Dizlektykúf morafskí deňýčeg - 6. Jag sém cestovál do mjesta

Že bidlým na děďyně vý snáť každí. Jednúc sa čaz je ale pokřéba vijýt ájy do mjésta. Toš sém obišél celú děďýnu, zepcál šecko, co scély súseďy z mjesta a mohél sém vijýt. Ve stodoly pod návraťým sém vihnál slépki z mojho celkom novučyčkého Krabánta (láskiplno mu řýkám Plastýc pórše of de junývérs), škrapkú na kopita sém odrhnúl kuřýnce, nech sy ve mjestě neřeknú, že su debýl z dědini, na sedački sém chrstnúl dvuch kíblúch voděnki ze studně, lebo je kojenecká a vičystí lepčý jak vyzýr. Gdiš sém vibúchál svůj prošývak, našél zmyjofku a gumáki, nasadíl štuple na svojych trojki vydle, abich tých mjesckích hejskú nejako neporaníl, bil sém přypravéni na svoje velké doprotruštvý.
Pravda – Jaryn z Jožýném do mja mosély trocha žduchnút, lebo batérýja bila uš trocha vibytá – klačýly mja eném kylométr a púl. U ribňýka motór zablafkál a ogárcy s čuňami v blatě mje radostno mávaly na ščasnú céstu. „A nezapomeň pro mja ti trénki potpažofki!“ řvál do rachota polozavařeného motóra ešče Jožýn. Ležérno sém eném mávnúl pazúrú, jakože vým (ťým sém urazýl spjetné zrcátko a visadíl dvéřa u spolujesca) a šlápnúl na plin. Boha jeho… Málém sém sy ukopnúl palec o šotolýnu na cestě – noha mje projéla ájy s plinovím pedálom durch. Mosél sém zastaví a namotál sém sy plinové lánko na lokeť pravéj ruki. Přy jýzdě sém pag syce vipadál jag strakoňyckí dudák diš sém škubál lokťom jag f epyleptyckém záchvatě, abi ten muj mazlyk pohnúl řyťú, ale bíl sém ščasní, že mja budú zasa obďyvovať ludé ve mjestě jako mynúle... Ájy šutérki mje na rozlúčenú házály do mích rozevlátích vlasůch. Doma mja pag překřťýly na rusovlásku, eném mje doneskáj neňy jasné proč. Richlosťú Elýški Junkovéj sém sa řýtil gu mjestu a bíl sém ráth, že mja přetjély eném třy cyglýsťy.
Zlýn… Cedula mje zářý vstříc, jakobi mja výtála do svojho hřýšného lúna. Eném sém bíl přy prújezdu kolém něj trocha zmatení, lebo mynúle tám bilo napcáno něco jako Gúťfáldof. Ale nevaďý – mjesckí ludé asyk ráďy mjeníja názvi jag Agnéša ponoški. Projýžďajúcy řyďyčy na mja veselo potrubovály a prostředňýčkom mje ukazovály, že su jedňyčka – mylúju mjeskích luďý. Lebo sém doma sapomjél premazat svoje mechaňycké blýnkre, veselo sém po cestě rozazovál ručénkámy, abi šecý vjeděly, že su to já. A kolyk tam majú tých dopravňých snačeg! U nás na děďýně sú eném štiri –„pozór vúl“, „pozór paroháč“,“bjehajúcý děcka na sylňycy“ a u mojéj chalúbki dali takú gulatú býlú z červením okrajém, o keréj nevým, co snamená, ale moc sa mje lúbý, toš kolém něj často projýžďám a kochám sa ňú. A ti semafóre!!! To je chitrí vináles, kerí asyk testúje estetické cýťéni řyďyčú. Každí sy može vibrať farbu, kerá sa mu lúbý. Ja mylúju červenú… Eném ostatňý řyďyčy to jaksyk asyk nescély akceptovat a hrnuly sa mje do cesti, diš sém na ňu scél jet. Ďyvné…
Gdiš sém šecko nakúpýl (šecy po mje scély peňýze a nestačili jym vajca ot súsedovyc slépki Mařénki) a naložýl do nosyča na zadných sedadlech vistlaného loňskú slámú, vibrál sém sa na cestu domú… Ščasní a spokojéni, že sém sy zasa po dlúhéj dobje vihoďyl s kopítka…

Trošénka poézyje:

Jeť jag výtr moje bugatko,
Nech vyďýja šecy eném čáru.
Doma budu asyk sakrátko,
Opďyvujú šecy moju káru…