzi do jejich deklarované svatosti. On, který byl pro ně symbolem zkaženosti a zla, nyní z královského nadhledu odhaloval jedno nelichotivé tajemství za druhým. S každým dalším hrnkem rostlo jeho zvláštní nadšení, až dorazil do půlky řady. Jemně obkroužil okraj světle růžového hrnku a posléze jej pevně uchopil. S triumfálním výrazem pozvedl další důkaz falešného ideálu čistoty a zblízka se zadíval na vytištěnou fotku. Nahá, opilá, s jednou rukou zakrývající bujná ňadra a lahví vodky drženou v druhé ruce zakrývající rozkrok se před ním ve zmenšené podobě krčila a uhýbala ponížená Eva. Obličejem se mu prohnal lehký úsměv a najednou věděl. Věděl, že dnes v noci bude vítězem on.
Bouře fotografických blesků po chvíli ustála a rozevlátá mládež se s neskrývanou touhou vydala ke svým kýženým přípitkům. Chuť k pití přebíjela obrovský stud a každý pevně uchopil do dlaní svoji nelichotivou minulost. Tom si v mezidobí nalil sklenici oblíbeného likéru a pomalým krokem se přesunul o pár metrů k malému terasovému altánku, o jehož bíle natřený dřevěný sloup se pohodlně opřel. Přiložil sklenici k ústům a přejel rty po okraji. Nechal jemnou vůni nápoji proniknout nosem a posléze se napil. Příjemná nahořklá chuť se mu rozlévala po jazyku a s každým polknutým douškem násobila potěšení z naskytnutého pohledu. Eva bázlivě přistoupila ke svému hrnku a pohledem se snažila vyhnout svému temnému zrcadlu. Očí jí místo toho přistály na postavě Toma, který ji s neskrývaným úsměvem tiše pozoroval.
„Na co tak civíš?“ téměř až vykřikla podrážděně. Několik dalších lidí se za ní otočilo, ale při pohledu na adresáta výtky jejich zájem opadl.
Tom místo odpovědi obohatil svůj trvající úsměv o nádech výsměchu a provokace. Úmyslně pomalým pohybem odložil sklenici na zem a poté si jednu svou ruku položil přes hrudník a druhou rukou si pomalu sjel k rozkroku.
Eva okamžitě ucítila záblesk minulosti, kterému se chtěla vyhnout na hrnku a již stěží dovedla schovat svůj hněv. Několika ráznými kroky přispěchala k Tomovi, který však neopustil svou imitační pózu. Dělilo je od sebe jen pár desítek centimetrů, avšak cítili se jako dva bojovní psi, kteří jsou drženi na řetězu a je jen otázkou času, kdy se do sebe pustí.
„Jsi odporný zmetek!“ procedila mezi zuby.
„Pročpak, Evičko?“ Tomův hlásek byl najednou sladký jak med. Hodlal jí ho tím nakrmit tak štědrou mírou, než by jím udávila. „Dělám to snad špatně? Byla tahle ručička níž?“
Nocí se rozezněl nezaměnitelný zvuk dlaně dopadající na tvář. Po štípající tváři Tomovi probleskl vítězný úsměv. Opustil provokativní polohu a upřeně se zadíval na Evu. Pronikavý pohled jí znejistěl. Měla pocit, že překročila bezpečnou hranici a otevřela zakázané dveře, které v Tomovi držely všechnu zlobu a zkaženost na uzdě. S každou ubíhající vteřinou cítila, jak mu z očí proudí nekontrolovatelné množství hněvu, který ji obklopoval a svazoval. Bez jediného slova ji přivedl na pokraj bezbrannosti. Ztělesnění jejích představ o zle stálo před ní a zrakem přejíždělo po své oběti.
Po minutě bezeslovného mučení se k ní pomalu naklonil. Cítila, jak jí po tváři klouže jeho dech, když postupoval pomalým tempem k jejímu uchu. Tělem jí projelo zamrazení ve chvíli, kdy se jeho rty zastavily v pohybu o ušní lalůček. Bojovala s vnitřním instinktem velícím k útěku. Hodlala vytrvat a postavit se mu jednou provždy. Nejen kvůli jí samotné, ale i pro Alexe.
„Vypadáš nesvá. Měla by ses uvolnit,“ zašeptal klidně. Už bez úsměvu se poté stáhl zpět k altánku a znovu se opřel o bílý sloup.
„A ty bys měl dát konečně všem pokoj, ty hajzle.“ I přes veškerou snahu nedokázala přimět hlas k ukázce důrazu a jistoty. Nejistota a obavy jí svazovaly hrdlo.
„Radši běž zpátky ke zbytku tvých zoufalců,“ pokračoval už normální hlasem Tom. Pořád z ní však nespouštěl oči a skoro až hypnoticky si udržoval její pozornost. „Po cestě si hezky lokni ze svého slušňáckého hrníčku a utěšuj se tím, že jsi mi tady teď otevřela oči a zachránila svět před nevýslovným zlem svým hrdinným výstupem. Nech se pak pohladit ve vlasech od svých omezených kamarádů a společně mi poté z dálky věnujte krásný skupinový pohled z táboru dobra a neposkvrněnosti. Abych ale nedej bože neměl pochybnosti o vaší pravdě, tak mi ji prosím připomeňte tak, že si znovu připijete na mé jméno. Ťukání vašich nahých porcelánových těl o sebe stvrdí vaše poselství tím nejlepším způsobem.“
Eva udělala dva nejisté kroky nazpět. Dlaněmi stále tiskla svůj růžový hrnek s vodkou. Zalitovala, že se vůbec rozhodla s Tomem mluvit a hodlala co nejrychleji zmizet z dosahu jeho jedovatých slov. Nedalo jí však nezmínit osobu, kvůli které přišla.
„Říkej si, co chceš a ospravedlňuj sám sebe se, jak chceš. V životě ti přeju jen to nejhorší, ale nenechám tě, abys Alexe stáhl dolů s sebou. Drž se od něj dál.“
Tvrdí se, že láska vám dovede dát sílu, o které jste ani neměli ponětí, že ji máte. S takovým pocitem v srdci se každá překážka jeví jako překonatelná a každá nutná oběť přijatelná. Poprvé v životě Tom skutečně pocítil a spatřil na vlastní oči, jak taková síla dovede změnit člověka. V jeho očích nevýrazná a tuctová Eva se najednou jevila jako zeď neprostupného odhodlání, kterým mu hodlala čelit. Znejistěl a zamračil se. Nebýt bílého sloupu, tak by se jeho sílící opírání změnilo v podvědomý krok zpět. Nepočítal s tím, že by se někdy dostal do této situace zrovna s ní. Oba bojoví psi stále štěkali, ale Tom si začal přát, aby žádný z napnutých řetězů nepovolil a nedovolil opravdovému střetu. Bál se nové síly, kterou mohl skrývat její stisk.
Eva byla sama zaskočená slovy, která jí vyšly z úst. Přišlo jí, že je snad ani neřekla ona sama. Jako by se místo ní najednou zhmotnila vysněná verze její osobnosti. Nebojácná, rozhodná a odhodlaná bojovat za věci a lidi, které miluje beze strachu a studu. Během pár vteřin těch několika slov přihlížela této silné Evě a v duchu žasla. Zároveň jí však neunikla změna v Tomově tváři. Všechny známky výsměchu a nadřazenosti se rozplynuly pod tíhou hlasu její dokonalé dvojnice. Vždy v to jen tajně doufala, ale nyní se to dělo před jejím zrakem – proslulá Tomova jistota zmizela během okamžiku a zůstal jen zmatený král, který si uvědomil, že ztratil svou moc nad jedním ze svých poddaných. Neměla však dost síly na setrvání a tak posbírala všechnu spokojenost a zadostiučinění, které se nyní vznášeli ve vzduchu, a odebrala se zpět ke svým přátelům.
Tom ji beze slova sledoval a přemítal o své nenadálé slabosti. Po chvíli se mu však na tvář vrátil lehký úsměv. Byl totiž stále králem. I bez jedné poddané mu jeho mysl uklidňovala koruna vědomí, že byl vždy o krok napřed. Velikost krále se totiž pozná zářivostí jeho klenotů. Ty jeho se mu nyní objevily v dlani. Krásné bílé perly prozařovaly černou tmu noci. Uchopil jednu z nich mezi prsty a zálibně si ji prohlédl. Skrýval se v nich celý nový svět, ve kterém mu všichni leželi u nohou. Stačilo odemknout jeho brány a nechat jej zmocnit se každého, na koho král ukázal. Dokud je měl, tak jeho vláda snesla i drobné rebelie. I něco tak malého, avšak krásného, dovedlo zařídit skutky obrovských rozměrů. Stačilo je umět použít a podat ve správný čas. A správným osobám.
Tom zkontroloval čas. Blížil se zlatý hřeb večera. Všichni přítomní se zanedlouho měli stát svědky jedinečného divadelního galapředstavení, které on sám připravil. Pomalu se vydal zpět k hlavní části terasy, kde se již shromáždila většina obecenstva. Zatím se plně oddávali pití a tanci, a netušili, že se kolem nich začíná psát zcela nový příběh tohoto večera. Stále se však čekalo, než se hlavní herečka dostane do své role.
Tom se pohodlně usadil na nízké zídce, která oddělovala terasu od přední části zahrady a příjezdové cesty. Měl nyní dokonalý výhled jak na samotnou terasu, tak i část prostor uvnitř vily, kam šlo vidět majestátnými okny. Jako hlavní režisér následných minut si pečlivě prohlížel každý centimetr prostoru. V duchu se mu začaly odehrávat desítky variant scénáře, který se měl psát spontánně s každým pohybem jeho hrdinky. Měla pro svou roli ty nejlepší předpoklady. Dovedla vtáhnout obecenstvo do děje, vzbudit silné emoce a zejména mohla v příštích chvílích ukázat hrdě a bez zábran celému světu všechny své doposud skryté stránky. Byla jako blok kamene, který se měl sám opracovat a stát bájnou sochou, jejíž konečná podoba by již byla poté navždy vytesána do mysli a vzpomínek všech přítomných hostů. Jako věčná připomínka její osobnosti.
Téměř všichni diváci již byli shromážděni na terase. V Tomovi rostlo příjemné napětí před premiérou jeho doposud nejambicióznější hry. Čekal, že jeho hrdinka s každým okamžikem odrecituje zvučným hlasem první věty scénáře. Čekal na tu hromadnou reakci publika, jenž úžasem přestane dýchat a celá scéna se uloží do posvátného ticha, které bude protínat jen její fascinující hlas. Čekal, až si je ona všechny podmaní a budou hypnoticky sledovat každý její pohyb a nevěřícně kroutit hlavami. Čekal, až se noc rozzáří jejich neutuchajícím obdivem. Čekal na chvíli, kdy se jako jedna duše spojí a stanou se součástí scénáře a celého představení. Čekal, až se i jejich hlasy spojí v projevech nadšení a až začnou vyvolávat její jméno. Jméno, které se stane synonymem dnešní noci a bude po věky věků už neoddělitelně spjato s událostmi, kterých měli být za pár okamžiků svědky a které nadobro změní životy všech přítomných. Eva… Eva… Téměř to skutečně slyšel, když se zasnil a zavřel oči. Po jejich otevření však na rtech hostů spočívalo jméno jiné.
Alex… Alex… Alex…
Rozhlédl se nejistě do obecenstva a začal přemýšlet, co se přihodilo. Téměř všechno bylo tak, jak naplánoval. Scéna byla připravena, lidé shromážděni, scénář daný. Změnilo se však obsazení hlavní role.
Alex… Alex…
Hlasy sílily a zraky přítomných se upínaly ke dveřím na terasu. Ač seděl na vysokém trůnu, masa lidí mu zabraňovala dokonale vidět, co se odehrávalo uvnitř vily. Přicházely první reakce publika. První nadšení. První zhrození. První výkřiky. Tom cítil, že se stal pouhým divákem v představení cizího režiséra. Pohlédl do davu a spatřil ji. Svou hlavní hrdinku. Silná, odhodlaná a energická. Přesně takovou si ji vysnil a přesně tak se prodírala davem ke dveřím, které vedly dovnitř. V nich se zastavila a otočila se na Toma. Svět se zastavil a dal mu možnost prohlédnout si důvod, pro který se změnilo obsazení jeho dokonalého příběhu. Nebesky modrý hrnek jí pomalu prokluzoval mezi prsty a nezadržitelně se blížil k zemi. Na krásném porcelánu byla natištěná ještě krásnější osobnost. Mladý muž, který byl vždy vzorem pro ostatní a pro ně i žil svůj život. A pro ně se i mnohokrát neváhal obětovat.
Alexův hrnek se roztříštil zvukem, který Toma probral ze stavu zkoprnělosti. Pohlédl do oken vily a spatřil svého kamaráda. Vypadal spokojeně. Jako bytost, která se oprostila od všech starostí a rozhodla se poprvé vyzkoušet, jaké by bylo létat. Oči mu zářily radostí a rukama vpisoval do vzduchu vzkaz světu růžovým písmem Eviného hrnku. Vyměnili si je, neboť v tom jejím byla vodka, kterou ona už od svého incidentu nepila, a Alex se nabídl, že ji dopije. Vteřiny ubíhaly a hlavní hrdina pokračoval ve svém jedinečném představení. Diváci byli jeho. Unešení. Podmanění. Neschopni pohybu. Každé jeho gesto, každá věta, každý výkřik budily okamžitou odezvu u obecenstva. Byli skutečně svědky něčeho mimořádného.
Poté se náhled rozběhl. Tom jej sledoval přebíhat v oknech přízemí směrem k hlavním dveřím. Na okamžik se zrakem vrátil k přítomným hostům. Jejich kolektivní úžas přetrvával. U jedné osoby se však měnil v hněv. Eva se nyní se stejnou energií prodírala davem směrem k Tomovi. V jejích očích spatřil onu neznámou sílu, kterou ho předtím překvapila. Obavou se mu stáhlo hrdlo. Chtěl křičet a vše vysvětlit. Chtěl celému světu říct, že jeho mistrovsky naplánované představení bylo narušeno. Že hlavní hrdinové si nevědomky prohodili své připravené role. Chtěl být stále králem.
Nebyl však schopen slova a tak instinktivně seskočil na opačnou stranu zídky, na které trůnil. Jeho dopad zachytil nízký keřík. Vstal a rozběhl se k příjezdové cestě. Za zády se mu rozezněly desítky hlasů. Už však neprovolávaly jméno jeho kamaráda, nýbrž to jeho a to silou a intenzitou, která mu otřásala půdou pod nohama. Doklopýtal k honosným kamenným schodům, které kynuly a zvaly návštěvníky do neméně skvostných útrob vily. Ta se nyní Tomovi zdála jako prokleté místo, které dovedlo nějak záhadně zničit a obrátit všechny jako plány proti němu.
Rozhlédl se po okolí a spatřil Alexe, jak běží podél zaparkovaných aut kamsi do neznáma. V dlaních stále svíral růžový hrnek, který jej jako malá lucernička vedl tmou. Tom v duchu zaklel a rozběhl se za ním.
Vteřiny ubíhaly a světlo sláblo. Vila už byla jen vzdálenou tečkou v dáli. Místem, kde se vše změnilo a kam už nebylo návratu. Nejbližší budoucnost však rovněž neskýtala nic příjemného. Černo noci je už dočista obklopilo a jediným zvukem byly dopady jejich sprintujících nohou.
Tom se snažil držet krok se svým kamarádem. Ten však utíkal jako smyslů zbavený a nadšenými hlasovými projevy dával najevo, že i přes okolnosti prožívá neuvěřitelné pocity. To však byla slabá náplast na samém konci královy vlády. Vběhli do nedalekého lesíku a koruny stromů je alespoň pro tuto chvíli skryly před hněvem světa. Listí kolem nich vířilo při probíhání. Byli tam jen oni dva.
Ale cítil, že vběhl do jiného života. Vše kolem něj zářilo a pohybovalo se závratným tempem. Les se v jeho očích změnil v nekonečné moře, kterých neběžel, nýbrž proplouval. Šum listí se změnil v proudění oceánu a vln, které ho nesly kupředu. To byl ten jediný směr, kterým se kdy chtěl vydat. Stromy kolem něj dostávaly lidské tvary a obličeje. Viděl v nich všechny své přátele a známé. Usmívali se na něj a mávali mu, ale on nezastavoval. Nechal se dál unášet kupředu a ani neměl nutkání se ohlížet. Cítil se přesně tak, jak se vždy cítit chtěl. Volný, nespoutaný a postupující vpřed. Celý jeho život se jej všichni snažili svázat a zastavit. Aby byl zakořeněný jako oni a stromy. Všichni až na Toma.
Zastavil se, aby vdechl opojnou vůni širého oceánu. Rozhlédl se a uviděl jasně modrou záři jeho vody všude, kam se podíval. Mohl vyplout kamkoliv. Byl uprostřed oceánu a každý směr skýtal nekonečné možnosti. Byl však sám. Když vtom připlul Tom.
„Proč jsi proboha utekl? Co se stalo?“ Šum oceánu a Tomovo znavené vydechování zcela přehlušily jeho vlastní slova. Alex však nyní nezajímala slova. Vnímal jen oceán a Tomovu vyčerpanou tvář.
„Tome, my musíme zmizet spolu. Přesně jak jsi říkal. Musíme přes ten oceán. Jinak to nejde.“ Alexovy oči se leskly, jakoby se v nich skutečně zrcadlilo letní slunce a vodní hladina. Kýval se ze strany na stranu a nechával vlny, aby jej nadnášely na místě.
„Jak víš o tom oceánu? Nic takového jsem ti přece nestihl říct.“ Tom byl zmatený. Rozhlížel se okolo a snažil se sledovat Alexův pohled. Nemohl však rozluštit, co jeho řeč očí znamenala. Těkaly ze strany na stranu a dychtivě se snažily dohlédnout za obzor, kde se snad v lehké mlze schovávala zaslíbená pevnina, ke které by mohli doplout. Ucítil teplý letní vítr v zádech a znovu se rozběhl.
Tom na něj marně volal. Nedal se zastavit. Prodíral se houštím a zdolával překážky, jako by tam ani nebyly. Rozběhl se opět za ním a poslouchal jeho výkřiky štěstí. Byly kouzelně nakažlivé. Zněly jako ze světa dítěte, které si chtělo hrát ve svém nevinném dokonalém světě. Jako volání osudu, proti kterému se nedalo nic namítat. Tom se při běhu na okamžik zasnil. Nechal se hlasem Alexe, který běžel pár kroků před ním, vtáhnout do bezstarostných představ o dokonalé budoucnosti. Takovou ji přece plánoval. Takovou ji měl připravenou. Tom si začal uvědomovat, že se vlastně nic nezměnilo. Bývalé spolužáky nechaly daleko za sebou, ale to se stejně muselo stát. Okolnosti se najednou nejevily důležité. Zářivý cíl se nyní zdál skutečně na dosah. Ucítil vzrušivý nával královské krve do žil. Opět seděl pevně ve svém trůně. Byl skutečně vítězem. Přesně jak předpokládal.
Snění však nemělo dlouhého trvání a o pár okamžiků později si nevšiml kořene stromu, přes který následně přepadl. Zaklel a zvedl se. Svět byl najednou opět temný a nejistý. Černočerná noc vyplňovala každou skulinu lesa. Byl navíc sám. Alex se mezitím ztratil z dosahu. Uslyšel však v dáli vepředu jeho hlas a rozběhl se tím směrem.
***
Alex plul dál; nyní odhodlaněji než kdy předtím. Nehodlal se už nikdy ohlédnout zpět. Byl rozhodnutý se dostat až na samý konec světa. Prohlédnout onu neprostupnou mlhu a objevit za ní svět, o kterém tak často snil.
A skutečně onen druhý svět objevil. Vlny pod nohama se změnily v pevnou tvrdou zem. Dostal se do bájné mlhy, která ho nyní zcela obklopovala. Zastavil se a zhluboka se nadechl. Už však necítil žádný oceán. Ve vzduchu bylo něco jiného. Rozhlédl se okolo a snažil se zjistit, kde se ocitnul. Doufal ve znamení, které by mu pomohlo najít cestu skrz mlhu. Zmocnil se ho zvláštní chlad. Najednou si opět uvědomoval noc. Na jeho uši dopadla tíha absolutního ticha.
Vtom vše narušil táhlý zvuk, který postupně nabíral na intenzitě. Zněl jako volání. Zněl jako znamení. Alex se ohlédl do strany a uviděl světlo. Zprvu jen neznatelně protínalo neprostupnou mlhu, ale každým okamžikem jí zcela rozehnalo a úplně jen prostoupilo. Cítil se v tom světle oděný a byl to příjemný pocit. Věděl, že se dostal na správné místo. Byl tam, kde doopravdy chtěl být.
Svět se zdál zamrznutý. Čas byl najednou zpomalený způsobem, jaký nikdy předtím nezažil. Vnímal, jak každý jeho pohyb trvá nepřirozeně dlouho a do jeho mysli se najednou vkradlo obrovské množství vjemů a vzpomínek. Všechny oděné do stejně zářivého světla. Rodina, přátelé, známí. Všichni jakoby najednou stáli vedle něj a hleděli na něj. Loučili se s ním a on s nimi. Nebylo to však smutné loučení. Věděl, že musí dál. Dostal se tak daleko. Za samý okraj oceánu a nemohl se otočit nazpět. Už bylo příliš pozdě.
***
Tom po chvíli ztratil Alexův hlas z dosahu. Zmocnila se ho nejistota a v duchu si přál mít tohle všechno za sebou. Události nabraly na jeho vkus až příliš rychlý spád a nestačil udržet nad vším kontrolu. Musel se co nejrychleji odtud dostat i s Alexem.
Po chvíli se dostal na okraj lesa. Protnul tmu a dopadl nohou na tvrdý povrch asfaltové cesty. Náhlá změna okolí jej zprvu tak zaskočila, že si nevšiml auta, které se k němu blížilo z dálky. Až během dalších okamžiků si uvědomil, že stojí přímo uprostřed zatáčky. Než však stihl sejít z cesty, auto se dostalo k němu.
Ozvalo se táhlé zatroubení a vůz se kolem něj prohnal. Nepřirozeně však s sebou v zatáčce trhlo, aby se mu vyhnulo. Tom opožděně uskočil do nehlubokého příkopu a snažil se rychle uklidnit rozrušené tělo.
Vtom se zatroubení ozvalo znovu.
Tom se ohlédl a spatřil odjíždějící auto. Táhlo před sebou zářivé kužely světla a protínalo jemnou mlhu, která se v těchto velmi pozdních hodinách začínala rozprostírat po okolí.
V mlze se však náhle zjevila lidská postava. Kužel světla jí celou obklopil. Alex se ani nepohnul a nevydal ani hlásku.
Ozvala se jen tvrdá rána a následný dopad těla na tvrdý povrch cesty. Nocí se začaly šířit zvuky a hlasy. Zprvu divoké pípání elektroniky vozu. Kužel světla ozařoval ležící postavu, která stále nevykazovala jedinou známku pohybu. Ozvalo se otevření dveří. Ječící žena překotně vystoupila z vozu a doklopýtala k Alexovi.
Tomovi se zastavil svět. Nemohl uvěřit vlastním očím. Vyděšením mu zkamenělo celé tělo a jen sledoval celou situaci. V duchu si začal přát, aby vše byl jen sen. Tohle nemohlo být skutečné. Jekot řidičky se změnil v pláč a zoufalé výkřiky. Tom udělal drobný krok dopředu, ale hned jej stáhl a změnil na úkrok vzad. Z části lesa u auta se ozvaly jiné výkřiky. Povědomé hlasy se množily a plnily noc nepříjemnou připomínkou okamžiků z vily. Diváci opět vyvolávali jméno svého hlavního hrdiny.
„Alexi! Alexi! Alexi!“
Pláč Evy přebil vše ostatní. Vyřítila se v čele skupiny, která se vydala hledat Alexe. Doběhla k ležící postavě a padla na kolena. David s Martinem ji následovali. Křik střídaly nářky a pokusy o první pomoc se střídaly se zoufalstvím a vytáčením čísel na mobilech.
Tom stál na okraji lesa. Srdce mu bušilo a celý se třásl. Zlomený král, který zklamal svého nejvěrnějšího druha. Pomalu se otočil a nechal se pohltit temnotou noci. V duchu zaklel a rozběhl se. Utíkal pryč, co nejdále od tohoto místa. Během útěku mu k uším doléhal zoufalý nářek Evy a myslí se mu ozýval zvuk bortícího se světa, který byl už na dosah.
Eva se skláněla nad Alexovou nehybnou postavou a plakala. Kužely světla na něj vrhly její stín a částečně jej tak schovali před zraky všech nově příchozích. Alex měl na tváři lehký úsměv. Vypadal spokojeně jako vždy. Všichni kolem něj plakali, ale on jediný se zdál klidný. Ležel nehybně na tvrdém asfaltu a kolem něj byly rozesety úlomky růžového hrníčku.
***
„Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s mladým mužem, který nás vinou nešťastné tragédie navždy opustil. Miloval život a život miloval jej.“
Při úvodních slovech kněze všem přítomným zatrnulo. Podvědomě se této chvíle děsili v uplynulých dnech. Poslední možnost pohladit ve vlasech syna. Poslední možnost pozdravit kamaráda. Poslední možnost políbit svou lásku.
Kostelní loď prozařovalo jasné světlo z barevných vitráží. Vstupním portálem proudil teplý letní vzduch a pokoušel se zahřívat zlomená srdce desítek lidí, kteří zaplnili lavice do posledního místečka. Sochy svatých u zdí shlížely na truchlící dav a nabízeli jim stejně jako tisícům jiných, kteří zde seděli před nimi, útěchu v nejtěžších chvílích a vědomí, že nejsou na svůj smutek sami. Sálem se neslo tiché vzlykání houslí a nářek pro člověka, který pro většinu přítomných znamenal všechno.
Jediným, na koho nedopadala tíha okamžiku, byl sám Alex. Spočíval v otevřené ebenové rakvi a stejně jako za svého života se i nyní snažil svým klidem utěšovat rozrušené blízké. Ctihodného kněze zanedlouho vystřídala slova přátel a rodiny. Projevovali lásku, kterou cítili během života i tu, kterou nikdy nestihli říct. Mezi potoky slzy vyslovovali přání, aby byl zase mezi nimi. Klečeli a naříkali u jeho ležícího těla a přemlouvali jej, aby se vrátil. Alex však dál nehnutě spočíval a s každou minutou plnil srdce přítomných zničující jistotou, že jejich nejhorší obavy se staly skutečností. Byl nadobro pryč.
Eva ani nevnímala, že obřad skončil. Celý jej strávila myšlenkami na jiném místě. Ve spravedlivém světě, kde mladí lidé neumírají předčasně. Ve světě, kde lotři jsou ti, kdo doopravdy trpí za své činy. Ve světě, kde byla dost silná na to, aby zabránila všem špatným věcem. Ve světě, kde byla s Alexem. Ve světě, ve kterém byla opět šťastná.
Rozmazané oči však prozrazovaly, že byla stále jen ve světě, kde ztratila vše v jednom okamžiku a který nabízel už jen každodenní smutek a proudy slz. Zatoužila po tom, aby v něm už nemusela strávit ani minutu. Skutečný svět totiž trápil a bolel.
Probral jí až utěšující dotyk ruky na rameni. Byl to David. Uchopila jej a pohladila po prstech. Do očí se jí vedralo ještě více slz. Zatoužila po Alexově něžném pohlazení. Po jeho polibku. Po jeho vůni.
„Někdo s námi chce mluvit, Evi,“ řekl zlomeným hlasem.
Neměla síly se zvednout z lavice. Ani nechtěla. Život se v tu chvíli zdál neřešitelný a nepochopitelný. David jí opatrně podepřel a postavil na třesoucí nohy. Složila svěšenou hlavu dlaní, které byly mokré od slz, a nechala se vést. Na kamenné podlaze se ozývaly jejich pomalé kroky. Došli k ponuré soše plačící vdovy, u které stál prošedivělý muž, který se zdravil s Martinem a Janou.
„Děkuji, že jste přišli. Upřímnou soustrast, je to strašná ztráta,“ řekl muž. Jeho hlas donutil Evu zvednout hlavu. Nebyl z rodiny ani přátel, ale ona jej však znala. Byl to Tomův otec.
„Vím, že jste byli Alexovi nejbližší přátelé. Také vím, že jste Toma moc v lásce neměli. Rád bych ale, abyste věděli, že on pro Alexe skutečně žil. Pořád o něm mluvil, pořád něco pro ně plánoval. Víte, já se svým synem nikdy neměl nejlepší vztah. On je složitá osobnost a slovo nezvladatelný asi ani plně nevystihuje, jak těžké je kolem něj být. Kdykoliv byl ale s Alexem, tak jsem žasnul, jak se měnil. Ukazoval najednou tolik ze své lepší stránky, kterou i on doopravdy měl. Nevím, proč takový nebyl vždy a taky nevím, co bylo v Alexovi takového, že jej měnil k lepšímu. Možná ta dobrosrdečnost, se kterou přistupoval ke každému. Neodsuzoval lidi a vždy jim věřil. Toho jsem si na Alexovi velmi cenil. Vím, že nic z toho neulehčí vašemu trápení, ale musel jsem přijít vzdát hold člověku, který znamenal pro mého syna tolik. I když on sám nepřišel.“
Smutek jej ovládal stejně jako všechny ostatní. Jeho oči však prozrazovaly, že přišel o mnohem víc. O naději pro syna. Ztratil v ten den více, než jen jednoho člověka. Byl to milující otec, který se strachoval, co se nyní stane s Tomem.
„Kde je vůbec Tom? Jak mohl nepřijít?“ zeptal se záhy David. Jen vyřčení toho jména donutilo čtveřici mladých lidí na okamžik přivřít oči a v duchu zapudit vztek, který se dral na povrch. Vyhlíželi jej už během obřadu a proklínali jeho nepřítomnost. A nebyli sami. I Alex sám si jistě přál, aby jej na poslední cestě vyprovázel zrovna Tom.
„Já doopravdy nevím,“ řekl sklesle muž. „Sám totiž ani nevím, kde Tom je. Od té tragédie se neukázal doma a nikdo jej nemůže najít. Je mi líto, že tady není.“
Poté se zdvořile rozloučil a odešel. Čtveřice zůstávala stát a v myslích spílala nepřítomnému Tomovi. Nikdo nedokázal pochopit, jak někdo může projevovat takovou neúctu. Nenáviděli jej pro způsob, jakým se k jejich kamarádovi za života choval a jak jej trápil. Nenáviděli nyní ale zároveň sebe, neboť jejich smutek vystřídal hněv na osobu, která dovedla vše ničit i bez toho, aby byla skutečně nablízku. Hodlali jej však najít. Jako poslední službu zesnulému kamarádovi.
***
Liduprázdný klub se připravoval na večerní otevření a personál kmital mezi svými úkoly za doprovodu zvukových zkoušek, které prováděl DJ. Lukin stál za barem a kontroloval lahve s alkoholem, když vtom jej kdosi pevně chytil za límec a trhnutím otočil.
„Kde je?“ procedil David mezi zuby. Oči mu žhnuly hněvem a sevřená pěst dávala jasně najevo, že odpovědi mínil v tu chvíli vynucovat jakýmikoliv prostředky.
„Kde je kdo, kurva? Co tady vy čtyři děláte? Tady nemůžete být.“ Barmanův hlas byl překvapený a vyděšený.
„Ty víš kdo,“ zvýšil David hlas a chytil barmana oběma rukama za tričko. „Kde je Tom? A okamžitě to vyklop nebo to z tebe vymlátím!“
„Dobře, uklidni se! Byl tady teď v sobotu. Taky mi tady vtrhnul, když se chystal klub. Asi jste se pomátli všichni,“ řekl vyplašeným hlasem.
„Počkat, myslíš hned další den po tom, co se to stalo?“ vložila se do hovoru Eva. Hlas jí neklidem přeskakoval.
„Co se sakra stalo? Jste všichni divní. I on byl úplně mimo, když tu byl.“
„Ty nevíš?“ podivila se. „On ti to neřekl? Alex umřel! Ten kluk, kterého jste tady o týden dříve nafetovali, vy hajzlové!“
„Nikoho jsem nenafetoval! A nevěděl jsem, že umřel. Tom o něm neřekl ani slovo.“ Lukin vyděšeně sledoval čtveřice a stále se snažil vysmeknout z Davidova sevření. Ten však nepovoloval, nýbrž naopak.
„Tak co říkal? Kde je? A ztrácím trpělivost, takže žádné další kecy, ty zmetku!“ David přitlačil barmana ke zdi a třásl s ním.
„Hele, fakt nevím. Přiběhl prostě zničehonic a říkal, že musí zmizet. Byl skoro nepříčetný, ale ne vztekem, spíš rozrušením. Přísahám, že ani slovem se nezmínil o tom Alexovi. Jenom pořád opakoval, že tady se vším končí, že už to tu nevydrží a všichni mu zkazili plány. Povídal, že měl nějaké dvě letenky kamsi za oceán, ale že to kvůli něčemu nevyšlo, tak odjíždí sám. Vážně ale neříkal žádné detaily. Hlavně mi tady ale nechal všechny svoje drogy. Prostě mi to dal a řekl, ať si s tím dělám, co chci, ale že on už od toho chce mít nadosmrti pokoj. Pak zase něco žvanil o těch dvou letenkách a pak prostě odešel. A od té doby o něm nikdo neslyšel nic.“
Davidův stisk povolil a barman odskočil o pár kroků. Upravil si oblečení a zaklel. Těžce vydechoval a hleděl na zkoprnělou čtveřici, která se na sebe bezradně koukala. Nikdo netušil, co má dělat a na očích všech se dala vyčíst narůstající bezmoc. Cítili, jak jim mezi prsty unikla poslední šance na nápravu. Poslední šance, jak v souvislosti s Alexovou smrtí učinit něco dobrého a zmírnit tak zničující smutek.
„On...utekl,“ hlesla Eva. „Prostě nasedl do letadla a zmizel.“
Cítila, jak se jí podlamují kolena. Nenáviděla Toma a ten neměnný fakt, že nepřinášel nic než zklamání. Chtěla křičet, ale hněv jí dusil hlas. Nevěřícně kroutila hlavou a marně se snažila pochopit člověka, kvůli kterému se jí zbortil život. Chtěla, aby trpěl za své činy. Vzal jí všechno, a poté bez jediné lítosti a jediné slzy utekl před svým odporným skutkem.
„On ho zabil! On tam byl a utekl! Měla srazit jeho a ne Alexe! On mi ho zabil a pak prostě zmizel!“
Steskem a zoufalstvím zařvala a vrhla se na Lukina. Přestala vnímat své okolí, chtěla pomstu. Vší silou jej fackovala, kopala a zatínala nehty do obličeje. Nepříčetně se jej snažila povalit na zem, ale on byl silnější a s nadávkami jí vrátil facku a odhodil nazpět. To však vyprovokovalo Davida, který ihned přiskočil a pěstí barmana uzemnil. Věděl však, že je to jen slabou náplastí. Přál si, aby před ním stál Tom. Aby mu mohl vrátit každou vteřinu bolesti, kterou kvůli němu on i všichni kamarádi a rodina vytrpěli. Alespoň jednou v životě způsobit smutek i jemu.
Nic z toho však nebylo možné. Tom byl už dávno pryč a stejně jako Alexe jej už nic nemohlo přivést nazpět. Během několika vteřin po roztržce se přiřítili vyhazovači a násilím vyhodili čtveřici před klub. Seděli zlomení na chodníku a plakali. Objímali se a věděli, že vše bylo nadobro ztraceno. Že stejně jako Tomův otec i oni ztratili více, než jen svého kamaráda.
***
Bílý náhrobní kámen zářil stejnou krásou, jako Alexova osobnost. Scházeli se u něj každým rokem. Čtveřice kamarádů, které osud připravil o toho pátého. Život už pro ně nikdy nebyl tak krásný jako dříve. Měnili se kamarády, měnily se lásky a svět se měnil s nimi. Nic ale nedokázalo zaplnit prázdné místo v srdci, ve kterém býval mladý muž, který je svým úsměvem vždy dovedl rozveselit. Zůstaly jen černou tragédií zakalené vzpomínky a bílý náhrobní kámen, ke kterému i nyní, po šesti letech, pokládali květiny.
Déšť jim skrápěl obličeje a skrýval potoky slz, kterými každý nahrazoval slova, jichž nebyli pro smutek schopni. Tvrdí se, že čas zhojí všechny rány, ale nedokáže navrátit to, co bylo ztraceno. O pár minut později čtveřice zapálila hřbitovní svíčku v položené lucerně a sama se vytratila do deštivého večera.
Bílý náhrobní kámen měl však záhy nečekaného návštěvníka. Padající tmou se kradla černě oděná postava, která se opakovaně ohlížela a ujišťovala, že zůstala v pozdních hodinách na hřbitově sama.
Tom stál poprvé u místa posledního odpočinku svého kamaráda. Ruce mu visely volně u těla a z konečků prstů odkapávaly proudy vody. Skláněl se nad položenými květinami a svíčkou, která se v nepřízni počasí snažila udržet při životě vzpomínku na Alexovu zářivou duši. V mysli se mu dokola přehrávala osudná noc, která je navždy rozdělila. Při příchodu nevěděl, co očekávat, ale nyní jej zmocňoval drásavý neklid. Oči se mu plnily slzami a do kamene vytesaný osud jej zároveň plnil vztekem a bezmocí. V dáli protnul černý obzor mohutný blesk. Hromovou ránu však vydal sám Tom. Vší silou se rozběhl a kopl do lucerničky.
„Všechno jsi zkazil!“ zařval z plných plic. Úlomky skla se rozletěly po celém hrobě. Světlo svíčky zhaslo a zůstala jen plačící osoba ve tmě.
Padl na kolena tíhou okamžiku a zaklel. Bylo to jeho poslední rozloučení s mrtvým kamarádem. Zároveň však věděl, že ztratil mnohem víc, než jen Alexe. Současně s ním totiž ztratil i naději pro sebe. Neměl už nikoho. Osamělý král, který si zničil své království.