Větroplach Povětroň

Na azurovém nebi se honilo pár potrhaných obláčků a jejich stíny hrály tu samou hru dole pod nimi. V poledním slunci pádily po zelených pláních až k úbočí hor, kde se zastavily a honily se dokolečka kolem jednoho kopce.
Kolem nich se začal rozléhat v několika ozvěnách vzdálený dětský smích, který naplňoval krajinu nepřebernou rozverností, rošťáctvím a upřímnou dětskou radostí.
Hra stínů i obláčků se pomalu začala měnit v pranici. Dětský smích odezněl spolu s ozvěnou a obláčky se změnily v jeden velký chumel, který se začal nafukovat a temnět, až se začínalo smrákat. Potom padl první blesk a za ním první hrom. Potemnělé nebe oslnila jasná záře a hrom se mezi svahy rozléhal ozvěnami jako dunění většinou tichých a mocných hor.
„Tak dost, Větříčci!“ ozval se hlas mocný jako lámání skal, pukání země a hukot moře.
Na kopci, kolem kterého se obláčky ještě před chvílí honily, se pod vysokým javorem probudil poutník. Nehodlal vstát, a tak dál ležel s jednou nohou pokrčenou a druhou přes ni položenou. Špičkou boty houpal ze strany na stranu, jako by dirigoval neviditelný orchestr, mezi zuby drtil stéblo trávy, do očí měl natažený slaměný klobouk s širokou krempou a ruce složené za hlavou na srulovaném dlouhém a těžkém kabátě. Bradku oholenou do tenkých linek, levé ucho zdobí zlatá náušnice a hlavu holou jako koleno. Očividně mu obláčky nezkazily náladu a dál si pobrukoval veselou skočnou písničku.
Obláčky se zastavily, splaskly a zase zbělely. Zmateně začaly naslouchat a hledat přitom tajemného původce jejich napomenutí. Šmejdily na svazích, pod kopci a letěly až k horám, ale nenašly nic, kromě pobrukujícího si poutníka, a tak se shlukly kolem poutníkova kopce a zvědavě si ho prohlížely.
Poutník si zvedl klobouk z čela, jedním okem se podíval na obláčky a povídá: „Tak koukám, že jste mě našly.“ Pak se pomalu zvedl ze země a svůj těžký kabát si přehodil přes ramena.
„Chtěl bych mluvit s vaším pánem,“ postavil se tak, aby na něj bylo dobře vidět, ruce si založil v bok a čekal na odezvu.
Po chvíli šumění se od obláčků natáhly přízračné ruce, které ho obklopily a bez jakéhokoliv tlaku nebo uchopení ho pozvedly do výše. Pak se obláčky vydaly přes hřebeny hor a bílé čepice ledovců až k největšímu a nejstrašnějšímu štítu, k legendami opředené hoře se dvěma vrcholky, ke Gorgoně. Její hladké stěny se strmě tyčily do výše několika tisíc stop až k samým vrcholkům. Ten nižší, se zářivou bílou čepicí a úhlednýmy svahy dostal laskavé jméno Ariana, vyšší, skalnatý a zlověstnější vrcholek se potom jmenoval Korona a na jejím samém vrcholku leželo to nejpodivnější sídlo. Celý vrchol byl prošpikovaný slujemi, ve kterých dřímaly všechny větry světa, ale sluje to byly náramně zdobné, úhledné a světlé. Do holé skály je vytesaly s trpělivostí a vytrvalostí sobě vlastní, horko, mráz, vítr a voda na začátku všech věků.
Nad všemi slujemi, síněmi a děrami až na samém vršíčku stojí kamenný trůn nad třemi stupínky a obklopený terasou z leštěného bílého mramoru, zábradlí nad okrajem stěny je z těžkých žulových kuželů a překlad zrovna tak. Kolem trůnu ještě stojí šest sloupů z černého mramoru a na nich se klene jednoduchý baldachýn poskládaný z mnoha barevných nerostů do úchvatné abstraktní mozaiky. A na trůnu nade vší pochybnost sedí král všeho povětří, sám Ventus Rex.
Sedí na svém kamenném trůnu trochu shrbený v těžkém norkovém plášti a se zlatou holí v ruce. Těžkou hlavici zdobenou pletencem ze zlatých výběžků samotné hole vyplňuje vířící jantarová koule. Důkazem, že i povětří žije svým vlastním životem, je právě zkamenělý kus pryskyřice – odlesk esence života každého stromu.
Pokaždé když udeřil holí o zem, z některé ze slují vyletěl oblak, vichr, plískanice nebo i duha. A pokaždé, když to udělal, zároveň na chvíli přivřel oči, jinak snad ani nemrkal. Na jeho zarostlé ztuhlé tváři se zračil prázdný výraz bytosti, která už viděla a zažila úplně všechno nebo si to alespoň myslela a nic ji nemohlo překvapit. Přesto se jeho našedlý plnovous zachvěl a koutky očí zacukaly zaujetím, když před sebou spatřil poprvé po několika tisících letech prvního smrtelníka. Sám byl tolik vzdálený od živoření pomíjivých mravenců, jako jsou lidé a další jim podobná stvoření, že zapomněl jak jim je sám podobný ve své svrchované namyšlenosti.
Nikdy nespal, nepoznal žízeň ani potřebu jíst, mohlo by se zdát, že je bohem, ale ani on neviděl všechna tajemství tvůrcova velkého plánu. Byl povznesený nad vše pozemské, ale přesto byl přinucený sdílet surovou zemi, byť jeden z jejích nejvyšších vrcholků, se stvořeními, kterými se mohlo zdát, že pohrdal.
A tak tu před ním jeden z těch přízemních červů stál, ve své touze dosáhnout mu alespoň po chodidla. Našel odvahu zpříma se postavit naproti nejvyššímu z králů země a pyšně vypnout hruď před vládcem povětří.
Poutník se dlouho nezdržoval vystavováním své hrdosti na odiv králi Ventusu Rexovi a zdvořile se uklonil, přitom elegantně smeknul svůj slaměný klobouk a přitiskl si ho na hruď.
„Buď zdráv, králi, jmenuji se Větroplach Povětroň a chtěl bych k tobě jít do služby.“
Král na něj upřeně zíral a mrkal víc než kdykoli dřív, ale stále zvedal svou hůl, aby jejími údery o zem rozdával příkazy svým podřízeným. Za jeho šedavýma studenýma očima vířil svět dešťů, bouřek a ročních období, ale jeho oči se právě teď upíraly na znepokojující osobu.
„Dlouho mě nikdo nenavštívil, od počátku věků přišli jen ostatní velcí králové navštívit krále povětří. Ale i oni už několik tisíc let mlčí… Ty nejsi ani král, ani obyčejný člověk. Mí služebníci by neposlechli slabé a rozmarné hlásky těch pidižvíků, řekni, proč tě poslouchají, jako bys byl mým synem? Kdo jsi, Větroplachu Povětroni?“ dozněla kavalkáda šumění, ťukání, pukání a hlubokého vzdechu, který jakoby se dral ze samotných kořenů země.
„Mýlíš se, králi, jsem člověk, ale dostalo se mi velkého daru. Od svého narození dokážu mluvit kterýmkoliv jazykem si zamanu a cvičením síly ducha se mi dostalo hlasu, který dokáže přesvědčit i přírodní živly k poslušnosti. Přišel jsem ale, abych se ti poklonil, králi, a vyprosil si u tebe službu.“
„Ještě nikdy jsem o takovém člověku neslyšel. Hodně se muselo změnit mezi vámi smrtelníky a ještě víc jsem se musel zaneprázdnit svým úkolem. Nadešel čas… Staneš se prvním služebníkem krále všeho povětří. Budeš pro mě česat větrným koním hřívu, aby se za nimi vždycky nesl čerstvý vítr, mračným obrům napneš bubny, aby správně následovaly rány po jejich bleskových kopí, nabarvíš duhu, aby zářila jako sukně z jarního kvítí, červánky vykoupeš v kádích s ohnivou vodou, na mlhových polštářích budeš sušit košile větříků, vyvětráš prachové polštáře a duchny pro zimní i letní větry a budeš pást stáda beránků. Pokud se osvědčíš, budeš si moci vybrat svou odměnu. Pokud se ale neosvědčíš, budeš mi sloužit jako nejposlednější z posledních poryvů vánku. Dokážeš splnit vše, o co jsem tě požádal?“
„Ano, králi… Dokážu.“
„Nuže dobrá. Obláčky ti ukážou tvou světnici a až se zabydlíš, přijď si pro svou první práci. Budu tě očekávat.“ Ventus Rex se potutelně usmál pod vousy a začal přemýšlet, jakou nesplnitelnou práci by dokázal dát úkolem svému novému služebníkovi.
---
Po roce plném nesplnitelných úkolů, absurdních improvizacích a několika obzvlášť nečekaných zázracích stojí Větroplach Povětroň opět před Ventusem Rexem, zrovna tak, jak před ním stál poprvé a ještě mnohokrát potom. Stojí tam nehnutě s živými plamínky odhodlání v očích a s nezměrným očekáváním v srdci. Jeho oči upřeně zírají do kamenné tváře, která by měla být příslibem naděje pro něj a pro možnost, kterou by dokázala naplnit.
„Dobře jsi mi sloužil. Opravdu dobře.“ Pokýval hlavou stařec na trůnu a koutky úst se mu roztáhly do lehkého úsměvu, v jeho očích bylo znát naprosté uspokojení a stále ještě tam žhnula ta první jiskra zájmu, kterou tam Větroplach před rokem zažehnul. „Poradil sis se všemi úkoly, které by pro smrtelníka byly nesplnitelné. Naklonil sis všechny moje služebníky a prokázal jsi, že se svými dary dokážeš mnohé. Nuže, řekni si, co bys chtěl za svou službu?“
Větroplach se smutně usmál a pověděl, co mu leželo na srdci od prvního dne: „Králi, dej mi jeden ze svých korábů, dej mi Agnes, nech mě stát se větrným poutníkem.“
Král se pousmál a pokýval hlavou: „Dobře jsi volil. Mám však jednu podmínku, budeš nosit titul ,Svobodný služebník větrného krále‘ a kdykoliv budu potřebovat zástupce mezi lidmi, budeš ty mluvit mým jménem.“
Větroplach se uklonil, pravou ruku položil na prsa a odpověděl: „Bude mi ctí nosit takový titul.“
Ventus Rex přikývl na souhlas a ještě se zeptal: „Řekni mi, proč sis ze všech mých velkých a silných lodí vybral právě Agnes? Je jednou z nejmenších a ani výzbroj nemá nikterak mocnou.“
„Nechci dobývat s galeonou ani se škunerem, jsem poutník a snílek a pro takové jako já, který se dívá po krásách a tajemstvích země, je loď jako Agnes ta nejlepší. Je obratná, překoná každou mělčinu a taky jsem si ji oblíbil,“ přiznal se nakonec.
Ventus Rex se rozzářil pobavením a poslal větříčky pro Agnes. „Kéž tě vítr zanese tam, kde je tvé srdce už teď.“